Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Být sprchou v dívčím studentském pronájmu nebo náhrdelníkem lollobrigidky není k zahození, ale chci-li poznat i nitro lidské bytosti, stávám se zrcadlem. Povídají si se mnou, špulí rty, zatahují břicho a nadýmají hruď. Každým svým pohybem a gestem prozradí více, než samy o sobě vědí. Jsem jejich tajný intimní svěřovací přítel.
A mám je rád, snivé marnivky, u rembrandtky uberu, s prkennými čekatelkami vzedmu hladinu a přidám, samolibým zvýrazním vrásky. Ať se snažím sebevíc, stejně mi nadávají. Jsem jejich holí bitým psem.
Jen nerozumím sebetrýzni. To potom občas – ach, záhadně ztracené dívky! – odkryji ledví a polykám do světa za mnou.
Tak se mi to pomalu vyvíjí v minisérii o městských strašidlech...
Už to vypadalo, že po všech těch staletích zdechnu hlady. Pohřeb žehem uzákoněn jako jediný možný, z někdejších hřbitovních hodů se stalo somrácké vyhrabávání stále prošlejších a červy ohlodanějších zbytků, márnice, spolehlivé špajzy čerstvého žrasa, se proměnily v nedobytné pevnosti.
Pořádný sériový vrah řádil naposledy před třiceti lety, ubylo zločinů z vášně, neb lidi netečnější. Zimy jsem přežíval jen díky umrzlým bezďákům.
Samo peklo mi nakonec poslalo zarputilého revolucionáře, který magickou výřečností probudil zasuté křivdy a úzkosti. Na počest bych ho sežral, ale jeho tělo se ztratilo ve výbuchu násilí, který vyvolal.
Není čas odklízet mrtvoly. Čekají mě syté dny.
Na věži kostela odbila desátá, ta hodina, mez.
Kdo ještě svítí, neváží si spánku.
Plije na strupy, oděrky a strádání rudě olysalého těla.
Zhasínám, světlo odkrývá ohyzdnou nahotu mé únavy. Hryžu a trhám, zaslepen křivdou. Skalpuji, hledaje. Rozrážím lebky a lámu žebra všem, kteří neutečou.
Usněte navěky, noční bdíči!
Kořist bídná, nic měkkého, teplého, hladkého.
Ach, musím si odpočinout, abych nebyl příště tak vzteklý, lítý, divoký.
Vstávám vpodvečer po noční šichtě nevyspalý, rozbolavělý a prochřadlý, místo polštáře scuchlé chomáče vlasů, za lože polámané kosti, přikryt jen tenkou lidskou kůží.
Když se odnepaměti pořádně nevyspíte, zezuřivíte.
Každonoční kolotoč se znovu roztáčí.
Kolem newmanovských očí jen obočí, přednosti lorenovsky v pozoru.
„Naše milé čtenářky by zajímalo…“
Jako když Steve McQueen nasedá na koně.
Jako když Alain Delon připaluje cigaretu.
Jako když Charles Bronson fouká na harmoniku.
Jako když Sharon Stone přehodí nohu přes nohu.
Jako když Jacqueline Bisset zamrká očima.
Jako když Catherine Deneuve udělá cokoli.
„Mohl byste plíz,“ přeruší mě neomaleně, ač není žádná Claudia Cardinale, „vynechat ty metafóry? Totál jim nerozumím a musela bych je všechny gůglovat.“
„Co lýtka,“ zeptá se doma spoluletokružnice, „zapalovala se?“
Zavrtím hlavou, vráskami se na dálku obejmeme.
Raději zestárnout se starou než osamět s mládím.
Xantinova hodnocení
(Filcin, jak je z jeho jména patrné, miluje filmy a seriály)
kytka / Z Nového světa „Od ní se, Faobe, uč!“ Podvečerní rozjímání a Oklamaná svými tužbami
ef77 / Útočiště Metro „To bych chtěl vidět zfilmovaný!“ Anděl
Tess / Království ostrovů „Kdybych nebyl Filcinem, chtěl bych být Vranem. Nebo Liškou. I vtělení do Rezky bych bral...“ Přízrak minulosti
Kumiko / Praha 78 „Když se mydlí Pražáci mezi sebou, je to sranda! I když...“ Ukvapenost
Kleio / Horizon Zero Dawn „Hodně hustá atmosféra!“ Krocení
Nathanel / Originální „Je to hrozně složitý, ale úplně srozumitelný.“ Druhé Vánoce
eliade / Novinky ze světa sportu „Těžko se vybírá, všechno ukrutně vtipné!“ Mocná matematika
Witch „Písmeny kreslí komiksy! Hm, hm, hnědovláska...“ Přesné pokyny
Profesor / Profesor von Drak „Já myslím, že ona si prostě ráda hraje...“ Omnia tempus habent XX.
Stevko / Stredoslováci „Tam bych chtěl někdy zajít!“ Ožení sa Jarík?
Palčíkova klíčová slova
(Malá páka má ráda historii, zvlášť tu nejnovější.)
Leon Tři králové. Morávek. Síla. Drzý až vyzývavý
mila_jj Josip Kleczek. Vědec. Formát. V úřadovně Státní bezpečnosti
Peggy Utajovat. Zatloukat. Nezapomínat! Jen žádnou paniku
Blueberry Lady Pamětníci. Hrdinové. Smrti, salutuj! Poslední
Šmelda Historie. Studnice. Příběhů. K neuvěření. Zákon schválnosti
Owlicious Bible. Základy. Dějiny spásy. Strasti prorockého poslání
PanVrchni Válka. Změna priorit. Ztracená varta
galahad Pokrok. Změny. Konzervativci v ohrožení. Nový flek
Erendis Přítomnost. Nepochopitelná historie našich dětí. Z tajného jednání vlády
Esti Vera Budoucnost. Naše přítomnost. Zítra? Za rok? Stačí poslat vyjádření
A všechny naše identity se letos nejvíce zasmály u komentářů k vatozovu Prvnímu školnímu dni. Omlouvám se autorovi i komentujícímu, ale o to jsem se nemohl nepodělit...
Faobovo vyznání
(Havran je mrzutý dědek, co má rád jistoty a horory)
Bez Aries by DMD nikdy nebylo tím, čím je! Svým seriálem napíná k prasknutí, ale je také největším a nejlaskavějším komentátorem všech. Letos se rozběhla po dvou liniích, magických a strašidelných, v té thrillerovější ochutnejte Útočiště, v hororově pohádkové Beznaděj.
Regi projasnila dubnové dny svým Hagridem a Indy, ale je vlastně jedno, o kom vypráví, vždy z toho sálá její dobrácká a optimistická povaha. Báječná je Obří šlamastyka.
Tora obhlížela svět očima svých koček a směje se jim i nám, ale občas vykutala také neuvěřitelné střípky z historie. A když sáhla do té osobní, je z toho tahle bomba: Sedni si pořádně vedle ní...
Arenga má pochopení pro autory s malým děckem a okouzlila svým Čajovým cyklem, napijte se třeba Památky na vojenská léta.
KattyV vypráví s hlubokým vhledem i moudrým odstupem o vztazích a zmatcích dospívání, viz třeba Už ne tak malá.
tif.eret důsledně vypráví krvavé mikropříběhy, někdy vám zůstanou vlasy stát: Legenda a Schůzka.
Aplír svým psaním kreslí a učí namalované vnímat; popatřete na Konečně!
Lee je přední, jemný a citlivý narnietolog, ale stejně tak suverénní je v historii, Písmu i anime (parádní je Sklapni, trenére!), aby nakonec vyrazila dech pekelně černohumorným Rozsek jsem jí lebku!
Esclarte ráda brouzdá po historii, starší i té nejnovější, a občas z toho vzejdou skvostné kontrasty: čtěte za sebou Nemožné se stalo skutečným a „No co je tohle za cestovku?“
Queen24 píše svůj život, s ničím se moc nepáře, ale umí se ztišit i k bolestně univerzálním výpovědím: ... tam ale sedět nechtěla.
Vinpikovy nejasné příměry
(Pistolník má rád anarchii magického realismu a hrátky s jazykem)
Lejdynka je, co je před kouřem, mravenčí královna s pavími křídly: Chtít být hlínou.
Akumakirei je zebra s blankytnými muřími křídly, rovnoramenný nůž na krku, záchvěv při obracení stránek: Pod nadvládou rozpočtu.
Carmen je medvěd grizzly s veverčí pomádou, slupne tučňáka i netopýra: V dobrém i zlém a Peripetie s princeznami.
Keneu je potetovaný plejtvák myšok se sršními žihadly: Anděl nad vodami.
Hippopotamie je stooký Kyklóp, svršková useň mezi mřížkami: První zkouška.
wandrika je exotická, ach, ta slovenština!, srna, jíž salutují i palce kmetů: Návšteva u zbojníkov.
Saphira je osminohý motýl, zapomenutá vůně, střep zrcadla, v němž včera: Pokoušení pokušení.
Lady Lestrade je archa ve vaně, ťuk do čela, kojící žížala: Na zdraví nebožtíkovi.
Julie je létající žirafa, závan ode dveří, kometa ve víru tleskotu chobotnic: Petřínská rozhledna.
saasa je slon pod kamenem, bronzová záložka v v paperbacku: Dva světy.
Úryvek z románu, bezprostředně následuje po Ztraceni v heslech.
Když bují nárokodárství, umírá zákon.
Když kamenují kněze, zlost.
„Hajzlové,“ vzkřikne Karel jako newmanovsky modrooký soudce Roy Bean (And who are you? – Justice, you sons of bitches!) a strhne služebníka neužitečného zpátky.
Ach, jak jsi velkolepý, hněve, když cílíš na svatokrádežnou beztrestnost davu, jak jsi výbušný, poháre nastavené druhé tváře, kolik kemrů, flusanců a chrchlů triumfální drzosti musels pojmout, abys přetekl?
Gumový projektil trhne ramenem, plnovousý kamenevrhač se patrně poprvé ve svém dosavad potká s následkem příčiny, jejíž subjektem, otočí se kolem vlastní osy a nevěře padne. Střela druhá zasáhne koleno v hříchu soudruha – bolestiplné jablko! –, třetí pozdraví Boha, nazdar!
Obhajoba: když je pomíjeno přirozené právo (tj. nebýt kamenován, zejména jsem-li objednán jako vyjednavač), odchází zákon.
Z ničeho není nic.
Silvestra strávil v nemocnici, koncem ledna – vyčerpán a horečnatý, zato bez diagnózy – propuštěn domů, jenže antibiotika ani čas nepomáhaly, „Do psího anu,“ neklel kamarád internista, „nějaký úraz v dětství nebyl?“, vrtěl hlavou, nic, zdravý jak řípa i Říp, sportovec, patnáct let odmlky proklatě dlouho.
„Vždyť máš kratší nohu!“
Vlastně jo, rozmlátil se na lyžích.
Ve vydlabané noze přes všechnu supermoderní péči někdejší ortopedické chlouby socialistického bloku zůstalo zánětové ložisko, bakterie jak motýlí kukla přežila roky, aby se vylíhla, až když definitivně pozapomněl.
Z něčeho je něco.
Ani duše neumí udělat tlustou čáru za minulostí.
Natož tělo.
Škodolibý Vinpike psal o mně, tak já si půjčuji jeho fandom.
Je to hymna na magický realismus.
Levněs pořídil, tučňáku, svůj smoking z pampelišky!
A ty, žirafo dvouhrbá, neplivej na nás z výšky!
Kalhoty nasaď, velrybo, máš promočené spodky.
A ty, králíčku opilý, nechlemtej tolik vodky!
Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.
Čardáš zatancuj, beznohý, na hrobě oceánu,
vyvedeš mladé, bezdětná, budeš-li hnízdit ve zdi,
připíjím zvonku na cink, vždyť je už pozdě k ránu,
a želva zbrklá utíká, čas pozpátku ji zpozdí.
Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.
Každý příběh s dobrým koncem, pohádkový obrat, ano místo ne uráží naše vyhnání z Ráje, lkaní a pláč v slzavém údolí. Hepyend není z tohoto světa, nechť nás jako stimulátor emocionálních orgasmů šidí, těší a tiší v romantické tvorbě, ale do našeho ropušího živoření netahejte: jedno jediné líp rodí, ustanovuje, odhaluje hůř. Kdo jsi, aby ses vyvyšoval? Vystrčíš-li špičku nosu nad hladinu, najde se přehršle rukou, které stáhnou zpět na dno!
Já přes držku, ať schytá i soused. Uklovat bílou vránu. Ani paprsek do našich sraček. Provrtat obě kolena, jen ať dojde na naše slova, čerty na zdi, soudí svatebčané.
Obhajoba: drabble postihuje reakci na nečekané svatební „ano“, tedy implicitně odpovídá na otázku „co když řeknu ano?“, která je protikladem „co když řeknu ne?“.
Pohany počat znal neznal Reprobus své meze, vysoký a mohutný hledal nejmocnějšího, komu by sloužil: ani ďábel, tohle všechno je moje!, neshledán dost náležitý, vždyť podivně bojí se protnuté horizontály s vertikálou, sebemenší; poustevníku, poraď, chimérám neholduji; nasměrován, přenášel obr přes řeku, tlusté, vypínavé, mocné, až na ramenou lidské mládě, těžkneš mi, lehký náklade, nesu na ramenou všechnu tíhu světa, dí dítě, když se nepřipojíš, neuneseš nic! Titán topě se uprostřed vod, zpokorní před nepochopitelným a kývne, dotykem dětské ruky zazelená obrova hůl, opři svou sílu o milost a nosičem Krista, Kryštofem, budiž! I stal se jím, sťat posléze, jedno.
Pozor, pejsek kouše!
Nápadité uchopení šíleného tématu! Dobře vkomponováno!!!
Umřel mi křeček i dědeček.
Megavtipné! Spadl jsem smíchy ze židle...
Narodila se mi dcera, krásná a roztomilá!
Děsivé! Au. Brrr!
Z drtiče na odpadky kapala lidská krev.
Roztomilé. Malebně laskavé. Idylka!
Zombie mi ukousla hlavu a já se proměnila ve vraždící monstrum!
To nějak znám! Přesně ze života! Vzpomínám na podobné pocity...
Jiří a Marie, už třicet let manželé, si vyměnili významné pohledy.
Pozoruhodný popis setkání dvou vzájemně se neznajících lidí.
Šli dva a prostřední upadl.
Velmi originální! Kde na ty nápady chodíš? Gigazajímavé!
Bla ble blo.
Poučné! Perfektní úvaha!
A tímto se omlouvám všem, které jsem nepozorně četl! Odpusťte mi.
A vlastně mě to fascinuje, jak mnoho nevíte, byť určitě se pletu, zobecňuj jednu mysl!, jedno zrnko písku na poušti, nehleď na vzhled, učila má máma a učitelka a má žena, vždyť nehledím a hlas poslouchám!, úsměv svatou Starostu promění a pohyb Pamelu prozradí, bijeme se mezi sebou, chlapi, horňáci a dolňáci, a každé ustrnutí nese potenci urážky, tak jenom tiše vím, že každá je neskonale krásná, protože její pozadí nepodobno mému, ať sedí či stojí, nese v sobě jablko a krajinu a všechnu rozmanitost světa a vždycky je zaoblené a vždycky jiné a myslím si to jenom já, sám.
Střepy z vitrážového okna se snášejí na svatého Josefa, skleněný sníh snáší neúkorně, vzor všech mužů ve stínu slavných žen, byla-li matka Syna člověčky krásná, jakože byla, musel vykazovat i nebetyčnou sebekázeň (naložil nemálo žárlivý Hospodin na pěstouna potomka svého, podpírej, doprovázej, zdrž se a věř v panenství obtěžkané).
„Ukončeme to, ty blázne,“ úpěnlivě pění Hynek, „okamžitě mě propusť, než se stane něco nenapravitelného!“
„Už se stalo,“ kráčí Karel k vrženému kameni, „rozbili Bohorodičku!“
Smrti se nebojí, daně platí, Matku i matku ctí.
„Neznabozi,“ frkne, cíle, líce temně zbarvené.
„Nestřílej pánubohu z oken!“ zavrčí Hynek, když dozní bolestný výkřik zvenku.
Nestudovavše, nezvěděli, že nic neví, a nedobrali se studu z nevzdělanosti; nestydatí nečetli. Zákon nabídky a poptávky mocnější obrazotvornosti: ženy brzy usoudily, že sladkobolné historky o jejich těžkém údělu možná hůře, ale procítěněji podají spisovatelky, vždyť – musíme si pomáhat. Nepromluvíš křivého svědectví, nevydáš pokřivený obraz. Muž ve své sebestřednosti vidí jen sebe, žena se rozhlíží a klepe. Vytanulo mu na mysli, jak vyprávěli rodinné historky, zakladatelské mýty nového státu, před rodiči, tchánstvem, přáteli: on sebe shazoval, aby vyvýšil ji; ona obdobně jeho shazovala, aby sebe vyvýšila. Autorky líčí, jaké jsou oběti, spisovatelé, jací jsou hříšníci. Literatura je plna hnusných chlapů.
Úryvek z románu, sprosté slovo.
Navazuje na Královna cest sebepoznání?
Ve zpovědnici místo oltáře trnový trůn, tvrdá lavice, z níž není úniku, chtějí po tobě, velebný otče, vesmírnou mírnost, velehorskou horlivost, upíří přísnost a nade vším soudem všímavý soucit, nepomiň, věčnému učení věrný, jediné písmenko ni jediné čárky Zákona aniž bys, prostředníče Kříže, sám sebe povýšil nad hříšníka.
A ticho po pěšině, ať slyšíš cokoli.
„Vždycky jsem si představoval,“ přistupuje starší k sedátku, „že kněz za mřížkou sedí na latríně, aby mohl všechny ty sračky, co do něj hustíme, poslat rovnou pod zem.“
Všechny naše hříchy svrhni do mořských propastí, parafrázuji v duchu proroka Micheáše, ale bratři u prozaičtějších obrazů.
Nevyhrál jsi válku, nedostal Nobelovku, neučí se o Tobě v čítankách. Snad jsi v očích popisného světa ničím, protože slovo neumí zachytit hudbu, která je jako kozel. Ale do mě jsi se vryl nad každého jiného, zajizvil můj jazyk, žiju a rád v kontextu Tvých básní: když perlí se kapky potu, tak přeci na čele, když zmatený, jako kus kamene, když chodím po tom městě, nemám ani na tramvaj, když se den převaluje, pak jako Leviathan, žiletky na těle a ve vlasech, když sbohem, vyvstane řetěz.
Jestli byl někdo temnej, temnej a něžnej muzikant, taks to byl Ty, Filipe Topole.
Úryvek z románu.
Předchází Polosirotek s vráskami kolem úst.
Skloníš-li po novoluní hlavu k srdci, zříš smějící se měsíc. Když ji odkloníš, dumáš nad zakaboněnou lunou. V druhé půlce měsíčního putování je to přesně naopak. Jedině úplněk spojuje pohled poloprázdných a poloplných skleničkářů.
Jeho polosirotčí dcera viděla spíše mraky.
Máma nejsoucí, táta nevyzpytatelný.
Snad chtěla zlomit tu tíseň, utéci do odteď optimistkou.
Snažil se, věnoval, tisíckrát se zpětně ujišťoval, ale. Bolest bolela, jedy rozostřovaly vnímání, líh fragmentoval čas, práce uzurpovala energii manických fází. S telecími léty se dcera přirozeně vzdalovala, jenže předchozí roky v paměti tak zamlženy a zazávojovány, že si zaboha nemohl vzpomenout, zda vlastně někdy byla blízko.
Nebeské shlížeče uzavírá Svaté mlčení, Animuk, v protykaném a prostykovaném národě nebývalé zjevení, nechoď, Johánku, s králi jednat, mnohý příklad známe, tak to chodí, pán chce vědět, ty nepovíš, vaz ti zláme, z mostu shodí. Hlavo skopová, na co si hraješ?, ctíme utajení, koukej mi pod prsty a skončíš pod Řípem!, ale tajemství pode mnou smrdí vzpourou!
Vztyčen nad varhany, bezeslovnými zvěstovateli Boží slávy, chová Ježíška na kříži jako děťátko a šeptá mu do uší: neměl by, Pane, nade mnou žádnou moc, kdyby mu nebyla dána shůry; Jan Křtitel povolán ke svědectví, já, Jan z Nepomuku, k tichu, jazyku nepodmaněnému.
Vážení a milí, unavení pozůstalí!
Sešlo se nás tu nemnoho, neb dotyčnou jste ani neznali. Nedokázala se před vnějším světem ještě úplně vyloupnout a zemřela po krátkém, o to bolestivějším trápení ve věku nedožitého narození. Nebudu zdržovat, všichni chceme vědět, pro koho pláčeme: ano, řeč je o potencialitě, která nenastala, o identitě, která nespatřila světlo světa. Jmenovala se Houba, protože chtěla s každým tématem sát útržky rozhovorů, které zaslechnuty, čerpat ze zahlédnutého, postihnout symfonii dopravních prostředků. Z ničeho čerpat hudbu.
„Ty ses zbláznil,“ řekla mi choť, „potrať, než počato!“
„Ale víš, že...“
„To se netýká identit! Čtyři ti nestačí, rakovino?!“
Existují na světě bezpracné koláče? Odmalička veden k nikoli, zároveň dělník má právo na svou mzdu. Cokoli víc musí být vykoupeno, úspěch vydřen, choroba vypocena, nic zadarmo. Když si to zaplatíš, smíš i níž.
Nikdy nepoznala, kudrnka od narození, hýčkej a rozmazluj!, princezna přes brod přenášená, přirozeně, tak se to má, odměnou budiž vám – vždy početnému zástupu ctitelů – líbezný úsměv. Utrpení je zlo, sebezápor bláznovství, oběť úchylnou a zjevně masochistickou zbytečností.
Chceš-li vidět po dvaceti letech, prohlédni si matku. Tušit-li chceš, proč a co, hovoř s tátou.
Nevyhneš se pozdnímu poznání, neposlouchal-li jsem já, proč by ty, syn otce svého?
Banalita rozkladu ubíjela, ďábel rutinně nudný, zlovolně pozvolný, Honzo vstávej!, kolik je hodin?, tři slepičí. Ach, ty trapně stejné příběhy umořených mouřenínů, sestupů do údolí, zatímco z vrcholů (už budu!) za se drolí kamínky kravin a vin do zavilých lavin, počáteční přehlédnuté prko- a kokotiny přerůstají v všeprostupující stín v a na všem, co ten druhý; k tomu vyhlížení pročnejá? terna, ještě žít a užít. Když najednou sám aktérem špatně natočeného, klišoidního, zdegenerovaného melodramatu, štípal se, aby utekl do probuzení, vystoupil z postmoderní hry. Hry doopravdy. Připadal si jak přeskakující jehla na škráblé gramofonové desce. Přidělená drážka drtila, kolovrátek kroutil.
Ani světci-svědci neušetřeni vynalézavosti uctívačů děl lidských rukou, jejichž nejzazší hrůzou časná bolest a kteří ve střetu s odlišným kultem dokazují ten svůj právě a jen mocí konání, jímž člověk od pádu disponuje nad nestvořeného Boha: trýznivým týráním.
A tak ze čtrnácti svatých pomocníků v nemocích a nouzích nejvyšších jen poustevník a pijan laního mléka Jiljí, rozdav všechno, co měl, a uchýliv se do samoty neprostupných hvozdů, prodíraje se trním a bodláčím, dožil smrti nenásilné: ani on však neušetřen pekla těch druhých, vyhledán zbloudilým šípem lovícího panovníka a povolán za opata na místě nehody vystavěného kláštera. Mniši však tišší.
Obhajoba: svědci-světci považuji za dvě slova, počitadlo mi ale ukazuje 99 slov.
Úryvek z románu. Karel potřebuje unést svého bratra Hynka z Kliniky Svatého Milosrdenství, takto instituce pro asistovanou sebevraždu, v cestě mu však stojí mladý číšník, který se stará o Hynkovu poslední večeři.
„Můžete si vybrat,“ řekne Karel s namířenou zbraní číšníkovi, „buď pořádnou nakládačku a pak vás svážu, nebo vás svážu rovnou.“
Před ním osika, mlčící, vidí otevřená ústa svého šéfa, obchodníka se smrtí, z nichž se jak z přeplněného kanálu vylévá stoka nadávek, výhružek a vydírání, která jej zalije, dusí, lepkavě mačká, skloní se, samozřejmě, musíte mi to strhnout z platu, co strhnout, dva měsíce budu makat zadara.
„Snad radši přesdržku!“
„Nemám na tebe čas!“
Amok dobře nenaloženého tučňáka.
I zželelo se matce milých dítek…
Zlomený nos a přeražená čelist.
Karel má tak nějak kliku na lanty – simu, flage i automuti.
Tváří v tvář autodestrukci, fejs tu fejs fakjů pochopil, že může jen pomáhat: bez podmínek, bez nároků, beze snah cokoli zlepšit nebo vrátit; bez naděje, bez víry, s láskou, jednosměrnou a fackovanou. Zvedal z chladných podlah, svlékal a pral zneuctěné oblečení, dýchal štiplavý pach moči a umýval bezvládné, propíchané tělo, kdeže loňské study jsou!, ach, jehly a údy!, splácel dluhy a řešil přestupky, tahal na terapie, bit, škrábán, na tvářích sliny, v uších nadávky. Lhala mu ráno, v poledne, večer, až se na nic neptal, aby neuváděl v pokušení.
Nebylo kam se hanbou propadat, neboť na dně studny i studu.
Bylo řečeno, nesesmilníš, ale já ti pravím, kdo dvakrát denně neumyje tělo své, nesmí do dopravy hromadné; nezabiješ, ba masa nepojíš, u rostlin ještě zkoumáme, jak je to bolí. Nebudeš kouřiti aniž okusíš nápoje opojného už dávno nahradilo desítku, odhalenou jako vlastnický přídavek Semity Mojžíše. Cti otce i matku, budiž, máš-li je, především však porozené potomstvo naše; vztáhneš-li ruku, nechť ti upadne; vychovej bez napoměnek, malé stresují. První trojka zrušena; kdo kostela nezná, i peci se klaní.
Desatero zmasakrováno, na úrodně rozptýlený popel prší déšť zákazů; ujmou-li se, už je nevykořeníš, jako rakovina bují.
Za tím vším nějaký pekelný zákazník.
Dav (skanduje): Svobodu smrti!
Karel: Kde jsou dva nebo tři s planoucíma očima, tam jsem já – Kmotřička s kosou – uprostřed nich.
Kněz: Příliš skepticky hledíte na zanícenou vášnivost! Svatý Pavel byl také horkokrevný, blázen pro Krista! Vlažnost ostatně plije Hospodin ze svých úst.
Hynek: Pantáta má slabý žaludek a zvrací vše, syna přibil na dřevo, svaté vrhá do tmy tmoucí pochyb a pokušení, koho miluje, křížkem navštěvuje! Raději odstup a slabá šedá zóna, zaset na skále nebo v trní, než se zamotat do nikdy nekončící spirály nahoty: čím výš vystoupáš, tím hlouběji poznáš svou nedokonalost!
Karel: Flegmatici se nevěší, bráško.
