DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Kdyby jí řekli, že jí bude o život usilovat zhrzená ženská… Nikdy by ji nenapadlo, že takhle.
Pár metrů nebo dvacet tisíc mil pod mořem, bylo by to stejné. Smyčky hadího těla se kolem ní obtáčely pevně, ke hladině se nedostane.
A její statečný rytíř zase zachraňoval den. Někde jinde.
Chlap, ochotný bránit ji před Nebem i Peklem. Polovina její duše. Její druh.
Miloval ji se vším, co k ní patřilo… ale léta u jezdecké armády ho poznamenala. Stejně jako kavalerie často dorazil, až když bylo pozdě.
Posledním záchvěvem vědomí ho zavolala po Poutu…
A on konečně jednou přišel včas.

Bylo to špatné. Kapitánka Raan marně mlátila hasákem do motorů a doktorka Canis svůj boj s omnitoolem dávno vzdala. Parník, na jehož palubě si ještě před půlhodinou užívaly líbánky, se nezadržitelně měnil v batyskaf a poslední dvě přeživší uvízly v mrtvé strojovně.
„Za tenhle dárek tvojí matce nepoděkuju,“ vztekala se asarijka, slzy na krajíčku, a kdesi v podpalubí rupla přepážka.
„Přežily jsme válku,“ prohodila zpoza masky podezřele klidná quarianka, „aspoň umřeme spolu, ne každá na jiné straně galaxie.“
Přitiskly se k sobě, naposledy se spojily ve věčnosti a když je zachránil Grok v ukradené jaderné ponorce, pořídily si další dítě.

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

„Vodo, vzedmi se! Vyhřezni, zalij, strhni zpátky do hlubin!“ ledově pronáší, jako smrtící báseň, přímo nade mnou.
Mé prsty svírají obruč, jež mne přiškrcuje. Nemohu se nadechnout. V puse cítím krev. Stmívá se mi před očima, a přesto se musím dívat, jak můj bratr konečně doopravdy umírá.
Neměl s námi bojovat. Tolik jsem ho prosil. Žadonil. Ať nás nechá být. Ať jde pryč.
Ne, Seimei musel mít všechno.
Horké, něžné dlaně mne opatrně staví na zem. Vzhlížím.
Soubimu po hrudi stéká krev, a já si ještě jednou líznu, abych nezapomněl, jak chutná. Soubi je můj.
Zavírá oči a šeptá: „Ritsuko...“

Ponořili se současně. Bílá pěna je vášnivě objala. Jejich nádherná těla osvětlila matná záře planktónu.
Kličkovala před ním, vzdalovala se a zase na něj oddaně čekala. Zkoušela, zda je trpělivý, zdatný a silný, takový, jakého si vysnila.
On, posedlý láskou, ji následoval. Následoval by ji třeba až na konec světa. Až do hlubiny mořské, až k hladině vodní.
Stůj, lásko, a poznej nečekané hlubiny vášně! Splyň se mnou a buďme jedinou bytostí!
Otočila se a v jejích očích četl souhlas.
Ostré zuby cvakly a přeseknutá ryba se propadla do dvou zubatých tlam. Poté, co vyhověli volání rodu, dostali totiž hlad.

Miloval ho celým svým srdcem. Celým svým tělem vnímal ten spalující žár pokaždé, když do něj vstoupil, a celou svou duší cítil, že je to právě on, s kým chce strávit zbytek života. Bez ohledu na následky. Bez ohledu na to, kolikrát byl vláčen v novinách, i na to, co si o něm myslí ostatní.
Byla to láska na první pohled. Amorův šíp navěky zapíchnutý v jeho hrudi. Vášeň, kvůli které byl ochoten skončit v pekle.
Stig se vymrštil ze židle a jednou ranou srazil k zemi Jeremyho Clarksona.
Nikdy mu neodpustí, že jeho milovaný Rolls-Royce utopil v tom bazénu.

Vlny se přes něj přelévaly jako hordy nepřátel. Amroth to však nevnímal a upíral zraky úpěnlivě ke vzdálenému pobřeží. Tam někde byla ztracena Nimrodel, tam on má být...
Vzpomínka na milovanou bytost vlila do jeho těla sílu a mocné záběry paží ho hnaly blíž a blíž k pobřeží. Jak krásně zněl její hlásek - jako zurčící potůček! Vlasy cenější zlata a oči sebehezčí démantů.
Amroth zalapal po dechu když ho vlna srazila pod hladinu. Plášť se mu zamotal kolem nohou a pomalu ho stahoval dolů. Vtom mu to došlo: Již nikdy ji nespatří.
Byla tu dívka, a již není,
denice zářivá...

Bertrand k ní vrhl poslední zkroušený pohled. Dlouhé roky byla součástí jeho života. Hýčkal ji, znal každé její zákoutí od kýlu až po nejvyšší vrcholky stěžňů. Znal i její vrtochy. A že uměla být vrtošivá. Ale když člověk věděl jak na ní, byla tou nejlepší lodí, na které se kdy plavil. Krásná, s pevným trupem a štíhlou přídí. A teď se bezmocně zmítala na zvířené hladině, stěžně polámané. S každým nárazem vln její trup hlasitě úpěl. Naříkala. Volala ho. A on už pro ni nemohl nic udělat...
Jeho odvážel člun do rukou nepřítele. Na ni čekaly jen černé, chladné hlubiny.

Probudí mě tichý šramot. Někdo je se mnou v pokoji.
Slyším, jak ztěžka dýchá. Je čím dál blíž.
Tiše vyjeknu, když nad sebou spatřím postavu.
„Tiše. Nekřičte,“ žádá mě tichý mužský hlas. „Nechci vám ublížit.“
„Co tady děláte?“
„Chtěl jsem vědět, jestli jste v pořádku. Prý jste ošklivě spadla. Měl jsem o vás strach.“
„Kdo jste?“
„To nemohu...“
„Budu křičet.“
„Ne, počkejte. Tak… dobře…“
Plamen svíčky nečekaně ozáří nejbližší okolí.
Pohlédnu opatrně vetřelci do tváře a v tu chvíli se utopím v hlubinách jeho smutném pohledu. V jeho očích.
Zemřu a opět se zrodím.
Jen proto, abych byla s ním.

V letní podvečer vyšlapeme na Strážnou horu, vylezeme na rozhlednu a koukáme, jak se slunce ukládá mezi kuželovitý kopce Středohoří.
Obloha je nejdřív modrá, pak zrůžoví a nad obzorem je tyrkysově zelená. Světlo se zvolna vytrácí, pomaloučku umírá pod našima nohama, aby se mohla narodit noc. Ta chvíle má v sobě tolik jímavý krásy, že se mi do očí tlačí slzy.
Otočím se na bráchu a Šimona, jestli je to taky tak bere, jenže oni už se do kraje nedívají.
Koukaj jeden na druhýho.
Tak je tam nechám a potichu se vytratím.
Nemusím být u všeho.
A vy taky ne.