Moje články

Vyskočila z vody a pozpátku to zabruslila ke mně.
Na smrčku přibyly čokoládové figurky, mističky se naplňují cukrovím. K ránu rozložím stůl a pečlivě jej zapasuju do krabice. Spíme krátce.
„Tak snad všichni měli radost,“ usměje se žena na úvod. Pak trhavě vrážíme všechna překvapení do balicích papírů a pokládáme je pod stromeček. Za chvíli na něm zapálím pár svíček, i s dcerou zazpíváme vánoční koledu a natěšeně vejdeme do zešeřelého pokoje.
„Já bych to neriskovala,“ řekne.
„Chci vzít Aničku zítra na brusle, na opravdový rybník!“
Dál nemohu, zacyklen, vracím se zpátky k praskotu.
Vepředu jen čirá bolest a prázdnota.

Zrcadlo vlastních omylů, nebo čas jako mstitel dávných křivd?
Z hezounků vypelichanci, z vazbičů oprsatělí sumisti. Z osmiček nakynuté hrušky, z bloncek vrásčité mumie.
Třídní Vendelín povyrostl z břicha do ramen, z šedé myšky okatá královna, z prkna srna.
Setkání po 35 letech.
Všichni ti obdivovaní frajeři, drzouni a kápové najednou trapní, rozvedení, unavení, naštvaní, číšníci, taxikáři, podržtaškové. O milovaných dávalkách ani nemluvě.
Napjatě poslouchal osudy zapomenutých tváří i jmen.
Nezměnili se vlastně vůbec, jen on se trochu zbláznil. V očích tohoto světa.
První poslední, poslední první.
Těhotná panna.
Král bez vojska.
Totální anarchie, napadlo ho. Včera, dnes i zítra.

Ten pocit nespojitosti lidských vědomí, různorodosti mozků, kdy jediným vysledovatelným pojítkem byla nenávist k ní, ji dovedl k rozhodnutí.
Když strhla volant, čas se nekonečně zpomalil.
Pozdě slyšela karnevalový rej drobných starostí, malých radostí, vzpomínek, strachů, úzkostí. Stihnu to, copak asi dělá, musím koupit, včera to bylo pěkné, zase jsem zapomněla, ať se uzdraví, už nemohu odkládat, snad to tu seženu, ten si mě zase podá.
Budoucnost před nimi.
Žádná se nevztahovala k ní.
Zášti podivuhodně málo.
Dupla na brzdu, ale těla už mizela pod kapotou pragovky.
Když dobrzdila, v hlavě bylo prázdno.
Slyšela jen bolest.
Tam na Strossmayerově náměstí.

„Seš teda vyhublý, čéče! Tebe kdyby si vzal do parády řezník, nadělá tak deset deka salámu a to bude hodně! I s kostičkama!“
„Nechci o tom mluvit…“
„Žena ti nevaří!“
„Jaks to poznal?!“
„Cos proved?“
„Nic. Jen potřebuje dost času na bodykér, manikúru a šoping! Víš, nějaká onadnesková propaganda. Doma jsme pro sebe.“
„A to si neumíš uvařit sám?“
„To mě vlastně ani nenapadlo.“
Pozval jsem ho na parádní večeři – připravil jsem své oblíbené srdce na smetaně s domácími knedlíčky – a pak u pivka důrazně domluvil, že vaření cti netratí.
Půlka viny potrestána.
Proti chobotnici jsem ale nešel. Nejsem sebevrah.

Vzlyk nahradil zvyk a posléze rutina. Přestal počítat.
Pak potkal Ji, lovec a sběratel skalpů, nevinnou.
Zpět na start bez čtyř tisíc, vznášelo se nad ní jak muška nad jednou z trojice stejných panen.
Tolik snad ne!, zaúpěl.
Započti cizoložství ve svém srdci, chtivče!
Lze se vrátit k nevinnosti? Lze limitovat Boží milosrdenství?
Jen jedna síla, bratři a sestry moje, překoná vše, vykupujíc všechny vaše – a mé – skalpy. Jho nadosmrtné, pochybnost nepolevující, nádoba křehká.
Když potkáš Ji.
Když potkáváš Ji po deseti, dvaceti, třiceti letech, okoralý, seschlý, vyčerpaný.
Vzlyk nahradil zvyk a posléze rutina.
Začal počítat. Dobere se úžasu, vinný?

Večeři nám dlouho nenesli, dali jsme ještě pivko, venku se mezitím zešeřilo. Než jsme došli ke skalám, padla tma.
„Veď mě,“ vsunula s důvěrou svou ruky do mé.
„Musíme vylézt nahoru a jít po hřebeni, měsíc nám to snad trochu osvítí…“
„Tady si neusteleme!“
Jenže luna se zazávojovala. Když jsme se serpentinami a po železných schůdkách vyškrabali nahoru, neviděli jsme ani na krok. Jen tušili sráz nebo propast po obou stranách stezičky z jemného písku.
„Baterku asi nemáš, co?“
„Vybitou. Zujeme se.“
„Cože?“
Chodidla zlehka našlapují, naše čidla, oči, tykadla, necítí-li písek, nedokončí krok.
Tam ve tmě jsme se vedli.

Vůně vyprané kočky, napadlo ho. Ta spousta drhnutí živočišnosti, která stejně jak zažraná skvrna na stěně prosvítá i pátým nátěrem.
„Seš na mě nasazená, to vím. Musím být sakra důležitej, že vybrali takovou šťabajznu!“
„Nevím, o čem mluvíte, pane profesore!“
„Že já jsem profesor asi tolik, co ty nebohá venkovanka, co se ztratila v tomhle hříšném městě! Máme svý zadání, jasně. Splníme ho, ale předtím bychom možná…“
Podřízla ho jak podsvinče, profesionála smířeného s tím, že ho jednou dostanou na jeho slabost ke krásným liniím ženského těla.
Zaúpěl, když mu došlo, že je v nedbalkách zabíjen nikoli kočkou, ale kocourem.

„Ahoj, miláčku!“
Jen olíz´ rozbitý ret.
„Kolony?“
„Ráno se šoupu dvacítkou, v rachotě usmívám na všechny ty ksichty, cesta domů horor… Nahromaděná zuřivost musí ven! Tak mu doma vždycky jednu fláknu!“
„Na to bych měl jedno udělátko.“
Podal jí krabičku se dvěma tlačítky.
„Uklidňující hudba. Zapněte to vždycky po příchodu z práce.“
„Co jste mi to dal, heršvec? Skřípe to, huhlá, vypnout nejde, zapínání taky zlobí!“
Psycholog se usmál a ukázal na láhev whisky za sebou.
„To poslal pan manžel. Prý už týden mlátíte do tohohle krámu a jeho si nevšímáte!“
Jen olíz´ rozbitý ret. Ale co, chvíli si odpočinul.

Rozdávala úsměvy, které mu vzala.
Sršela energií, kterou z něho vysála.
Přislibovala, co jemu odřekla.
Není-li svět slepý a hluchý, vydá svědectví, přemýšlel v probděných nocích. Nebo ji aspoň banálně domluví.
„Nevidím zlo, neslyším zlo, nemám co napomenout,“ řekla mu rodinná známá.
Řekl mu bratr, přítel, máma.
Uvazuje si smyčku, napadlo ho, zdali to vše není jen v jeho ukřivděné, stářím pomatené hlavě.
Až v mrholení hlíny na jeho rakev zalomcován hrůzou: co když ta nenáviděná slova řekne i Bůh?
Ne, nemluvme zle. Vzkaz shůry dostal o chloupek dřív, včas. Provaz si odvázal, slezl ze židle a nazul si trepky.

„Musíme to pořádně rozjet, já jsem teď slaměnej!“
„Se ví, kámo, kočka není doma, myši mají pré! Strhneme náhubky a zalijem hrdla!“
Zanedlouho se ozval znovu.
„No tě pic, klikaři, na co to hodíme tentokrát? Že ten tvůj vnuk má už hnedle křtiny?“
A pak zas, týden co týden, den po dni.
„Neutekla ti nakonec?“
„Ale kdepak,“ usmíval se pod vousy.
Jenže my nebyli vdovci ani svobodní. Výmluvy došly, játra se bouřila. Na svou radost zůstal nakonec zcela sám. Do měsíce se střelil do hlavy.
Jak se zjistilo na místě činu, vdovec byl, o tom žádná, ale rozhodně ne slaměný.

Respektuj hranice druhého, řekla mu kdysi.
Teď kolem sebe vyzařovala tak silnou obrannou auru, že se k ní nemohl ani přiblížit.
Na mlčení si po letech manželství zvykl, ale tohle byla novinka. Snad reakce na jeho včerejší rozčilený výstup?
Nejvíc ho štvalo, že do trestu zatáhla děti. Poctivě ho ignorovaly, zazdívaly, jako by byl vzduch. Spiknutí je přitom zjevně netěšilo, každou chvíli v slzách. Můžete toho nechat!, křičel na ně, já se mamince omluvil!
Zvykne si, k tichu se prostě ještě přidá fyzická ignorace.
Jen nechápal, proč si na prádelník v obýváku vytáhli jeho fotku a zapálili před ní svíci.

Chodil jsem s býložravkou.
Jedla jen čerstvou zeleninu a ovoce, bojovala za práva velryb, nosila drahé alternativní oblečení. Chtěla žít přírodně s pračkou a myčkou.
Chodil jsem s všežravkou.
Cpala se vším, plánovala svatbu a dvě děcka, poslouchala Honzu Nedvěda.
Pak jsem potkal masožravku.
Býložravku si dala k snídani, všežravku slupla k obědu.
Mě si nechala jako hlavní chod na večer.
Ohlodán na kost, každý den pracně sháněje další maso a krev, neohlížím se zpět do vzdáleného mládí s lítostí. Chytl jsem se do pasti, ale osudný krok bych udělal znovu.
Ten první večer, ta noc, to ráno byly krásné.

Zatáčka, smyk, let. Svět naruby, bolest.
„Asi mám přeražený obě nohy!“
„Zkus se odpoutat, prosím!“ hlesnu, sám beznadějně uvězněn.
Mdloba, tma.
„Oba zhebneme! Jestli nevykrvácíme, zmrzneme!“
V mikroprocitnutích slyším jen útržky jeho hlasu.
„Musí nás vidět ze silnice, jezdí tady snad někdo, ne? – Bezohledný, sobecký chlap seš! – Jsem ti to říkal, ale ty ne! – Vždycky ňákej průšvih. – Námraza. – Svině! – Smíření. – Nezapomenu. Všichni mnou pohrdali, jen ty… – Nechci umřít, parde, vymysli sakra něco, nebo –“
„Pssst!“ vydechnu s proudem krve.
Křupající sníh.
„Slyšíš? Někdo jde!“
Levým, k slepotě nenateklým okem vidím v posledních zbytcích vědomí šmouhy, siluety, postavy…?
Ale nejsou to lidé.

Sen každého prcka.
Sen intelektuála.
Sen ochablých, nevycvičených nebo stařeckých svalů.
Zmlátit mlátičku.
„Fakt to chceš dát?“
„Musím, to nejde, jak se do mě furt naváží!“
„Ty vole, ty vypadáš…“
„To bys měl vidět toho druhého!“
„Viděl jsem.“
„No, a?!“
„Nic, kámo, vypadá úplně v pohodě, hlídá klub, jako by se nic nestalo…“
„Svědomí ho tlačí!“
„Proč?“
Sen duše.
Ale jak překonat hmotu?
Tlačí to mě. Jednou v noci vezmu pistoli a vystřelím mu mozek z hlavy.
Ve svý představě. Kterou neuskutečním. Nejsem mlátička.
Nedalo mi to. Nakonec jsem ho zmlátil, trochu podle, ale jo.
Jsem mlátička.
Kdo je víc?

„Tohle mi nikdo neřek,“ bzučelo mi neustále v… Hm, kde?
Po vnitřnostech – nejvíce řádila játra, plíce a ledviny – nastoupil k pultíku svědků jazyk, velký, macatý, slizký.
„Špinavá ohrada, zbytky jídla, nepořádek,“ hlásil úřednicky.
„Zuby přijdou po vás…“ napomenul jen mírně soudce.
„Olizování špinavých věcí, vychlazená kola rovnou na horký čaj, každou chvíli ňáký viry!“
„Standard. Pokračujte.“
„Ubohý jídelníček, moje chuťové buňky zcela odbývány!“
„Ajajaj,“ zachmuřil se pán v taláru.
Chtělo se mi vykřiknout, že já od dětství žádnou chuť neměl, že jsem byl o tento smysl proti své vůli ochuzen…
Jenže jsem byl prázdný, dočista prázdný.
Jen taková duchovní bublina.

„Já to nechápu,“ prohlásil syn, když jsem ho chtěl pobavit fórem o zajíčkovi, co si úžasem ukroutil hlavu, když narazil na mrkev v zimě.
„Já to nechápu,“ skoro plačky při pohádce o dvanácti měsíčkách.
„Co se děje, tati?“ zvědavě na mé ustrnutí před banány bez fronty.
„Já to nechápu,“ já po hodině jeho vysvětlování, jak a proč se twituje.
„Já to nechápu,“ řval jsem ve světě, kde nedávno – to jsou tak tři roky, ne? – zakoupený výkřik techniky už byl dinosaurem.
Pak zhasla světla, došel proud, lidé hladověli, umírali, zabíjeli se. Slupka spadla.
„To asi nechápeme oba,“ řekl jsem v úkrytu.

Nad pivem, v dýmu, mlčky pokuřovali.
„Jsme zaměnitelní, Karle?“ protrhl ticho Hynek.
„Asi jo. Nevím. Můžeme to zkusit.“
„Ses ostříhal, ne?“ houkl na Karla Hynkův šéf.
„Nepřepínej mi to,“ zasyčela na Hynka Karlova žena.
„Potřebuju nový boty, tati!“ hlásily oběma kamarádovy dcery.
„Nikdo nic, Karle?“
„Ani ťuk. A ty?“
„Némlich to samý.“
„Snad jen to tvoje fáro mi úplně nerozumělo.“
„Já si zas nerozuměl s tím tvým mizerně vybaveným barem.“
„Je ti smutno, Hynku?“
„Trochu.“
„Měnil bys?“
„Ani ne.“
„Já taky ne, Karle. Nic si z toho nedělej!“
„Vždyť nedělám.“
„Ber to z té lepší stránky. Aspoň si nemusíme závidět.“

„Teď se nedívej,“ zavelel manželův hlas za mými zády.
Ráda jsem sklopila víčka, nechtěla jsem, aby viděl slzy.
Přistoupil, políbil na šíji, pohladil, sevřel. Jako nevěstu odnesl v náručí na lůžko.
Tak opuštěné v posledních dnech.
„Miloval jsem tě,“ zašeptal v prolnutí.
„Já tebe taky.“
Zmizel stejně neslyšně, jako přišel. Jen trochu chladu po něm zbylo.
A pocit vděku. Poprvé od pohřbu mi oči vyschly, koutky úst se prohnuly nahoru.
„Jeď si třeba ke všem čertům!“ štěkla jsem na něj, když jsme se míjeli naposledy.
Ani jsme se nestačili rozloučit, štkala jsem vyčítavě o pár dní později.
Nad jeho rakví.

Vrásky v mase nad branou sdělovaly jednoznačně: Na vlastní nebezpečí! Žádné písmo, znaky nebo obrazce, to znali až venku. Genetická informace.
Dětské prstíky zanechaly po stranách výkřik: Všichni venku zemřeme!
Nadbytečné, pomyslel si, o východu nikdy neuvažoval. Cítil se tu báječně, dost jídla, teplo, pohodlí. Rostl a sílil, občas si i radostně kopl. Snad jen jeho komůrka byla postupně trochu těsnější.
Nebylo nač si stěžovat.
Až dnes ráno.
Stěny zaútočily. Stahovaly se, mačkaly jej směrem k bráně.
Vyhnání z ráje.
Bránil se, vzpíral, nejsem sebevrah, křičel proti zbláznivšímu se domovu.
To není fér, napadlo ho, když ho oslepilo světlo venku.