DMD č. 27. pro 27. 4. 2026. Téma: Zbabělá rošáda

Od chvíle, co odjel z vypáleného města, nemůže spát. Každou noc ho navštíví nová noční můra. Hořící muž s křídly, poletující nad střechami. Zakrvácený obličej dítěte ve vlastním odrazu ve skle. Čtyřoká kočka bez ocasu, vláčná jako hedvábný přehoz. On, který celou noc neúnavně jezdil s Tillym, zabránil vyvraždění tesařovy rodiny a vylomil dveře plápolajícího kostela, aby se ti, kteří tam hledali útočiště, dostali ven, se začíná bát vlastní mysli. 

S trhnutím se probere z dřímoty. Snový obraz se roztříští na hejno krys, nabodnutých na špičatém klacku. Nelituje, ale hrdinství pálí jako nikdy předtím. Kdykoliv by ho vyměnil za příčetnost. 

"To je dlouhý příběh..." řekl Alex.

Sofi se začala zvedat z gauče. Už už chtěla odejít, když se Alex rozhodl promluvit.

"Nemůžu ti říct, kde jsem byl, zkazil bych tím překvapení."

Sofi se zastavila a nadzdvihla obočí. "Tak překvapení?"

"Jo," přitakal Alex.

"No, dejme tomu, že opravdu něco plánuješ. To jsi mi nemohl říct, že odcházíš, a musel jsi zmizet? A co ten kuřinec?" Sofi se nedala lehko přesvědčit. "Když už chceš lhát, tak si to aspoň dopředu promysli!"

Věžička, kterou na zemi stavěl Teddy, spadla. Sofi ho zvedla do náruče a odešla z pokoje.

Ozvalo se jen třísknutí dveří.

Vraspír se ošil. "Já."

Daniel vytřeštil oči. "Ty?! Vždyť mi vůbec nejsi podobný!"

"Pravda," Vraspír natočil hlavu přímo k Danielovi. "Teď jsi hubenější ty..."

"To jsem nemyslel!"

"... barva vlasů se dá vyřešit parukou a oči kontaktními čočkami," pokračoval Vraspír, jakoby mu Daniel neskočil do řeči. "S kápí učit nemůžu, používám mejkap."

"Duchy hlídám já," vmísil se do vysvětlování Jaroslav.

"Se sotva probuzenými schopnostmi?! To je mi rošáda," vrtěl hlavou překvapený biolog.

"Ne však zbabělá," prohlásil Jaroslav. "Ale dost by mne zajímalo, jakou barvu vlasů Vraspír má."

"To je mé tajemství," usmál se Vraspír a stáhl si kápi hlouběji do čela.

„Jsem slušný člověk. Jen mi ujely nervy. Byl to výjimečný exces.”
„V minulosti jste byl tři roky v podmínce za napadení,” odpoví kriminalista. „To byl taky výjimečný exces?”
„Markéta byla hysterka. Gábina taky. Kdykoli jsem se chtěl rozejít, očarovala mě a zatáhla do vraždy!” 
„Takže vás očarovala a donutila spáchat zločin, ale nedokázala vám zabránit v domácím násilí?”
„S těma woke novotama jděte do háje.” Dušan se spiklenecky nakloní. „Mezi námi chlapy, vy jste nikdy té vaší nemusel nafackovat?” 
„Ne.”

„Už potřebuje vystřídat. Kdo se hlásí?” řekne šéf za polopropustným zrcadlem. „Musíme toho zmetka utahat. Bude to ještě na dlouho.” 

„Zůstaň!”

Malvína zrudne a sklopí oči. Zírá na podlahu, přešlapuje z nohy na nohu. Ví, že by měla, ale nemůže se odhodlat.

„Prosím.”

Nadechne se. Zavrtí hlavou: „Musím se vrátit!” Odhrne kudrnaté vlasy a rozváže spící náhrdelník. „Nebudeš sám. Nechám ti všechny svoje sny.”

Metoděj nebrečí. Nedělá vůbec nic. Dívá se do zdi. Mlčí. Pak zdvihne ruku a kukly pohladí. Opatrně. Něžně. Sevře je v dlaních. Skrz kůži cítí, jak ospale oddechují. Srdce zachumlaná v hedvábí bijí. Přináší naději.

Malvína se pohne a přidá vlastní teplé dlaně. Naslouchají spolu. Ve spacáčcích to tiše lupne.

„Zůstanu s tebou, dokud se neprobudí.”

Do dojemných scén v rodině Protopsaltisových (gratulací k zasnoubení, chlapáckého plácání po zádech) chrápal René Ocelot jako lev, až téměř zaniklo vzlykání malé Eleni.

"Copak je, holčičko, ty nejsi ráda?" polekaně se zeptala Martha.

"Mami, než omdlel, řekl mi šach mat a cosi o rošádě. Ale je pryč, už si šachy nezahrajeme."

"Vždyť tu chrápe," tvářila se nechápavě Martha

"Ano, ale jeho duše odešla. S ním jsem nehrála, bez duše je trouba. A duše je teď v nebi," kývla k zapomenuté ikoně dosud ležící na pultu. "Utekla."

"Třeba se vrátí. Třeba duše také dělá nějakou rošádu."

"Zbabělou rošádu, když nehraje."

"Máte chvilku?"

"Vezměte místo, co byste rád?"

"Jen se jdu optat na úvazek. Zůstanou mi třídy a hodiny?"

"Ehm, v zásadě."

"Aha."

"Budete mít o čtyři fyziky míň. Jaruška čeká na operaci, tak bude mít místo matematiky fyziku, ta se líp zaplácne."

"Chápu."

"Vám ty matiky taky musím vzít. Majka má před důchodem, přece po ní nemůžu chtít nějaký novoty."

"Dobře."

"Informatiky dám Jitce, ruštiny ubývá a neměla by úvazek."

"Tělocvik?"

"Všechen vezme Martin, nic jiného by učit nemohl, znáte ho.

"Vyhazujete mě?"

"Ale kdepak! Jste přece takový univerzál! Mám tu 16 plonkových hodin dějepisu."

"...historii mám taky docela rád..."

První z lapků zoufale úpěl, drže se za roztříštěné koleno, zatímco druhý se překvapeně seznamoval se svou budoucností v těle žáby. Nepřítomnost pouličního osvětlení v Lancre byla zdraví nebezpečná, například když jste hodinu po půlnoci zaměnili čarodějku za bezbrannou starou ženu.

„To bylo úžasné, paní Oggová,“ zazpíval Casanovlez, opatrně vykukuje za Stařenčinou sukní. „Ta pohotovost, ta grácie, ta zmužilost!“

„Chcete říct zbabělost,“ opáčila Stařenka Oggová.

„Jakže?“ 

„Magráta mi tuhle vyprávěla, že si máme jistá slova… ano, přivlastnit zpět! Když udělá něco hrdinného bába, je to zbabělé. Kdežto když se mužský schová za její sukně…“

„…je zmužilý,“ doplnil ji zkrotle Casanovlez.

Žiju ve značně netradiční domácnosti. 
Což o to, staromládenecké byty jsou normální. Ale žiju se stálou partnerkou a bicas taky. To je velmi netradiční až skandální. 
Babí léto je ale babí léto. 
Holky se vyrazily podívat, kdo všechno se v budečské dimenzi a jejím okolí nabízí jako na tržnici. 
My dva se začali taky nabízet jako na tržnici. Já se svým krásným silným hlasem a oslnivě se lesknousí srstí. 
Zájem byl… nečekaný. 
Bicas mezitím marně mečel do noci svým postpubertálním hláskem. 
Když už mi hrozilo kritické  vyčerpání, srabácky jsem bicasovi navrhl dočasnou výměnu pokoje. 
Čímž myslím pokoj s patnácti dámami.

„Vezmeme ho, ale v pátek platíte pivo. Auto bude smrdět tejden.”
„Neremcej. Taky si mohl pustit zadní dírou.” 
Nora přesune pozornost na Gabrielu, která něco volá za Romanem. 
„Všimla sis?” prohodí Blanka. „Hledala nejdřív tebe a křováky, teprve pak svého grázla. Nebude úplně ztracený případ.”
„Zatímco on ji strčil před sebe a utekl a pak se zajímal akorát o auto. Takového fakt chceš doma.” 
Roman si sedne vedle Nory z druhé strany. „Jsi v pořádku?”
„Ano. Co chtěla?” 
„Dosvědčit, že na ni nechtěl najet.” 
„Vypovídat proti němu nebude,” řekne Blanka. „Snad časem po intervenci psychologa.” Vstane a protáhne se. „Pojedeme.”