DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

S veškerou nadějí se celá ves pustila do setby. I bohatí sedláci se tentokrát zapojili do práce, každé ruce byly potřeba. Selo se poslední zrno. Od úsvitu do klekání, dívky se po třech letech poprvé pokusily zpívat pracovní písně.
Kaška se vrátil z pole až za tmy, po seknici se pohyboval po paměti, svlékal propocenou halenu. Chtěl si jen lehnout a spát, celé jeho tělo křičelo po odpočinku, když si uvědomil, že ticho narušuje Štěpánčino téměř neslyšné štkaní.
Polkl. Přešlápl. Pak přilehl ke své plačící ženě a pevně ji objal.
„Odpusť,“ zašeptal jí do vlasů.
„Ty odpusť.“ Sevřela jeho dlaň.

Daniel vyprávěl o svých rodičích pouze jednou. Jeho hlas zněl monotónně, jako by jen ledabyle odříkával naučené repliky druhořadé divadelní hry. Oči mu ztvrdly a odvracel hlavu, Ondra si však všiml třesoucích se rukou.
Kamaráda, který Danielovi přál k patnáctým narozeninám, otec téměř shodil ze schodů; matka křičela. Daniel strávil následující týden u babičky. Nakonec se k ní přestěhoval natrvalo. Když zemřela, zdědil po ní malý byt a veškeré její úspory. Sedm let své rodiče neviděl; tři roky tvrdil, že již nemá žádné příbuzné.
Když před Vánocemi našel ve schránce pohled s pozváním domů, poprvé se před Ondrou doopravdy rozplakal.

Byl to první výlet s čarodějnicí, které měl říkat mistryně, a Simbacca měl pocit, že bude i jeho poslední.
Sotva přistáli, musel strašně dlouho odhazovat sníh a hledat tajný vchod do podzemí, pak tam propadl stropem, uvnitř ztracené knihovny ho napadla nemrtvá zrůda a pak přišlo to nejhorší, procházení kartotéky. A celou dobu měl hlad.
Teď, když táhli pytel plný holocronů k východu, jim kapalo na hlavu.
„Že by obleva?“ podivila se Jessica, protože byli v permanentně zamrzlé části Arkanie.
[„Obleva je něco jako poleva?“] zeptal se nadšeně, ale ona se v tu chvíli plácla do čela.
„Vypnuls motory?“
[„Já?“]

Všechen sníh v ulicích už roztál
a s jarem očekáváš první záchvěv v srdci
ztracená mezi domy a sama
cítíš na paži dotek jeho prstů
a jen déšť je společníkem tvých slz
sníš a sníš a víš
že je to jen přelud
přesto neodoláš úsměvu v kaluži
chceš cítit ten polibek patřící jiné
kráčíš městem sama a světla
se odráží v uslzených očích
navždy ach navždy
si šeptáš pro sebe
a přitom nikdy nezaslechne
bušení tvého srdce
po proudu řeky se vydáváš
a tvůj hlas utichá v pláči
jen jednou obejmout a ucítit
vůni jeho vlasů na tvé osamělé tváři.

Vpadla do jídelny, následovaná závanem ledového vzduchu. Ozvalo se nespokojené mručení.
„Musíš tu pobíhat jak splašená?“ zeptal se Charles.
„Počasí neposlouchá? Měla bys ho postavit před vojenský soud,“ ušklíbl se B.J.
Měla toho dost.
„Na rozdíl od vás se snažím udržet tábor v chodu. Na pooperačním vypadl generátor, nahodila jsem ho já. Nahnala jsem pár ´dobrovolníků´ odklízet sníh na přistávací ploše. Požádala jsem velitelství, aby posílali jen akutní případy, že tu máme kalamitu. Potom…“
„Nezdá se vám, že se oteplilo?“ přerušil ji Hawkey. „Vždycky jsem obdivoval, jakou máš páru, Margaret. Nechceš jít chvíli funět ven? Sníh určitě samým děsem roztaje…“

Nastala obleva. Což je průšvih pro všechny od prvního do posledního patra; neboť v ledničce, jak známo, když to teče, tak to teče. Teplota nebezpečně stoupá, jogurty vylézají z kelímků a dávají si pac. Poloshnilé banány to kvitují znechuceným syčením, k tomu, co bývalo šunkou, se nikdo neodvažuje přiblížit. Máslo tiše trpí v rohu a mlčí, nebo ho minimálně přes obal není slyšet. Kdysi tak příjemně chladivým světem se prohánějí čtyři jezdci apokalypsy.
Jen jeden z obyvatelů neztrácí barvu ani tvar - naopak, zdá se, jako by mu změna náramně prospívala.
"Pepo, jak ty to děláš?" ptá se nešťastný zbytek okurky.

Bylo to dlouho, co je viděl naposledy, ale poznal je na první pohled.
Byl rád, že oni jeho ne.
Dvacet let odháněl každou vzpomínku.
Dvacet let ho občas ze snů vytrhávala ta poslední: bezcitné tváře, rozšklebená ústa, záštiplné hlasy. Výsměch, kterým odpovídali na jeho úpěnlivé prosby. Studené oči a tvrdé, nelítostné ruce, které smýkaly nahým vyděšeným chlapcem.
Byl ještě dítě. Nejmladší z bratrů.
Teď byl mocným mužem a jejich životy držel ve své ruce.
Nemohl už snést pohled na ty zkroušené prosebníky. Utekl do své komnaty a plakal, dokud horké slzy nerozpustily chlad v jeho srdci.
Odpouštění je pořádná dřina.

Po slunci ani památky. Dosud holé větve se kymácely pod poryvy studeného větru. Nebe už třetí den zakrývala jednotvárná šedivá deka mraků splývajících s kouřem z komínů. Vytrvalé mrholení se snášelo na nesměle rašící výhonky nové trávy. Její světlá zeleň uprostřed rozblácené bažiny vybledla a ztratila původní svěžest. Matná krajina jako by zapomněla, že jaro je už za dveřmi. Ačkoliv sníh zmizel v nenávratnu, nechtěla se vzdát depresivní pošmournosti.
Dva lišáci se zastavili na kraji pole.
„Cítím v kostech, že se to brzo zlomí,“ zamumlal jeden.
Druhý se otřásl, aby vyklepal z rezavého kožíšku kapky vody.
„Jen aby,“ pomyslel si.

Keď kráľ Uther Pendragon naposledy vydýchol, vydýchli si aj mnohí jeho poddaní. Iní dych ďalej zadržiavali.
Potom kráľ Artuš vymenoval Merlina za svojho Dvorného čarodejníka a osobného poradcu. Spočiatku padali čeľuste („Merlin?!“ „Prin- kráľov osobný sluha?“ „To nemehlo – čarodejník?“), ukázalo sa však, že Jeho veličenstvo to myslí vážne.
Začali sa objavovať ďalší magicky nadaní. Najprv, samozrejme, len tí najodvážnejší.
Až keď sa z Kamelotského zámku ústami večne klebetných sluhov rozniesla šepkanda o tom kto, kde, kedy a s kým, uverila široká magická verejnosť, že skutočne nastal odmäk.
Čarodejníci a čarodejnice sa prestali skrývať, a v Albione sa začal zlatý vek.

Přišla obleva. Ledy tály, postupně se stahovaly k severu. Nebo taky k jihu, záleží, na které polokouli jste se vyskytovali, pokud byste se tam vyskytovali. Mamuti se propadali do země, šavlozubí tygři se propadali do země, pralidé se propadali do země. A vy. Vy byste se taky propadli, kdybyste tam byli.
Mamutům spadly chlupy a byli z nich sloni. Šavlozubým tygrům spadly špičáky a byli z nich jen tygři. Pralidem spadly nadočnicové oblouky a byli z nich lidé. A vám, vám by spadly internety, facebooky, porno kanály a byli by z vás... No, lidé bez internetů, facebooků a porno kanálů...