Felix Felicis RPG

"Kůže z hřímala, jo, tu tam máme... takže je to hotový," usoudila havraspárská šesťačka spokojeně nad blátivě zeleným obsahem svého kotlíku a přesunula pohled k nervózně vyhlížející spolužačce z Nebelvíru, která nikdy v lektvarech nevynikala. Protože kdyby ano, nikdy by do svého skvělého plánu druhou dívku nezasvětila. "Máš něco jejího?"
Světlovláska přikývla a vylovila z hábitu lahvičku s dlouhým, lehce zvlněným tmavým vlasem. "Bude to fungovat?"
"Si piš, Theo. Bude z tebe McKayová, teda Andersenová, jedna báseň. Ani její děti to neprokouknou, natož její drahý manžílek."
"Sybille, já se mu ale nechci starat o děti, já s ním chci spát!"

Lorelei pozorovala dvojici naproti sobě s chladným nezájmem. Její budoucí manžel Joffrey se netvářil o nic lépe, jen na tvářích jejich otců seděly úsměvy úspěšných obchodních partnerů.
"Takže předmanželskou smlouvu vám ke čtení doručím, jakmile se Lorelei podaří úspěšně zakončit studium." Uzavřel jejich obchod Joffreyho otec a spokojeně si potřásl s jejím otcem rukou. Domhnall mu stisk ruky oplatil, ale úsměvu se od něj jeho budoucí příbuzný nedočkal. Tohle všechno dělal jen na popud svojí drahé ženy...
"Lorelei Charlotte McKayová, berete si zde přítomného Erasma Andersena za svého právoplatného manžela, budete ho milovat a..."
Já nejsem kus mahagonového nábytku, matko.

Zírali do stropu. Arsen se zhluboka nadechl a spokojeně před sebe napřáhl štětce. "Takže už lepší?"
"Hmpf." Cassidy kriticky přenesl váhu tak, aby vleže mohl naklonit hlavu ke straně, jako kdyby hodnotil nějaké dílo v galerii.
Nad nimi se klenul strop zamalovaný dětsky naivním hvězdným nebem.
"A pak že to podzemí trochu nevyšperkujeme, ha!" prohlásil Arsen na účet mrzimorského doupěte. Cassidy se souhlasně zaculil, natáhl ruku a špičkou štětce domaloval ještě jednu hvězdu.
"Doufám, že za to neschytáme školní trest..."
"Kluci!" vybafla Gwen zničehonic zezdola. Oba chlapci na nebesích se provinile vymrštili a Arsen loktem převrhl plechovku modré barvy.
"QUINNE!!"

Dumbledore postával v rohu prázdnej miestnosti nepovšimnutý. Vlastne takmer prázdnej miestnosti. Okrem neho sa v nej nachádzal ešte mladý chlapec a obrovské zrkadlo, zrkadlo krásne zdobené ornamentmi a podivným nápisom. „Už je tu zas..“ povzdychol si profesor a pokrútil hlavou zo strany na stranu. Chlapec si profesorovu prítomnosť ani v najmenšom nevšimol, až pokiaľ na neho neprehovoril. „Zajtra ho premiestnim,“ povedal profesor súcitným tónom akoby sa bál, že chlapec z toho bude nešťastný. „To nevadí. V prefektskej kúpeľni je aj tak väčšie a je tam lepšie svetlo. Moje črty tam lepšie vyniknú,“ odvetil chlapec, ktorému stačilo ku šťastiu naozaj málo.

Už je tady zase.
Ta divná holka, co chodí každý pátek. Nikdy nevynechá, ale já stejně vždycky doufám, že nepřijde. Chodí a civí na nás. Je to dost podezřelý. Nikdo jiný se na nás nekouká. Ví snad něco o našem tajemném společenství? O Svazu osvobozených zdí, čili SOZ? Ví o našem plánu? Všechny mé cihličky se strachem sevřou pokaždé, když se přiblíží. Nepřeji jí nic lepšího než pád ze schodů. Ať si i SOS, neboli Společenstvo omšelých schodů něco užije. Zná náš plán na ovládnutí lidstva? Doufám, že až budou na světě stát má dítka, ona už tu nebude.
Stvůra...

Arsen schoval obličej do dlaně a v duchu chvíli počítal do desíti.
"Jak ses sem zase dostala?"
Kousek zdi mrzimorské společenské místnosti se pohnul a odhalil Arianu, ninžovsky vybavenou kusem plátna, které dokonale splývalo s pozadím. Arsen si protřel oči a uvědomil si, že to není jen plátno, ale kompletní overalový obleček.
"Jak jsi prošla chodbou?"
Ariana se beze slova otočila. Na zádech byl obleček maskován jako kamenné zdivo, které bylo všude v chodbách bradavického hradu víceméně ve stejném vzoru. Arsen si konsternovaně představil, jaké figury Ariana musela předvádět, aby se sem nepozorovaně dostala.
"Tak dobře... Ale jen jednu sušenku!"

Z postele vylezl potichu, dokonce Lorelei ani nevzbudil. Po špičkách se vykradl do prázdných chodeb Bradavického hradu, před skupinkou Nebelvírských prváků se na malou chvíli ukryl v tmavém výklenku. Bez větších problémů se dostal až před havraní klepadlo, co hlídalo vstup do Havraspárské společenky. Trochu se zapotil, když mu položilo záludnou otázku, ale to by nemohl patřit k Modrým, kdyby nakonec na správnou odpověď nekápl. Spokojený se svým výkonem se posadil do křesla a vychutnal si šálek kakaa. Možná by své dobrodružství utajil i před všetečnými obrazy, ale to by ho u dveří kabinetu profesorky McKayové nesměly zradit vrzající panty.

Lorelei se zhluboka nadechla a zadržela dech. Natočila se na jednu stranu, pak na druhou, a v očích se jí objevil náznak paniky. Rychle vyhledala pohledem tetu Natašu, která se na ni přívětivě usmála, než se jí pokusila do vlasů naaranžovat bělostný závoj. „Sluší ti to.“ pronesla přiškrceným hlasem a zadívala se na zmijozelskou ex-primusku do zrcadla. Ta jí pohled oplatila.
„Nezvládnu to.“
Hlavou se jí honil katastrofický scénář pokažené svatby, kdy ženich dorazí v duhově zbarveném županu, družičky s růžovými boa, a místo šampaňského si budou připíjet Roweniným kakaem.
„Hlavu vzhůru, zlatíčko, taky sis mohla vzít někoho z Nebelvíru.“