Moje články

Litera za prózu:

beneslanka Všichni za jednoho a Recitátor
Kitsune´s Sun V první linii a Věrná žena
Aries Pod nátěrem
Zuzka Plameny svic
Peggy Ani koruna nestačí, Ze školních škamen a Na schůzi
Tora Zlá minuta a Je přece zcela jasné, kdo má patent na rozum

Litera za poezii:

myday Noční koupel
Esti Vera Okamžik II
Profesor Vstavače

Litera za knihu pro děti a mládež:

Kleio Medvídek, Zůstat hrdý a Vzpomínáš?
Gilnar Pod povrchem
Regi Právo na spánek

Litera za knihu pro starší a pokročilé:

Dede Dárek pro maminku
Carmen Principy filozofie potměšilé větve a Rodinná diagnóza
ef77 Ráno v tom všivým lese, co mu říkám domov a Zakladatel: První a bezejmenný

Litera za naučnou literaturu:

mila_jj Slyšíte, že neslyšíte? a vůbec všechno
Blueberry Lady Cvičme v rytme!, Pachacuti Cusi a Oktroj
wandrika Krehkí bojovníci

Litera za nakladatelský čin:

Aplír Zastavený čas
kytka Jihočeské rybníky
Dain Laskavý hlas
Jan F. Rajm Bod (ne)návratu

Litera za publicistiku:

KattyV Básník a král
Linkový stykač Nesmazatelně vryto
Apatyka Paeonia a Z černé kroniky

Litera za debut roku:

K.pise Po letech
Aldarion Plivnutí do tváře mého občana švagra
Mordomor Oblek pro zvláštní příležitosti

Litera za překladovou knihu:

Owlicious Podoba čistě náhodná
P.M.d.A Kandidátka
Eso Rimmerová Dobře míněné, leč nevyžádané

Litera za blog roku:

Peggy Tail Tam někde
L.P.Hans Průzkumný let
Marek Snaha byla

Litera za černé peří:

tif.eret Čekání

Litera za zobák:

Hippopotamie Milé démonky, sukkuby, dámy!, Síly v pozadí a Milé démonky … II

Litera za křídlo:

Esclarte Podivné dobrodružství Jaroslava Pondělíčka

Litera ze dráp:

Aveva Váhání

Litera ze oko:

Owes Fantastické pozadí a jak ho předvést

Litera za vránu:

Smrtijedka Neodvysílaný koncept reklamy na doutníky

Litera za vráňata:

Lee V ZOO
Kumiko Internacionální pomsta
Kilián Když frajeři flexí

Ono se řekne, „práce šlechtí“, ale když kosíte od nevidim do nevidim, tělo kost a žádná kůže, zadře se to do morku.
Když si tenkrát poprvé hodila mašli, smyčka se stáhla, oddělila lebku od skeletu, ale konec kde nic, tu nic.
„Nevadí, zase bude hůř,“ broukla si.
Skok do Macochy jakože dobrý, pěkně se roztříštila, ale na rekonvalescenci asi tři sekundy, že prý v Sarajevu se střílí a šupky hupky dej tam pětku, nastává čas žní.
„Nevadí, zase bude hůř,“ broukla si.
Skok pod vlak taky marný, nějak jej to vykolejilo, a tak si ještě přidělala práci.

Propadla trudnomyslnosti, neoblíbená.

6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Vždycky se najde pozadí, které vytrhne.
Statisíce písmenek shrnout do pár vět, z přehršle ptydepe vydolovat hrst uchopitelného.
Večer všechny zmary zalít, aby se usnulo.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Vytrhnou všechny.
Masakr písmenek, překlad ptydepe.
Šumí pivo.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Já bych.
Kosočtverce písmenek, oblouky ptydepe.
Loky lok.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Prase ve mně potřebuje trochu špíny.

Jdu se vyválet do bláta.

Mistr ležel v Letňanech nebo na Ruzyni, v márnicích zbudovaných z někdejších leteckých hangárů; zatímco soudci nestíhali a transparentně uchovávaných zesnulých přibývalo, letadla, marnivý výdobytek nejválečnějšího století evr, dolétala, neb svět zonlajnověl, zvirtuálněl, zezelenal. Míra jako neVIP zřejmě ve Státním úložišti tělesných ostatků Václava Havla (když už prezidentovi zrušili letiště, pojmenovali po něm aspoň jedno z jeho upotřebení): v katalogu SÚTO VH pak podle nálezu ÚS EU/ČR bylo lze vyhledávat dálkovým přístupem, aby se pozůstalí mohli do času pohřbu vztahovat aspoň k číslu boxu. VR prohlídka dávala bonus v podobě stanutí před příslušnými dvířky s madlem, za nimiž mrzne mrtvola.

„Tak o čem jsi dnes psal?“
„Ale takové teologické pojednání se špetkou černého humoru.“

Brrr, děsivé! Takhle na noc, ty mi dáváš!
:-DDDD *smíchy spadla pod stůl*
Geniálně zvrhlé!
Fňuk, slzejík!
Při snídani, to NÉÉ! *poprskala si monitor*
WTF? Zvlhle cynické, ale královsky se bavím.
Nerozumím ani slovu, ale husina až na Prioru!!!
Krasosmutné a hořkosladké jak život sám!
Docela masakr, ale báječně krvavě podán!
Něžná realita, jak jen Ty umíš!
Děsíš mě, nechceš číslo na dobrého psychologa?

„Myslíš, že tě pochopili?“
„Ne, ale to je úplně jedno. Hlavně že se baví. Nebo mě jen chtějí potěšit! Já je miluju.“

Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.

„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“

Byly časy, kdy myslela, že hrůza prší z nebe, ať se dá kamkoli.
Na krátký okamžik, když se poprvé postavila všeobecnému spiknutí pavučin, a aby zabránila prolnutí linií dvou těl, zabila nastávajícího, zatoužila uchopit otěže života do vlastních rukou. Na nárožích a v rozkopaných ulicích vzorce, geometrické vzkazy, že tudy ne: uvěřila, že vydá-li se jinudy, snižuje ohrožení.
Klikyháků a dotírajících čar a přímek přibývalo, až nahlédla, že každá křižovatka cestou k záhubě: dej se přímo, vpravo nebo vlevo, vstoupíš do sítě. Vybrala zpátečku, čtvrtou možnost.

Teď sama doma: na talíři hnije králík, ve vaně snoubenec, stěny praskají do kapradí.

Donald Chaser, čtvrtá oběť démona Asmodaje, byl v zásadě citlivým mladíkem, jeho potíž však spočívala v tom, že jako narcistní mileniál přičítal každé zkušenosti sebevesmírnou roli. Trapný až nemohoucí zážitek s o rok starší nedozrálou, o to nadrženější dvanáctkou, kdy tak trochu po všech instruktážních péčkách nevěděl, z čeho se jako u prkna má vzmužit, mu ve struktuře vlastní osobnosti odhalil silnou složku fýmejl pedofobie, společná ztráta virginity s upjatou třicítkou, takto učitelkou tělocviku a občanské bdělosti, která se na podzimně sychravém školním výletě chtěla zásunem někam posunout, pak pojmenovala jeho nejbytostnější sexuální identitu: je deflorofil se silnou young dysforií.

Znáte to: když to na vás přijde, nezastaví vás těžká váha, natožpak nějaký špuly, špuly, prosy, prosy. Jasně, kdysi psychouš radil, ať to vysportuju, a farář cosi blábolil o modlitbě a ledový sprše, ale jednodušší nerozčilovat se a nezatrpknout; zatímco oni od té doby prdí do hlíny, já se toulám světem a uplatňuji na lesních chatách, když přijede nějaká pářivá drobotina.
Namakaný valibuk, a co? Jednou ranou. Prsa jak lolobridžita, zadek marilyn hadr, oči dcery žakelyn s pólem, přísliby, proti nimž šeron jeptiška. A já? Žádný slitování.

Jenže naposledy mě zastavil obyčejný taneček řas nad kravskýma očima!

Stáří je svině.

Srazí-li se lidské boží ego s Hospodinovými záměry, padají nebesa i zábrany: horlivý Jidáš vidí rudě a nezná bratra, natož Mistra, když ten se tak nejapně upejpá ujmout svého mesiášského poslání; ruku na srdce, soudci bez viny, zjistit, že jste svou iniciační zradou nevyprovokoval Miláčka k činu, ale stal se figurkou na šachovnici vyšších zájmů, je na mašli.
Nad ničí, ani tvou věčnou spásou, příteli, nesmím zoufat, ba modlit se za tebe mám: cesty Božích příležitostí jsou zaplaťpánbu nevyzpytatelné a podivuhodné v našich očích. Připusťme, že snaha spoutat Otcovo milosrdenství Jeho spravedlností a svobodu Svrchovaného řádem Stvořitele jeví se troufalou.

Mastný many, ale holky při každém vrznutí schodů nebo bafnutí ječely, ba i koupelnu nechaly otevřenou, abychom když tak slyšeli křik a přiběhli na pomoc. My se kochali, nepohrdneš horním a dolním obloukem, natožpak bžundou a prčou.
V pronajaté chalupě kdysi vraždil chlap. Zničehonic mu ruplo v bedně, sekyrkou zkrátil pozemský pobyt ženušky i dětí, pak si v salaši hodil mašli.
Jediné, co jsem podcenil, byly mé noční pivní urologické potíže. Ven to blíž než na hajzlík v patře, zem studí, vklouznu do domácích křápů u dveří.
Do nirvány, když kropím, mísí se jakási zuřivost.
Jde od nohou. Chci krev.

Marion vnadná, ještě ne vdaná,
ňader jak broskvoně plod,
ujíždí, ni v nepokradeš panna,
přivlastnit cizí do pekel schod!

V motelu mešká, chtějíc smýt špínu
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.

Proboha, cos to, matko žárlící,
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.

Detektiv padá střemhlav pod nožem,
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.

Kdo vinen, Bože? Matka, či syn?
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
prohřešků jeho. Soudkyně.

Zavilá vina vinna.

První emocí: jak daleko neděle?
Druhou: kolik že týdnů do Velikonoc?
Do četby Písma či písmenek teovzdělanců se nutím, ale každodenní komunikace, pravdaže leckdy spěchavá, s patrně někde živými lidmi, kteří přemýšleli o přesahu vlastního tady a teď, odvádí od pěny dní i ředí balast, co se mi normálně honí hlavou. Míň nadávám na svět, když zvednu hlavu od žitých nadějí a radostných zvěstí uprostřed bojů, hříchů a bídy.
Trocha střízlivosti neškodí, byť první suché dny fyzicky bolí.
Uklidit černý kout, vzít Viktorku na procházku, prosbě o pomoc jít vstříc. Dennodenní vymýšlení dobrého skutku otvírá oči, kolik těžkého dělají ostatní.

Když z mraků vylezl sinalý měsíc, v dálce zahromovalo a okolní lesy spustily drásavě zlověstnou hudbu, nebylo pochyb: chata v horách a její živočišně říjné mladistvé osazenstvo potká mord, ba spíše genocida. Eliška Naránová nemusela mít patent na rozum, aby se dramaticky zneklidňovala: jako brunetka mezi plavým stádem byla rozhodně kandidátkou na přežití, nadto s tichým, neexplicitním poprsím, jehož pevnost i tvary docenitelné až s druhým, soustředěnějším pokocháním. Především ale byla pannou, nepočítá-li trapný pokus olezly Vykostěje.
Její jek, když podřezávána v koupelně, víc překvapený než bolestný.
Nečekanou tóninu zaznamenal i vrah, znejistěn nadmíru: co já zase, barvoslepý patamaták, poplet?

V úžasu před realitou se jako Wolker cítil menší a menší: žena rostla. Přikovaně zíral na její pozadí, dva svažující se oblouky obráceného srdce. Kdyby se Šmudla rozeběhl, prokmitl by mezi stehny Sněhurky, zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená.
Otočila se, ohromná, a přitiskla rukama sukni k tělu. Klenula se nad ním, že musel zvrátit hlavu, aby dohlédl do tváře. A z nebe se ozval hlas:
„Vím o tobě, červe, a vím, co chceš.“
S pusou otevřenou, napnutý až k smrti.
Svalila se na mýtinu u odpočívadla, rukama vzepřela, kolena zvedla.
„Pojď!“ přikázala.
Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde.

Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“

„Než to uzavřeme,“ pravil Pravomil Nekonečný na konci sil, „potřebuji vědět.“
Urostlý a ošlehaný mládenec, aktuálně sinalý a pohublý, zlatokopem, který své postarší squaw účastně doprovázel do posledních lovišť; protahovala-li se cesta, vzal to zkratkou. Po každé rýžovací horečce jak marnotratný syn hýřil, a tak se musel pokorně vracet do náručí babiček s vlasy prokvetlými stříbrem. Od smrti Alžběty Faustové však pronásledován lovcem, z kladenské Koreje utekl do brněnské Šanghaje, ukrýval se na Moravské Sahaře, v Srbsku, Benátkách, ale vždy vystopován. Promrzlý dopaden na České Sibiři.
„Kdo si vás najal? Bětka potomky neměla!“
„Mou klientkou Smrt,“ pravil muž v kápi.

Skomírající Komedii držely nad vodou tryzny, neb divadlo na rozdíl od pohřebních sálů nabízelo lidské ceny za pronájem. Humoru v zarputile zářných zítřcích stejnorodé rovnosti všech neopeřených dvojnožců pšenka nekvetla, neb meze bezpečného, to jest hřejivého, posrstného, jen do mrtvol kopajícího smíchu se povážlivě zužovaly: lidé den ode dne křehčí motýlích křídel, nové dysforie a úkornosti hlásící se o svůj podíl na odčinění dávných křivd rostly jak houby po dešti; a jako by aprílově pršelo pořád.
Spoléhat se na pravidlo, že málokterý divák má dost fištrónu, aby vztáhl výsměch na sebe, nebylo lze, neb představení pod kontrolou samozvaných editorů mravů.

Posadili na osamocenou židli jako nějakého Josefa K., pokud by se dobral soudního jednání. Za stolem dlouhým jak předvýplatní týden svita přátel, známých, potkaných…
„Respektuj naše právo být zapomenuti,“ děl pivní kamarád, „že občas potkávám sám sebe ještě neznamená, že ze mě uděláš cvoka!“
„Dyť právě! Byls jenom inspirací!“
„Neodsekávej,“ sykla čarodějnice Róza, „nebo se neznám!“
„Tebe jsem si úplně vycucal… Nic neříkám!“
„A já,“ pravil kolega, „jsem se v kariérním zhrzenci neměl poznat?!“
„Vždyť jsem to psal jak o sobě…“
„Vymaž nás, chlapče,“ pokýval hlavou premiér.

„A mě si taky neber do úst,“ proklál mě pohledem černovlasý židovský mladík.

Vážený pane řediteli,

dovoluji si v interním podání ulehčit Vaše rozhodování, koho pověřit uvolněnou funkcí
vedoucího odboru kontroly a dozoru etického kodexu (budiž společnému příteli vězeňská cela prostorná!). Myslím, že jsem ideálním kandidátem na předmětný post: v problematice mám letité zkušenosti, jako referent a posléze vedoucí oddělení disponuji potřebnými konexemi, vím, komu nešlápnout na kuří oko i jak se vypořádat s nepřizpůsobivými.

V úctě Vyvítekdo

P. S. Ze spisu, který jste mi dal neformálně prověřit, jednoznačně vyplývá podezření na závažnou, patrně trestní odpovědnost Heleny K., t. č. Vaší milenky. V případě kladného vyřízení podání učiním příslušná opatření eliminující danou nepříjemnost.

Zbyli si na světě poslední tři, dva pětipalčáci a jedna popřechodka, takže lidstvo nazdar pápá. Z rohů Strahovského stadionu hulákají na sebe tlampači, zarespirátorováni.
Mikromanažer: "Erko je na nule, denní přírůstek nakažených žádný, neumřel nám taky nikdo. Všechno už dva měsíce, co abychom protiepidemická opatření uvolnili?"
Teta: "Neměl nám kdo umřít, protože už jsou všichni mrtví."
Panikář: "Já bych ještě vyčkal, nepředbíhejme událostem! Zlepšení se projeví až..."
Mikromanažer: "Ale opatření už nepřinášejí žádné výsledky, ty kokot!"
Teta: "Ráda bych upozornila, že nás už nemá kdo živit. A já mám hlad."
Panikář: "To chceš jako uvolňovat restaurace nebo služby? Zbláznila ses?!"

Koneckonců, bez řevu zvonců, sedm statečných byla sebranka pistolníků, každý s trochu jinou motivací, ale ježto byl John Sturges ročník 1910, všichni nakonec vcelku sympaťáci – i ten Harry, zlatokopec, se vrátí a pomůže rozhodnout bitvu proti Calverovi. Sam Peckinpah se narodil o patnáct let později a jeho divoká banda desperátů pro dámy fujtajbl násilníci, pro většinu pánů za hranou.
Nebudu je bránit, na to jsem příliš unaven. Jen; vyrůstal jsem s nimi.
Tak nějak šli proti většině se svou staromilskou, ba pochybnou ctí až do těch hrdel.
Poklepávání po zádech čpí podkoním nebo nějakou jinou podezřelou vůní.
Odpusťte a vězte.

Na vrcholu sil i věku ponížen a zesměšněn cápkem, co mu nesahal ani po dobře podkopnuté kotníky. „Teprve vychladlá pomsta chutná jako kaviár!“ připomněl si, stáhl do ústraní a střádal plány, snoval pletichy, kul pikle. Ambiciózní rychlokvaška stoupala na společenském žebříčku zoufale pomalu, aby ji dobře mířenou intrikou podrobil dostatečně hlubokému pádu.
Seschl, když mu konečně vydán do rukou.
„Žádný zločin nezůstane bez následků,“ pravil pateticky.
„A který z nespočtu myslíte?“ děl odevzdaně premiér.
„Zapomněl jsem! Ale škody rány, která padne vedle.“
Umlátil jej baseballovou pálkou? Uvrhl do věčné hanby?

Zaboha si nevzpomínám, co mi nakonec udělal. Nebo já jemu?

Neurvalec se obořil, trojmo, neb tříhlavý, kde velkorysost, když máte na rozdávání?!
Mám svůj věk, tak jsem se rozhlédl.
Vysportovaný mileniál nejblíž zabořil zdvižené obočí do androidu, zřejmě aby našel návod, čeho se v dané situaci vyvarovat. Dvojice pupků trochu dál příliš ponořena do sebelítostivě cyklické debaty, proč se po pivu tak tloustne, a dáma za mnou si rozčileně u dcery zjišťovala, jak natáčet blížící se trestný čin.
„Pánové, v čem je problém? Dáma snad jasně řekla, že nemá zájem!“
Podcenili mě, neb jsem se nepředstavil; zlomená ruka, přeražený nos a zbabělý útěk.
Obdivně vzhlédla, pane, jak…
„Zázrak staré techniky.“

„Na temeno si nenabliješ, že?“ pookřeje komisař Masařka, „Zdá se, že náš sériový vrah konečně udělal chybu! Znechucen vlastním dílem dávil! To bude déenáčka, jejdamanko!“
„To ja-ko-ko,“ zakoktá za zády zvířete z Prahy, „že z piko-ko-zbytečků, co-co jsme neumyli, vykou-kou-máte, kdo vr-vr-vrhnul?!“
Masařka se otočí, blesky v očích.
„To tys ho našel, ty brepto? A proč jste ho proboha mrtvýho myli?!“
„Ono jaksi,“ spěchá na pomoc kolegu balbutikovi nadporučík Vilný, „my tady nejsme zvyklí na tyhlety vaše masakrální mezinárodní mordy!“
„Co mi to, vy okresní póvle, vlastně chcete říct?“ nekrotí se komisařka.
„To já ho,“ kroutí se konstábl Kňour, „poblil!“

„To mě serpo,“ zakňučí konstábl Kňour, než tasí šavli přímo na záda mrtvoly.
„Si děláš řiť,“ chytá se za hlavu nadporučík Vilný, „takhle vojet místo činu!“
Chytne kolegu kolem pivního břicha, aby ho odmrštil, ale jak sevře ruce, jako by odšpuntoval napěněné šampáňo: gejzír krmení pro rybičky dokončí dílo zkázy.
„A jsme v kelu,“ drtí mezi zuby, když se posadí a pootočí oči směrem ke smrti.
„To ta rakvička na utopence,“ kaje se ležící Kňour, „dávivá kombinace!“
„Když se přiznáme, zjebou nás na tři doby, když ne, stejně na to přijdou…“
„Šach mat pat,“ zhodnotí provinilec, „já bych to oddálil.“

Z vlaku vysedneme v Ratajích nad Sázavou, vsi oráčů, necháme si zajít chuť na Útěchvosty a podél vyboulené řeky zamíříme do Ledečka a odtud na sever, k smírčímu kříži v Mrchojedech. Pod námi je mateřská obec Samopše, za vodou na poloostrově Přívlaky. Přes Budín obejdeme Jestřába, cestu si protáhneme svatým Prokopem v Nechybě a rozcestím Na Svaté Trojici, abychom mohli zabřednout do Čertovy brázdy. V Černých Budech se sváříme, zda na jih do Trucovny a Bělokozel, nebo na západ přes Krkavčí skály do Pyskočel. Rozhodne koruna, do nebe vzhlíží panna, která už tam ale není, orel do země se kření.

Jeden utřinos vedle druhého holobrádka mydlí schody s vervou, při každodenní práci nevídanou. Žasnu nad tvůrčí kreativitou (Noe dosud maximálně poučen, co s mokrotou ve sklepě), s níž jsou schopni zabrousit i do nejzazších zákoutí, abych i při opatrném scházení zlomil vaz. V souznění s vodou tichou břehy podemílající mlčí, hřbety shrbeny. Trpělivě čekají na chybu, optimální optimisti.
Jak obránce hradu vylévám na záda hořící smolu, jak Chuck Norris lámu páteře, jak Tony Montana postřílím všechno, co se hýbe. Tupě zíráte, mlíčňáci, ani netušíte, jak a kdo s vámi zatočil!

Víš, ač mladší má větší drajv! – Jasně, šéfe, mládí vpřed.

„Šlapky, matky, čarodějnice a víly, každá ve svém oboru mistrem! Stačí pozorovat a dobře si vybrat!“ poučoval Jarda.
„A koho?“
„Matku, seš-li přízemní, nebo vílu, když na to máš kuráž! Hlavně mít čuch! Podívej, tamhle, bába Plecháčková. Čarodějnice každým coulem. Jak si mumlá, to jsou zaklínadla! A její dcerka Róza? Šlapka jak vyšitá, vidíš, šušká si s Jonášem!“
Ohlédla se po nás, madona krev a mlíko: oči náhle, v cuku letu, jako dvě studny; s kalnou, umrlčí vodou.
„Přeci nás nemohla slyšet!“ cvakaly mi zuby.

Měly proč. Jardův nos i oči, ještě než o ně přišel, stály za starou bačkoru.

Říkali mi Veverka, že jsem dole vyvinutý a ruce sedlácký, lebku bych rozlouskl jako oříšek. Žralo mě to, ba zatrpkl jsem. Mouše bych neublížil, knihy četl, šikanu mýtil. Vyhladil bych každou špatnost, jazykem mrskal jako chameleón, nit nenechal na ostatních suchou, až se mě všichni posměváčci uhlazení báli. Jenže pak se to nějak zvrtlo a já dostal do rukou moc, že jsem nevěděl, co s ní. Moje řeč už nebyla obranou, ale útokem, nebyl jsem žalobník, nýbrž žalobce.
Jazyk sám bezkostný láme kosti: těhotný bezprávím více než pěsti.
Zařekl jsem se, že nebudu více mluvit. Odvržen, toulám se němý světem.

Ustrašeně ustupují před obrazoborci posvátného.
Každý je nakonec konglomerátem sil spíše přízemních než nadpozemských. Šílená odvaha je výslednicí fanatismu, nepřiznané touhy po eutanazii nebo sníženého prahu sebezáchovy. Vůle k obětem smrdí masochismem. Dennodenní kříž na zádech se dříve nebo později stane nástrojem útlaku porobených.
Ergo světci jsou budižkničemové, až ničemové.
Upřít si je dobré leda pro upíry, řádný našinec abstinuje, nekouří a zdravě i morálně jí pořád. Kdo se postí, svědčí o zhýralosti okolo kolem.
Proud dní nechť plyne jak voda, vlna za vlnou; která se převalí příště a která už odplynula?
Jen neděle se vzpírá, hrdina týdne, den Páně.

„Měl by sis zajít ke cvokaři,“ nenechal se zviklat přítel, „možná ti po autonehodě zašili rány, ale zapomněli na hlavu.“
„Nech to bejt, máš pravdu,“ jestlipak je on on? Kdo všechno zasvěcen do spiknutí?

Porozumění najdu v náručí Helenky.
„To je dost běžné, že ti za pobytu v nemocnici vymění rodinu. K nerozeznání podobní, ale přece jiní, že?“
„Přesně tak! Co s tím?“
„Musíš je zabít! A najít svou původní manželku a děti.“

Zabít?! Ale mám jistotu, Helenko?
A jsi ty ty?

Potkám se u výtahu.
„Kam to bude?“
„Do trojky.“
„Trojky? Co tam?“
„Tam bydlím.“
„Tak to jsme dva.“

Čas tu není, ale já jo. Přilíp se na mě jak spousta dalších nectností. Než se v cibuli tvý duše doloupeme něčeho neshnilýho, řek mi Sváťa Péťa, věčnost si tu pobudeš!
Bez cigár a chlastu si tu každý den, co trvá nejmíň tisíciletí, prožívám pocity všech těch, kterým jsem zaživa ublížil. Je to na zvracení a hnus, kdybych se moh vrátit, dám si nekompro do držky. Občas povyrazí Dante s Vergiliem, ale jejich soucitně odsuzující pohledy vytáčí věk od věků čím dál víc.
Co dole zakázali augustiniány a zapomněli na svatou Getrudu, soumary duší v očistci, moje peklo se protahuje.

Seděli v autě před domem, připraveni vyskočit, avšak vycházel jen třináctiletý kluk s odpadkovým košem. Cestou zpátky vidím, že jeden z nich vysedá. Zrychlím krok, ale nesmím utíkat, aby si nemysleli, že se jich bojíme. Doběhne na schodech, do své profese dobře vybraný, nevýrazně vyblitá tvář nejde zapamatovat.
„Hele, počkej! Je neděle, jaktože nejdete do kostela?“
Asi nováček, špatně instruován, chodíme k Jiljímu až na půl sedmou večer.
„Nezlobte se, ale já mám zakázáno bavit se s cizími lidmi!“
„Neblbni,“ rozhodí překvapeně rukama, „já chci jen vědět, co se děje…“
„Nesmím!“

Táta se v těch časech musel poslouchat na slovo.

Na zdi klikyháky.
Hákuju od nevidim do ještě pozdějc, proklikávám klikaře, co ušli pozornosti automatů. V kuchyňce nezastihnu krafající kafařky, cestou na oběd se nesrazím se šéfem pospíchajícím domů, recepce neluští křížovky.
Na zdi klikyháky.
Hospůdka zavřena, tak jako… Potkal jsem někoho včera? Minulý týden?
Na zdi křídový paňáca.
Zdivočelo ti čelo, pomyslím si, přes oči mu padá hříva; jako živá.
Zvednu paži, abych se dotkl.
Mezi prsty vlasy, třesu se, hrabe mi?
„Návrat práskání, obušků a policejních hodin tě nevyděsil a můj malý anti-Jágr snad rozhodí?“ usměje se na mě harlekýn.

Na zdích klikyháky a mezi nimi unavení lidé.

„Od rána tu sedí a pozoruje mě,“ snaží se netřást, šminky rozmazané.
Ukáže na prázdnou židli.
Mám-li sejmout, musím věřit.
„Jak vypadá?“
„To ho nevidíš?!“
„Popiš mi ho!“
„Červený oči, zadírají se mi pod kůži!“
„Chlap, ženská, strašidlo?“
„Po spánku mu teče krev, úsměv roztržený do šklebu. Podobá se tomu… Tomovi…“
„Tomášovi H., oběti autonehody?“
„Ale já za to tenkrát nemohla!“
Vybavím si nešťastníka, nadechnu se a stáhnu na sebe.

„Budeš tam mít ještě další kamarády, neboj se, zapadneš!“
Klepe se, když na něj zpoza dveří vyhlédne vychrtlý Jákob a do uhlova osmahlý Tibi.
„Nebo se seber a vypadni. Navěky!“

Ohlížím-li se více, než děsím zítřka, je čas na navždy připraven.
Probírám se deníky, nechť spálí pozůstalí, ale pohoršlivé poklady jim nenechám. Akta XX odkládám, každý polibek, prs, pahorek panicky podchycen písmeny, aby zvěčněn úžas. Ze vznikající hromádky mrakodrap, životopiscům nechávám přízemní vilku, nezaprášenou, neohmatanou. Banánový háj, pojmenována.
Cože? Zapomenutý pokus o povídku?
Na banány jsem stával maximálně fronty.
Listuji, ne, ne, taky XX.
Jen si na sálající Sáru nepamatuji, dle popisu divoženka a já zrovna nezdrženlivý. Vytěsněno, škoda.

„Tati, máma mi k tobě asi omylem uklidila můj zápisník, na úkoly, postřehy a tak. Neviděls ho, tvrdé desky, banánově žlutý?“

• Nejlepší film: winterpool Capo di Jednota
• Nejlepší režie: zirafice Murphyho zákony v praxi
• Nejlepší ženský herecký výkon: KattyV Loučení (Minerva)
• Nejlepší mužský herecký výkon: Apatyka Úsměvy (Gorgulov)
• Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli: Rebelka A mezitím vyšlo z módy (Rebelka)
• Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli: Bilkis Kavalerie (Matěj)
• Nejlepší původní scénář: Lady Lestrade Ahoj
• Nejlepší adaptovaný scénář: Dain Návrat posledního
• Nejlepší kamera: Aplír Výměnkáři
• Nejlepší střih: Aries Srdce z kamene
• Nejlepší výprava a dekorace: Klav Hospoda
• Nejlepší návrh kostýmů: Peggy Nebezpečná nákaza
• Nejlepší hudba: Blueberry Lady Soumrak bohů
• Nejlepší píseň: Tora Jen maškara jsi…
• Nejlepší zvuk: strigga Musí sama chtít
• Nejlepší masky: Aveva Rodinný výlet
• Nejlepší vizuální efekty: neviathiel Pátý svět
• Nejlepší střih zvuku: Esclarte Svědectví oživlé děvečky
• Nejlepší celovečerní animovaný film: Kleio Čarovný les
• Nejlepší cizojazyčný film: Profesor Stíny na kameře
• Nejlepší krátkometrážní hraný film: P.M.d.A. Nábor
• Nejlepší krátký animovaný film: kytka Na pouti
• Nejlepší celovečerní dokumentární film: milla_jj Prasátka pro každý věk
• Nejlepší krátký dokumentární film: Esti Vera Ještě jeden
Speciální ocenění
• Vzpomínková cena archanděla Gabriela (pro producenta, jehož práce trvale vykazuje vysokou kvalitu): Lee Starého psa idealismu nenavrátíš
• Humanitární cena evangelisty Marka (pro jednotlivce, jehož humanitární úsilí přispělo k věhlasu DMD): Owlicious Drobky ze stolu
• Čestná cena – ocenění mimořádného celoživotního díla, výjimečného přispění DMD nebo vynikající službě DMD: Rya Omyl
• Cena za vědecký a technický přínos – za objev či vynález přínosný DMD: Queen24 Bojovka (za „prořízlou pusu“)
• Cena Vincenta Vegy – pro jednotlivce, jehož technologický přínos přispěl k věhlasu filmového průmyslu: Lejdynka Home, sweet home (za „grafické psaní“)
• Pochvalná medaile Walta Disneye – ocenění vynikajících služeb na podporu vysoké úrovně DMD: Brygmi Spor o vodníka

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Postel kmotra prázdná. Z obsazených nezáří vyhaslé oči v propadlých tvářích. Domov pro seniory načichlý smrtí.
„Kde je pan F.?“ ptá se personálu.
„Vy nevíte? V nemocnici Na Františku. Řezají mu nohu.“
Prakticky za rohem Bohnická psychiatrická léčebna, nová pobytová adresa kmotřenky.
Každým gestem může zranit, žádným slovem neulehčí. Neslyšen vnějšně, hlasitý uvnitř.
Ani hrdinně se necítí, v doteku s marností nad marnost jen povinnost. Co kdyby závojem pronikl paprsek unavené lásky?

Nejvznešenější je vědět, kdo jsou ti nejposlednější z posledních. Žízniví, hladoví, nemocní, kterým jsme dali napít, najíst, navštívili jsme. Nejstrašnější je zjistit, že jsou to lidé kolem nás.