Moje články

„Je libo magii, hůlku nebo plášť?“ láká Honza Puškvorec.
„Čaj o páté, vztahovou novinku, potutelný úsměv, co byste ráčil?“ ptá se úslužně Jasněnka Almarová.
„Elektron, cytoplazmu či hypertrofii?“ narovnává si brýle Vincent von Saint-Scientimus.
„Perník, perník, prodávám perník!“ vyvolává u zaopatřovací sítě záchodové pomoci kalič Vera.
Prodírá se slovy a motivy, černá duše.
„Chtěl bych něco temnějšího,“ obrátí se na ryšavce s liščíma očima.
„Zkuste Káju Rampoucha!“ ukáže drápkem na stánek vzadu.
„Na místě vám můžu zabalit třicet deka genocidy, dvě kila katastrof nebo půl litru šikany!“ vnucuje se Karel.
„Já bych něco… romanticky krvavého…“
„Si to prodávejte sám, chytráku!“

V záblesku poznání ji ze sebe strhne a vyskočí. Zářivě směje se tvář už ženy, nohy roztaženy: a je to škleb démona a krvavá řeka. Rozeběhne se ke dveřím, uklouzne a padne s rukou nataženou k úniku, který se sám od sebe uzavírá.
Na kratičký okamžik, přitahován svou zkázou jak Lotova polovička, pohlédne zpět a vidí jen dva do sebe v kolmici zakleslé chrlící chřtány: řehot a moře. Pohyb vzhůru, na nohy, zarazí teplá vlna příboje. Znovu klesne, tentokrát tváří rozstříkne rudou hladinu.
Zvedne se, červený novorozenec, dobrodí se k dobru?
Okno jak trhovkyně nabízí hvězdy a prostor a únik.

„Co se zas děje?“ zavrčí rozespalost z postele za ním. „Jsou čtyři hodiny, miláčku!“
„Něco jsem zvenku zaslechl,“ otvírá okno do vnitrobloku, „snad nějaký výkřik!“
„Dej pokoj a nepouštěj sem zimu!“ zuří probuzená, „Buď aspoň pro jednou jedinkrát sobec a nech to být!“
„Jsem bezohledný egoista, drahá,“ odporuje muž, „plný ohledů jen k sobě samému! Dokud nezjistím, že je vše v pořádku, neusnu.“
„Já se z tebe zblázním! Nevzbuď mě, až se vrátíš…“

Na dvůr vyšel právě včas. Holohlavec srazil svou oběť na zem a nalehl na ni. Dobře mířená rána golfovou holí do týla poslala útočníka do země mrákot.

Želva, ještěrky, had, vážky, polní myš i Kvak se smáli.
Žbluňk vypadal v plavkách opravdu legračně.
Nejhezčeji ze všech se smála polní myš.
„Směješ se nejhezčeji ze všech, polní myši,“ řekl had.
„Já vím,“ řekla polní myš.
„Mohli bychom být kamarádi,“ pokračoval had.
„Ty jsi nějak hrr,“ odpověděla polní myš, „sotva se známe!“
„Kamarádství nevzniká mezi těmi,“ řekl had, „co se znají, protože to už jsou kamarádi. Kamarádství vzniká mezi těmi, co se neznají.“
„To máš pravdu, hade,“ řekla polní myš, „ale mým nejlepším kamarádem je šnek, pošťák.“
„Takže mám smůlu?“ zeptal se had.
„Takže máš smůlu,“ odpověděla polní myš.

Ještě mu kapal omastek z brady, když uvedli muže plného vředů.
„Nebývalá drzost, lepráku,“ začne bandursky, „vzkaz od mého bratra Betenáše? Ale ten už je mrtvý, lháři!“
„Já vím,“ odpoví příchozí, „viděl jsem ho v pekle…“
„Začínáš mě bavit,“ praví vypasený domácí a pohladí hlavu otrokyně mezi svýma nohama, „a jakou veselou historku z podsvětí mi posílá hnijící vypravěč?“
„Trpí v plamenech a chce vás varovat!“
„Hahaha, aááh,“ přeruší pupkáčův smích libý vznět, „ehm, výborná rada! Že umím být vděčný, odměním tě za ní smrtí, drzoune!“
„Já už jsem skonal, pane.“
„Jazyk ti vytrhnu, prsty zpřerážím!“
„Abrahám varoval, že neuvěříte…“

Jedním pohybem svlékne kalhoty i slipy, až čertík vyskočí jako ze škatulky, a vykročí z jejich brejlovité dvourozměrnosti s hlavní pohlaví namířenou ku dveřím. Otevře je, osvětlena zezadu, tmavá a se svatozáří; sálá nahá Sára. Chce, on, překročit hráz, prosvítit tvář, smést nevinnost.
„Vepřík vrtí ocáskem!“ zalaškuje, ona, a někde vzadu v mozku se rozbzučí jak dotěrná moucha rozum, něco není v pořádku!, ale více v područí jiného orgánu a vnějších rukou; jak raka nasměrují k posteli za zády. Přitiskne se Nikolas vším a stoupá výš a nejvýš, když mu sirnatě zašeptá do ucha: „Na vlastní zabijačce tančí jen prase!“

Absolvent filosofie a bohemistiky na Fildě a teoretické kybernetiky na Matfyzu.
Nikdy neodevzdal žádný text bez jeho kontroly. Dodnes schovaný koncept projevu na úvod maturit s rukou psanými opravami. Náhradu nenašel.
Topič, třídič sběrného papíru, nezaměstnaný, muž v domácnosti.
Všichni bratři vaří, to přece klučičí práce!
Mluvčí, obránce stíhaných, vězeň, politik.
Kýmkoli pohrdáš, zrazuješ odkaz.
Karbaník, esejista, sova.
Děsil se tmavého proužku pode dveřmi, táta dohrál pasiáns a on s noční můrou sám, bez objetí!
Katolík, konzervativec.
Je na světě.

Máš kliku!; mám, ale zavazuje, potomci. A vy prosím nesuďte z veřejných obrazů.
Ani ty, kterým nerozumíte. Vlastně vůbec nikoho.

Matka i dítě zemřely ve stejnou chvíli. Jeho potomek, neznámá žena.
„Této noci, pane Thorne,“ pravil ředitel církevní porodnice, padre Spiletto, „vám Bůh daroval syna! Vaše choť se nemusí nikdy dovědět, že není váš!“
Jenže jak Damián rostl, roztančila se kolem něho smrt. Chůva se s provazem kolem krku vrhla ze střechy rodinného sídla. Šíleného otce Brennana, účastníka narození adoptovaného sirotka, propíchl při bouři uvolněný hromosvod. Manželka Katherine bojuje o život.
Na rozpadlém hřbitově kousek od Říma teď Robert otevírá dva hroby. Jeho potomka, neznámé ženy.
V prvním je kostřička malého děcka s proraženou lebkou. Ve druhém skelet šakalí samice.

Díval se na škrabošku moudrého, pečujícího a uklidňujícího státníka na tváři skoro sedmdesátiletého starce, který jen plní rozkazy těch mladších a dravějších. Sám už nakoupil drahé kovy, ale širší rodinu nesměl varovat. Návrat do rodné vsi na Moravě bude od pozítřka nemožný, roztrhali by ho zaživa.
Od cynického Klémova „nebudete o tom mluvit, budeme to dělat“, které jím tenkrát na tajné poradě poprvé otřáslo, uplynulo mnoho vody: dnes jim nevěří nos mezi očima.
Padání masek je na nic, lepší by bylo, kdyby se do tebe zažrala, Tondo!

„Řekl jsem, že měnová reforma nebude, tak nebude!“ praví nazítří šokovanému premiérovi prezident.

Napříč evropským kardiem, dokonce i v Brně, to otěhotnělo. Staré i mladé, prostě bům.
„Dobrá zpráva,“ dí bezdětná ministryně, „což o to, ale proč všechny tak najednou? Podle propočtů směřuje početí do jediného dne! Karanténa trvala dýl…“
„Nechci strašit,“ straší poradkyně, milovnice Johna Wyndhama, „ale jestli v tom nemají prsty ufoni!“
„Zjistili jsme,“ informuje vrchní analytik, „že dámy mají něco společného! Jsou tvořivé…“
„Nepochybně!“
„… a buď samy, nebo přes partnery spojeny s obskurní internetovou komunitou zneuznaných psavců!“
„Všichni jsme zneuznaní savci!“
„Psavců, paní ministryně! Toho jednadvacátého dubna dostali nesplnitelné zadání! Prohru šli vyplakat do náruče…“
„Najměte mi management té sekty!“

„Slyšíš?“ zesílila matka rádio, „Musíš to zastavit!“
Usmál se na ni.
Od nešťastného výsadku ohluchl. V uších řev letadlového motoru, hvízdání větru, štěkot samopalu.
„Cokoli jiného,“ prosil.
„Všechny nás,“ vyčítala sestra, „ohrožuješ na životě!“
Přikývl. Byl vyslyšen, hukot vystřídalo ticho. Opravdový koncert zkázy.
Ženy nepozorovaly, naléhajíce.
Musíš, ohrožuješ, mysli na lidi, na nás!
Souhlasil, rozhodnut. Neslyšná hudba požírá duši. Rodina asi vybízí k činu, tak půjde. Znovu na západ, kamkoli na frontu, kde zabije pár Němčourů.
Pohřbí ho někde v hromadném hrobě, hrdého, že se nikdy nikdo nedoví, jaké peklo prožíval.
Nedá se přiblížit, a než být nepochopen, raději mlčet.

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

Ministryně vnitra a všech ostatních věcí se obrátila na premiérku.
„Tak už i Ústecký a Moravskoslezský kraj můžeme odepsat. Tamní borce zabilo splynutí uší…“
„Kdo zbývá?“
„Praha a Středočeský kraj, konkrétně Budeč se drží…“
„Jakou máme sekyru v pokladně?“
„Dubnový výpadek zalátují Jihočeši a Brňáci, jako obvykle. Ale chtěli jsme ten pomník věncoviru, co nás dostal k moci.“
„Nebude levný, zvláště když ho chceme od Kaplického…“
„Kterýho ještě musíme vzkřísit, nezapomeň, Ká!“
„Výborně, Nifredil, tím odrovnáme Budeč! Téma Vzkříšení Kaplického!“
„A Prahu?“
„Tu vycukáme na závěr, vejtahy! Nasadím na ně smrtící rurálno, ještě vymyslím. Teď dej něco lehkého, třeba sušenku!“

Účastnici události pozval komisařka Charvát k rekonstrukci nazítří ráno, dokud ještě v šoku, nechť emotikoměry bzučí jako čmeláčí roj. Úsudek si při oťukávačce udělá sám, bez tisíců dat ze sběrných systémů, Sáru však prubnul v HOKu, hlavní občanské kategorizaci.
Výsledek potěšil: tmářka III. stupně, pasivně nebezpečný potenciál, což významně zjednodušuje vyšetřování. Trojka už spadala pod preventivně výchovný dohled, který umožňoval – odbor oka správně překládal jako „nařizoval“ – použití operativně technických prostředků středně invazivního charakteru, VID a VAP, vizualizaci intimity domova a vizuoaudializaci práce. Příznačně netrpělo oóčko nikdy podstavem, ve stále přísnější ochraně soukromí představovalo jedno z málo legálních naplnění snů šmíráků.

Dva lidé vyšli vzhůru, aby klesli pod zem, do hlíny. Tibor se ze střechy jediného paneláku v Bubenči podíval dolů směrem k nádraží a zatočila se mu hlava. Sára na půdě činžovního domu v Nuslích postavila pod hambalku štokrle a přes trám nad sebou přehodila jedno ze dvou navázaných švihadel. Na hřbetě hřebce čtyři a tři čtvrtě křížku, klisna klusá ke Kristovým letům.
„Lépe zemříti,“ řekli.
Mluvili nahlas, tudíž k někomu hmotně nepřítomnému: a byla to modlitba.
Slyšena, zřejmě: otec pomněl syna a jeho křížů, panna pohlédla do klína, do něhož se jak Boží prst zabodl sluneční paprsek proniknuvší vikýřem.

„Ale prosím vás, nejsem žádnej hrdina! Jen starej páprda z Východu. Pro mě hudba skončila s Psími vojáky, ty neznáte. Ale vím, co jsou koncerty! Chcete zjistit, že krásnou hudbu, tu požíračku duší, neposloucháte sám! Společně se radovat, že nejste s dobrým vkusem na světě jedinej!“
„Arianu Grande? Tu vůbec neposlouchám, to je totální popík… Ale jsem sekuriťák, já za to neplatím, víme? A jsou to mastný prachy, paní novinářko! Když teda vidím, že v tom jednom velkým sluchovým orgasmu má někdo sluchátka, je mi to podezřelý, ju?“
„Žádnej výcvik, madam! Česká facka. Prostě jsem ho složil, než si uprd.“

Seděl v chatce a přemýšlel, co tu vlastně dělá, když padly první výstřely.
Hmátl po rybářském saku a vyskočil oknem do lesa.
Panika nahrávala útočníkovi.
Zaťal zuby při pohledu na chladnokrevné řádění v táboře, ale rychle lovecky propočítával. Dravec se nenabažil a jako žralok se pustí za utíkajícím hejnem. Právě tudy. Napjal vlasec ve výšce kotníků, druhý za ním půldruha metru od země.
Spoléhal na střelcovu bohorovnost.
Když Breivik padal, prořízl si tvář. Jak nevěřícně zíral na krev na svých rukách, rybář vystřelovací harpunou zasáhl jeho pravou dlaň. Zasekl.
Vyvrhovák prořízl krk.
„Pozdravuj v pekle, zmetku,“ zašeptal duši odcházející uchem.

„Hele,“ drcne do Dany Darja, „náš senzor Serbuska! Něco se dovíme!“
Přisednou k hloučku.
„Neříkala jsem to loni, taky na Silvestra? Luboš a Lída k sobě prostě emocionálně nejdou! A za rok? Mlátí ji a ona mu zanáší… Špatná chemie, chápete? Kdyby se zeptali!“
Počká, až se holky pobaví, a sedí s potrhlou sama.
„Ty máš děcko, Dano.“
„A debila k tomu. Mrtvý vztah! Ale Jarda po mě pokukuje!“
„Stodola? Toho se, děvče, střez! Je v něm něco temnýho!“
„Ve mně taky!“
„Umocnili byste vaše tmy!“

Pravila stařena tak emotivně, že Dana Jardovi ten večer nedala a navždy se vyhnula.

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Všeovládné plány se bortí.
Pravá ruka, chlípník Joseph, dostala smrtelnou mrtvičku in flagranti s českou herečkou, zmizevší bůhvíkam.
Užitečný idiot, pacifista Neville, se nesmyslně zasekl se Sudety. Že se dvouocasového lva bojí.
Áďa soptí, přeci mu mrňavý národ všechno nezkazí!
„Jste přepracovaný, můj vůdce,“ praví osobní lékař Theodor Morell, „je třeba změnit jídelníček! S vegetariánstvím je konec, potřebujete maso! Zdravou stravu.“
„Chci poznat své protivníky,“ zavrčí knírek, „dejte mi nějakou jejich specialitu.“
Pohled na vepřoknedlozelo zvedá žaludek, ale po ochutnání se Hitlerovi otevřou oči. Utopenci dokonají proměnu.
„Miluji tu zemi! Válka nebude! Proč ničit svět, který vytváří tak úžasné pochutiny?!“

„Měl jsi jít, Janku,“ usmívá se maminka, „s námi.“
„To byla úroda,“ zvedá košík plný hub sestřička Zdislava.
„Bude šmaženice!“ hlásí nejmladší Klárka.
Je mu teprve osm, ale otec za katrem, takže v patriarchální rodině nepsanou hlavou.
„Ženy,“ praví laskavě, leč důležitě, „všechny houby zkontroluju, jednu po druhé!“
Není odborníkem, ale hltá tady na statku každé písmenko, včetně těch v atlasu hub.
„Co je tohle?“ zarazí se.
„Přece žampion!“ vysvětluje znejistělá matka.
„Moc mladý,“ rozhodne náhle, „rozlišit od muchomůrky zelené navýsost obtížné! Malá škodná!“
„To ale vyhodíme půlku hub,“ děsí se Zdislava.
„Tak ať,“ dí nesmlouvavě, „kvůli tátovi riskovat nesmíme!“

Třásla se jako osika, nahá, nikoli však zimou.
Už věděla, že ji chce opustit, odkopnout jako psa, a to na příkaz toho šíleného mrňavého šášury.
Zaklepala na tajné dveře Josephovy pracovny.
„Á, má dáma!“ pronesl automaticky, zády k ní.
„A na Adama,“ zašvitořila.
Vzpomněl si po těch slovech, a aniž by se na ni podíval, zlomeně se napřímil.
„Je konec, Lído,“ neodvážil se zvednout zrak, „Musím se vrátit k Magdě! Nařídil to vůdce.“
„Vím, drahý,“ protáhla se, jak jen ona uměla, „ale rozloučit se můžeme, ne?“
Do pubického ochlupení vetřeny krystalky arseniku.

Bez Goebbelse se Hitler ukázal jako naprostý nýmand.

Milý potomci! Není to s vámi k vydržeňí! Žadná úcta, na čtvrté přikázání svysoka dlabete. Já na vás taky kašlu, ale za to si múžete sami!
Kdo si chtěl se mnou stavět pazzle? Kdo s vás poslouchal, když jsem začal kázat? Kdo byl ochoten poslouchat se mnou metalovou hudpu nebo koukat na horory? Kdo se aspoň snažil tvářit, že nepatřím do hrobu? Kdypak jste naposledy tatínka nevytočili?
Už ani nepomatujete, co? Ale já jo pacholci! Než sjte se narodili! Takže zkrátga: odjíždím do Ameriky, už se nikdy nerátím, bude mi tam lýp. Kdo mě najde první dostane čokoládu.
Váš taťka

Nasazený donašeč byl nutkavý čórkař. Jeho smůla byla, že kubánské Ligeros, cigarety bez filtru s extrémně silným doutníkovým tabákem, kouřil jen můj otec.
„Krást se mezi spoluvězni nemá,“ usoudil místní kápo, který politické bral, neb se jim podařilo zašít ty prachy ze Západu (nadto ho táta obehrál v pokeru), nařídil razii a zloděje odhalil. Bicí komando zapracovalo, přičemž se zoufalec provalil. Dostal dvojitý nášup.
„Milujeme zradu, nenávidíme provalené zrádce,“ usoudili bachaři, když trosku našli - a pochopili. Dostal potřetí.
Jak práskače v nosítkách vynášeli z vězení, z přilehlé kriminálnické stavby přilétla na jeho hlavu cihla.
V celé cele už nikdo nezpíval.

Nehybný vzduch proťal blesk a prořízl plynoucí čas na před a po. Dobré slunce kleslo. Krásný den zakalily slzy.
Ach, kam mě jen zavedla má touha po vzdělání? Proč jsem jen chtěla proniknout do světa svého milého? Kde se ve mně vzalo tolik pýchy? Otec je mrtev, bratr se zoufale brání proti přesile!
Kovové včely hvízdají nad hlavou, hromové hole ohlušují.
Zahyneme tu oba, pokud nepomohu… Jsem bojovnice, žádná studentka!
Vrhám se směrem k tatínkově chladnoucímu tělu pro zbraň, uklouznu po krvi a padám, kámen, náraz, temnota.

„Nšo-či, Nšo-či,“ slyším hlas svého milého, „prober se! “
Otevřu oči do zářivého světla.

„Kolik nás zbylo?“ zeptá se unaveně svého pobočníka, nejvyšší šarže pod sebou.
„Pozor!“ zavelí nadporučík, přepočítá vyhublé otrhance a hlásí: „Pane, šestadvacet i s námi, pane!“
Na obzoru stoupá kouř, práskání výbuchů doléhá až sem.
„Sedm napíše pé, sedm ó, na dvojité vé nás bude deset.“
„Slyšeli jste, rozdělte se!“ činí se pravá ruka.
„Počkej,“ zadrží jej kapitán, „ještě musíme najít plochu na naši… reklamu, řekněme. Seshora dobře viditelnou!“
Nakonec tu nešťastnou zemi vybombardují celou, pomyslí si, ať užijí vycházejícího slunce pěkně zblízka.
Asi marná, ale poslední naděje.

Na poli skládají svá těla do tří písmen: POW. Prisoners of War.

Po modlitbě a přípitku Georgieva, jeho budoucího tchána, se nenápadně naklonil k Jekatěrině.
„Žádný kopr, Keke?“
„Osobně jsem na to dohlédla!“
S chutí se pustil do šašliku, po ranních stakanech vodky uklidňovačky potřeboval něco sníst jako sůl. Nikoli samozřejmě svanetskou.
Se sedmým soustem zjistil, že v jídle je adžika.
„Jak vám chutná, Vissarione?“ zeptala se vlídně nastávající tchyně, když tu zděšeně vyskočil ze židle. Ven ani k oknu to nestihl a mocnou šavlí skropil celý jídelní stůl.
„Trpí dávivým komplexem koprofóbie,“ vysvětlovala posléze v pláči Jekatěrina otci, ale ten se nedal obměkčit.
„Toho muže si nikdy nevezmeš! Ponížil naši matku!“

„Ale vy jste…“
„Ani slovo! Jsem tu inkognito!“
„Jsem diskrétnost sama!“ zkřížila ruce na prsou, „jistě chcete vyložit budoucnost!“
„Nevěřím těmhle nesmyslům ani zbla,“ ujasnil příchozí, „ale čeká mě zítra jednání, které rozhodne o míru, či válce ve světě!“
Rychle vytáhl z balíčku tři karty.
„Tak kulový svršek je jasný,“ dolovala v paměti, „jste rozený obránce míru!“
„To sedí,“ prohlásil sebevědomě.
„Žaludový má dva meče,“ tohle platí vždy!, „váš protivník je proradný a chystá na vás past!“
„Aha. Dobré vědět.“
„A konečně červené eso,“ neuskutečnitelností se nemůže splést, „chraňte vším srdcem lva se dvěma ocasy!“
Neville Chamberlain zalapal po dechu.

Dnes to vyjde, nikdo se nepřiplete do cesty jako před Vánoci!
Adresu získal od ministerského ouřady.
Žitná 6.
Vpravo viděl činžovní dům s vížkou na Karláku, draci se na ní vzpínají. Byty pro boháče.
Jako je on, plutokrat a slouha těch největších židozednářů z Živnobanky. Cíl.
Zapálil si, půldruha lednové hodiny nezahřeje.
K domu se přiblížilo auto, zahodil nedokouřenou a rychle přešel, nenápadný jako holub. Když vyšel Alois Rašín, nenuceně přistoupil na pět kroků k jeho zádům a vystřelil.
Zbraň bouchla v ruce, zaječel bolestí, ještě než jej povalil Emil Švitorský.
„Zasraný kapitalisti,“ tvář zrůznila nenávist, „hlavně že vyrábí levně!“

Je vědecky prokázáno, že každý další člověk, který přijde na svět, zatěžuje naši planetu víc než chemická továrna. To už víme a ohleduplnější z nás se danému faktu přizpůsobili. Nejnovější zjištění renomovaných amerických klimatologických ústavů však došla k zdrcujícímu závěru: svou samotnou existencí lidstvo naši milovanou Zemi otepluje.
Máme páchat hromadné sebevraždy? Ne, to by byl fake, vědci k ničemu takovému nevybízejí. Jen musíme, chceme-li přežít, přestat zrychleně dýchat. Konec sportu, konec tance, konec stresu a rozčilování. Změníme-li jen trochu své zlozvyky, rychle na nový modus operandi dokážeme přejít.
Jistě se ptáte: a co milování?! Třikrát a dost, doporučují kapacity.

-Matko, neposlechla jsem tvé varování, divá touha mne vehnala do náruče netvora!
„Neplač, dcero, však tě ochráním.“
-Ale co mé robě?
„Dítě nelásky není dítě!“
-Co to pravíš, matičko? Ty jsi otce, budiž mu země lehká, milovala?
„Inu, ano! Tata vybral staršího, nepřežil tě dlouho, ale zvykli jsme na sebe!“
-Třeba taky zvyknu…
„Ani nepomysli, nepustím tě, dcero má jediná!“
Svítá, když potřetí buch, buch na dveře.
„Dítě pláče, dej mu pít!“
-Musím, matko, musím, toť úděl můj!
„A já mám o dceru přijíti? Nikam!“
Vstala, najednou zatvrzelá. Kolikrát už slyšela stejný rozkaz?
-Nech mě být matkou, jak tys byla!

„Hlavu vzhůru,“ psal, „nejsi první ani poslední! Ber to sportovně!“
Na papír dopadla smrková větvička.
„Co zas mrkáš?,“ zvedla hlavu Olga.
„V mé situaci, jaksi, v naší situaci se to… prostě nehodí,“ pravil co nejrozhodněji.
„Mě do toho netahej,“ řekla ostře, „zranils, ale rozumím ti. Tohle rozhodnutí je jenom na tobě.“
„Mám nějaké poslání…“
„Být sám k sobě a ostatním fér, Vašku! Co tady dělá jehličí?“
„Asi spadlo z nebe.“
Rozhlédla se po zahradě na Hrádečku.
„Vidíš tu někde nějaký strom?! Natož jehličnatý?“
Dopis zmačkal.
Milá Jituš! Na Vašíčka se strašně těším, a když to bude holka, bude ti podobná!

Dlaně nesvědily, ale vyrážka vypadala ohavně. Musel mít dnes při porcování masa rukavičky, aby neodradil zákazníky.
Francouzskou nemoc chytil od londýnské děvky.
Poklepem zkontroloval řeznický nůž na poutku vnitřní strany kabátu.
Skrze padlou ženu po zásluze ztrestána jeho nezdrženlivost. Dar za dar. Stane se nástrojem Božího hněvu: chlípnost se Mu hnusí.
Vystoupila z přítmí postranní uličky.
„Chceš vidět moje sosáky?“ zeptala se bezostyšně.
Mířil za Mathyldou, ale smí přehlédnout Povolání?
„Chci,“ usmál se a bodl.
Uhnula, škobrtl, ztratil rovnováhu, leží. Něčím strašně těžkým udeřila do hlavy.
Taková jsem mohla být legenda, napadne jej, když ústy uniká jako dým někam vzhůru.

„Hej.“
„Co?“
„Co myslíš? Vsadím se, že je to jedinej chlápek.“
Nebyl. Povystrčený klobouk proděravěly čtyři kulky.
„Nezvedá se ti žaludek z toho, jak máš vždycky pravdu?“
To si řekli ještě venku.
Teď poloseděli, pololeželi v obezděném podloubí, oba postřelení a krvaví.
„Příště jedem do Austrálie.“
„Dej mi už pokoj s tvými nápady!“
„Mluví tam anglicky!“
„Vážně?“
„A banky jsou tam snadný, zralý a šťavnatý!“
Dobili své revolvery, ztěžka povstali.
„Neviděl jsi venku Leforse?“
„Toho s bílým kloboukem? Ne! Hlavně nepanikař, Butchi!“
Ve stěně za nimi se otevřelo malé okno, zvenku neviditelné.
„Kavalíři, venku je celá armáda! Raději utečte tudy!“

Vleklou válku nakonec ukončila příroda a zaslepená krutost vrchního velitele mužských sil, armádního generála Nashe Smoola, který přes protesty hlavního štábu a řev řadových vojáků odmítl brát zajatkyně. Přející představená ženských hord, Japonka Josha Nazarku, se ukázala jako prozíravější: rituální znásilňování dobytých válečníků neslo své plody.
Každodenně vysilováni, umírali brzy.
Jednoho dne přijít muselo.
„Zemřel poslední muž,“ pravila přední víla. „Došly kolíky.“
„Snad jsme rodily i chlapce,“ zdvihla bílé obočí Josha.
„Na váš příkaz házeni po narození ze skály! Došly i kolíčky.“
„Ach,“ vzdychla vší slávou zestárnuvší tyranka, „možná se nějaký ukrývá v bubnech. Nezabíjet, vypiplat! Dáme si zatím půst.“