Moje články

Jasně, že bych si v klídku poradil sám. Jenže mam pro ně slabost, to je to. I když je to teda pěkná banda exotů. Takovej Manning. Jó, starej dobrej agent Manning. Pan Nadřízenej, haha. Nejkyselejší ouřada, jakýho jste kdy potkali. Ale baví mě ho štvát. Slušnej zdroj na výborný havana, za což má u mně malý bezvýznamný plus. Pak tu máme Abea. Mozek jak tisíc počítačů najednou. Slabost pro shnilý vejce. Spí v nádrži. Co víc o takovým chlapovi potřebujete slyšet? No a Liz. Hádavá ženská, který co chvíli bouchnou saze. Doslova. Hmmm... Heleďte, nebuďte indiskrétní. Jsme akorát dobrej tým.

„To nemůžem,” řekl Richard, zase tím tónem nejsuššího účetního. Ten tón byl úzkoprsej a protivnej a smrděl kanclem, kde jsou všechny tužky vzorně srovnaný podle velikosti. Ve kterým je čisto, dezinfikováno a žádný místo pro dobrodružství.
„Proč ne?” šponuju se. „Skákali jsme tu do vody tisíckrát. Před tim. Nesmíš bejt podělanej.”
Richard v tom studeným vzduchu posmrknul, podepřel si hůl pravačkou a vyštrachal z kapsy kostkovanej kapesník.
„Předtim,” řekl, „jsi neměl operovanou kyčel, vole. A taky nám nebylo osmdesát.”
Koukal jsem z Náplavky. Vltava mi pohled lhostejně vracela. Začínaly mi slzet oči. Poprvý mi došlo, že na tom něco je.

Venkovský nedělní ráno. Hrdličky, soused túruje cirkulárku, do pantoflí leze vlhkost, když s dědou vyšlapáváme rozpukaný schody ze dvora a prolejzáme stínem ke starýmu angreštišti. Angrešty jsou tmavě červený a tenká slupka snadno puká. Pouštíme se do trhání.
„Takže,” zabručí děda, „vopakuj mi, co jsem ti řek.”
„Že takový slova se neříkaj.”
„Sprostý slova jsou akorát pro poseroutky. Asi jako házet šutry.”
„No jó,” bráním se, „jenže co když se chtěj prát?”
Děda se usměje. „Neřikej to babičce. Ale JÁ bych jim normálně rozbil držku.”
Bylo mi tenkrát šest. Ale už tenkrát jsem tušil, že cennější lekci v životě nedostanu.

V takovejch chvílích na něj nemluvím. Jdeme Křižovnickou, protisměrem míří vlna turistas a nejde nic dělat. Jen plavat, než se to přežene. Po letech jsem na to nastavenej; mysl odlítá, přepíná na jinej režim. Sebeobrana. Necháte mozek, ať si hledí svýho. Jako ten jeho. S. není protivnej, protože ho štvete - pracuje. Pražský výjevy mu před očima proplouvaj jako film.
Japonec fotí fasádu. Konzervatoristka dobíhá tramvaj, z tašky jí čouhaj piškoty. Kamera švenkne na S. Klopýtá. Chytám ho, ale už sedí na chodníku. Pohled mu zpřítomní.
„Dobrý?”
„Mám skvělej nápad!” řekne radostně. „Jo, a zvrtnul jsem si kotník.”
„Vole.”
Miluju ho.