DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

„Tenhle je taky pro vás. Ale doufám, že nedopadne jako ten poslední.“ Bondovi se zdálo, že se Q zatvářil poněkud vyčítavě. A to se na úpravách zmiňovaného vozu nijak nepodílel. Zřejmě nějaká Q solidarita...
Tyto myšlenky okamžitě vypustil, jakmile ho spatřil. Nádherný, nablýskaný... Aston Martin DB5!
„Samozřejmě na něm najdete pár bezpečnostních úprav. Má pro vás nostalgickou hodnotu, tak jsem zařídil, že vám ho nikdo neukradne,“ pronesl Q s mírným ruměncem a spěšně odešel.
Jeho slova se potvrdila o měsíc později, když Bond spokojeně pozoroval ozubená kolečka, která vylétla z mřížky chladiče a zaryla se zlodějům aut přímo do čela.

Pankrác Zlámaljelito byl svobodný mládenec, dá se i říci starý mládenec. Bylo zde již hodně pokusů o vztah, zatím bez valného výsledku. Už ani nepočítal inzeráty, které podal či na ně odpověděl, stejně jako agentury, jejichž služeb využil.
Teď byla zrovna chvíle, kdy jej samota tížila více než kdy jindy. Bacil jej nějaký bacil a tak ležel v horečkách v posteli. Náhle zazvonil telefon. Pankrác se k němu ztěžka došoural.
"Dobrý den, tady Zubatá, my se ještě neznáme..."
"Ne, proboha, ještě ne, ještě jsem si nic neužil..."
"...Jenovéfa Zubatá, byl jste mi agenturou vytipován k seznámení jako potenciální životní partner."

"Camrál má Nebelvír, Angelina Johnsonová z Nebelvíru se řítí přímo k brankovým obručím..."
Au! Au!
"Cestu jí přehradil jeden ze zmijozelských odrážečů, neohlížej se na něj, Angelino, sraž ho z koštěte! Ah, promiňte, paní profesorko..."
Auuuuu!
"A je to góóól! Třicet nula pro Nebelvír!"
Proboha...
"Ale podívejme se, vypadá to, že zmijozelský chytač má potíže!"
Že jste si konečně všimli!
"Draco Malfoy poskakuje na koštěti sem a tam, jako by nám chtěl předvést nějakou vlastní variaci tance hula hula! Nebo snad..."
Sklapni, ty pitomče! Který idiot mi přimontoval ke koštěti zubatou násadu?!
Dvojčata Weasleyova na sebe ve vzduchu nevinně pohlédla.

Nezvyčajná situácia. Stále sa neisto vracala v spomienkach k okamihu, ktorý ju viedol k tomuto zúfalému rozhodnutiu. Stála pred zrkadlom a obzerala si bledú tvár v zrkadle. Nepribrala, nevidela ani žiadne vrásky. Niečo ju na tom pohľade aj tak trápilo - zuby. Priveľké. Všetkým na očiach. A tak sa ocitla tu, v miestnosti plnej rovnako vystrašených ľudí... Strach. Aká neznáma emócia. Z myšlienok ju vytrhlo volanie slečny za pultom, podišla k nej. Z jej širokého, no nepreniknuteľného úsmevu si nič nerobila a poslala ju dnu. Predtým, než vošla, riskla ešte jeden pohľad do zrkadla. A už ju nikto nebude volať Zubatá!

Na první pohled vypadala docela nevinně. Teprve když jste byli blízko, mohli jste si všimnout, že má oči trochu příliš černé, vlasy trochu příliš rudé a zuby trochu příliš bílé a ostré.
Byl s ní už spoustu let. Když začali, vypadali snad jako mladí milenci. Dnes by mohla být jeho vnučka.
Dříve miloval to, co po něm chtěla. Nasládlá vůně strachu, tichý výkřik, krev. Ale bylo čím dál těžší držet s ní krok. Slábnul, ale její hlad neutichal. Věděl, že jednoho dne se obrátí proti němu, a pak ho pohltí.
„Půjdeme?“ usmála se.
Sevřel v kapse klubko struny a přikývl.

„Tak si představ, byla jsem u toho nového zubaře, pana Kulíka,“ povídá paní Krokodýlová svému manželovi.
„A jaký je?“
„Ve svém oboru se vyzná, o tom není pochyb… Vždyť studoval zubařinu v Káhiře. Ale to jednání s pacienty!“ kroutí hlavou paní Krokodýlová.
„Co ti provedl?“
„Chtěl po mně příplatek. Že prý jsem moc zubatá!“
„No teda! Drahá, z toho si nic nedělej… Už k němu příště nechoď. Najdeme ti někoho lepšího.“
„Ba ne, půjdu. Ale jestli s tím zase začne, já mu teprve ukážu, co je to zubatá! Jen mě teď napadá... Mám si s sebou vzít tatarku, nebo hořčici?“

Dubové dřevo, vkusně ozdobené stříbrem. Už jsem si vybrala. Už jsem si vlastně všechno zařídila - květinářství, které zajistí výzdobu, catering, který se postará o pohoštění po obřadu, hudbu, která se bude hrát, oblečení, které bych chtěla mít na sobě a dokonce i barvu rtěnky, i když si nejsem jistá, zda se rtěnka při takových příležitostech vůbec používá.
Nechci nikomu přidělávat starosti, proto jsem se o vše včas postarala, jako jsem to dělala celý život. Plánování, zařizování… to mám v malíčku. A k čemu to vůbec bylo? Jedině k tomu, abych si skvěle naplánovala vlastní pohřeb. Teď už stačí jen umřít.

Když se díváš, tvůj pohled mnou prochází. Už mě nevidíš.
Když mluvíš, tvá slova mě najdou náhodou. Už mě neslyšíš.
Když se dotýkáš, tvé prsty pohladí vzduch. Už mě necítíš.
Když se dívám, můj pohled na tobě dlí. Už vidím tvé vrásky.
Když mluvím, má slova jsou pro tvé uši. Už slyším tvou starost.
Když se dotýkám, mé prsty tě uklidňují. Už cítím tvou husí kůži.
Když tě něco bolí, těší, když miluješ, když pláčeš, když jsi vzhůru, když spíš, tvé rty se nakonec usmějí. Už víš, že žiješ.
Když zemřeš, poprvé zavřu oči. Už vím, že jsem tě ztratil.

She stands by the road even though it has been hours and several cars had passed without stopping. Maybe she's not pretty enough, because supposedly it's real easy for girls to hitchhike.
She's about to give up and walk back the few miles to the town she had left behind earlier, when a black car appears. She waves and - miraculously - the car pulls over. The passenger door opens.
"Need a ride?" a voice says.
*
"Who is she?" the FBI agent asks and squats down to take a look at the body.
Officer Clarke shrugs. "Don't know yet. Probably some hitchhiker."

Jsme sehraná jednotka, dokonale vycvičená. Jsme stroj. Dvanáct převodů, dvanáct párů zubatých koleček. První z nás tančí na dvou stech otáček za minutu, tak jak je motor pohání vpřed. Druhé se otočí jen čtyřikrát za minutu. Třetí třikrát za sekundu. Každý převod zpomaluje rotaci padesátkrát. Já, jako poslední v řadě, mám na jedinou otáčku celých třináct miliard let.
Ale víte, při padesátinásobném zpomalení se zároveň padesátkrát zvětší kroutivý moment. Takže moment síly, který se pozvolna hromadí ve mně, dokáže...
Až přijde čas, dokáže rozbít betonový blok, v kterém vězím. Tehdy se osvobodím, a mí kamarádi se mnou.
Jsme stroj. Zvítězíme.