Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Jsouť prvněnky první ligou, by bylo co nepřekonati.
Přitažlivá panna Barbora nehynula snadno, k větší slávě Boží i z Jeho dopuštění zázračně uzdravována pro další a další týrání, krutě od krve vlastní: tříokenní pokořitelka těla, jež navrátivším prachem jest, jak pes do krve bičována, jak pole kovovými rádly brázděna, jak strom pochodněmi pálena, jak hříbek o hlavičku o prsa skrojena, vydechla duši, až když nemohla vzývat a přijímat svého Pána, neb nahá a zohavená pohanským tátou svým sťata.
Nečekal Boží blesk na mlýny téhož a na místě netvora sežehl: třeste se, všichni otcové, jež ubližujete svým dcerám, před Jeho trestem!
Obhajoba: prvněnky jsou ženským tvarem od prvňáčků.
Dračí Markéta, přemožitelka ďábla, nepuklá pukla svého polykače, satana-saň, pozvednuvši v jeho sirnatě nakyslém břiše kříž, odolávala srdnatě námluvám odmítnutého lidského nápadníka, hle, křesťanko, mou antikulmou je vyvěsit za vlasy, každý chloupek tvého těla učešu železným hřebenem, chytneš bronz u ohýnku a svaly protáhneš na skřipci, nalíčím bičem a vykoupu topením!, až nebylo úst odmítajících, byvši obdarována ostrým náhrdelníkem, zamečel a ona zkrácena o hlavu.
Ještěže Mel Gibson netočí o mučednicích, jeť krása a věrnost trpkým, co trpkým, jak ocet kyselým darem nevěstám Kristovým. Nápadník zapadl, Markéta žene rok co rok žence do žita, sladká patronka panen a sedláků.
Obhajoba: námluvám Markéta odolala, tedy zvítězila, nicméně její vítězství dost bolestné=kyselé; z pozemského hlediska svůj spor s nápadníkem prohrála, ale její prohra, jsouce odměněna v nebi nebo minimálně věčností na zemi, sladká.
"satana-saň" beru jako dvě slova, ač mi počitadlo ukazuje o slovo méně.
Není stavby bez ornamentu, aniž stonku bez květu: poustevník Prokop je ryze český svéráz a samorost, neuznávající krom Krista žádné autority, dříč a lidumil, na řeči vám kašlu, máš-li něco proti, přijď a suď. Ďábel se zachechtal a osobně dostavil, ohromující hráč na harfu hrdosti: zapřažen do pluhu, nechápal! Nepáře se opat se Světlonošem, natožpak démony: latinskému opatovi namlátí a papeži, jenž se jej zdráhá kanonizovat, dá čichnout své pěsti: smrdí hřbitovem, Inocencku, cítíš? Dalo se už tehdy tušit, že s touto plebejskou kotlinou budou jednou problémy. Ani čerta, vlastně tam na severu směšné postavičky, se nebojí, neřkuli nehodných hodnostářů!
Biskup Vojtěch je prvním lamentačem nad divokými sveřepy v opohořelém kardiu kontinentu: co je to, Sundanci Kide, za lidi?! Tluče bubeníček, tluče na buben: svých model drží se jak alkáč sklínky, chlastají nad duhu, celibát kněžím nevoní, světským zas jedna málo (utnout cizoložničí hlavu jim však nezabrání ani církevní azyl!), bez otroků ani ránu. Povoláván znechuceně odcházel. Žehnaje zvedá po jonášovsku vyčítavě zrak vzhůru: To jsou snad ještě zatvrzelejší šíje než Tvůj vyvolený národ! Jak nepochopitelně Tě jímá lítost nad každým zlem! − Zmizel včas, Slavníkovec, ale stáří nedočkal: šahej Prusům na jejich duby a dostaneš pádlem po hlavě, patrone vodáků...
Nakonec, ohlížeje se, svět vlastně obýván lvy.
Něco někde načíst, jistě; čím mnoho-li, tím více odkrýváš promile celku. Sokrates možná skromně nebonmotil, ale křičel.
Někde nějaká důvěra, přirozeně; ale když nerozryješ srdce, a že se nechce, zbude jen slupka na kostře; naplno-li, tančíš na žiletce, ještě vášnivěji než víře věří se šalbě.
V hmotě hledáš hory, jichž není, a stupňuješ stoupání: nejsa na to sám, skončíš v ubližování.
(Učitel národů skvěle popsav labyrint světa, zakulhal v ráji srdce.)
Škrt a výmaz, dobereš se nejpravděpodobnějšího: nic příliš, nic málo, nehloubat, nevěřit, nevrcholit, z každého trochu brát.
Pointa? Když nejsi Livingstone, nejsi.
Svatý Vít, co Vít, Vítek, holobrádek sotva dvanáctiletý, rané a ranní ptáče, byť ve víře skoro mazák, sav ji s mlékem své kojné, císaři syna uzdravil, ale nevděk světem vládne, neklaníte-li se modlám: neúspěšně vařen v kotli a navoněný předhozen lvům, ale až stětí přineslo kýženou žeň ostatků. Na paži vystavěna rotunda a české sebeurčení, lebka světošlápkovější: z Říma k Paříži, z Francie do Němec, ale všechny cesty nakonec vedou do pražského chrámu.
Zapomenutý panovník si rve vlasy, ach běda, malým dítětem jsem byl přemožen, Vítek, vzývaný se svítáním houbaři i rybáři, se usmívá pod neochmýřeným podnosím: nejsem žádné dítě!
Ještě nesvatá Kateřina se ofrňovala nad každým, až potkala něžného milence z Nazareta a o krůček předešla pádu, aby vydala svědectví – rety v ústrety útrapám – o svém Ženichovi; s modlami císaře zdvořile vyrazila dveře a neohroženě si to rozdala, panna, s jeho padesáti pohanskými mudrci a filosofy ve veřejné disputaci, anti-Slovo tehdy ještě nebudovalo bezpečné zóny; dojdou-li argumenty, nastupují klacky, takto ozubený mlýn, zakusující se do panenského těla: všechny ty hroty a nože odrážely stav vládcovy mysli, strachu i chtíče plné; zrno nerozdrceno, soukolí polámáno, katovská sekyra uzavřela spor.
Tváří v tvář síle víry nebyloť nabídek, které se nedají odmítnout.
„Právo na smrt!“ dáví se dav. „Dejte smrti šanci!“
„Nedám,“ řekne Karel. „Vyřiďte jim, důstojný otče, ať se rozejdou, do dvou dnů svého nešťastného bratra propustím.“
„Služebník Boží jde ven!“ rozezní se tlampač do zkřehlé únavy: dav je mustang, netrpělivé, nezkrotné zvíře, bez akce rozpadá se jak leprou prolezlý.
Mesianisté bez víry v Mesiáše, sekularizovaní chiliasté, páchači dobra, v jedno spojeni leskem v očích, kdo z nich je vinný, když pravda je jejich, mrtvá, držitelná entita? Neváhal první, kdo hodil kamenem, nezapochybovali další, hříchem už jen nedržet krok s pokrokem.
Je čas hesel i čas kamení, krve-li lačno, jedno čí.
Na kopci kostel, nad kostelem věž, ve věži zvon, pod zvonem oči zaslepené.
Nad městem spící drak.
V žaludku hoří guerillové plameny.
Probuď se, spáči!
Otevře jedno oko, druhé, třetí, z nebes se snáší dřevění rejnoci, tři třísky zpovzdálí.
U jižní hradby spartakiádní pyramida s vrhačem na vrcholku, u západní povalený kříž jako ztékací žebřík, na severu Macbethův les s lidskými šiškami.
Na východ dychtivá armáda nestačila doputovat, od časů Napoleona má tato světová strana svůj respekt.
A drak se rozhlíží, pohledem blýská.
I marnost může být impozantní, chtěl bych říci „impotenti“, ale scéna skrývá příliš tak či onak nadržených.
Zavyjí, když zahlédnou původce pádu zátarasu. Spíše menší, střídmá postava Karla, s brokovnicí přes pravé rameno, výškou připomíná Pittova Achilla před Trójou, postojem Holdenova Pike Bishopa, šéfa to divoké bandy, rysy Eastwoodova nesmiřitelného Williama Munnyho, jenže obecenstvo bez fantazie i znalostí dobrých filmů, takže nic, krvavýma očima vidí jen lidskou skvrnu ve výhledu vpřed.
Tváří v tvář všem viditelné hrozbě není protipohybů, ale jeden směr: zděšený ústup, další pády a šlapání po.
Karel zavírá bránu a uvězňuje se v kruhu, jeho armádou lebky a kosti předků, jeho hradem barokní kostel, jeho výhledem umrlčí kaple.
Jsem poslední akční hrdina?, napadne ho.
I vede bratr bratra do chrámu v chrámě, boční lodě s klekátky propojeny s prostřední velikýma ušima, zpovědní mřížky jak padlé ženy, bez hlesu podrží hříšníku, kdykoli se mu zamane, kolik jen smilstva prošlo jejich štěrbinami, kolik hněvu, lenosti a nestřídmosti vyslechly, kolik pýchy, lakoty a závisti jim zatajeno! Stálé zákaznice s malými peříčky doplní jednou za rok velikonočňáci s rozkošatělými kládami, včera mi při modlitbě utekly myšlenky, kaje se klevetnice, šestka není má silná stránka, eufemizuje zhýralec, mollové drmolení, altové vzdechy a tak zřídka bas, dřevěné kosočtverce jak beránek vedený na porážku, nekřičí, nesoudí, nerozetne skrumáž skrupulí a skrytosti.
„Každá započatá minuta je za deset korun,“ hlásí dáma za sklem a dvěma skly.
Je tři čtvrtě na tři.
„Než kohout třikrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš,“ hlesne muž po mé levici.
Nemám čas, promiň, nechci tu nechat majlant.
Ale místo zipu vyklápěcí poklopec, tři strany po třech knoflících.
Jak se tohle vůbec rozepíná?
Dvakrát zvoní děti a známí, jednou ostře šťubáci. Smrt klepe třikrát. Dvakrát ji nevpustíš, potřetí vyrazí dveře.
Trojstránkový formulář na povolení močit odešlete prosím v trojím provedení!
Probudí mě křik. Jsou tři hodiny v noci. Čas našeho drobátka. Vyčurat, vytáhnout, poděkovat za vytržení z tísnivé noční můry.
Z nebes, které těžké, až nepochopitelno, jak je hubené zdi udrží, shlíží svatý Petr s klíči a rozevřenou knihou, čtenář našich životů, vybrán dobře dveřník, stačí zvednou tři prsty a mrknout, nech na hlavě, zapírači, Pavel má meč a Písmo, Boží nevlažný, horký i studený, milosrdný drtič, pod řízou kameny s krví prvokřesťanů, nevyzpytatelné jsou úradky Hospodina a ještě nevyzpytatelnější cesty Páně, založit církev na Přizdikáliči a Kabátopřevlíkači chce věru nebeské sebevědomí, jeden by až uvěřil. Vytrvalost Kristovy revoluce spočívá patrně v tom, že zaseté nekropeno krví odpůrců, ale po pelikánovsku vlastní: rané mučednické doby plny umlčených, nikoli němých svědků.
Úryvek z románu.
Raději 15+, nic pro citlivé povahy.
Svatopluk světlo světa nespatřil.
Uhynul uvnitř, ve tmě, v šestém měsíci.
Evin kalich pit do dna, jistě, rodit budu v bolesti, tratit však? Ztrhanou tváří rodičky prokmitává úsměv. Utahaný, vydřený, hluboký.
On viděl škleb. Výsměch do těla vcuclé cukrovky.
Do roka samodruhá.
Do roka a šesti měsíců samojediná, vyždímaná mana, v bezedné propasti za pokrajem sil, jichž nezbylo ani na úsměv či škleb. Dítě! Dcera!
Měl vše, ale chtěl víc. Kdo chce víc, nedostane nic. Přijde o vše.
I s plodem v pátém měsíci.
Nemělo cenu pátrat po pohlaví.
Nic už nemělo cenu.
Kde je maminka?
Zabil jsem ji, dcero.
Na podzim vyrašila sněženka, jaro se rodí navzdory.
Za bílé vousy tahá nové vtělení našich objetí.
Než zuji boty, musí mi sundat čepici. Mráz se drolí, čas na kšiltovku.
Až pak se políbíme, jak bylo?
Nebylo bylo. Teď jsem tu a spolu a nikoli sami.
Malé všude plno, diriguje entropii. Jak houby po dešti rostou pod nohama hračky, nezavřené skříně obratem ryby vyvržené, co není pevné, chvěje se. Němá jsou ústa ticha.
Němá a vzdálená je minulost, mládě saje, zkoumá, pije, jí, vše kolem hltá a dere se dopředu, zpátky − do nicoty − ni krok.
Utíkám ze svých témat, tenat, táta.
Stoslůvko na téma péče, kterou si nezasloužíme, tak trochu shrnuje všechny tři mé identity: Foaba ráda a výběrově citujícího Písmo, magicky hravého Vinpika i mystifikačně autobiografického Xantina...
Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž.
Uhlí do výhně a dříví na oheň – toť svárlivý muž pro vzplanutí sporu.
Zatápěl pod tekoucí vodou, až dým do nebe stoupal.
Hospodin však na jejich obětní dar neshlédl.
Vždyť oba požehnáni bezpočtem dnů svých i rozmnoženým potomstvem!
„Hospodine,“ volaly děti, „za co nás trestáš? Proč jen jsi od nás odklonil svou tvář?“
I dolehl nářek dědiců země ke sluchu Hospodinově.
„Toto praví Hospodin,“ pravil Hospodin, „rozmnožím váš pláč a zastavím ty neplodné skutky svárlivosti!“
I obtěžkána byla žena, dceru porodila. Zabalili ji do plének a dali jméno Vítězství.
7 je číslo plnosti. Každý výběr je subjektivní. Každý výběr nechtěně opomine.
Někteří autoři si hrají s jazykem, jeho podhoubím i nadhoubím tak, že je slast je číst, aniž byste jim vždy rozuměli.
7x jazyk:
Akumakirei Za potlesku dveří tleská větami: nemusíte rozumět, žasněte;
Carmen a její Hra na světlejší momenty v tak málo slovech, více v zámlkách než řečeném, vystihuje mnohé;
Keneu ráda spojuje hravost se střeleností, ale třeba ve Vyhnán do tří rozměrů překvapí i matematickou rafinovaností;
Lejdynka kroutí a hněte jazyk na samu jeho mez, ale s vervou i erudicí: Zemský sněm vysvětlí, proč Přemyslovci vymřeli po přeslici;
Rebelka málokdy zapře své jméno: Mladí, zlí a neklidní ukazují, že žádný text není v jejích rukách tabu;
Rya je mistrem slovních hrátek, které ale podloženy mnohou moudrostí: také Když už se ptáte není jen hříčka;
strigga vaří guláše jak Pejsek s Kočičkou, břicho z nich však bolí jen ze smíchu: okuste Est post aves!
Někdy je stoslůvko uzavřené a roztahuje se jen do své hloubky: zíráte.
7x text:
Aveva v geniálním lomu drabblete Meč a pluh předvádí, co to je dokonalá pointa;
ef77 ve svém Oddělení D, suterén vlevo vyvolává z popela nepaměti jedno temné místo a dobu;
Esclarte svým opeřencům rozumí a Riskantní přelet buď dokladem;
Kraken dočetl Pána prstenů a napsal vyznání: Krásy a hrůzy čtení;
Lee ve výborné zkratce příblížila zlé bezčasí: Roh kruhu;
tif.eret dokáže ve sto slovech nejen odvyprávět román, ale i předložit geniální uchopení tématu: Dům;
myday se nezatíženě vrací do historie a je z toho mistrovský kousek: Berlín, Berlín!
Nad textem je fandom, s vlastními pravidly, postavami, časem: doporučovat se dá jenom ochutnávka, nutno číst celé!
7x svět:
Aries a Budeč: Liškomág Evžen – magický svět, děj plný akce, civilní detaily: Pnutí;
eliade a Novinky ze světa sportu – inteligentní humor, u něhož se neinteligentně třískáte: Na sněhu je každý havran černý;
kytka a Paměť rozdrcená na štěrk – zlá doba, silné obrazy, bohaté lexikum: Candrbál;
Kumiko a Praha 78 – válka mezi městskými částmi vtipná i mrazivá zároveň: Výměnný obchod;
Saphira a Příběhy z Boosdorpje – nevíte, zda se smát, nebo hrůzou plakat: Vlčata;
Witch a Asterix a Obelix – dokud nezkusíte, neuvěříte, že slova dokáží tak obrázkově pobavit: Motto;
Zuzka a Jane Austen – vybrané chování, upjatost a uhlazenost nad myceliem emocí: Ten větší strach!
Vyčteme vždy autora z jeho textů? U sedmičky níže stoprocentně: jsou to hodní lidé a v jejich postavách se odráží jejich názory.
7x život:
Arenga stvořila Gustu a neuvěřitelně trefně umí připomenout naše vlastní zážitky: Dojez to!;
moudrá KattyV provází vztahem otce a dcery a nebojí se budoucnosti: Znovu my dva;
mardom se rozhlíží bez růžových brýlí, zdravě náročná na sebe i ostatní: Státní zařízení;
Martian je pekelně metatextová, ale v podtextu oslavuje jeden moc hezký vztah: Ale jinak je mi úplně fajn!;
Peggy je prostě hodná a své čtenáře chce jako Božena Němcová, přes osobní bolesti, hlavně těšit: Ta a žádná jiná!;
Tora má ohromné srdce, které přeplněno nejen kočkami, a ráda hrála nejvznešenější sport všech sportů: Jak měli hodně místa v posteli;
Regi je laskavá a přes Hagrida moudře nahlíží svět: Pohádka o hádavé princezně!
A obraz:
Slova jsou magie, jak dokazuje celé DMD; čísla jsou nanic. Takže přidávám ještě jednu malbu, kterou slovoštětcem napsala Aplír: 3. květen 1808.
Opět úryvek z rozepsaného románu, opět výkřik jeho hrdiny.
Nepočatí synové, sejměte poslední klapky z uší! Všechny obliny, vlny, zákoutí táhnou do objetí, v němž prostor divů divoucích: je-li v hloubce krajiny schopnost dávat. Není-li, jste navěky obráni o jedinou, protože skutečnou metafyziku.
Počatelní vnuci, oslňující krása neznačí zlé srdce, ale zkoušce vystavené: slintající rodiče, o přízeň se rvoucí kamarádky i mužští protínači cest pokřivují vnímání světa, neučí vděku a úžasu, ale já jako cíli a středu všeho. Jistě, fyzická ošklivost nezaručuje dobrotivost, pulsující krev otravuje závist, ale vytažena ze svého ponížení dokáže vracet, vzpínat se k ty a prozářit se půvabem, o kterém se zlatovlasým mizerům ani nezdá!
A taky se loučím a všem děkuji za neuvěřitelně milou přízeň. Díky dubnu dostávám znovu chuť psát.
Much si olízl rty. Tohle smrdí, betla se dvěma spodky a esem nedá, i kdyby se rozkrájel, ale jedna červená je jedna červená a k tomu nevidí do hlášek. A navíc – ten rozechvěle lhostejný způsob, jakým se Robin zeptal na barvu, to jeho cvičené ucho nemohlo přeslechnout. Sto sedm v červenejch, jen to vyšije, přihodí deset, dvacet?, těžko říct, plus ňákou hlášku, když mu to ale vezme, jde na přímou porážku. Levnější? S flekem? Malý John by to vobít neměl, snad pochopí, že i kvůli němu utíká…
Robin vyjekl a vyskočil ze židle. V okně tříhlavé zvíře: mečí, mňouká, kokrhá!
Pro připomenutí:
Vidí, jak tam ve světnici / v karty hrají loupežníci, / bum! / Sedma k sedmě, / osma k osmě, / já teď nesu, / eso k esu, / bum, / bum, / bum!
„Půl kila stresu,“ vzhlédla od váhy korpulentní prodavačka, „můžu to nechat?“
Přikývl a ukázal ještě na prorostlou úzkost.
„Dvacet deka…“
Zaplatil hodinkami po tátovi, posledním poutem s kdysi. Soucit a empatii nejedl přes rok, láska se v kamenných krámech vůbec neprodávala, loupežné nájezdy přesunuly nedostatkové zboží do přísně střežených bank.
Když okoření trochou ukřivděnosti, kterou jedinou ještě dokázal – byť ve stopovém množství – vypotit sám, třeba budou ty kližkoidní emoce i chutnat. Nechce to zabalit úplně vyprahlý.
Cpal se hladově, stažený žaludek protestoval, ale dej pokoj, orgáne.
Rozbolelo ho břicho, přirozeně, znervózněl, úzkost jej dovedla k oknu. Čtvrté patro bez výtahu.
Unavené oči klouzají po změti slov, pohlédl na ni, na tu, krátké i, odešel od ní, od té, dlouhé, vybídl mě, tebe, tě, psal mně, tobě, co bylo, nebude, dvě slovesa v určitém tvaru, určitě čárka, cítila se, jako by právě porodila, jako bych právě porodil, třeba psát rozděleně…
Školy vystudoval, novinami prošel, textů se naopravoval, až z toho zle. Deformován, neviděl za zahrubkovanými větami jejich významy. Bolelo, když přes závoj pravopisných chyb zahlédl krásnou mimésis.
A pak napíše příklady táhli, tchán a tchyně vytřeštily oči.
Chyběl měsíc ve třetí třídě.
„Douč se to,“ nabádala matka, „ať ti to nechybí!“
Za devatero horami a devatero řekami, kdysi dávno a předávno komolil král a jeho dvořané slova a ta byla bachratá a těžkopádná a nesrozumitelná, neb se vůbec nevztahovala k ničemu, co v onom království bylo. A poddaní proto neposlouchali a bavili se o úplně jiných věcech, ale to se nelíbilo biřicům, a tak se vůbec nemluvilo. A všichni zapomínali vlastní řeč a byli celí mátožní z těžkého mraku slovního hnoje. Až se našli blázni, co propíchli mraky a z padajícíh písmenek skládali věty, kterým ostatní rozuměli. Jedině král nerozuměl, bouchl do stolu a řekl: „Připadám si jak kůl v plotě!“
"Řekni mu, že je špína chlap a zbabělec!"
"Tím asi nezačnu..."
"No promiň, opustit ženskou s malým děckem, to chceš omlouvat?!"
"Vždyť já ho nehájím!"
"Vzkaž mu, že už ho nechceme do smrti vidět!"
"Uvidím..."
"Myslíš si, že tu svoji taky občas nechci zabít?"
"Nevypadáte na to! Zuzka si nedá pokoj ani na veřejnosti!"
"Aspoň ti ostatní neklepou na rameno, jaks to vyhrál!"
"Ale představ si, že..."
"To já mám pořád!"
"Fakt?"
"I horší věci, kámo."
Přibarvoval? Trochu.
Vratil jsem se, pípla mu druhý den esemeska.
Vyhrál bitvu, nikoli válku.
Ale tomu klukovi, svému kmotřenci, o pět let prodloužil dětství.
Jak se dobrat pokoje, když nemůže odprosit ji? Pobít hlavou o zem za každou vyčpělou výčitku, hnisavou sebezahleděnost, příkoří příkrosti?
Pozemská věčnost skončila dříve, než se vykuklil, z plánovaného maratonu krátký sprint. U nohy dělová koule, uřvaná Zuzanka, vymodlené miminko.
Z mečů pluhy a orat a sít, od rána do soumraku, zapomenout.
Potápěje se ve sklence, uslyšel klapnutí. Jako veřej do pantu, soulož železných robotů. Klesal ke dnu, sevřen obručí pátého kruhu pekla. Víno trhalo plíce, na svou hruď přivinula Vina. Těsné objetí, držela se jak Káča čerta.
„Chceš přijít i o dítě, pitomče?“ vzbudila máma uprostřed zvratků v kuchyni.
Očistili náhrobek, zapálili svíčku.
„Jaký byl děda, tati?“
„Byl statečný a… přísný.“
Ale on jeho lvíček, probuzen z noční můry hledal světýlko pode dveřmi pracovny, aby přišel, pomazlil se, mohl usnout.
„A byl silný?“
„Jeho slovo bylo mocné!“
Vždyť mocní se ho báli, i přes mříže povzbuzoval a burcoval, víš, řekl mu brácha, když zase křičel ze spaní, táta mi radil vymyslet si hrdinu, který všechny snové stvůry porazí. Rada na dálku pomohla, rytíř chránil spánek.
„Vzpomínáš na něj, tati?“
Z mozaiky vypadl střep, kruh bez výseče, zbylo sedm osmin. Každá z nich už neúplná.
„Vzpomínám. Ale teď mám tebe.“
Nemusí umírat namol, bude-li narván k prasknutí. Dospívaje dychtivě zkoumal, zda vinař, pivař anebo tvrďák, ale ekonomické možnosti mokročtvrťáckých přátel nasměrovaly k pivu, moku hořkému. Zvykl si, první dva kousky pil rychle, s třetím už hnusná chuť lhostejná. Malá daň, aby nebyl sám. Zážitek s minerálkou tristní: spolustolovníci blábolí, jejich čas plyne nestejně a on jak nahluchlý v partičce šeptalů.
Nakonec společnost k pití nepotřeboval. Zapomenout! Vytrhnout se z šílené změti kdesestalachybamyšlenek.
Až teď klidný a smířený. Kdeže loňské sněhy jsou! Všechnu bolest nechává za sebou, starosti ať si dělají jiní. Dobojoval. Vrací se do klučičího chtění, bezohledného, nezodpovědného, svého.
Nahrazuji téma Bestiář, u něhož jsem byl povolán před Soudní stolici.
Věnuji milovaným N+K
První příšera Kombestu (Komentářový bestiář) odrážela jeho ztrhanou, popelavě šedivou tvář s kruhy pod očima: monstrum vbodávalo své jehlanovité ruce do těla oběti, místo tváře pak zrcadlo, aby viděl vlastní umírání. Jmenovalo se Nepochopení (Milé! Veselé! Vtipné!, když Noční běs, Svírající smutek, Pád do propasti, Brr!, Horor!, Depresivní!, když Něžná vzpomínka, Nádech nad hladinou, Naděje navzdory).
Druhá nestvůra vše v lichém počtu, oči, uši, ruce, nohy, divě nepatřičná, skrytě rdousící, ze stínu útočící (Drabble má 101 slov!). Vlastně to byla spíše stvůra, jejímž stvořitelem on sám.
Třetí bestie beztvará, zahalující mrak, jejím zřením oči zality rudým inkoustem (Nevidíme, Faobe, téma).
Dovoluji si výslovně upozornit, že drabble je ironické: práce N+K si nesmírně vážím a je samotné neskonale obdivuji. Toto není ironie!
Myslíte snad, že hřích proti Duchu svatému má vést k jidášovské beznaději? Vždyť naši církev založila právě opačná větev: Petr a Pavel! V čem se lišil zbabělý zapírač a fanatický pronásledovatel od zklamaného revolucionáře? V přístupu ke své vině! Jeden zaplakal, druhý se obrátil na obrtlíku, třetí si hodil mašli.
Peklo je volba zarputilé zaslepenosti. Neochota vidět sám sebe, své bližní, svět okolo nezkresleně. Bez závojování a pokřiveného sebesvědectví. Ospalky neslepovanýma očima. Je tam nejspíše tma. Vnitřní tma. Zvolená tma. Uprostřed plamenů hemží se, kroutí a strkají vzteklí slepci. Uzavřeni do sebe, rukama netřesou. Chodí v kruzích, po bludných čarách.
„Velmi dobrá angličtina,“ řekl angličtinář, „neopsal jste to odněkud?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která bolela. Lhal, ze strachu o známku, ale vědomě a dobrovolně.
„Velmi dobrá angličtina,“ pokyvoval hlavou pan profesor, „to jste psal sám?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která těšila.
Zvolené never more nezabránilo, aby mu nevlepila do tváře, že je bytostný lhář.
Zůstanou z celého života jen útržky vět a vzpomínek, které se nakonec stočí k nějaké nepřekonané křivdě? Je očistec vězením, z něhož nebudeme propuštěni, dokud nesmířeni se vším? Proč ale už tady na zemi? Musí ve stáří roztrhat každičký malebný mladický autoportrét?
Ještě v polospánku cítil, že setrvalý tlak na patu polevuje, jako by někdo nadzdvihl závaží, které na ní viselo. Natahovaná noha se stáhla a roztřepené konce zlámané kosti se střetly. Zařval jako tur.
Závaží okamžitě spadlo zpátky.
To vyjekl podruhé, tělo se vymrštilo do sedu, lapá po dechu, oči vytřeštěné.
U jeho nohou se usmívají dvě nevinná dítka, roztomilý blonďáček a tmavovlasá princezna. Reakce předčila jejich očekávání. Do šedivé nudy nekonečného nemocničního bezčasí vstoupil vzruch, konečně nalezeno to správné tlačítko, které po zmáčknutí vyvolá legrační výstup.
„Neřvi tady jak kráva,“ snese se k němu z horní palandy, „nejsi tu sám!“
Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž.
Uhlí do výhně a dříví na oheň – toť svárlivý muž pro vzplanutí sporu.
Zatápěl pod tekoucí vodou, až dým do nebe stoupal.
Hospodin však na jejich obětní dar neshlédl.
Vždyť oba požehnáni bezpočtem dnů svých i rozmnoženým potomstvem!
„Hospodine,“ volaly děti, „za co nás trestáš? Proč jen jsi od nás odklonil svou tvář?“
I dolehl nářek dědiců země ke sluchu Hospodinově.
„Toto praví Hospodin,“ pravil Hospodin, „rozmnožím váš pláč a zastavím ty neplodné skutky svárlivosti!“
I obtěžkána byla žena, dceru porodila. Zabalili ji do plének a dali jméno Vítězství.
Když mu odvedli tátu, přimkl se k mámě.
„Tebe taky zavřou?“
„Neboj, to se nemůže stát!“ lhala mu.
Když mu řekla, mám tě ráda, ale není to to ono, spadla mu na hlavu nebesa.
První velké lásky takhle většinou končívají, sdělil mu otec, který se mezitím vrátil. Ale byl dlouho pryč a dlouho nevytrval. Něco nenávratně končí, pochopil nad jeho rakví.
Až pak, když se rozpadal, viděl všechny uplynulé starosti jako krásné. Protože tkvěly v minulosti, protože už odbolené. Jednou, přeci, přesvědčoval sám sebe, i aktuální teď vzpomínka milosrdně uhladí. V uzavřeném tunelu ale jen černočerná tma.
Líp už bylo.
Nenávidě establišment a revoluci, vlastně celoživotně neukotven.
S jahodami, rajčaty i melouny v hlubokém emocionálním souznění, ale když přišlo na pláč, nemohl nevidět rudé potoky.
Ještě nazelenalé banány strhující, v žluté kráse jasné a zářící. Ale brzy, tak brzy!, hnědly, najednou špinavé a nechutné.
Zahraniční novináře přijímal v trenýrkách, na koncerty undergroundu chodil důsledně v saku.
Naštěstí protivník neovocionální, takže banány i jahody v jednom šiku. Červení psali výzvy, žlutí se nechali bít, jistota vzadu.
Až poté se cesty rozešly.
Co byl můj otec? Borůvka?
Je čas, napsal, k hledání konzervativně radikální politiky.
Spojit vášnivost s řádem, víno se střízlivostí.
„Přijde Nevkusová,“ řekl, „tak si vem pod sukni tlustý lyžařský ponožky, ať odvedeš pozornost. Před Jednodítěamádostovou se prosím tvař na pokraji sil, nemůže vydýchat našich pět. Naopak Starostlivá čeká nové miminko, tak zař, ať povzbudíš.“
„Mám zapsáno,“ vzhlédla od notesu, „možná se staví Věčněvepři, udělej trapnou scénu, aby si nepřipadali nejhorší. Ale ne,“ vzpřímený ukazováček, „před Tichobřehy, myslím, že to tam skřípe, ať se kvůli nám nepohádají. A nezapomeň na Cojájsemsitovzalovou, oplzle, buransky ji sváděj, musí si toho svého více vážit.“
Z večírku odcházely spokojené páry, jen paní Věčněvepřové vrtal hlavou obraz láskyplného objetí hostitelů, jež tajně zahlédla v kuchyni.
Pro naše skvělé Sudičky: příprava na párty velmi, velmi namáhavá, vlastní odehrání večírku už brnkačka…
Když kolem spousta mazanic, nechce se dívat ostře.
„Jsi namazaný jak mazanec,“ říkala mu, krčíc nohy, aby se vrávoravě vplížil na svou půlku postele. Nikdy nechtěl spát za, u stěny, ohraničen.
Ale co dříve? Zakuklení mozku, tkající pavučina tmy, rozpitá realita, nebo řev křivdy, příkoří tváří v tvář, odstrčený ústrk?
Nová láska bezesporná, dává, bere. Zdraví vzdálené, jen rozostřenosti přibývá, paměť rozrytá.
„Nechlastej,“ řekl mu Bůh, „když se ptáš.“
„Ale já už nevím na co!“ přel se.
Neptaní uklidňuje. Únik před nití. Lahví k prolhané lhostejnosti.
Když prcháš, neptáš se proč.
Rozuzlení uzlu? Happy end, nebo tragika?
Každý den válka.
„Musíme si promluvit,“ řekla mu po dvaceti letech manželství a mlčení.
„Ano, to musíme,“ potvrdil, „ale raději bych se u toho ožral.“
„Příšerně mě štveš!“ začala po druhé sklence vína. „Všechno na tobě mě vesmírně dráždí!“
„Nápodobně,“ přikyvoval hlavou, „mám prakticky totožné pocity.“
„Děti máme odrostlé…“
„Ano, skoro. Máme.“
„Co kdybychom šli od sebe?“
„Výborný nápad!“
Už dlouho si tak nerozuměli, jestli vůbec někdy.
„Mám otvírat třetí flašku?“ potácel se.
„Ne, pojďme do… do postele…“ škobrtala po slovech.
„Člověk míní, Pánbůh mění,“ podala mu o měsíc později těhotenský test.
„Takže plán Bé?“ zvedl obočí.
„Vypadá to tak. Bé jako Boží.“
Existují bezpracné koláče? Odmalička veden k nikoli, cokoli pěkného nutno vykoupit, úspěch vydřít, chorobu vypotit. První velká láska, tak přesahující dosavadní malost dní, povalila, vír, co přišel, předčil všechna očekávání… Zalykal se štěstím, vděčností i hrůzou, kolik vybírá dopředu. Bože, nech mi ji, žádej, vím, že dlužníkem.
Jemný vánek možná šelestil, ale nesrozumitelně. Spršil se studenou, doma pomáhal jak divý, kamarádi jej – ochotného a obětavého – nepoznávali, pamatuješ, brácho, vyrobil jsem ti dřevěný pořadač…
„Nechápal jsem, co ti přelítlo přes nos…“
V nozdrách strach, aby nezakolísal. Pro dívku první poslední, co na očích viděl.
„Nezahlédls v nich úzkost ze svazujícího objetí.“
Věnováno mému zesnulému otci, který něco podobného kdysi vymyslel
„Přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery,“ vykoktal ze sebe.
„A taky se trochu pobavit o věnu, ne?“ zaťukal prsty o stůl jeho možná budoucí tchán.
Možbudtchyně pletla.
„Milí rodičové krásné Aničky,“ učil se to před zrcadlem, tady pevný v kramflecích, „jsem velmi dobře zabezpečen! Nežádám skutečně o nic jiného než o ruku vaší dcery.“
Proč tu jen není?!
„O nic jiného? Opravdu?“ vytřeštili oči oba.
Slavnostně zavrtěl hlavou.
„Jak chcete,“ pokrčil rameny starý pán.
„Mohu tomu rozumět…“
Jasným gestem ho už skoro tchán zastavil.
„Ne tak zhurta! Počkejte chvilku.“
Když se vrátil, nesl na podnose uťatou dívčí ruku.
Opět úryvek z rozepsaného románu. Začínám nenávidět krácení...
Nuže, pánové víry, znamená oklamaný a podvedený nutně nepravdivý?!
„Ano!“ zahřmí z úst pastýře. „Křivda je pohlcující bouře v mozku, synu! Utkvívá v minulém – možnostmi vyprázdněném – a staví mimo realitu. Od dob Sodomy neradno se ohlížet, vzadu dno. Kdo položí ruku na pluh a hledí zpět, není způsobilý pro království Boží. Kdo neodpustí svému bližnímu sedmasedmdesátkrát denně, jakbysmet! Jakož i my odpouštíme našim viníkům?! Potřebuje snad Bůh mít naše bližní očištěné od našeho hněvu? Ne! Potřebuje mít nás očištěné od našeho hněvu!“
Rozhlédne se, rozohněný, svěsí hlavu, šeptem:
„Protože zloba nás umrtvuje… Ostatně soudím, že Bůh odpouští vše, krom autodestrukce.“
Šimata chytila křídlo motýlí a vložila žluťáska do úst.
"Ó," vzdychla, "jak křehký, jemně křupavý!"
Poté se sklonila k mladé panně.
"Vše, co utkáte, se může vznést? I třeba tapír, upír nebo pírko?"
Prsty se rozkmitaly a za chvíli se nad královninou hlavou vznášel černý lichokopytník, krvavý vampýr i bílé peříčko.
"Ó, úžasné," šílela Šimata, "tu magickou tapisérii musím mít!"
"Není na prodej," pravila pokorně domorodkyně, "navíc bez mých rukou vám bude k ničemu, Královská výsosti! Můžete si ji však zasloužit!"
"Jako nějaký úkol? Za co mě máš?" ohrnula nosíkem panovnice a obrátila se ke svému hrdlořezu: "Utněte jí ruce."
