Moje články

Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.

„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.

Aries je vzor a příklad, komentátorský dříč, eso i pečovatel, želva, ač liška, jejíž krunýř spolunese stavbu DMD; ve svých příbězích utíká vpřed, s tématy se pere, na čtenáře myslí, pro napínavou koncovku si nechá packu vrtat: Zrcadlo.

KattyV se letos vytáhla s brilantní severomoravskou detektivkou, neuvěřitelným mixem nářečí, dětského pohledu a temných reálií padesátých let: Cejch.

Kdyby Regi dostala téma „tisíc a jedna mrtvola“, povolala by Hagrida nebo Indy a stejně by vykouzlila laskavé, moudré, soví drabble: Etymologická rozmluva o velké záhadě kouzelnického světa.

Tora pilně čte a ráda a umně se podělí, když narazí na nějaký neuvěřitelný nebo zasutý střípek z historie světa: Boot Hill.

Arenga má své dva promyšlené světy Starmelu a Čajového dýchánku, skáče v nich, skáče mezi nimi, suverénně: Pozor, inspekce!

kytka je přirozený vypravěčský talent, na co sáhne, to ve zlato promění: O krok blíž.

Aplír vypráví obrazy a učí je čtenáře vnímat, dopovídávat, domýšlet, docenit: Lichvářka.

Lee je holka sečtělá a vzdělaná a nebojí se domýšlet světy, do nichž se vydává: Do lví tlamy.

Esclarte zavítá tu do historie, tu do výtvarného umění nebo bajek, ale umí i sugestivně zachytit tady a teď: Muž v metru.

ef77 se ráda prochází po lese literatury a na světlo vynáší košíky podmanivých hub: Kaj, Puškvorec a pelyněk, Lilie a Benátky.

mila_jj vysvětlí i nevysvětlitelné, a to i natvrdlým: A k čemu je ten košíček? a Jak si poměřovali bicepsy.

Keporkak nelení, tak vzrostlým stromem s dobrými kořeny a chutnými plody: Když dělením přibývá a Synek se povedl.

Peggy Tail je hubatý romantik s ladnými kotníky, který si rád hraje: Úplně jiná úroveň, Příště a Kdybych, abych.

Queen24 píše deník své vášnivé jízdy životem: Jiskry.

Rya kouzlí se slovy i písmenky, aby nejen bavily, ale i svět k lepšímu proměnily: Vzpomínky na Afriku.

Owlicious, pozorná čtenářka Knihy knih: Zasvěcený a Legie.

TheBlueEyedBandit, perlička na dně: Stále znovu (a až do soudného dne) a Příliš pozdě.

Saphira, jemná malířka pocitů: Severusovo tajemství.

Smrtijedka, za matoucím nickem síla slov, zranění, svébytnosti: Čas nespoutaný a Poslední pán smrtelných.

Apatyka, aneb chcete-li něco vědět o ruské emigraci v Československu: 1954 a Nejkrásnější pohled na svět.

zirafice, laskavá dokumentaristka světa dětí i dospělých: Bacha na buchty a Zapomenuté výročí.

ver, tichý a uzavřený déšť těhotných kapek: Prázdniny a Ryba.

Blueberry Lady, zasvěcený průvodce po komnatách historie: Hříšný král a Ďáblova bestie.

Esti Vera, naděje, že lidstvo nevymře: Nepochopili.

Achája, jehla a nit, které ví, že Desatero není jen šestka: Jen se na ně podívejte!.

Hippopotamie si umí hrát s herezemi všeho druhu: Božská hra.

Kraken kouzlí s absurditami svého i vymýšleného světa: Krása záhad a Zbytečná práce.

Kleio má výborný filmový vkus: Guvernantka a Němé tváře.

Zuzka přede v starosvětských kulisách: Svatrokrádež.

Aveva Vás vždycky pointou smete: Zvítězíme! Jednou…

Carmen rozplétá i tajemství zapovězená: Starší generace vs. moderní technologie.

Potměšílená Keneu je tak trochu blasfemický dogmatik i ztišený lyrik bolesti: Co odpustím a co už ne a Tři měsíce.

Kumiko připomíná, že nostalgie je jen vytěsňující paměť, neb bojiště je všude: Inimici a Vlákno.

Peggy hledá, kde by se mračila, ale v jádru je veselá kopa: Aspoň někdo a Všchno zná, všechno ví.

Witch je okouzlující mučitelka Galů a našich bránic: Otravná alergie, Soukromé věnování a Krize.

„To není naše,“ řekne dcera, když ve vyrabovaném obchodě vyloví zpod regálu láhev.
„Ta už nepatří nikomu, drahoušku!“

„Je mrtvá?“ chvějí se víčka s rampouchy na řasách.
„Už nic neví, drobečku, a kabát nepotřebuje. My ano!“

Co může hořet, přiloženo. Vesnice vypálena, nashromážděné stráveno, neseli, co sklízeli.

„Nedojdeme tam, tatínku,“ kouří ji od úst, „pojďme umřít.“

Cesta lemována zmrzlými těly. Jsou to sirény, nebo záchranné tyče horských cest?
I na dálku ucítil teplo. Ještě žila, když prořízl břicho.
„Pojď se rychle zahřát,“ pobízí stín za sebou. „Sem dej ruce!“

Opanován vůlí žít, postupně, krůček po krůčku, opouští cestu zpět; vpřed.

Love, vole, hýbou světem, jez, ja, da, da, čurají Číňani na čundru, čupr, na refýži žrali rýži podmáčenou. Barák mi padá na hlavu, skála školí i skolí sklo, když všude písek. Na pláži sbírám vypadlé oči, mušle chtíčů, malých, velkých, pevných, měkkých, usedlých. Pod koněm rozbité nohy, nahé, hej, Natašo sošná!, kdes nechala mech? Hříbek vedle holuběnky, liška s pampeliškou, chmýří se vznáší pod nos, ale jdi, nezačínej s žiletkami! Tkají steh ve vlasech, stehno ve stinném zástění, sténám jak stenografka schůzí důchodkyň. Kyň si a vrč, můj kolovrátku, ejhle, vrata, dveře, branka řeže, svírá škvíra.
Love, vole, hýbe světem.

„Prý pro třicet stříbrných!“ odchrchlá si Jidáš, „To bych blil! Puritáni ze mě udělali chtivého chamtivce! Přitom já… chtěl jen políbit Mistra! Jinak to nešlo…“
„Co bych za puritány dal,“ temně trousí Snape, „modernisté mi tak zamotali hlavu, až se bojím, zda se zítra neprobudím v náručí ovečky.“
„Si pořád nestěžujte, kreténi,“ vybuchne Mirek, „já bych za změnu dal levou kouli! Jenom stárnu do mrzoutskýho nikdynestál dědka…!“
„Aspoň o vás píší,“ štká Calvera, „mě jako nýmanda vyhodili i ze záchranné stanice!“

Vlastně je vesmírná záhada, kolik se u jednoho dubnového stolu sejde rozdílných světů, které si místo hejtování posílají kachny.

Tísněn, vzpomněl Řím na výtečného válečníka Eustacha, povolali, vojenské tažení stmeluje rozmetané: šťastně spolu – dospěvší bratři, prošedivělí rodiče – však není happy endem, ale nadechnutím k poslednímu svědectví. S poctami přijatý vítězný velitel odmítne modloslužebničit pohanským božstvům; pro křesťany přežranou dravou zvěř moc šlachovitý; nakonec s rodinou pozřen a usmažen rozžhaveným kovovým býkem (ne nepodobným otci Mínotaura a oplodniteli Pásifaé), přímluvce klempířů.

Uměřená, nanejvýš v rozkoších vypjatá elita říše nechápavě kroutí hlavou, Plinius mladší si odplivne: Co je to za Marťany, že si tak libují v martyriích?

„Okouzlující idioti!“ nenamítne markýz de Sade, ještě na houbách. Narodí se do jiné doby.

Následník Achilla i Samsona nad ně povýšen novým kristovským paradigmatem: lpi na životě a ztratíš jej, pro Mě ztrať a nalezneš navěky. Vstupenkou superhrdiny a přesvědčivého misionáře („Draka zabiju, na princeznu s půlkou království kašlu, ale necháte se pokřtít, milánkové!“) do panteonu svatých je tak až vzepření se vezdejší moci uzurpující víru: muč si mě, jestli to dokážeš, modloslužbě nepropadnu! Nenechal se Dioklecián dvakrát pobízet a projevil v dané disciplíně nestvůrčí fantazii; když došly nápady, Jiřího sťal: tu hadi a štíři vylezli, ve svém přízemním rozhledu soudíce, že s umlčeným svědectvím změní se skutečnost a oni nebudou již muset zalézat.

Harry umíral šťastný, protože přece jen šlo o zlato, pro co jiného by tak riskovali?
Lee si pro smrt šel, protože nešlo utíkat věčně, zvláště když ze tří much chytíte jednu.
Skon Bernarda O'Reillyho spoluzpůsobili ti, které tak miloval, děti.
Britt – na mou zbraň mi nikdo sahat nebude, nikdo! – zastřelen poslední padnuvší kulkou, náhodně, nesmyslně, na samém sklonku vítězné bitvy.
Chris, Vin, Chico, šest očí, co dál vidí.
Já pro slzy ne.
Přetáčím zpátky, kdy ještě všichni živi, sedm kurážných se zrakem nevyhaslým, před řádění Zubaté.
Otče, strýčku, Filipe, dokud paměť bude sloužit, žijete.
Vracím vás zpět do plné síly!

Je jen jedna zvlněná krajina a vše ostatní… je nepodstatný.
Je jen jedno jaro a jeden řev. Když vás protkne, je všude, je to vír, je to víra, je to výr; neusíná.
Roztoč bubínek, jeden náboj zbývá; uzavře vše.
Bouchly mu saze, říká se, jenže komín je úzká klaustrofobická roura, ústící do vysvobození někde v nebi.
Je jen jedno něco, co cupuje cokoli.
Ale mám vás rád, nevinné, nevědomé. Houpete se v bocích, jedna každá plna moci, o níž nevíte, již nechápete, jež rozbíjí atomové bunkry ve skále.
Klopím oči, nad obočím vrásky.
Všichni na jednu jedinou z vás krátcí.

Od prvního přisání k prsu cítila, že něco v nepořádku, sálal hladem vetřelce.
Nepodobně chlupatý a tmavý, pláč rozdíravě drásal, výkaly čpavkově dusily.
Jsem špatná matka!
Strůjce, otec, se usmíval a snažil a staral, nad nepřístojnou reakcí mávl rukou, mateřství je splněné přání i řehole, předl, cizí, slepý.
Proč utajili? Cítí všechny stejně?
Těhotenství přeci, budila se zpocená, také nebylo procházkou růžovou zahradou, a jak radostně snášela!
S každým kojením vysátější.
Když služebná skočila ze střechy s oprátkou kolem krku, slyšela přes řinčení skla proraženého okna: „Damiane, pro tebe!“
Najednou bez pochyb: příští na řadě ona, její syn ji zabije.

Ďábel posednuvší dceru Bohoklícky se s pohanským póvlem odmítl bavit a jako důstojného soupeře žádal jáhna Cyriaka, vězněného v Diokleciánových kobkách; povolaný jako Friedkinův vymítač nabídl satanovi tělesnou schránku svou vlastní, démon se mu však vysmál (spíše na holčičky, navíc Cyriak přímo páchl svatostí) a utíkaje zaprorokoval, že se nevidí naposledy; uzdravená Artemia byvši pokřtěna, zešedivěla svého otce, exorcista vyžádán k posedlé perské princezničce, že si nedáš pokoj, vece starý známý, co jsem říkal? Mohli se, braši, honit až podnes, jenže martýria neznají VéVé podmínkovou „a jestli nezemřeli“: Cyriak přeživ zalití vařící smolou odevzdal svou duši Pánu o hlavu kratší.

Snil jsem, že budu.
Snil jsem, že budu spisovatel.
Snil jsem, že budu velký spisovatel.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený.

Za jedna! První! Nebývalý úspěch!
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený státník.
Přijďte znovu, pane kolego.

Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc, osvícený.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný mudrc.
Snil jsem, že budu velký spisovatel, oslavovaný.
Snil jsem, že budu velký spisovatel.
Snil jsem, že budu spisovatel.
Sním, že budu.

Sním, co mi dají.

Jsem ve v přepůleném srdci letu ptáka, který se mihl ráno před oknem. Jsem ve šnečích tykadlech, stáhnuvších se, když dávals krejcar na tvarůžky. Jsem v každé z pampelišek pro panenskou netrnovou korunu, v bříze s pokaňkanou řízou, ach, první pojmenovaný strom!, veverce i borovici, splývajících kamarádů. Jsem i ve shnilém pařezu, v němž jsi navzdory Sartrovi objevil hejno hříbků.
Jsem ve vlnách krajiny, moře a žen, v hranách skal, vodopádů a mužů.
Jsem ve všem stvořeném a rozmnoženém, protože nikde stejně.
Když se narodíš ty, je to událost, která se nebude opakovat ne jednou za sto let, ale nikdy.

Nejen duchem živa lidská bytost, vece agnostikům biskup a lékař Blažej a chrání život před běsnícími nadbližními meditací v jeskyni; nelibuje si však Člověkem Žárlivě Zaujatý v poustevnictví (už pohled na zplihle motivovaného Adama přesvědčil, že není dobré, aby byl sám, ostatně i proslulý samotář Šimon nakonec na poušti obklopen davem!), a usmívaje se pod vševědoucími vousy (Jonáši, pamatuješ?), nechá jej vyhledat náhodnými náhončími; žalářovaný Blažej zbožně odmítne modloslužebnou žertvu, pročež počechrán železnými hřebeny, přímluvce zaniklého řemesla hřebenářů, vyjde vstříc svému pravému času na pravém místě: cestou na popraviště zachrání ucházející život chlapci s rybí kostí v krku, patron otorhinolaryngologie.

Iniciační zážitek záchrany umírajícího chlapce skrze modlitbu nasměruje k Pantaleonovu křtu a takořka raketové kariéře, pověst navraceče zraku přivádí k osobnímu dozoru nad zdravím císařovny, úspěch se však všude tam, kde jsou dva nebo tři nestejných výsledků (viď, Ábeli), neodpouští, a tak si nějaká nízká průměrnost ve jménu transparentnosti vzpomněla (kratčeji: udala), že léčí ve jménu náboženství císařem stíhaného; v exploatačním trestu hrají roli kyje, trhání masa, škvaření ještě neoplešatělého těla na rozpálených pleších, hlad, žízeň, topení, divoké šelmy, ale omezme se na samotný skon, dle něhož svatý snadno rozpoznán od jiných mučedníků: setnut s oběma rukama přibitýma k hlavě.

Jsem odvaha a kuráž, když v kruhu čpícího chtíče pobíhá vyplašené zvířátko s utrženým knoflíčkem, když někdo vedle v mase zvedne kámen, když zasazuji kmen do lesa zaťatých pěstí proti viníkovi společné bídy.
Jsem strach a úzkost, když v proudu neslyšících spěchám ulicí rozechvělou křikem vyplašeného zvířátka, když otěže mé žízně přebírají ze řetězu utržení psi, když stojím v klikatě se vinoucí frontě na povinný podpis archů odsuzujících neznámého nepřítele.
Jsem mráček nadnášející tvou ruku, když krasavec třídy dá aklamací potvrdit své sebeustanovení králem. Jsem hřebík v ní, když ptá se na zastání brýlaté špíny.
Jsem dav, jeho dávivý duch.

„Máš přede mnou nějaké tajnosti?“
„No jéje. A ty?“
„No jéje!“
„Jen abychom nedopadli jako ta žena na smrtelné posteli, jak přizná manželovi, že je odmala barvoslepá. Tušil jsem, on na to, já ti taky tajil, že jsem černoch…“
„To je blbost! Navíc ty seš na černocha moc plešatej!“
„Nosím brucewillisovský sestřih!“

„Pane generále, potřebujeme do nepřátelského prostředí vysadit desinformaci!“
„Přísně ji utajte a pošlete šifrou prezidentovi.“

Nejspolehlivější jsou nakonec papírky.
Trhám je na záchodě na ještě menší a menší, snášejí se jak sníh do vody, aby pak spláchnuty odnesly do neznáma rozpité vzkazy. Porada v odposlouchávané tátově pracovně skončila.

Kopou, vrtají, hloubí a těžknou, ach, tak těžknou, železem a betonem těhotná tíha tlačí na mé prokutané tělo, až se jednou jako chřtán otevřu a polknu je dovnitř, celé ocelové město.

Stůl se zakymácí, voda z vázy vyšplíchne.
„Co to bylo, mami?“
„Propadá se země!“
Z oken sněží sklo.

„Ještě tě uzvednu!“
„Ale nech toho, sotva popadáš dech! Ztloustla jsem!“
„Ne, drahá, to já jsem zeslábl.“

„Chceš si zase ve mně číst? Ty seš praštěnej.“
„Ne, starej. Na písmenka už nevidím.“
Leží nahá na břiše a on se dotýká jejích vrásek, jak slepec čte romány o vášni, boji a smíření.

Jsem s tebou, když potlesk, jsem v tobě, když těhotné ticho. Jsem reflektorem, který nasvítí tvou tvář, jsem objektivem, který zachytí tvé gesto, jsem stránkou, která zachytí tvou stopu. Jsem tvé mateřství v bezdětném světě. Jsem tvůj cíl, jsem líc rubu nicotnosti.
Jsem tvá věčnost, nekonečně okamžitá.
Jsem břitva protínající oblohu, jsem výtrysk já do viditelného nebe, nejzářivější hvězda.
Jsem zapomnění, odkud a s kým. Jsem vášnivá a žárlivá milenka, požírající orgasmus.
Jsem průhledná, jsem nevinná, jsem zničující. Jsem ty.
Nejvěrněji nevěrná, ani se neohlédnu, když padáš.
Jsem výsměch, jsem nálada, jsem toužená příčina závisti, ač nezáviděníhodná.
Jsem polní tráva.

Cuchám čerstvě načinčané účesy, nadzvedávám svatební šaty až po kalhotky, unáším staromódně vyšňořené klobouky, lámu deštníky nad natupírovanými. Když lije jak z konve, zaduji do klaviatury kapek a pozháším cigarety kuřáků na kryté zahrádce.
Na samolibý, dohladka oholený úsměv svůdníka nafoukám z piva pěnový vous.
U neobratně postaveného stanu stačí, když se trochu opřu zevnitř.
Můj majstrštyk byl do nebes vynesený rukopis etablovaného autora, co tak rád psával na zahrádce. Právě vedle svého psacího stroje odložil poslední stránku.
„Zatracený vítr,“ klnou mému kulimu. Do nebe vztyčené pěsti nechávám za zády, ani se neohlížím, lehkomyslný.
Plachtím na stvořitelově vlně, já, Větroplach.

Prolézá kolejemi železničního mostu, aby popíjel na pilíři, klátě nohama nad řekou. Vyskočí z jedoucí tramvaje, prodlužuje si tak cestu do hospody, zůstav ležet. U snoubenky seskakuje s balkónu na ten pod, ale nezachytí se… Přišlo mi to jako docela dobrý nápad, cituje Sedm statečných, ale nikdo mu nerozumí.
S dětmi přestane chodit na vnější straně mostních zábradlí, destruuje se strukturovaněji; do lecjakého pokušení strká hlavu jak do chomoutu. Přihlížím svobodě v čase, jíž sám nenadán.
Vím, že ve svém zítra klečí:
„Děkuji ti, anděli strážný, že jsi pořád se mnou a tolikrát zachránil! Odpusť, nemáš to se mnou lehké…“

AT ach, taju
B bomba; brilantní; bolestné
BT bravo, ty
CD co dodat
D/DM/DZMK díky; díky moc; díky za milý komentář
DN dokonalý nápad
DUT dobře uchopené téma
FNCH fakt nemá chybu
G geniální
H3 hahaha
JO/JZ ježkovy oči; ježkovy zraky
NKP napnuta k prasknutí
OO opravdu ohromující
PAVOUK parádní, anakondální, věrozvěstný, oslňující a unikátní kousek
PB parádní drabble; prostě boží
S skvělý; super
SM/SP/SSPS smíchy umřela; smíchy potratil; smíchy spadla pod stůl
ŠDO šup do oblíbených
TJM/TJF/TTJH to je mazec/moc; to je fičák; tak to je hustý
TV ty vole
UMB/UMH upadla mi brada; upadla mi hlava
Ž ženiální

Tlačí se, nadávají, vymydlení a špinaví, mlčí, mluví, závistiví, lhostejní, vzpomínají, ukřivdění, plánují, povýšení, spí, sní, pláčí, celé lidstvo prochází denně mými střevy, pravidelní i jednosměrní, domorodci, cizinci, znám je do poslední vlásečnice jejich těl, vstřebávám rysy, gesta a změny.
Jako potulný pes značkuji plamínky v očích, věžičky a cimbuří v oblacích, dychtivost budoucího, pohled vzhůru a dopředu. Vrátí se po čase, zahleděni za záda a na špičky bot, nahrbení, slzy jim stékají po vnitřní straně tváří.
Jako vánek je poceluji do vlasů a pak volám své polibky zpět.
Vrací se na můj hřbet.
Tyčím se nad Slzavým údolím, Jamrtálem.

„Jsi má princezna,“ česala před tím, než uložila k sobě do postele. Zamrkala jsem předlouhými řasami, rty našpuleny, věčně nahá. Nezahřála, ač tak blízko.
Poslušná až k smrti, nehnula jsem se, nevztáhla ruce, po celou noc hlídala její spánek, kvůli polštáři v polosedu, oči vykuleny. Stále s ní, tichá, naslouchající, oblečena, jak chtěla.
Než přišel Vlk.
Teplý, skotačivý, rvavý, neposlušný.
Šaty mi roztrhl, paži ukousl, z lože vystrnadil.
Ležím v koutě pod trumpetou.
Ani plakat nemohu.

„Já jsem tu doma,“ zašeptám mu do ouška.
Chce si hrát, dovádivec. Dovedu nás na balkón.
A pak tam stojím sama, jednoruká, zase princezna.

Šmejdím v postranních uličkách, putykách, polorozpadlých průjezdech mezi paneláky. Bedlivě vyhlížím beďary, raduji se z robustních hrudních rozpuků i prkenného vyčkávání, z tvrdých štětin jedináčků pod nosem, ze všech přebytků a nedostatků těl.
Miluji periferní bicáčky, ty nádherně rachitické kluky, kteří by tak rádi byli svalnatými drsňáky, ale skořápka se brání, škodolibý skelet vzdoruje. Hladím zpocená čela, líbám koktající ústa, šeptám do špičatých uší, jako kukačka kladu kameny do srdce.
Jsme jen pro sebe, oproštěni od světa, rostu a sílím v něm, jediná jeho mohutnost, hnací motor, sval.
„Ukaž jim, kdo jsi,“ zavelím, když přijde čas.
Mé jméno je Křivda.

Hlasitě našlápnu na stupnici nad ním, zaječí, seběhne a noří se do útrob tmy. Snaží se rozsvítit stropní žárovku, ale zasirkoval jsem. Paprsky baterky mnou procházejí, hodím stínem na stěnu za sebou… Přepadnout je zezadu, na trase úniku, je velmi účinné a blahodárné. Rostu, mohutním.
Nechám jej zpoceného prorazit zpět.
„Žádní bubáci neexistují,“ zlobí se maminka nahoře, „jsi obyčejná bábovka!“
Škrabu zdi, roztahuji stíny, krtkuji v uhlí, lebedím si v bramborách, houpu se na drátech a občas nějaký překousnu. Starší než Metuzalém, netrvám na stravě. Živí mě strach, vědomí nesmrtelnosti. Byl jsem, jsem a budu, nejstarší z nás, Mistr, Sklepmistr.

„Padá hvězda!“
„Něco si přej, synku.“

Už se mu nezvedá žaludek, když prošacovává mrtvá těla, ani nekontroluje, zda v některém ještě nedříme život. Jen unaveně hledá, jako krysa šmejdí… Gangy důsledné, oddělení nápojů jsou vyrabována do poslední kapky. Dnešním úlovkem je půllitrová láhev minerálky, nalezená v převrženém kočárku pod promodralým kojencem. Večer si lokne a zbytek nechá klukovi, snad ho to postaví na nohy. Musejí pátrat jinde, město je mrtvé a dokonale dehydrované.

„Mám žízeň, tati,“ prodere se rozpraskanými rty u další vypálené pumpy.
„Co sis to tenkrát přál,“ snaží se odvést pozornost, „když padala ta hvězda?“
„Prázdniny, nekonečné prázdniny.“

Dva kopečky pyré z batátů posypány rozmarýnem, na pláži u boloňského jezírka se nestydatě vyhřívají odhalená datlová rajčátka, nevšímajíce si plátků okurky opodál, plně zaujatých samy sebou: vybuzeny afrodisiakální mořskou solí a kajenským pepřem v půlkruhu řetězově obcují. V údolí se majetnicky rozvaluje krvavá flákota masa.
„Vypadá to lahodně!“
„A což teprve, jak bude chutnat!“ pobídne pán domu.
„A kde je vlastně vaše sličná služebná, slečna Marcelka?“
„Řekněme, že některá témata jsou u této tabule tabu.“
Konverzace pohlcena žranicí.
„Ach, přímo nepřekonatelné je maso! Z čeho je?“
„Toť druhý a poslední zakázaný předmět hovoru u našich hodů!“ usměje se hostitel.

Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.

„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.

Až obtěžkám pannu, která nepotratí, končím. Finito, šmytec, trumpeta trubec sehrál roli, Antikrist zrozen. Nedaří se, krčím rameny na poradách, přecenili jsme čistotu Ev.
A podcenili mě, nedodávám. Za staletí jsem přišel na chuť jak šíření, tak doprovodným jevům. Jen panny vykazuji, na zteč jdu ale v nepravý čas, dnes stačí ověřit, zda dostatečně napráškovány proti životu.
Jako duch nikoli Svatý potřebuji k oplodnění těla, naštěstí Adamové moulové, jak se napijí, usínají, vniknu do nich a pak do jejich žen, ty mě dneska překvapuješ, vzdychají, a spáči druhý den zahanbeně tají, že si nic nepamatují.
Tak to je, milé dámy.

Kdybych mohʼ žít dýl
Psal bych básně pro Nifredil
V písních vzal bych si na mušku
KaTužku

Vysochal bych lilii
Ta byla by pro Julii
Román o omylech v akváriu
Pro Ryu

Pro Lišku složil na klavír
Magie plný tónů vír
Pohladí, když neštěkne po vás ani pes
Aries

Na plátno načrtʼ dívčí akt
Pro všechny, které mám tak rád
Nebudu jmenovat, lenivý
Ony ví

Kdybych mohʼ žít jen o trochu dýl
Psal bych básně pro Nifredil
V písních vzal bych si na mušku
KaTužku

Ale na rovinu
Mám příšernou kocovinu
V půstu jen morální
To je u nás normální

Dvě tůně se v roztřeseném parnu ovívají pavími vějíři. Ve vodopádu okolo se perou a proplétají vlny, která z nich je klikatější. Pták vyletí zpoza obzoru a oblouky křídel rozvlní hladinu nebe. Úpatí tak dlouhých, tak vysokých hor se srazí v průsmyku pod čupřinou osamělé lípy. Někde vzadu podpírá jeden kopec druhý, až splynou v jablko bez šťopky.
Jsi nebeská krajina, má, má, má ženo!
Růže vzdychne, jak šroub zachytí závit matky.

„Proč jsem na světě?“ hartusí o patnáct let a devět měsíců později syn. „Čí je to vina?“
„Pána Boha,“ díme, „my jsme jen prostředníci.“
„Takže kolektivní,“ má jasno.