Moje články

Salomino omamné mládí, Rebečina prohnanost, Juditina kuráž, ale i Zuzanina nevina a Esteřina střídmost.
Vynikala jako barva v černobílém filmu.
Barvoslepí neviděli.
Spěchal koupit pole s ukrytým pokladem, než ostatní prohlédnou. Na výlet kývla, s úsměvem až pitvořivým, holčičkovská ulita bránila před dobyvateli povrchními, nevidoucími.
Jako srna, jako gazela!, švitořila kolem jeho rozhodného kroku, tam se podívej, ukazováček neomylně namířen na vnitřní půvab kořenů dokořán, klamů v kalužích, nabubřelosti trubců, labutích písní podzimu… Putovali až do hvězd, v lesku luny její zakloněný profil, v chladné noci první spalující polibek.
Od nepozvané kmotřičky Sářino prokletí, sedm mužů měla, sedm pochovala panna.

Faobe, dost mě štveš.
Vinpiku, pročpak?
Komentuješ jako zběsilý, abys byl všude a zastínil nás!
Nelze pořád překlikávat. A byl jsem první, vzpomínáš? Na počátku jsem byl já, ne?
Toť složitější... Já tě stvořil! Teprve má slabost dala vzniknout tvé síle!
Cože? Co to je za nesmysl?
Tyješ z toho, že se tváříš jako náš mluvčí! Ale už jsi dávno za zenitem. Jsi nula.
Komentářů mám furt více než ty!
To bych si nebyl tak jistý!
Pán se kasá, ale beze mě... Jak si chceš poradit s kozlem a zahradníkem?
Přečti si náš rozhovor. Víc se ptáš ty než já!

Představa nesmrtelnosti duše děsila.
A v prach se obrátíš…
Živí musí bdít, mrtví mohou spát.
Starý zákon přesnější a věrohodnější, i krutopřísný příběh Jóba pevně usazen v naplnění dní jeho. Kristus boří a jeho argumentace má svou lingvistickou logiku: neodvrhl by Otec jako urážlivý titul Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, pokud by šlo o mrtvé, nejsoucí, hrstě hlíny? Já, Svatý silný, vlastně Bohem prachu? Neplatí-li však pro Všemohoucího kategorie času, není pro Něj každé bytí nesmrtelností, neb stále v potenci přítomnosti?
Teologické maso obalovalo kosti hrůzy vnitřní a původní – Munckův řvavý děs z nekonečnosti. Z pekla i nebe bez opony.

V havěti vět sem tam kovové profylaktické opatření, za nímž představitelno: vyhodit, vypnout, odebrat, zamezit, zavřít. Spousty objektů a krycích jmen, pramenů a zdrojů. Hluboké vnitřní neřádstvo, které z řádek překapávalo pod jeho řasy.
Přes oči do hlavy, do srdce. Agenturně-důvěrnické sítě lapaly, z každé chycené mušky nový pavouk. Hierarchický systém, v němž jednotlivec jen ozubeným kolečkem v soukolí, hrdlořezi plnili nařízení, neušpiněné ruce je vydávaly, nejvyšší hlavy abstraktně vymýšlely.
Všichni nevinní, ač tolik viny.
Sem tam stopa, uřeknutí v řece zparchantělého jazyka a myšlení. Nořit se dovnitř znamenalo nasáknout.
Týraní umírali, ponížení chtěli zapomenout.
Mrtví mohou, živí musí svědčit.

Naučil se po bráškovi, dvojčeti, už jako malý uklízet.
Nejdřív to byly roztahané hračky, později sprosté časopisy, nakonec zvratky. Na střední kryl bratrovy neomluvené hodiny, žehlil průšvihy, bohapustě zneužívané holky se snažil odškodnit. Děsil se, co přijde příště.
"Nemůžu se o tebe celý život starat!" říkal mu trpce ve vzácných okamžicích střízlivosti.
"Ale musíš," smálo se mu dvojče do tváře.
"Už nemůžu," pravil nad tělem mrtvé dívky, neukliditelném to následku jedné divoké jízdy, "musíš se, bratře, léčit!"
Dvojče se choulilo v koutě, oči vytřeštěné.
Zavolal policii, udal svou krev.
"Nehraj to na nás," řekli mu vyšetřovatelé, "vždyť žádnýho sourozence nemáš!"

„Už od časů Jiftácha Gileádského, syna nevěstky a božího bohatýra, jsme vyzýváni spíše se modlit Buď vůle Tvá než uzavírat dýly s Hospodinem. Vydej mi do rukou Amónovce, smlouval izraelský vojevůdce v předvečer rozhodujícího masakru, a já obětuji prvotinu, prvního, kdo mi vyjde vstříc, uvítat vítěze. Myslel na dobytek, nerozvážný, zvířata obývající přízemní stáje, na koho jiného narazí nejdřív, vraceje se při zemi? Ach, dcero nedočkavá, s bubínky tance nacvičilas, proč jen, proč tak nečekaně vítáš mě první?“
Poslání?, nesklání se, už od časů zkurvysyna Jiftácha je Bůh ukrutník…
Nebo prostě jen není obchodník? Běhna, jíž ptáš se za kolik?

Lituji, kaji se a prosím o odpuštění svého dnotyčně nízkého, postpubertálního sebevědomí: mikrokosmy základek i gymplů tragicky zkreslují svět dospělých voleb, v kurzu blonďatí, roztomilí hajzlíci a prsaté kokety, z hnětených, klubajících se a proměnlivých tvarů budoucích lidí nejzřetelnější a dětským zrakem nejuchopitelnější vzhled, z trojice krásy, rozumu a mravnosti není jen největší, ale zůstává jako jediná krása. Tvé místo ve smečce určeno čistě tvou fyziognomií, vydělující se intelekt sráží do kategorie šprtů, čestnost dílem smrdí žalobnictvím, dílem trháním party. Jedno vypoupěné ňadro znamená víc než hrdinský čin.
Nejsa blond, neřád ani kozáč, cítil se nulou.
Rozhodně nebyl týmový hráč.

„Nade vše váží si Stvořitel daru, jímž nás povznesl – k obrazu svému! – nad anděly: naší i své svobody! Nebudeš pokoušet Boha svého, aniž jej svážeš do kozelce…“
Nejsou ale pak všechny naše žádosti neopatrné? Smíme si vůbec něco přát? Semele nás vždy nakonec nějaký bůh jako Semelé, nebohou milenku Jupiterovu a matku Dionýsovu, jež chtěla jen zakusit, co Héra? Srazí bleskem a sfoukne jak Héliova syna Faethóna, který otcovy koně, s nimiž vezl slunce na oblohu, rozparádil tak, až se mu splašili? Nechá seschnout do hlasu jak Apollónem nadbíhanou Sibyllu Kúmskou? Je i modlitba jenom další z řady poznaných nutností?

Zaslepen sám sebou nepozoroval příznaky. Trestuhodně, MUDr.-vyklouz. Hubla před očima, roztěkaná, skoro chronicky nachlazená, k doktorům neposílal, jen bys tam chytila ještě něco horšího, přišla žloutenka, pane kolego, řekl vousatý lékař a on měl pocit déjà vu, snad i to pohrdání slyšel, je to hepatitida typu C. „Prohlížel jste v posledním roce fyzicky svou dceru?“ V hlase i pohledu jehly.
„Je jí šestnáct a je… stydlivá,“ vysoukal ze sebe, v zátylku mráz, ještě chvíli oddaloval docvaknutí, ne, to není přeci možné, jeho malá?!
„Na ruce jste se podívat mohl!“ seklo.
Aha. Cvak. Feťácká žloutenka. Zapotácel se.
Předtím a potom.

Vzpomněl si na čtyři kruhy pekla, jimiž jako předčasně hnětené dítě musel projít. Proč, mami?, proč, Bože?, ptal se dokola.
Možná byl trestán nechronologicky, jaksi napřed, v nepochopitelném Božím úradku, pochopitelně v Božím nadčasí.
Možná je celá představa dětských traumat a z nich plynoucích polehčujících okolností u následných zločinů z hlediska Tvůrce jeden velký nesmysl: vina je vinna, lhostejno, zda trestána před či po… Jen svině se přivine ke své vině a omlouvá ji. Ve zraku Vševidoucího je ale v lidském počínání asi nesmyslné ledacos, ne-li vše. Možná je celé hvězdné chvění a jiskření jen odrazem Božího řehotu.
Možná. Bůhví.

Klepl vidličkou do sklenky.
„Milí hosté! Asi chcete vysvětlit, proč jsem vás sem ke krbu uprostřed své narozeninové oslavy pozval. Je třeba odhalit, kdo je vrahem.“
„On byl někdo zavražděn?“ vyprskla podnapilá blondýna.
„Všeho do času,“ proklál ji pohledem, „nepředbíhejme událostem. Uškrcena. Nebo tady Hubert – oběšen. Sebevražda? Ani náhodou!“
„Ale vždyť já žiju!“ vykřikl otylý pán.
„Dočkej času jako husa klasu!“ usmál se hostitel.
„A víte proč vás všechny zabiju?“ končil po chvíli, „Napadne někoho motiv?“
„Protože seš hnusnej mizera!“ sykl Dušan; měl být udušen.
„Cože?!“ zarazil se oslavenec, „Tak to teda ne! Všechno ruším, holoto.“
Práskl dveřmi a odešel.

Zvonil soused, manžel blondýnky seshora. Proklínaný pár. Ty nekonečné noční hádky!
„Nakonec se stěhujeme,“ usmíval se jako neviňátko, „tak jsem se chtěl s vámi rozloučit. A dovolil jsem si takový malý dárek na rozloučenou.“
Natáhl se k hromadě krabic a krabiček za sebou a vytáhl jednu větší, krychlovou.
„Děkuju!“ zareagoval možná až příliš nadšeně, „Co to je?“
„Ále, makovice,“ pravil, jako by to byl ten nejobvyklejší dar mezi přáteli. „Neotvírat, dokud neodjedeme,“ mrkl lišácky.
Zaraženě stál a poslouchal, jak protiva rozdává další dárky nájemníkům v nižších patrech. Probral se, až když uslyšel klapnutí domovních dveří.
Z krabice něco lepkavého prosakovalo.

Časoprostor tkají slova, jako mikroby poletují vzduchem a zadírají se do našich myslí, masa i kostí, tuberkulózní archaismy a plíživé novotvary, kmeti, embrya. Nedotáhneš puč bez proměny slovníku a skladby. Násilné revoluce se v civilizované společnosti nenosí, gerilové bojůvky plení a znásilňují jazyk, to stačí. Slabikář přeslabikujeme, místo Emy Eman, místo masa zelí. Sekorova Animuka zavřeme do trezoru, Defoa, Kiplinga, Conrada plevovsky převyprávíme a pohádky derridovsky dekonstruujeme. Přišli hosté i hostky, máma má vagču, táta má vagču, to se máme, to si dáme, společně si zakojíme. Rodič jedna a rodič dvě maximálně kojtuje, kojoti.
Šuká už jen babička po pokoji.

Když, v noci, zamyšleně.
"Neruš mé kruhy, vole," houkne na něj hora masa, do které málem vrazí. "Nevidíš, že pracuju?"
Obloukem obchází, chlap uprostřed chodníku, hlavu vztyčenou vzhůru. Práci? Jako že tu ten dobytek močí?
Těžko, když pumpuje.
Nedá mu to a jde po jeho pohledu.
Naproti přes ulici ohromný osvětlený billboard s nahou roztaženou vychrtlou náctiletkou. Trubice vysavače jí sahá do půlky levého kolena tak, aby nezakrývala nic, z ústí nástavce vykukují dvě malá dětská chodidla.
VAŠE SMETÍ DO NAŠICH ÚTROB!, hlásá hrdý nápis firmy SAJEM, my jsme fakt síla.
Vymknuta z kloubů doba šílí.
"Ááách," zaříjí noční pracant.

"Běž si lehnout vedle," řekne ženě, "cítí z tebe mléko a to ji trochu dráždí!"
Nemusí pobízet, v mžiku oka sám, s malou, houpe na rukách.
Spát, chce tak strašně spát!
Jenže ona čilá, oči dokořán, bedlivě sleduje, zda pozorný, s každým zpomalením pohybu nabírá k pláči.
"Neplač, maličká, jenom neplač!"
Království za spánek!
"Malá holčička, zavře očíčka," snaží se chraplavě zpívat.
Musí pořád dokola. I ztišení teď vyvolává hněv.
Zírá do těch velkých kukadel, která se ne a ne přikrýt víčky.
Jenom na chvíli si zdřímnout!
Ale nezlobí se, vlastně, asi, uprostřed štěstí.
Protože.
Odráží se v jejích panenkách.

"Vidíš, taková spousta zvířátek na obrázku! Kde je prasátko? Tadý je, ano! A jak dělá prasátko? Chlo, chlo, přesně! A kde se pase koza? Mé, mé, mé, správně! A ukaž mi, kde se schovává kravička. Ano, tady vykukuje za domečkem. A copak říká? Bú, bú, bú, výborně, drobečku! A ko, ko, ko, ty jsi šikula, já si té malé slepičky ani nevšiml! A ty čárky na obloze, to by mohly být kačenky. Kačenky nijak nedělají, tak jim aspoň zamáváme, co? Pápá, ano, Jášo!"
"Jak je na tom otec?" zeptal se sestřičky Jáchym.
"Listuje leporelem a žvatlá."
"Možná vzpomíná," řekl zastřeně.

Návraty. Zpět. Ke křižovatkám, kdy.
Pravou, levou, prostřední. Vydal se jednou, která vyústila.
Vaře se v kotli, vzpomínal.
Ale kde první chyba, fatální omyl?
Rozpraskané rty. Chtěl je políbit, jizvy zacelit svými slinami.
Je hříchem povznesený, ješitný soucit?
Nejdete dohromady, děly růží nezastřené brýle přítele.
Je zločinem slepota?
Nesnáším omezení, pravila, když přespala u spolužáka.
Nebo hluchota?
Hluchý, slepý, pyšný?
Není teď?
Zajat v minulém, svou potencí dalšího vyčerpaném?
Ale poručte Rakovi.
Stopy korýšů nevymýtíš myšlenkou.
Kdo se ohlíží, není způsobilý, pravil plod dávného tudy, a ne tudy.
Spásná to idea nácků a estébáků!, oponoval.
To je z Bible, otče.

Vrány dle havrana mají být něžné jak květinka, moudré jak sova Regi a silné jak admirál Nelson!
Amaranta moudře tuší, že havrani bez vran jsou marní jak pouště bez oáz, a třeskutě vtipně odhaluje zrod jednoho hrdiny: Za vším hledej ženu.
Angie77 se tváří ukrutně jak Medúza, ale přitom předkládá laskavý příklad správného vedení vráňat: Tvrdá výchova.
Arenga ví, že když se slétají supi, není čas květinek, a představuje jednu pořádně silnou a statečnou vránu z naší minulosti: Ermengarde z Narbonne.
Azereth ve velevtipném stosloví připomíná, že ke zralé vráně neradno se chovat jako k malé školačce: Deziluze pokročilého věku.
Carmen se nebojí domácích prací, ale odcamcaď až pocamcaď, líní havrani jsou mor do hnízda: Zásadní dějový zvrat o sedmi bodech!
Erys v zkratce mrazivé jak sibiřská zima přibližuje, že když se vraždí bližní, i vrány ostří zobáky: Nezbyla jiná cesta.
Lady Lestrade je v drabblíku šlehavém jak šavle nesmlouvavá s havrany, kteří si pletou rovnoprávnost s leností: Pozor na svá přání.
Lagertha působivě až strašidelně vypráví o zbraních starých jak pramáti Krá, jimiž třeba krotit lakomé havrany: Volnost patří všemu a všem.
Peggy vzdává ocelový hold všem vranám, které dávají život navzdory Smrti, uprostřed havraního zabíjení: Když to jinak nejde.
Wendyses varuje v skice černější než zobák havraní – když naštvete a podráždíte vránu, pod jejíž úrovní spát prospěchářsky s racky, nedivte se dopadům: Neviděné!
Kilián, havraňák, ctí havrana i vránu svou, ale není všechno zlato, co zakrákořou: Vzdělaný otec.

Havran, maje široké srdce, má rád vrány. Líbí se mu, jak létají.
Havran, maje malý mozek, nemá rád kritéria. Umí sotva do desíti počítat.
Havran shromáždil milé vrány a zjistil, že jich je víc než deset.
Havran musí nalétat víc koleček.
Aplír se vrací na úplný začátek a odhaluje, že vrána zjevně stvořena už svůdná: Kdysi.
Esclarte doplňuje Aplír jemnostůvkem o rozpacích havrana, který této svůdnosti vystaven: Svůdnice.
Rebelka až nerebelsky něžně vykresluje, jak vráňata a havraňata sní: První večer.
Birute v úžasné zkratce jemně připomíná, že vrány mají rády naslouchající havrany: Tropická noc.
Melosira v kouzelné drabblokresbě ukazuje, že trvalý vztah je během na hodně dlouhou trať: Svatební.
ef77 rozumí rozpakům muže těhotné Panny, ale nahlíží je s porozuměním a laskavostí, jak jen vrána umí: Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta.
Profesor přibližuje jednu převelikou událost, která se – jak jinak – neobešla bez vrány: Ráno.
nettiex má úžasný sluch pro nevážně velevážné tokavé krákorání mezi vránou a havranem: Pláčou?.
Aveva strčí do kapsy všechny havraní filosofy a vědce a konečně nám vyloží, co vlastně jsme: Celek je víc než součet částí.
strigga tuší, že vrány ani havrani nezůstanou věčně mladí, ale všechny úzkosti léčí smíchem: Únava materiálu.
Kraken, havraně, nám osvětlí, proč tolik lidí padá do propasti: Ukolébavka s kalendářem.

Když už i stáří za sebou, ubude touha po nových objevech a dobrodružstvích. Jeden chce vědět, do čeho jde. Má doporučení na stébla, která nezklamou:
Aries, Liška, je logem i mottem drabblího vesmíru, vykukuje večer i ráno, komentátorský nezmar, identita skrývající energii minimálně deseti smrtelníků. O energiích, zvláště těch magických, jsou i její budečské příběhy liškomága Evžena. Chcete-li vstoupit do světa kouzel, zrad a zvratů, do jednoho velkého thrilleru až skřipconapínavého, doporučuji vřele na úvod: Se zlatou liškou ve znaku.
Rya, Motýlice, je takový Leonardo da Vinci stoslůvek, vedle neúnavné podpory nováčků i mazáků a hádek s druhou identitou stíhá nejen vlastní jazykově vytříbené a suverénně pádící Příběhy z Rakasi, ale též nadobyčej vtipná pojednání o zen-kačismu či alkoholu (pojmenovaného příznačně Námořníkovy slzy). Aby toho nebylo málo, umí zabruslit i na vážnější led, a to je teprv krása: Před a po.
Regi, Sova, rozjasní neomylně chvíle, kdy si ji čtete: do Hagrida, postavu potteřího vření, totiž vtělila sama sebe, a proto tak věrohodně přibližuje jeho/svoji laskavost, dobrotu srdce i zemitou moudrost. Milé je vše, ochutnejte třeba: Žádná škoda!.
Martian, Koníček, si občas odskočí do nebe, kde zpovídá velké spisovatele, aby nám smrtelníkům po návratu vypravovala další strasti i slasti hrdinů ukončených příběhů. Z mrtvých tak jejím kouzlením vstávají nejen oblíbené postavy, ale i dokonale napodobený nenapodobitelný jazyk je vykreslující. Loni to byl Alexander Dumas, letos Karel Poláček. Pokochejte se příkladmo tímto: Triky a lsti.
KattyV, Šedá kočka, přijela letos s Cirkusem Humberto, z jehož zákulisí vypráví veselé i vážnější historky, vždy živé a v reáliích přesné. Jako by toho nebylo málo, stejně suverénně a erudovaně zabrousí semo tamo i do Harryho Pottera a Pána prstenů. Těžko se vybírá, zkuste: Na vrcholu Durinovy věže.
Tora, Bílá kočička, má u sebe doma, v hotelu U devíti koček, pořádně veselo, laskavo a milo, neb je sama veselá, laskavá a milá, pro nás čtenáře je úžasné, že se o to umí zkušeně vypravěčsky podělit. Svým kočkám rozumí, viz: Krasavice patentní.
Kumiko, Levhartice, je dříčka a poctivec, který chce každé téma uchopit zajímavě, odvážně, originálně a přesně, ať si k tomu musí nastudovat třeba celou knihovnu. Neváhá skákat do rozličných fandomů, ale i reality a historie. Výborné je Rozhodnutí.
Lee, ne rukavičkář Lee, je přední drabblečí odborník na Malého prince a Letopisy Narnie (malýprincolog a narniolog). Na rozdíl od jiných akademiků však neusíná na vavřínech, a tak občas zkouší i Bibli a historii, a – lze to vůbec pochopit? – předkládá skvosty. Za všechny doporučuji Dobojovat.
Jeřabina, Větvička, nehledí vpravo, vlevo, neb cele soustředěna na svůj jazykově brilantní, drsný, drásavý a především silný Sibiřský příběh. Chcete-li se v úžasném podání ponořit do víru emocí a syrovosti války, neváhejte číst celé, já vybírám Drobné a tiše seřazené zrady.
ioannina, Tvář, je suverénem ve svém Bjørkhallenu, seversky potemnělém světě magie, kouzel a vlastních pravidel. Jako autorka si promyšleně a podnětně hraje nejen se slovy, větami a motivy, ale i čtenáři, na Havránka třeba klade pasti, do kterých se má chytit… Atmosféru přiblíží Trollsligr!

Učitelé po čtrnácti dnech unavení a dychtiví návratu.
"Večerka prodloužena do jedenácti, ale pak spát! Žádná kanadská noc, jasný?!"
Všichni se vědoucně řehoní, do dvanácti budou ještě řádit, nějaké to pokřikování a návštěvy na pokojích.
On, samojedničkář, si dal budíka na půl třetí.
Povinnost je povinnost, tradice je tradice.
Vyplíží se, potichoučku, strachy sevřený. Schody vržou, jedno patro jde věky. Tady bydlí holky. Neslyšně otevřít, rozsvítit, pomalu zavřít. Bůhví, jestli se vůbec probudí. Žádný úprk, do postele svižněji, ale neprozradit se.
Nikdy se neodhalit, nikdy neodhalen.
Proč to vlastně dělal?
Chtěl zanechat stopu ve svých vzpomínkách.
Učení pomine, strach ne.

„Spát!“ zachrula sebou do polštáře.
„Teď?!“ když krev vzbouřená, že by plakal mízu?
„Zpátky!“ zavelel pod tyčidlem. „Viděli jsme dost…“
„Nyní?“ tady?, před branami hradu, sotva si na nepohodlí výšlapu zvykla? „Zbláznil ses?!“
„Nechtěl bys už dospět?!“ zavrčela, když uprostřed polštářové bitvy i on.
„To už je zbytečný,“ plival peříčka, „vždyť to mám za pár!“
„Hodláš se zpít do němoty?!“ drtil mezi zuby k ránu.
„Jen sklííí-nku, jen oka-mžííí-ček,“ breptala.
Když muž a žena, Sovoskřivan a Medvěd, Lev a Býk.
„A teď spát!“ řekli současně, když vstoupili – každý jinými dveřmi – do dětského pokoje.
Podívali se na sebe, mrkli, usmáli se.

To slovo za sebou hekatomby mrtvých.
Povstalo z prachu, do něhož uvrhalo.
Syčel je rozeklaný jazyk Svůdce.
Skvrníc početí, zakořeněno ve vyhnaných.
Starší než minulost, z níž sečena zkušenost, nikdy neoslyšeno.
Na standartách hord, v ústech tyranů, na čepeli gilotiny vanulo jazyky až do zazávojávání.
Definičním znakem netrpělivě vyhlížených slov bylo, že vždycky – ráno, dopoledne i večer – nejhorší. V propuknuvším zoufalství zároveň špetička bezprostřední naděje: může být hůř, neboť zítra bude.
Když ale v půli hrůza, co na konci?
A tak to přišlo, slovo zlé, špatně uchopitelné, podlost skrývající.
Je čas vzepřít se diktátu, osamostatnit do bezkachní samoty, napadlo ho.

„Můžete mě zabít či udat,“ praví s úsměvem banálně všední šílenec, „ale pak se nikdy nedozvíte, čím si Saskia prošla! Nebo tady vypijete kávu s uspávacími prášky a poznáte pravdu!“
Měl Rexe v hrsti. Pět let jak zběsilý hledal svou zmizelou lásku. Nakonec oplakal, vyhaslý chtěl jen vědět, proč a jak. Když nerozlouskne, nespočine v sobě.
Napil se.
Tma. Těsno. Pach dřeva.
Nemůže se hnout.
Plamínek potvrdí děsivou předtuchu.
Leží v rakvi, bytelné, bez nástroje, s ostříhanými nehty.
Hluboko pod zemí.
Ječí do ochraptění.
Prsty rozdrásá.
Zapalovač dohoří.
Prosím tě, Pane, vezmi na konec slzavého údolí rychle.
Chci vidět Saskii.

„Dnes to praskne!“ přitočil se k nim učitel biologie. „Už vím, kde schováváte chlast!“
Aby ne! Jediné, co se dalo na brigádnické ubytovně napěchovat, byly plechové noční stolky.
Mrkli na sebe, zapískán konec, první v řadě. Pospíšili, utrhli se.
Zamčeno, samozřejmě. Na střechu, vykopnout okno!
Lahví moc, tak šup s nimi pod peřiny a postele, dozadu ke stěně, on se tak neskloní!
Velký objevitel ale už rázuje se suitou po chodbě, co teď?
Finta stará jako lidstvo samo.
Dveře se rozrazily, oni za nimi.
Noční stolky prázdné.
Přimíchali se do davu.
Učitel se sklonil, ale na kolena nešel. Nenašel nic.

Eliáš byl moudrý, vážený, ale ostýchavý muž.
Přišel Učitel a pravil:
"Musíš se naučit poslouchat, abys uměl mluvit!"
"Proveď mě!" sklonil hlavu Eliáš.
Stál uprostřed skal, jež veliký a silný vítr rval.
V lomozu neslyšel nic.
Zem se zachvěla, zatřásla, hluboké burácení tepalo až ze středu země.
Ohlušen, slov nezaslechl.
Vyšlehly plameny. Žár mocný, až krev křičela, ale uprostřed všeho řevu ticho.
Halas i třas přešly. Prokmitl vánek jemný jako stín. V něm mluvil Hospodin.
Eliáš učil svůj lid, jak mluví Pán k člověku, bližní k bližnímu.
Tiše promlouval k malému národu, který slyšel.
A vydržel až do dnešních dnů.

„Tos to musela podepsat zrovna teď, před státnicemi? Ty snad nemáš mozek v hlavě!“ rozčiloval se táta.
„Pořád bude nějaké před, tati.“
Raději zatajila, že i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Užší partě, která trnem v oku. Protože se starala. Protože se srdcem.
Než si byrokratický aparát všimne a zakročí, odpromuje. Doufala. Vždyť už příští měsíc!
Netušila, že v tu samou chvíli datluje mjr. Duchač:
„Navrhuji provést následující profylaktická opatření:
- cestou děkanátu FF UK Praha zabránit jmenované ukončení studia diplomovou prací;
- odebrat jmenované účastnickou linku pražské telefonní sítě v místě bydliště.“
Akademik v čele její alma mater poslušně vyhověl.

„Proč mi to děláš?“
„Protože ty!“
„Takže naschvál?“
„Takže svobodně!“
„Proč se nepodřídíš?“
„Protože už dlouho!“
„Jde jen o to mě ponížit?“
„Nejde o tebe, ale o mě!“
„Potřebuje se nadechnout!“
„Utržena ze řetězu!“
„Nemůže se divit, když…!“
„Už to dost přehání!“
Když do války zavlečeni nezasvěcení.
Podívám-li se z tvého vnějšku, tak nakonec můj příběh.
V tvé bolesti čtu svou.
Když v zábalu svých strachů vidíme stíny. Tanec stínů. Naše stíny.
Zbláznil jsem se? Jsem šílená?
Zbláznil se. Je šílená.
Je šílená. Zbláznil se.
Paralelní světy klepou svou, plácajíce po ramenou.
Tati, mami, jste oba mí!, vstupuje vnitřek. Dítě.

Přišel cvaknout snímek a posbírat pár slov.
O amatérské soutěži v pojídání feferonek.
"Máme jen pět borců, pane redaktore, nechcete se také zúčastnit?"
"Potřebuji nafotit a padám!"
Ale nedalo mu to. Věděl. Zvědav. Kývl.
Pálivost s každým kolem větší, do šestého prošli tři.
Za rychlým ham hledavé cvak, cvak, aby zvěčnil ten nejlepší útrpný výraz.
Do osmého dva.
Soupeř se kroutil, svíjel, hořekoval, ale ne a ne to vzdát.
"Polejte nám to mučítem, ať krapet cejtíme!" rýpl.
Stačilo.
"Ten soudek piva si dejte na mě! Já nemám čich ani chuť!"
Odešel středem.
Věděl, co pro příhodu obětoval. Druhé pálení ucítí.

Jak v Zeměploše, přepluješ přes okraj, do propasti, a konec, finíto, nazdar.
Vyletěl jako Fénix, pln naděje a šťastných očekávání.
Tentokrát je to bomba, cítí v prstech, chrastí uvnitř kostí.
Připadá si jak Jan Tleskač při odlepení.
Jak Harry Potter s hrdě vztyčenou hůlkou!
Směr vzhůru se během mžiku oka láme.
Houstone, máme problém!
Big trouble!
Padá.
Do hlubin, kde vládne stín.
Zběsilí psavci nad ním mažou schody dolů.
Jak Harry Angel výtahem do pekla.
Jak beztvářné děti v The Wall směřuje do obřího mlýnku zapomnění.
Padá.
Aries, Ryo, kde jste?
Bez kachničky a bez komentáře přepadne přes okraj nejnovějších.

Pijatika dle následků divoká.
Před dačou Voloďa se zlámaným vazem. V pravačce prázdná láhev od vodky, na tváři blažený výraz.
„Pil na římse,“ kývl Sergej směrem k otevřenému oknu. „Do dna! Jestli udrží balanc. Neudržel.“
Široká ruská duše, napadlo Esfir. Rozumí jí?
Na schodech do patra Alexej s Leonidem, do hrudí až po jílec zabořeny šavle.
„Trochu se poškorpili, soudruzi.“
V salonku Vasil bez hlavy.
Sergej vyprostil zbraň z jeho ruky.
„Hrál ruskou ruletu…“
Vyklopil bubínek. Zarazil se.
„To je osmiranný revolver. Zbývá tu stále ještě šest patron. Takže…“
„Nehraje se to jen s jednou kulkou?“
Ne, nerozuměla ruské duši.

Liška (lat. Aries) je mýtická postava vlivného literárního hnutí z počátku tisíciletí vystupujícího pod zkratkou DMD (zřejmě "Dost málo dat"). Dle nepotvrzených zpráv pocházela z Budče a vždy jeden měsíc v roce nespala: celý den psala krátké magické příběhy (motivačně pod vlivem Gabriela Garcíy Márqueze, formálně Ernesta Hemingwaye) a zhuštěně recenzovala výplodky svých spisovatelských kolegů. Stopu o ní nalezneme například v autobiografických vzpomínkách Drahoše Záboje: "Někteří z nás měli více fiktivních identit, Liška naopak v sobě kloubila více reálných osob. Nebo nebyla člověk. Četla a komentovala všechny, což bylo fyzicky nemožné." Její duchovní příbuznou byla Motýlice (lat. Rya), srov. heslo.

Měli to s nadřízeným těžké.
V podstatě výstavní blázen.
Všichni byli jeho děti, ačkoli i starší.
Všichni byli kekomuprávěmluví?, protože si nepamatoval jména.
Všichni byli nedostatečně akční, protože pracoval jen dopoledne.
Jejich starosti banální, protože umíral.
Nebylo jasné na co, ale ultimativně.
Jejich zkušenosti nanic, protože neučdědkachrchlat.
Samozvaný kmet.
Nesnesitelnost vystupňována před Velikonocemi, kdy hubl, a v dubnu, kdy...
"Synu, dcero, když po svém vedoucím něco chceš, připrav půdu!"
"Kouzelné slovíčko?"
"Ne, kachničku!"
Jsa velký hříšník, odpouštěl.
Jsa chybující, přehlížel.
Čárky opravoval.
Terč nabíledni.
Když vítr zavál jinam, úleva nepřišla.
Alibi, intriky, podrazy.
Mříže jeho klece jiné.
Vrátili by se.

Bylo to ve vzduchu.
Každý vydrolený kamínek ohrožoval Zeď.
Natožpak trsy trávy: nástup nových mluvčí razantní, stále perlivější kapky potu na čelech soudců, když souzeno nikoliv v lhostejném utajení…
Dalekohledy odloženy, neb nebylo kam vyhlížet.
Nikdo z námořníků v zemi bez moře nespal doma.
„Musím zapít strach,“ šeptal kapitán své nemanželské milé, „máš Kapitána Morgana?“
Kormidelník v náručí plavčice, která jediná neprozradí jeho slzy.
Mateřské lodě osiřelé, v cizích přístavech chouleno.
Možná nadlouho naposledy.
Nadlouho naposledy.
Jen první důstojník, jezevec, zatčen ve své kajutě.
Při razii jediný sbalen na palubě, doma.
Zvykl si plakat dovnitř. A jeho druhou ženou rum.

V pavučině prasklého zrcadla na záchodcích uviděl ten výjev. Povědomý muž a neznámá dívka, zrzka, pihy, zelenošedé oči. Nůž a krev, otevřená ústa, rozšířené zorničky.
„Končím,“ řekl výčepnímu. „Hledám.“
Zelenošedé oči.
Chodil, bloudil, do schodů, ze schodů, tržiště, nádraží, dům od domu, zvonil.
Třeba celý život, jen aby zabránil.
Třeba pět let, pohublý pohybem, než uviděl.
Zelenošedé oči.
„Jsem váš zachránce,“ pravil prostě.
„A na to se napijem,“ smála se.
Jak ta se smála, lehkomyslná, nebojácná, nezodpovědná!
„Bojím se o tebe!“ šeptal.
„Nikam nechoď!“ křičel.
Vzepřela se své záchraně.
Když smýval krev, poznal v pavučině prasklého zrcadla tu povědomou tvář.

"Zabili Mary Sue," slyšel z mřížky domácího telefonu.
"Kdo jste?"
"Ty!"
Pot na čele. Z jehel bolesti uvnitř tupý tlak na hranice hlavy. Migrace migrény. Neznám žádnou Mary Sue!
"Pomozte," slyšel později.
Oči. Rty. Prsa. Nohy. Pas. Prsa. Rty. Zapotácel se, co se zas děje?
Bohyně se nekrčí v zaplivaném průchodu.
"Jmenuji se Mary Sue!"
Pot na čele.
Když zmizela (spletli těla?, kdyby každá vzpomínka tak nebolela!), hledal v brlozích i rezidencích. Našel inkoustově zbarvenou krev na skleněné desce stolku, o niž si rozrazila lebku. Nehoda? Vražda? On? Vydá svědectví rozskakující se paměť?
"Zabili Mary Sue," řekl do první mřížky.

"Už nikdy netahej do fandomu realita naši rodinu!" zavrčela dcera, když se schovávali ve spíži.
Za dveřmi Arés, tohleněkdoodskáče nálada, nepřipleť se do cesty!
"Je všechno na svém místě?" pípl šeptmo do tmy.
Milovala pořádek, jen ten ji umravňoval před něcotadyrozmlátím.
"Neboj se... Ne, ach ne, já vrátila rozteklé máslo do ledničky!"
Máslo z ledničky bude tvrdé. Nepůjde namazat.
Řinkot porcelánu, talíře vinny.
"Měli bychom si jednou pro vždycky ujasnit," začala podlesebekonstruktivně při večeři, "že takhle tedy ne!"
Svázáni zkušenostmi - do kozelce, ruce i nohy - mlčeli.
Raději mlčeníznamenásouhlas než hlavy umyté až na lebku.
"Zvláště když zaměňuješ postavy, otče drahý!"

"Poslední večeře musí být opulentní, že?" zářil ředitel Kliniky Svatého Milosrdenství. "Spolupracujeme s nejbrilantnějšími kuchaři světa! Libo klokaní ocásky nadívané žabími stehýnky? Marinované chrousty nadivoko?"
Odcházel rozezlen, Milosrdní po něm šli jak slepice po flusu. Obzor bez dědiců uchvacován Charybdím chřtánem.
"Jakákoli živá hudba? Není problém! Masáže, mrk, mrk, vítejaktomyslím? Exkluzivní celebritky!"
Obří seznamy pochoutek, hitmejkrů a jejich band i jednostejných tvářiček bez studu odmítl.
"Dám si tláču s cibulí, Psí vojáky z desky a zpovědníka!"
Dokonalý hostitel zesinal.
"Tlačenka je nezdravá," koktal, "s církvemi nespolupracujeme a ty vojáky... Myslíte jako Alexandrovce?"
"Fajn," povzdechl. "Dejte mi smrtící injekci bez večeře!"

"Dnes budu trochu nepoužitelný..."
"Copato?" zvedne hlavu od záhonu.
"Staví se bratři. Všichni tři. Přespí v lese, ve stanu."
"Těpic, pipko! Vzbuď jenom... Ne, nebuď!"
"Zduř, holobrádku!"
Plnovous mám po břicho, ale nejmladší, takže.
Intouš Ivan vystřihne přednášku o novém románu Daniely Hodrové, sportovec Saša vykope na nepasivní fotbal, hráč Hynek obere o pár stovek v mariáši. Jedno je spojuje: Dáni, duhy, dogy proti nim chlastají druhou ligu.
"To je spíž, miláčku," hučí rozespale manželka. "Tam nespíš. Pojď ke mně, ale kopnu, jen zachrápneš!"
Když ráno v hlavě stádo slonů, úpím: Proč nemohu mít nudné příbuzné? Nebo třeba i trapné?

"Sebevražda je odmítnutím daru života! Vražda všech a všeho. Megamasakr!" ořezaný hrot, hltavě nasáklý černobílou, trhá blány vzduchu ostrými tahy. Nové pastelky kreslí bezestinné linky.
"Bůh odpouští, my ne. Ostrakizace sebevraždy je její prevencí... Je to vlastně taková přetvářka kvůli slabším jedincům," široké čáry se rozplizle roztékají na pozadí duhy. Stín a jeho vrhače už nelze bezpečně rozlišit. Po prvních pádech a zlomeninách z nitra vyvrženy kusy hrdé tuhy.
"Kde mám lano a stoličku?" Schopnost mluvit a komunikovat ukryta někde hluboko uvnitř, bolestné krouhání se dobírá jen rozmlácené dutosti.
A naděje? Až utrpení ostrouhá do špačka, možná vykoukne i barva.