Rychlá rota

„Nevím, jak mu to říct,“ zamumlal.
Frustrovaně ho pozorovala. Někdy měla pocit, že jsou odlišné živočišné druhy. Občas byl tak vážný. Zodpovědný. Upjatý.
„Nenapadlo tě,“ konečně to opatrně nakousla, „že možná... cítí totéž?“
„Když...! Když on je tak nezodpovědný, nepřemýšlí, pořád... pořád... ty jeho košile! Ty jeho kytičkovaný košile, copak to dává smysl?!“
Ani se nesnažila to dešifrovat.
„Vůbec se k sobě nehodíme,“ odfrkl si, „o to jde. Jen... hezky se směje, víš. Ale poprvý... učarovaly mi... ty jeho proužky. Na zádech. Jsou... jsou magický.“
„Já myslím, že se k sobě hodíte dokonale,“ řekla Gadgetka potlačující smích.
„Myslíš?“ zrudl Chip.

Trpělivě a opatrně jsem mačkal tlačítka na ovladači, který měl svoje nejlepší léta za sebou, již v době kdy byli Tokio Hotel na vzestupu. Posunoval jsem Chipa skrze jednotlivá patra a sbíral krabičky s logem Rychlé roty. Konečně jsem po několika desítkách minut dospěl k Bossákovi, kterého jsem konečně ve svém věku pochopil, jak porazit. Minuty ubíhaly stejně jako moje životy. Bylo to těžší, než se zdálo. Ten hnusný zajíc na čemsi co vyplivovalo cosi, zkrátka nechtěl zemřít. Poslední život, a krabice místo té příšernosti zasáhla mou postavičku. GAME OVER na obrazovce bylo dosti výmluvné. To jako třináctý život není?

Tlusťoch předváděl svůj ďábelský smích č. 3 a s pobavením sledoval, jak se celá Rychlá Rota pomalu blíží k nádrži s neidentifikovatelnou kapalinou. Tentokrát nechtěl žádný z Tlusťochových nohsledů nic ponechat náhodě, takže všech pět členů, včetně malého Zipa, bylo pevně svázáno a nevyhnutelně odsouzeno k záhubě.
Monty Jack se snažil provazy přetrhnout silou, Chip křičel na Tlusťocha, Dale se modlil k veverčímu bůžkovi. Jenom Gadgetka byla klidná a pomaličku vytahovala ze zadní kapsičky kancelářskou sponku. Potom už stačilo, aby ji za zády šikovně spojila s knoflíkem, a než se kdokoliv nadál, provazy povolily. O zbytek se postaraly Montyho svaly.

Monty Jack byl už zase v sýrovém rauši. Zbytek Roty opravuje vznášedlo, utíká před vražedným oživlým toustovačem nebo jinou potvorou, snaží se zachránit svět za minutu dvanáct, ale když Monty ucítí sýr, všechno jde stranou. Už osmkrát kvůli tomu skončil v laboratorních kotcích šílených vědců, a kolikrát jinde, ani radši nepočítáme.
Ještě že má Zipa. Zip je jenom moucha, ale když si toho situace žádá, umí vycenit zoubky. Teda kdo ví, kde k nim přišel, ale kdo by u kamaráda zkoumal genetický původ? A navíc, v téhle specifické situaci se zubatá moucha hodí. Když je třeba Montyho rafnout do ocásku.