Moje články

Ráno před školou Mach povídá, člověče, Šebestová, já ty přijímačky na střední školu nedám, máme psát slohovku na dané téma, ale ty témata, no chápeš to: Implementace v době normalizace, Vliv raného dětství na život tiskového mluvčí, Kvákání žab způsobuje svrab?, člověče Šebestová, to by snad mělo být zakázaný ne? Hele Machu, vzpamatuj se, máme přece sluchátko, haló sluchátko, já bych potřebovala, aby tady pro Macha byly úplně jiný dětský témata, a ty co tam jsou, aby byly úplně zakázaný.
"Ale prosím, beze všeho" řeklo sluchátko. "Tady jsou ty nová témata: Ema má mísu, Máma mele maso, Táta se má."

"Tak a teď si nabijeme vojáci naostro. Výcvik skončil. Vemte si rudě označené zásobníky s ostrou municí a půjdeme na to. A letíme hned, podíváme se na to, co jsem vás naučil."

"Četa A první, pohyb, do vznášedel."

Letíme.

"Jsme v oblasti Triangulity 1 a pálíme po všem co se pohne. Rozsekejte ty šmejdy."

"Cože, že tam vidíte i naše uniformy?"

"Sem říkal, že je to ostrej boj. Palte dál!"

"Vítězství musí být zbroceno krví."

Kontrolní důstojník se z hrůzou probouzí. Zatraceně, už se nebudu na žádný starý válečný film před spaním dívat. Naostro, do vlastních a dnes... Taková pitomost.

Ležím. Protahuji se. Číhám.
"Pojď sem, ty jsi tak miloučkej, já tě tak poňuchňám... ty jsi takový krasaveček."

Předu, mazlím se, čekám. Jsem trpělivý...
"Ten je tak hodňoučký, chlupáček malej..."

Mňaukynky... Já to vydržím, je to milé... Ale jsem ve střehu.

Štěbetá. Blízko. Dostanu ho.

"A jakou má lesklou, heboučkou srstičku. Zrzeček nádhernej, malinkaťoučkej kocoureček."

Konečně klid, jsou pryč. Číhám. Opět.

Ležím v trávě a snažím se splynout s hlínou, větvemi... vším. Jsem chytrý, jsem nenápadný, jsem profík.

Štěbetání - blízko, blizoučko.

Číhám, tiše, nenápadně. Jsem lovec. Jsem vrah. Jsem bleskový zabiják. Start, skok, drápy a zuby, mám tě!
Iíík, iíík..

„Zbabělci, zbabělci.“ Hřímá dav na shromážděné šlechtice.

„Máme je tedy pověsit?“ táže se královský soudce.

„Ano, ano, zrádci! Zrádci!“ Jásají lidé na náměstí s vidinou další zábavy. Vždyť přece lámání v kole, pálení železem je tak zábavné. Hlavně pro diváky.

Nikdo si nevšímá toho, že část odsouzených nemá šlechtický šat, jen nuznou halenu a staré kamaše. Nikdo nepátrá po tom, proč v davu pláčí ženy a děti, že jim zabijí muže a táty od rodiny.

Zrada v bitvě se přece musí trestat smrtí.

A že jsi jen sluhou, podkoní či vozka svého pána, na to se nikdo neptá.

Kolektivní vina.

Zpráva o průběhu letu je zapsaná, ještě zaznamenám postavení hvězd a mám padla. A na hvězdy se dívám rád.

Je krásné vidět, co vesmír kolem vás čaruje. Co z něj září, tryská…

Díváte se na jeho hloubku, barvy... duši?

Ano, musí se to přepsat do vědecké řeči, do čísel a grafů, ale co na tom - krása tím nezmizí.

Krásu, tam venku, máme stále. A mnoho z nás, ji hledá všude, ale i u sebe…
A někdo také říká - zrcadlo - můj nejlepší příteli - krása jsem já.

A já, já říkám - hvězdy.

Ale tam v hloubi duše, přemýšlím, hledám - nechybí mi člověk?

Tma. Černočerná, hnusná. Budík. Zvoní, hajzl. Zvonění sílí.
Ptáci zpívají. Tma. Oči se nechtějí otevřít. Zvonění. Další a další. Ne už ne... Rozšlápnout ho hajzla.
Vstáváš. Mátožně se ploužíš někam... Do koupelny, na WC, někam… Všechno jedno. Zíváš. Spíš. Trpíš.
Voda, studená. Brr. Chci postel. Tělo odmítá poslušnost. Nereaguje, spí. Spánek trvá. Pohyb je prokletím. Zuby, pasta, proč?
Ne, dnes ne. Jen spát.
Tma, stále. Ptáci zpívají, zpívají furt. Praštěnci. Mají spát.
Tma trvá, slunce nikde. Tohle je ráno?
Nemluvte na mne. Nechte mě být! Nikam nejdu. Nic nechci. Chci spát!
Příjemné dny skončili. Pánové nahoře zase změnili čas. Hajzlové.

Náš "koráb" se již značně ztišil.
Včerejší mejdan skončil dnes po poledni.
Jaký to zazrak...
"Čističi" již vše připravují zpět do původního sterilního stavu. Lidé se šťastní roztrousili do svých kajut spát.
Organizátoři této taškařice se s potutelnými úsměvy vytratili jako první.
A v nás ostatních zůstal příjemný pocit, že určitě brzy - někdy - příště, se zase s něčím novým, takovým "praštěným" přihlásí.

Světýlka označující jednotlivé ubikace se pomaličku propadají do tmy.
Je již po desáté večer a zůstalo svítit jen jediné.

Kontrolní důstojník 58 to zdá se stále nerozdýchal....
A mně se, navzdory všemu, do hlavy stále vrací otázka... Proč??

Cink. Ozvalo se lehce a místnost provoněla příjemná jarní vůně. Duben 2204. Líně jsem se protáhl a vyskočil z postele. Už jsem se moc těšil. Za chvíli opět uvidím hvězdy. Jedna ze skvělých povinností v práci kontrolního důstojníka. Otevřel jsem dveře a něco mne zarazilo. Co to? Nezvyklý hluk v pozadí. Teď a tady. Mám být sám, zkontrolovat let a jít spát. Cesta hvězdami bude ještě dlouhá.
Jdu dál. Hluk sílí. Je to ze společenské místnosti. Rozražené dveře. Vrávorající postavy. Hlasitá hudba. Co se to děje? Všechno je tak jinak! Já chci svůj klid. Bože, dej mi mé tiché hvězdy.