Pohádky

Tři prasátka podala stížnost kvůli nevhodné metodice přidělení stavebního materiálu.
Trojice sester z pohádek hrozila žalobou pro pomluvu a jasnou předpojatost, neboť není statisticky ani biologicky možné, aby byla skutečně nejchytřejší a nejkrásnější vždy nejmladší sestra.
Tři medvědi si stěžovali na vloupání a pasivitu úřadů.
Devítihlavá úředníce Odboru pro záležitosti pohádkových bytostí toho začínala mít dost - a navíc přišla o přestávku na oběd.
Tři medvědi se zřejmě stali obětí zlatovlasého lupiče.
Ze zmizení prasátek byl obviněn vlk.
U sester byl podobný profil pachatele, tak mu to přišili taky. Porota sudiček na alibi "Žral jsem Karkulka!" nehleděla.
Na úřadě byl klid.

„Já si dneska skočím pro živou vodu, není mi nějak dobře,“ skuhral nejstarší syn.
„Chci se večer stavit na Čertových kamenech za kámošema,“ utrousil prostřední.
„Mami, můžu se proletět na koštěti?“ loudil třetí.
Ječeli a řvali.
Skříňku s lektvary někdo vyraboval a její obsah nejspíš střelil.
Stará čarodějnice své tři syny třikrát varovala, než je začarovala v žáby, které teď s hlasitým pleskáním poskakovaly po kuchyni.
Pak si uvědomila, že potřebuje, aby se večer koukli na kotlík, který potřeboval seřídit a někdo musí dojít pro zmije a kletbu zrušila.
„Koukejte se všichni hodit do havraního a frčet do školy,“ zařvala.

Bylo nebylo, kdesi v dalekých zemích panoval jeden král a měl tři syny.
Všichni se do světa vydali, dva starší zahynuli, jen nejmladší se vrátil i s nevěstou. I nastoupil na trůn po svém otci.
Také nový král vychoval tři syny. Všichni se vydali vysvobodit krásnou princeznu. Nakonec se kvůli ní dva bratři pozabíjeli, třetí ji získal.
Třetí král vládl dobře a mohl by být šťastný. Ale stále vzpomínal na osud bratrů a strýců. Bál se, aby stejný osud nepotkal jeho děti.
První dvě uvítal radostně, ale třetí…
Nakonec nezbylo než se podvolit osudu. I on měl vychovat tři… dcery.

Když drak viděl dalšího prince mizet v prachu cest, poplakal si.
„Nevěš hlavy, chytíme zlatou rybku a najdeme si lepšího!“, řekla mu princezna.
A tak se vydali. V pohádkovém rybníce není o zlaté rybky nouze a tak už za chvíli drak drmolil.
„Chtěl bych krásného prince.“ řekla pravá hlava optimisticky.
„Já prince nechci ani vidět.“ řekla levá zpruzeně.
„Dejte už chvíli pokoj.“ zasyčela prostřední.
A bylo po přáních.
„Nic si z toho nedělej, stejně se z každého prince po letech stane žabák, ať ho líbáš, jak chceš.“ zašeptal mu do uší nějaký dědek a ze zvyku přihodil tři zlaté vlasy.

Němí svědkové bezpráví a genocidy. Ano, až tak daleko to zašlo.
Začalo to zlehka. Tři z nás postupně vyrvala z rodných kořenů a jen tak nás darovala nějakému týpkovi, který si tu nakráčel. Nu dobrá, jednou se to dá pochopit.
Pak ovšem zjistila, že to docela vynáší a udělala si z nás výhodný byznys.
Neřeknu cizí osoba... ale vlastní matka!
A ten moula si stále ničeho nevšiml, si myslí, že je to věkem, a stále strká tu svoji makovici té ženské na klín a-
Ach ne! Už zase!
--- --- ---
Děd Vševěd unaveně zavřel oči. Stařena si zamnula ruce a vytáhla pinzetu.

„Tak ty tedy chceš na mně radu,“ zamyslel se starý kmet a popotahoval se při tom za dlouhé vousy. Poté si důkladně odkašlal, snad aby zdůraznil osudovost toho okamžiku a zvýšil napětí mladého tazatele.
„Nuže poslouchej tedy. Přejdeš třikráte tři pohoří, a ač k smrti zemdlen, přeplaveš třikráte tři řeky. Teprve tam najdeš sluj, ve které nebezpečný tvor se skrývá, an třikráte tři hlavy má a všechny ty hlavy stíti musíš…“
„No dobře, dobře, dobrý muži. Nestačilo prostě říct, že za devatero horami a devatero řekami musím zabít devítihlavou saň?“ zeptal se mladíček, když si to konečně spočítal na kalkulačce.

Princ docouval k svému oři, zakryl si punčochy v místech, kde ho poznamenala stresová inkontinence a rozjel se tryskem pryč od dračí sluje. Ještě že ho nikdo neviděl!
Ale zkuste se spolehnout na to, že se v pohádkovém lese udrží nějaké tajemství, když každý druhý kámen při měsíčku drbe…
„Vlk dal přednost Karkulce před babičkou…“
„Jezinka šeptala Smolíčkovi, že je k sežrání…“
„Široký na odtučňovací kůře prozradil, že co se říká o Dlouhém zdaleka není pravda, Bystrozraký to viděl na vlastní oči. Nebo spíš neviděl!“
„A viděli jste dneska prince?“
Na druhý den věděli o princově udatnosti za devatero horami.

“Neměl teď někdy končit svět?” vzhlédla první poplašeně od pletení.
Druhá mrkla na nebe.
“No jo. Už brzy. Bouře a hladomor a pak ta potopa.”
Třetí, zachmuřená jako vždy, posunula větev v ohništi a ze zvyku krákoravě přidala svou část věštby:
“Pokud hrdina nenajde klíč ve vejci v břiše sojky na nejvyšším stromě v nejhlubším údolí za devíti řekami a nedonese ho starému muži na kraj světa.”
Chvíli bylo ticho.
“Neměly bychom to někomu říct?” napadlo první.
“Co?” zamračila se druhá. “Zbylo od oběda?”
To je tak, když Sudičky stárnou spolu se zemí.
Slyšela je jen veverka a několik stromů.

Ouvej, ouvej, jak já jsem utahaná. Bolí mě doslova každá kostička v těle. No, jen si poslechněte, jakej jsem měla dneska den:
Ze začátku to ještě celkem ušlo – transport věcí je poměrně jednoduchá záležitost. Ačkoliv teda mohlo jít o něco menšího, ale dejme tomu.
S rekonstrukcí tý nemovitosti už to bylo horší. Šlo o děsnou kůču, takže tam bylo práce jak na kostele. A jí to furt nebylo recht, pořád jsem musela něco předělávat.
Jenže nakonec byla všechna ta dřina k ničemu. Když někdo chce všechno, nedostane nic, to je základní pravidlo. A ta rybářova ženská už to vážně přehnala.

Tu nejhezčí, nebo žádnou. Urozenou, nebo služku. Nejrychlejšího koně, nebo den na lenošce. Brokát, nebo nahotu. Whisky, nebo sodu. Lásku, nebo nenávist. Slzy smutku, nebo slzy nezřízeného veselí. Jeho přání i nálady měly motýlí křídla, mizely dřív, než se objevily a přesto musely být okamžitě plněny. Měl toho příliš mnoho a stejně mu to bylo příliš málo. Období vzdoru. Celoživotní. Až na skutečnost, že neměl komu vzdorovat, jeho cesty byly umetené do hladka a z moci úřední prosté křižovatek.
Když se před princem zvedla jedna z dračích hlav, začal uvažovat nad kompromisy. Možná je přece jen lepší vyhasnout, než shořet.