Moje články

Elektronická evidence tržeb si došlápla na prvního nepoctivce! V Perníkové chaloupce v Čápově odhalena ilegální tlačenkárna! Místní protestují, ministr financí se distancuje!
"Tlačenku vyráběla, prodávala, nedanila! Ježibabiška půjde sedět, až zčerná!" nebojí se předjímat rozhodnutí soudu šéf protikorupční policie Šlichta. "Jsme borci a konečně jsme chytli velkou rybu," doplňuje ho státní zástupce Itenštve.
"Pražáci závidí, že nejlepší tláča se dělá u nás! Nitky vedou do Brusele," má jasno starosta Čápova Žravý.
"Celé je to špinavá kampaň proti mně!" prohlašuje ministr financí Mámíš.
"Slyšíte potrefenou husu, jak kejhá?" rýpe Koloušek.
"Mě politika nezajímá. Hledám Jendu s Mařkou! Pomozte!" prosí místní rodák.

Buduj strach, posílíš moc.
První údery musí být nesmlouvavé.
Ivan šel navštívit Láďu, jenž v nemilosti.
Aniž přítele zahlédl, odvezen do lesů za Prahou, zmlácen a ponechán vlastnímu osudu.
V chartistickém prostředí brzy rozšířeno, solidarita ztroskotanců a samozvanců zároveň jistotou předání vzkazu.
Jiný je obcházel: Poslechneme-li vzkaz, prohráli jsme. Není správné totálně izolovat kohokoliv z nás. Budeme-li dva, udělají totéž?
"Já ti nevím..."
"Větší smysl má..."
"Láďovi to vlastně nevadí..."
"Jestli myslíš, jdeme do toho s tebou."
Nakonec tři, on a manželský pár.
Dlouhé telefonáty, zmatek, nepřipraveni. Co to má znamenat? Mlátit tři nebicí typy?!
Nepřipustili, ale neodvezli.
Blokáda prolomena.

Byli jsme jako děti.
Divocí, krutí, nespoutaní.
Za námi vykradené banky, krvavé stopy.
Ale doba se změnila, stali jsme se anachronismem.
Do země přišla dospělost a s ní zákon.
Z honu na nás jsme unaveni.
Zbyli jsme čtyři. A Angel, kterého zajali Mexikánci. Žije ještě vůbec?
Jsme na konci cesty. Náš život prázdný a beznadějný. Nechtěli jsme dospět a neuměli se usadit. Ale přijde čas a muž se musí...
Ano, jsme muži, vždycky jsme byli, krutí, násilní a sveřepí.
Angela v tom nenecháme. Čtyři proti stovkám?
Musíme, je náš.
Možná to bude ta jediná správná věc v našem zpropadeném žití.

"Je jen jedna cena. První. Teď už je to na vás."
Na nás třech.
"Jeden musí zemřít. To je vítěz."
Polkli jsme.
"Cenu dospělosti udělujeme pouze in memoriam. Milion připadne pozůstalým."
Mohli jsme to tušit. Vymknuta z kloubů doba šílí!
"Já to beru!" šeptla vyzobaná slunečnice.
"Proč?"
"Už mě stejně nebaví žít! A vnoučatům se peníze budou hodit."
"Neblázněte! Vezměte si mě!" chrchlal tovární komín. Já.
"Důvod?"
"Chci, aby ty dva žili! A prachy rozdělte mezi ně!"
"To je zrůdné," řekl Daniel, nejmladší z nás. Pětasedmdesát? "Překračujete všechny meze!"
Vyhrál on. Obalamutili nás. Nikdo nezemřel.
Prý nejsme dospělí, ale hloupí.

Dluhy ho dohnaly.
Výkonný jak gilotina, ale odměny stěží pokryly úroky.
Konkurence tlačila jeho cenu dolů, proti rychlokvaškám spolehlivý a zkušený, ale ze staré školy, co když vám jednou dostane infarkt přímo na místě činu?
Prodal revolver i nůž, aby se najedl.
Napříště si musí vystačit se strunou.
Zlatoúsťák mu ji překousl, nakonec zlomil vaz Nelsonem.
Dokud zbývají ruce...
Pravačku si nešťastně zlomil při čištění zubů.
S další obětí se sešel zasádrován.
Jak na tebe? Já už nemám ani na prádelní šňůru!
Představil jí svůj náhled na vesmír, život a tak.
Kořist se rozplakala a krátce po schůzce spáchala sebevraždu.

"Podali mu na kříž houbu - houby po staru - s octem, na utišení žízně docela naprd, nám to do češtiny zůstalo jako nic... Žádné nakládané hříbky!"
"Ty krávo, dobrý!"
"Nedoloženo! Ouředníkova spekulace..." houkla.
"Píšťala nám zase založila dvě sprostý slovíčka - první půlka pipinu a druhá čůrání, jako vulgárně myslím."
"Jako..."
"Přede mnou se kroťte, hoši. To je úplně za vlasy přitažené!"
"Když seš tak chytrá, tak z čeho je třeba džin?"
"Přejaté slovo, z arabštiny soudím, ani lidová etymologie z toho nic nevydoluje."
"To by ses divila. Džin v lahvi, chápeš, když ho vypustíš, tak to je jako, když sundáš džíny!"

... netušíce, co toto rozhodnutí přinese za zkázu.
Když po letech Butch, obklopen káčátky, vzpomínal, neubránil se dojetí.
"Vaše máma byla skvělá káčanda!"
Neměl se pustit do dobrodružství bez Sunkáče!
Kde jemu konec?
Odletěl někam k Medníku a tam si ho prý urožnila babička Mary, postrach to nejen plchů a skunků, ale i nebohých kachen.
I když Chris mu onehdá tvrdil, že ho snědl Calvera. Ale co věřit lysohlávkovi!
Třeba se zapletl s harmonikou a zamiloval do Claudie. Nebyl by sám.
Nebo si připojil k divoké bandě Pika Bishopa. Pak ale neskončil ani sněden. Příliš mnoho olova.
"Tatínku, pokračuj ve vyprávění!"

Návraty. Zpět. Ke křižovatkám, kdy.
Pravou, levou, prostřední. Vydal se jednou, která vyústila.
Vaře se v kotli, vzpomínal.
Ale kde první chyba, fatální omyl?
Rozpraskané rty. Chtěl je políbit, jizvy zacelit svými slinami.
Je hříchem povznesený, ješitný soucit?
Nejdete dohromady, děly růží nezastřené brýle přítele.
Je zločinem slepota?
Nesnáším omezení, pravila, když přespala u spolužáka.
Nebo hluchota?
Hluchý, slepý, pyšný?
Není teď?
Zajat v minulém, svou potencí dalšího vyčerpaném?
Ale poručte Rakovi.
Stopy korýšů nevymýtíš myšlenkou.
Kdo se ohlíží, není způsobilý, pravil plod dávného tudy, a ne tudy.
Spásná to idea nácků a estébáků!, oponoval.
To je z Bible, otče.

"Je to na dvacet let," řekl v září po Srpnu.
"Pesimisto! Co to je za poraženecké kecy?" zlobili se. "Tohle už nejde zvrátit!"
Než se rok s rokem sešel, krajina k nepoznání. Není-li naděje, zbude přežití. Na peklo je třeba si zvyknout.
Věčné časy přinesly bezčasí.
Své vize se nevzdal. Nepočítal prohrané bitvy, ale zabrané zákopy. Každou píď spálené země, kterou se dařilo znovu zúrodnit.
"Měli bychom být připraveni," hlásal o dvacet let později. "Čas se vrací."
"Snílku a blázne!" vrčeli. "Netahej nás do svých tažení, nikdy se nic nezmění!"
"O rok jsem se sekl," usmál se pod vousy, když.

Protáhlý ještěrčí obličej. Ošuntělá postava.
Ne, na podomní prodejce dnes opravdu náladu neměla.
"Jste paní..." prstem ukázal na jmenovku u zvonku.
"Ano, to jsem já. Nic nekupuju!"
"Mám pro vás vzkaz... Od vašeho muže."
"Můj muž je mrtvý!" zavírala dveře.
"Já vím! Zemřel třiadvacátého března. Násilnou smrtí."
Pohřeb už zaplaťpánbu za ní, že by policie?
"Byl to neuvěřitelný člověk!"
"Vy jste ho znal?"
"No, setkal jsem se s ním krátce před smrtí. Prosil mě, ať vám vzkážu, že vás moc miluje! A ať se netrápíte."
Uslzeně zírala do jeho zad a až pak záblesk.
"To vy... Vy jste ho zabil?"

"Běž uvařit čaj, já zatím přestěhuji."
Letní pobyt tehdy znamenal tři měsíce. Adekvátně nabaleno.
Kapka přelévající pohár.
"Nejsem žádná květinka!"
Jak by ne. Babička sto sedmdesát pět, děda o deset méně.
Kila se tehdy neměřila, řekněme kyprá, on houžvička.
Něco podráždilo.
"Já tě přeperu!"
"A tom nepochybuji, miláčku!"
"Jenže já chci, aby to všichni věděli!"
"Neblázni, drahá!"
"Ty se bojíš!"
O hlavu vyšší, o třicet kilo těžší. Nelze nevyjít.
Sezvala. Mohutná ve své pravdě.
"Já ti nevím," snažil se.
Dalo to všeho všudy třicet sekund.
Prostě ji vzal a položil.
Snaha byla.
Ale ona - matka, on - zastřený - válečník.
Milovala ho.

Hlasoval proti.
Co blbneš?, ptala se bezeslovně devítihlavá porota.
"O co ti jde?" řekl ředitel. "Fakt myslíš, že je nevinný? Sám se přiznal!"
"Že ji má rád. Nic víc. Ale o to nejde."
Nejdřív jenom zakázali doprovázet na mimoškolní akce. Odešel sám.
"Tak je to nejlepší," pravila pravda prevence viny.
Před očima jen věty a gesta.
"Hele, pokud jde o ubytování," postavil se kápovsky před zchátralou brigádnickou noclehárnou třídní blonďáček, "já nebudu na pokoji tady se Samem. A to nejsem sám!"
Sklopené oči, nikdo se nevzepřel.
"Ty nejsi zván," jinde, jindy.
Podlaha provrtaná upřenými pohledy ostatních.
Hlasoval proti. Hlavu nahoru.

"Co je s Jackem?" zvedla uslzené oči.
"Oděl se do oceli," děl hlas mimo obraz.
Titulky. Závěrečné.
"To nechápu!"
"No asi že je mrtvej..."
"Jak jako? Co to je za kravinu?"
"Prostě ho rozstříleli. Nehledej v tom žádnou vědu."
"Ocelovými nábojnicemi?! Je v něm maximálně spousta olova, ale zevnitř! Tomu se neříká odít se!"
"Básnická figura... Nebo ta - licence!"
"Počkej, básníci musejí být především přesní! Už Gebauer nadával Nerudovi, že z křemene se nedělají kvádry!"
"Vidíš, a stejně mu to prošlo!"
"Mně se to nelíbilo. Nevím, jak to dopadlo."
"Mně jo. Ukázala tam prsa, ta, víš... Za mě dobrej biják."

"Ty sobeckej parchante!" řekla mu, když chtěl odejít dřív z mejdanu, protože neudržel víčka.
Čas na výměnu, napadlo.
Čas na výměnu, drnčelo mu v hlavě druhý den. Třetí a čtvrtý a celý týden.
Rozhlédl se.
Kolem emocionální poušť.
Z deště pod okap?
Tak to prubnul. Anonymně.
"Unavený. Vyprahlý. Bez iluzí a nároků. Musíme dožít v dvaceti nalinkované lajně?"
Levné a trapné, ale kdo nepochopí popsanou bolest, ať neodpovídá.
Odpověď přišla. Budu v zeleném sáčku, vlasy krátké, až to bolí.
Nabíledni.
Do práce odcházela střapatá, málem ji v baru nepoznal.
Jeho žena.
"Co tu děláš?"
"A co ty?" odpovědělo zelené sáčko.

"Jak jsem přišla na svět, tati?"
Žena po mně mrskla okem, naštěstí ne doslova. Už je to tady!
"Víš, já byl rozbolavělý z jednoho rozchodu... Tak jsem hledal někoho, s kým si určitě nic nezačnu!"
"A tos byla ty, mami?"
"Jo, já, tátova náhoda. Že s ním chodím, jsem se dověděla od rodičů!"
"Nerozumím."
"My jsme si s mámou ani nedávali pusu, protože jsme byli jenom kamarádi. Pořád spolu!"
"Líbilo se mi, že nic nechce! Vlastně jsi na světě shodou náhod."
"A pak jsem se objevila u tebe v bříšku?"
"Trochu později. To už jsme se s tátou políbili, zlatíčko."

Visím hlavou dolů.
"Nejsi na to už starej?"
Jsem.
Ale jak předat stopu: netopejr je netopejr!
A co tady, na vrcholu světa?
Stojíme na Sněžce.
Kolem spousta.
Já ti nevím.
Stejně bychom nebyli první.
A co teď?
Ve vodě, poprvé u moře.
Já ti nevím.
Táto, mámo, máte se rádi?
Ale dej pokoj!
Tak máte, nebo ne?
Na to už jsme moc staří!
Drahá.
Drahý.
Propletené ruce.
Že bychom?
To je ta vhodná chvíle!
Nakonec polibek.
Ty brďo!, vzdychají děti!
Já, X, odevzdávám se Tobě, Y...
A já Tobě, X!
Konečně jste svoji! kvitují potomci.
Na věky věkův, drahá?
Ano.

Dobří holubi se vracejí.
Vracejí se i zvony, po dvou dnech a jedné tiché bohoslužbě.
Vrací se raci? Racci? Vrazi?
Vracejí se smutní havrani?
Vítej v protialkoholní, říkají holubům.
Pozdrav z Říma vítán pípáním esemesek: "U nás taky vzkříšen! Aleluja!"
Raci přirozeně pořád pozpátku, resentimentální.
Racci nikdy dodaleka, jejich odlet kroužením.
Vrazi na místo činu.
Havrani? Ustrnuti, splývají s hlínou. Havrani jsou letící prach jsi a v prach se obrátíš.
Jako okřídlená marnost světa zakrývají výhled na slunce.
Marnost návratů. Marnost až.
Vracím se, děti moje, a se mnou škleb místo úsměvu.
Vítej, realito!, nezazní v ústrety.
Havran miluje anděly.

Různý úhel pohledu od Carmen
Nebudu se dívat od se.id
Dlouhá půl minuta od Talla
Sithové nepláčou od Lady Vader
Jedno potřebné od Martian
Muž na svém místě od Iantoucha
Spánek bez nočních můr od Čespíra
Ztracené iluze zatracencovy od Azereth
Vzpomeň si na své kořeny od Dede
Neublížit od Lee
Ztracený syn od Kokošky
Záchrany od Mivky
Nastávající prvorodička od Aplír
Nutnost pro každou spořádanou matku od Ness

Dívka v okně, která Vám skrze slova otevře oči k výtvarnému umění - zásluhou crossumělecké Aplír;
Všechno píše, co ostře dýše!, ukrutně vtipné stoslůvko, které Vás snad přivede na stopu velmi pozoruhodného světa Arengil;
Tvůrce, který Vám osvětlí jednu vleklou literární záhadu a především pootevře dveře do originálně černohumorného myšlení Avevy;
Ať žije noc!, které Vám promluví z duše jako máloco a nadto odkryje šíři záběru Azereth;
Nešmírovat, nenaslouchat, nešířit, jež nám připomene polozapomenuté přikázání "Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému" a nechá nahlédnout do pokladů morálních zamyšlení Erendis;
To jsem já, úchvatnost připomínající, že přikázání jsou hlavně pro nás, a otvírající krám rozmanitostí Keneu;
Cena, která Vás uvítá ve světě ukrutně temných i vtipných point Kiliána;
Trable svazku, kouzelné a nápadité uchopení úkolu, které Vás snad dovede ke Kumiko, odvážné dříčce, která nedělá BJB;
Moje obvyklá rána, úžasně milé a laskavé stoslůvko "krutých realit" (slyšíme sami ten oxymóron - milé a laskavé versus kruté?) P.M.d.A.;
Sókratův sandál, aneb vstupte do vesmíru Profesora von Draka;
Jak to všechno začalo, jedna z mnoha crossoverových a jazykových lahodností striggy;
Na pomezí, aneb kdy se kašle na rozkaz v podmanivém skřivánství od Terdy!

„Bez změny beznaděj,“ houklo pivo po pravici.
„Pravdu díš,“ mžoural, „fakt že jo! Ráno jí všechno vytmavim.“
„Tos říkal už včera,“ zahučel fernet.
„Tento-tentokrát je to jiný…! Ráno!“
„Co to kecáš, voe…“ probral se mokročtvrťácký kámo. „Jaký rááno? Noc je ještě mladá…!“
„To už bych si nenechala líbit!“
„Já nevím…“
„Jaký nevim?! Do latě s nim, jestli se mu něco nezdá, ať táhne!“ popichovala další.
Když přišel, spala. Chvíli na ni hleděl.
„Do háje, ty seš tak krásná!“
Prostřel, vypravil děti. Po ránu její pleť ještě hebčí.
K vajíčku nahniličko a rajčatům sypaným kozím sýrem přikusovala topinku.
„Děkuji za snídani.“

Zpráva z tisku - od Aries, ale nejlépe čtěte úplně všechno;
Večer ve Stínadlech - od Danae, ale nebojte se dál, rozptyl veliký;
Nový příběh - od Lee, jako strhující ochutnávku ke světu Malého prince, který tak dokonale ovládá (spolu s biblickými příběhy);
Existuje! - od Peggy, jejíž laskavý pohled Vás strhne k dalším a dalším stoslůvkům;
Víra kmene - od Ryi, vstupte do stylu, který si vychutnáte;
Už to přijde! - od Tory, díky níž jsem poznal, že nejsem havran, ale kocour a že kočky jsou báječně zajímavá zvířata;
Téma: první úroda - od KaTužky, jejíž nádherné komentáře k vybraným tématům hned inspirovaly;
Téma: Pravda je rodu ženského, protože je spíše krásná než praktická - od Nifredil, jež se má číst pozorně, abyste nedopadli jako já :-)

Bilkis, nevyzpytatelná, skvělé je Mozeček - prima bašta, chutě se sbíhají...;
Carmen, tajemná, ve fandomech se trochu míjíme, ale tímhle mě chytla - Těžký boj s třicetidenní výzvou potřinácté, navíc naprosto parádně zvládnuté téma;
ef77, jemná a unikavá, u ní doporučuji stoslůvko, které mě letos zaujalo snad úplně nejvíce - Rodinný večer;
George, veselá kopa, kouzelný je Helmův žleb;
ioannina, jak tu bychom chtěli chránit, hrozně milé, laskavé i nadějné je Maličcí přicházejí;
Martian, nepřehlédnutelná, u níž můžete číst úplně cokoli, jak je to skvělé, takže vybírám namátkou Vzdejme mu čest a slávu...;
nettiex, přitažlivá, až se dech ztrácí, určitě nepřehlédněte Ráno je moudřejší večera, ale nenechte si vnutit nutně krvavý výklad, lze to číst i smířlivěji;
Regi, laskavost projasňující Váš den - třeba Profesorské začátky, ale i cokoli dalšího;
Tenny, přísná - ach ty havraní oidipovské komplexy -, ale určitě si nenechte ujít namátkou Znakování po ránu;
Zuzka, zosobnění domácího krbu, čtěte všechno, já hluboce zasažen Pořadím!

Pera skřípala o papír.
Rodná světnice Klementa Gottwalda (popis).
Odkaz Vítězného února (úvaha).
Moje město zachránila Rudá armáda (vypravování).
Většina nás psala Klému. Exkurze „náhodou“ týden před svaťákem.
Jindra koukal z okna. Děda se z kriminálu nevrátil.
Nenapsal ani řádek. K maturitě nepřipuštěn, rovnou na vojnu, pak do pracovního procesu.
Sešli jsme se až po sametovce.
Zešedivěl, vyhasl, najednou hloupý mezi doktory a inženýry.
Vždyť to byla fraška, řekl mu Tomáš.
Zbytečné gesto, promiň!, hulákala Pavlína.
Svrbění.
Víš ty co?, řekl mu nakonec Vašek. My jsme to vodesrali víc. To by uměl každej, takhle se distancovat!
Líp to říct nemoh.

Bože, to sucho! Aspoň kapku!
Romantický večer?
O čem přemýšlíš?, zeptal se po hodině mlčení.
Jak s tebou vydržet.
Když uživil, s dětmi vstával, uklízel, myl, vařil, nakupoval.
Lásku si nemůžeš vysloužit!
Zapomněla, že mu lásku už jednou slíbila nadosmrti.
Tichl, až utichl.
Všechna slova, co měla jít ven, zamrzla před dásněmi.
V těle se nahromadilo mračno.
Pak otevřel ústa a vydechl naposledy.
Proč je obloha tak černá, mami?
To jsou mraky, drahoušku! Bude pořádná bouřka, musíme se jít schovat!
Vezmeš mě na ramena?
Ne, vezmem nohy na ramena!
Děkuji, Bože. Kde se vzal, tu se vzal, takový deště příval!

„Co to je za téma? Třináctý život není?! Nechápu.“
„To je něco o kočkách, ne? Tořina lobby.“
„Ty maj max sedm životů, bych řek.“
„Sedm, nebo dvanáct, není to fuk?“
„Vyguglim. Ale co jako psát, abych vypadal starej?“
„O promarněných příležitostech…“
„Já si myslel na tu poslední scénu z Divoké bandy, jako…“
„To ať tě ani nenapadne!“
„Píšu to snad já, ne?“
„Ale ze mě jsi udělal svou dceru!“
„Virtuální fór, no.“
„Aby nám nepřerost přes hlavu…“
„Vezmeš mě na setkání.“
„Já ti nevím.“
Je o hlavu menší a vypadá o dvacet let mladší. Maminka, co si pletou se ségrou.

Koupelnu jsem vytíral hodinu.
„Proč, matko?“
„Víš moc dobře!“
Třináctý život fuč, ale bránil se.
„Kdy to skončí?“
„Až budeš zase hodný chlapec, Normane. Tvé ledví je přede mnou rozprostřeno jak lněné plátno. Zase jsi pohlédl se žádostivostí!“
Aby ne. V téhle díře je každá čárka můj typ. Natož když sem přijede takový kusanec, ty žárlivá bábo!
„Ano, byla půvabná. Ale to tě ještě neopravňuje.“
A tebe snad ano?!
„Mám pocit, že jsi vzpurný, synu!“
Za tolik zmařených životů bych nejraději zabil, máti, tebe, to si piš!
Kdyby to jen šlo.
Kdybys nebyla už třináct let mrtvá.
Jdu rozsvítit poutač.

Jako když Alain Delon nasedá do auta.
Na čele se mu perlí kapka potu. Tvrdej rocker bledne.
„CO SE ZAS DĚJE, KILIÁNE NEDORY?“
Dívenky poletují, v koutku se chichotají.
„Jsem zmatený jako kus kamene. Duše je ňáká zakalená! Krvácejí mi dásně. Chce se mi spát…“
Nebe je zatažený, svítí na něj pomeranč. Divná opera kokrhá.
„Pocity jak žiletky.“
Prší. Od nebe k zemi příčné flétny.
„Nikdo už mi nezavolá. Nikdo už mě nepohladí. Všem lidem totiž moje bytost vadí!“
Prší. Dál.
„Z duše mi vykvet velkej černej květ, tak velkej jako tenhle svět!“
Lesknou se dlažební kostky.
„Špatně skončíš, říkala mi maminka.“
Choulí se, choulí neštěstí, samota, na město padá déšť, déšť a temnota.
„Za rohem čeká bezbarevná zrada!“
„TAK SE NEOBRACEJ! STRČ SI HLAVU DO PRAČKY!“
Slunce ťalo do živýho. Začíná nový den.
„Tak už mi pomoz rozplést ty kruhy!“
Venku choděj krásný holky!
„JEDINÉ CO TI ZBÝVÁ, JE ŘÍCT SI: TANČI, PROSÍM TĚ, TANČI!“
Všichni tančí, pankáči, rockeři, máničky, mladí i staří, postupně se přidávají i kulisy – domy, auta, náhrobky. Jediný, kdo na scéně stojí, je klavír. Jeho klapky se samovolně pohybují, hraje jako o život.
Byls naše pravda, Filipe. Krásná až k uzoufání, tak nepraktická k sobě.

První zasetí přineslo první úrodu.
Na improvizovaném loži – matracích na podlaze – jejich ještě nezařízeného bytečku.
Proč?, ptal se bolestně.
Trochu fanfarónské „ano“ dohnala realita, bezstarostné mládí rozčísla odpovědnost.
Najednou nebyli sami. Najednou omezeni ve všech svých snech a plánech. Najednou někým, kým nepřipraveni.
Takhle si to nepředstavoval.
Takhle si to nepředstavovala.
Proč?, ptal se bolestně.
Když byly malé dva roky, umřela matčina máma. Nečekaně, ze dne na den.
Batole nedalo prostor propadnout se do bezedna smutku.
Před třetími narozeninami nového bytí odešel tátův táta. Nečekaně, z měsíce na měsíc.
Oba ji, vnučku, zažili, odcházející.
Proto, slyšel někde v dáli, uvnitř.

„Už mám!“ hrdě dceři.
„Tak uveřejni,“ unaveně, každodenní péče o mě po měsíci zmáhá.
„Jenže nejnovější sviští jak ve zrychleném filmu!“
„Tak neuveřejňuj!“
Sleduji úl. Nové příspěvky mají jepičí život, ale jak bohatý na kachny a komenty!
„Já nevím.“
„Tak uveřejni.“
„Do minut pryč!“
„Tak neuveřejňuj!“
Počkal jsem na půlnoc, abych se netřískal s opozdilci. Znáhleduju, uložím, vydechnu, čekám. Nic. Efpětkuju jak šílený. Vůbec nic. Hemžení ustalo. Včely šly spát.
Jen pár bláznů ještě vkládá, bez síly komentovat i klikat. Havran padá, padá. Zastaví se stopu před propadlištěm dějin.
Naděje umírá ráno, uklidňuji se, když jdu ve dvě spát.
Umřela.

„Bez změny beznaděj,“ houklo pivo po pravici.
„Pravdu díš,“ mžoural, „fakt že jo! Ráno jí všechno vytmavim.“
„Tos říkal už včera,“ zahučel fernet.
„Tento-tentokrát je to jiný…! Ráno!“
„Co to kecáš, voe…“ probral se mokročtvrťácký kámo. „Jaký rááno? Noc je ještě mladá…!“
„To už bych si nenechala líbit!“
„Já nevím…“
„Jaký nevim?! Do latě s nim, jestli se mu něco nezdá, ať táhne!“ popichovala další.
Když přišel, spala. Chvíli na ni hleděl.
„Do háje, ty seš tak krásná!“
Prostřel, vypravil děti. Po ránu její pleť ještě hebčí.
K vajíčku nahniličko a rajčatům sypaným kozím sýrem přikusovala topinku.
„Děkuji za snídani.“

„Jestli nás nepustíte dovnitř, vyrazíme dveře!“ křiklo venku.
„Na to nemáte právo! Zavolejte sanitku a policii!“
Signál chytal pouze ve větvích jabloně.
„Tady je nade vším právo silnějšího!“ doprovázelo řinčení skla. „Jdeme si pro něj!“
Přišel zubožený, krvavý, klepal se, než se zhroutil.
„Já nechtěl. Ona tak provokovala! Co jsem to jen udělal?“
Útok přišel ze všech stran. Soustředil se na jediné: je to zločinec, ale nevydá ho lynči. Vřící voda do obličeje, struna kolem krku, nůž zabodnutý do ruky na parapetu. Elektrický proud, jehlice na šití. Krev, výkřiky, škubání těl.
Začínám respektovat místní práva, napadlo ho, když obcházel vychladliny.

Kdybych věřila v reinkarnaci, dalo by se ledacos vysvětlit.
Svět kolem mě je plný predátorů, pávů, bratrů šakalů a zmijí.
Vždycky byl, je a bude.
Jenže teď jsme svědky povstávání podivných zombies, někdy i v témže těle. Gottwaldů, Fierlingerů, Grebeníčků, Dubčeků, Jakešů, Biľaků, Štěpánů, Kojzarů, Lorenců… Větších a menších sviní.
A my se opět měníme v ovce, krávy a voli, chameleony, hady, lišky, supy.
V reinkarnaci nevěříme, ona se ale děje. Navzdory naší naivitě.
Ale pst, není na místě nějak plašit.
Já samozřejmě v reinkarnaci nevěřím.
Jen je třeba být připraven.
Jdu si načechrat skvrny.
Mrtvého masa bude myslím dost.

Odhrnul těžkou záclonu. Malý hotelový pokojík osvítil na okamžik paprsek slunce.
„Vystopoval nás,“ řekl pochmurně.
Vycházela právě z koupelny, jen v kalhotkách, hlavu si utírala ručníkem.
„Kdo zase?“
„Magor, co nám zabil psa.“
„Miláčku, přejelo ho auto! Jenom náhoda, blbá, já vím… Vyjeli jsme si spolu, abychom se z toho oklepali!“
Ztrhaný pohled štvaného zvířete.
„Náhoda?“
Přitiskla se k němu.
„Tobě z té smrti hrabe, chudáčku. Kdo to podle tebe je?“
„Říká si Billy the Kid. Prý jsem ho zastřelil z hnusné zálohy!“
„Jako nějaká reinkarnace? Proboha snad si nemyslíš, že seš převtělený Patt Garret?“
„Já ne, ale on jo.“

„Sháním Pána much.“
„To je jako něco přírodopisného?“
Vypušovaná ňadra, stehna stažená. Nedivil bych se, kdyby se do svlékání přímo hrnula. Ta úleva.
„Ne, beletrie! Jestli se můžete podívat do počítače…?“
Drápoidní nehty s černým lakem ladí s bolševickými rtíky a barbieovskými řasami jako beranice s lenonkami.
„Tak bohužel Pána much nemáme ve třetím patře.“
„A bude… někdy?“
„Tohle vyšlo už dávno, stará kniha je bez šance!“
„A třeba Dumase nebo Stendhala? Tři mušketýry, Kartouzu parmskou?“
„Počkejte, pěkně popořadě, jak jste říkal ten první titul? Dým... co?“
Tentokrát neměli v prvním.
Večer jsem ji pomohl z kazajky.
Chlapi jsou hrozní.

„Jejdanánky, zase mi dopsalo pero… Honzíku, půjč mi svoje!“
Milá maminko, jsi…
„Honzíku, přestaň rámusit! Jdu psát do kuchyně!“
„Honzíku, naštvals tátu, běž spát!“
„Ale mami…“
„Slyšels?!“
„Ano, mami.“
Další den.
„Ahoj, mami!
„Pšššt, máma ještě spí!“
„Aha, promiň.“
„Pojď se nasnídat!“
„Tati, jdu si hrát!“
„Kam?“
„Do pokoje.“
„Dobře, ale neřvi! Uvařím čaj.“
„Miláčku, mám žízeň…“
„Už tam jdu! Snídaně je na stole… Spi dál!“
„Honzíku, hraj si tiše! S čím si hraješ?“
„S autíčkem.“
„Tak tiše.“
„Můžu si jít hrát ven?“
„To je výborný nápad.“
„Můžeš mi sundat míč?“
„Miláčku, spi.“
„Máma spí? Máma je nemocná?“
„Ano, je.“

„Pan choť neskočil dobrovolně. Někdo mu pomohl!“
„Bože! Vždyť nechal dopis na rozloučenou…“
„Grafolog potvrdil, že ten psal váš milenec!“
„Milenec?!“
Ukáže fotky. Jsem na nich s Hynkem, v objetí, to bylo na nějaké párty? Ne a ne se mi rozbřesknout.
„Ale to je Karlův nejlepší kamarád!“
„Taky rád, vážená paní, taky rád. Přiznal se!“
K čemu?!
„Pak je tu ta pojistka…“
„Jaká pojistka?“
„A konečně váš podpatek, co jsme našli na střeše, kde jste údajně nikdy nebyla!“
Drží ho v ruce. Je z boty, která se mi tak záhadně ztratila.
Břesk!
Z nehynoucí lásky zbyla nenávist až za hrob.

„No bylo mi to blbý, ale já se prostě nedokázal ovládnout.“
„Ti tak ňák cejtím, že už ho nemůžu.“
„Pragmatik jak sviňa, vidí slabost, dere se…“
„Kdyby aspoň dokázal cokoli uznat!!“
„Noc je ještě mladá, snad…“
„Von ho tam normálně vyndal.“
„Já ti nevím s tou barvou.“
„Samozřejmě si hrábnou, bastardi úřednický, a jak!“
„Neser bohy!“
„To když jsme tenkrát…“
„Existenciálně to celkem vymazlil.“
„Co vlastně chce, když ho…“
Jsem nočňotramvajácký, ne taxíkový.
Protože vím, že tramvaje zpívají, fakt jo.
Jen se zaposlouchat.
Komparzisti dodávají útržky opery.
Netuší, v jaké hrají symfonii.
Nebo ukolébavce?
„Zase jsi usnul a přejel, co?“

"Víš, já tomu upřímně nerozumím. Jíra je v podstatě prašivý liberál… V politice aut, morálku prazvláštní, sociálně mimózní! A přece si s ním vždycky rozumíš víc.“
„To je složitější.“
„Nedělej koloušky, kámo. Řekni mi to na férovku!“
„Nechceš to slyšet.“
„Jen do mě!“
„Dolňák, nebo horňák?“
„Horňák, samolitr, vo to přeci –“
„Stop! Pepsi, nebo cola?“
„Pepsi, jasně, nejsem ňákej mejnstrým!“
„Trencle, nebo slipajzny?“
„Slipy! Na ty já nedám –“
„Odrbaný tepláky, nebo sexy legíny?“
„Aha, pomáháš mi. Tak asi ty legíny.“
„Všechno špatně!“
„Sakryš! Ještě jednu mi dej!“
„Losnu, nebo Mažňáka?“
„Jejda, to fakt nevim. Třeba toho Bahňáka.“
„Se div, vole.“

Přál si americkou vlajku.
Doufal, očekával, věřil.
Ježíšek ne a ne splnit, a to se fakt modlil ráno i večer, uklízel hračky, mamince pomohl, poslouchal.
Normalizace dětským touhám nepřála.
Pak se dověděl.
Americkou vlajku si vyrobil sám a zabalil pod stromeček.
Byl to ten nejkrásnější dárek, co kdy dostal.
Na patře pachuť.
Sladká očekávání zavrhl.
Nikdo se nikdy netrefí.
Přehlédl, že pokud neocení přiblížení, okorá i snaha.
Neuměl přijímat dárky, a přitom si tak přál dostat ty pravé.
Z hrůzy ze zklamání se netěšil na nic.
Opatrný jak had.
Bez naděje zbyla jen smrt.
Šli si naproti, slepí, nedůvěřiví bratři.

V transu počítal kachničky a čekal na komentáře.
„Tu miluju, ta mi dala! Ale ti ostatní? Ignoranti!“
„Myslím, žes to úplně nepochopil,“ řekla mu dcera.
„Je čas, otče, postoupit na druhý levl!“
„Párkrát už jsem kliknul!“
„Komentíky, tati, začni s komentíkama! Víš, jak je sám miluješ!“
„Můžeš mě pasovat na rytíře, dneska už jsem rozdal čtyři!“
„Komu?“
„Mno, svým příznivcům…“
„Aha. Dostaneš, vrátíš. Sláva, jsi na úrovni pohana.“
„To mám jako číst úplně všechno?“
„Meta. Do třetího levlu ti bude stačit, když se vymaníš.“
„Z čeho?“
„Ty víš.“
„Snažím se.“
„Ukaž se.“
Jde to ztuha. Zažrané jájínkovství. Učím se. Děkuji.