Moje články

Autobusem 205 jezdí každé ráno ti stejní cestující a za volantem sedí stále stejný řidič. Když ale jednoho dne bez vysvětlení zmizí a znuděná důchodkyně se ho rozhodne najít, začnou se dít věci...

Detektivní pátrání po pražském sídlišti, značně nesystematické a jen občasně humorné.
Dobrý konec (v rámci možností) zaručen.

Linka 205

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

„Normálně bych řekla, že porod neomlouvá, ale že jste to vy...“
Dáma s kloboukem se vesele usmívá, zamačkává slzu.
„To jste fakt taková citlivka?“ zeptá se holka bez sluchátek, jenže něco je špatně a sarkasmus nevyznívá tak dobře, jak by měl.
A pak, ještě než se všichni vzpamatují, je najednou konec. Řidič s Kubou potřebují na nákup, Julinky maminka volá, kdy přijdou, a i ta holka musí zpátky do svého života, jen teď víc bez sluchátek než s nimi, a o pár ulic dál doktor na poliklinice končí směnu, Honzík dopisuje úkoly a chystá se na fotbal. Tak zase někdy.

„Lhát se nemá,“ prohlásí Julinka ukřivděně.
Kuba se zamračí.
„To nebyla lež! A ty si náhodou minulý týden taky pěkně kecala...“
„No jo, jenže ta pomazánka byla hnusná a navíc to bylo poplvé, to se nepočítá.“
„Poplvé a naposledy?“
„Jo,“ přikývne holčička rázně, „teda dokud ji nedostaneme znovu. Je hnusná. A lůžová.“

Konflikt byl celkem rychle zažehnán a kamarádství zachráněno, ale některé otázky stále zůstávaly nezodpovězeny.
„A proč jste vlastně dneska neřídil? Ta řidička, co tam je místo vás, to tedy není žádná výhra, to vám povídám.“
Řidič se rozesměje.
„Manželka o víkendu porodila, tak jsem teď pár dnů doma.“

Julinka nevěřícně zavrtí hlavou.
„Babí, to je ten řidič?“
Dáma s kloboukem rychle přikývne, úsměv pomalu pohasíná, jak vycítí blížící se katastrofu.
Když otec se synem přijdou blíž, chlapeček nadšeně zamává.
„Ahoj, Juli!“
Holčička pozdrav neopětuje, dokonale vážná.
„To je tvůj tatínek?“
„Jo, jasně.“
„Ještě včela... ještě včela jsi říkal, že tvůj táta je oplavdovej voják...,“ Julinka popotahuje, do očí se hrnou slzičky, „a přitom... a přitom jenom řídí autobus!“
Ticho. Dospělí stojí, vše kolem najednou tak bezvýznamné, se zatajeným dechem sledují to malé dětské drama.
„Já… vlastně jsem voják. Bojuju se silnicí. S časem. A občas s lidskou blbostí.“

Schovávají se za stromy a čekání se brzy zdá nekonečné, jako by čas zničehonic zpomalil. Sídliště je nezvyklé tiché, jen ten jezevčík je upřeně pozoruje, vodítko zaháknuté na plotě.
„No co koukáš,“ utrhne se na něj holka bez sluchátek šeptem. Jako by mne svlékal očima, pomyslí si pobaveně. Vyndá zbytek šunky ze svačiny a pes začne nadšeně vrtět ocasem. No jasně, kamaráde, tohle tě bere víc.
Kousek mu utrhne, když se najednou dveře od školky otevřou. Otočí se. A pak se stane hned několik věcí najednou.
Otec chytne syna za ruku.
Dáma s kloboukem se rozesměje.
A Julinka překvapením ztuhne.

O pár metrů dál se Julinka zarazí.
„Slyšíte to?“
Obě ženy zavrtí hlavou. Co by měly slyšet?
„Někde tu štěká pes!“ oznámí holčička nadšeně, zatímco se divoce rozhlíží.
„Koukejte!“
A opravdu, u plotu školky, hned vedle zelené branky, je uvázaný jezevčík. Dáma s kloboukem překvapením ztuhne.
„Tomu, týme, říkám úspěch. Teď už zbývá jen schovat se do křoví a trpělivě sledovat, co bude.“
Juli okamžitě začne vybírat vhodný porost, jen holka se sluchátky zůstává skeptická. Víte, kolik lidí má dneska psa? Jenže když už je jednou součást party, nechce ji trhat, a tak se nakonec přikrčí za stromem.
Čekání začíná.

Funguje jenom jedna pokladna, ale nakonec se jim podaří zaplatit a opustit obchod bez ztráty zdravého rozumu. Posilněny svačinou vyrazí ke školce a během cesty znovu probírají důkazy.
„Plý má psa!“ oznámí okamžitě Julinka.
Holka přikývne: „Jo, asi jo. Ale možná má na psy alergii a toho plyšáka za oknem vozí jen tak z nostalgie.“
Julinka se zamračí, alelgii by teda fakt neblala.
„Má lád vodu.“
„No, snad.“
Juli se ještě jednou zamyslí a po chvíli s úsměvem vybalí: „Má kluka ve školce, ale není to Kuba, plotože jeho táta je oplavdovej voják!“
Jo, jasně. Kde jsme jen udělaly chybu?

Když se konečně vyhrabou na kopec, je to ke školce co by kamenem dohodil, první je ale na řadě vydatná svačina. Zásoby se tenčí a druhá zmrzlina za den je kategoricky zamítnuta, a tak nakonec skončí v nedalekém obchodě, nerozhodně bloumající mezi regály.
„Jakou chcete tyčinku?“ zeptá se holka bez sluchátek. „Kakaovou bez kakaa, kokosovou bez kokosu, nebo tuhle malinovou, která je z jablek?“
„Nějakou čtvrtou bychom si dát nemohly?“
„No ještě je tu jedna bez mouky, vajíček, cukru, mléka i ořechů. Za pětatřicet.“
Nakonec skončí s trsem banánů a třemi houskami. Nejsou tak bohaté, aby si mohly kupovat nic.

Řidič mávne na rozloučenou, otevře jim dveře a ony vyrazí na cestu. Dáma s kloboukem sice trochu kulhá, ale i tak mají ostatní co dělat, aby s ní udržely tempo.
Prvních pár metrů jde krásně, jenže pak se objeví první stoupání a Julinka spustí.
Mě bolí nožičky, když míjí parkoviště. Ne, nebolí, Juli.
To není fél, vy jste větší! u odbočky k Botanické. Jo a taky těžší, chápeš?
Já mám žízeň! v tom nejprudším kopci. A my snad ne?
Mně něco spadlo do oka, když se na obzoru ukáže poliklinika. Řasa, Juli, jenom řasa. Nemůžeš sebou chvíli neškubat?
Nemůže. Pomoc!

Cesta nahoru měla být úplně jednoduchá - zajížďka k zoologické, otočit a pak přímo ke Krakovu. Jenže věci jdou málokdy podle plánu a hned první křižovatka je zasekaná, uprostřed dvě nabouraná auta.
„Co se stalo?“ zajímá se okamžitě Juli, vystrašeně i zvědavě zároveň, natahuje krk.
„To bude jen ťuklé,“ uklidní ji holka bez sluchátek. Řidiči rozčileně gestikulují a obcházejí auta, prázdné schránky neschopné další jízdy.
„Bude to na dlouho?“ obrátí se dáma s kloboukem na autobusáka, ale ten jen odmítavě mávne rukou a zaposlouchá se do hlášení z dispečinku.
„Nedá se nic dělat, musíme jít pěšky.“
Julinka se zamračí.
„Do kopce?“

Po cestě zpět na kopec se pokusí vyzpovídat řidiče.
„Luboš? Jó, to je skvělej chlap, takovej pohodář, to byste nevěřili-“
„A já bych i věřila,“ skočí mu do řeči dáma s kloboukem, „ale nevíte, kde teď zrovna je?“
„To asi ne, ale počkejte, tohle vám musím říct! Třeba jednou, a fakt se to stalo, přísahám, jednou mu normálně zapadl autobus a všichni ti lidi mu šli pomoct, udělali řetěz a normálně ho odtamtud dostali.“
„To je skvělý, ale kde ho najdeme?“ ztratí trpělivost i holka bez sluchátek.
Řidič se zarazí, bezradně pokrčí rameny.
„Zkusil bych to tam, kde všechno začalo...“

Pomalu přejdou k zastávce, aby počkaly na autobus a mohly se vrátit na sídliště.
„Jede to až za dvacet pět minut. Nemůžeme tam prostě dojít pěšky?“ povzdechne si holka bez sluchátek otráveně.
Julinka prudce zavrtí hlavou.
„Mě by bolely nožičky!“
„A mě záda,“ přisadí si dáma s kloboukem, „vy mladí ani netušíte, kolik dá stáří práce! Jen si to představte - kyčle bolí, nohy bolí, sednout vás nikdo nepustí, důchody pořád nerostou a když už se jednou do něčeho pustíte, skončíte na policii!“
Holka bez sluchátek radši neřekne nic. Možná jsou v životě věci, které prostě vědět nepotřebuje.
„Směr školka, nastupovat!“

V Praze jezdím už tři tejdny. Oproti Jirkovu je to trochu změna, i když autobusy jsou všude skoro stejný. A lidi nakonec taky.
Líbí se mi, že jezdím po městě - žádný okresky, kde za bouřky padaj kmeny přes cestu, jen rovná silnice a přehledný křižovatky. Ale ty lidi jsou prostě stejný - kuřáci hulí na zastávce a z celýho světa maj jen ty oblaky kouře, zamilovaný se k sobě tisknou na zadních sedačkách, študáci na poslední chvíli cpou do hlavy anglický slovíčka. A mezitím pořád stejný sterilní hlášení, nástup a výstup, příští zastávka na znamení, ale život nestaví a jede dál.

Sundat si sluchátka? Fakt skvělý! pomyslí si holka se sluchátky ironicky. Druhou její myšlenkou je, že se možná přeslechla... protože má ta sluchátka... takže vlastně... no radši nic.
„Trocha odříkání vám jen prospěje,“ poučí ji dáma s kloboukem rázně, „kdo se postí-“
„Ten uvidí zlaté plasátko!“ přidá se Julinka nadšeně.
„Teď zrovna vyrážíme ke školce.“
Holka (bez sluchátek) opatrně přikývne a pak se zeptá: „Proč zrovna tam?“
„Vedou tam všechny stopy!“ vstoupí Julinka opět do debaty.
„Které všechny?“
Ticho, opatrné váhání.
„Všechny... tedy... všechna jedna. A ona vlastně nevede zrovna k téhle školce, ale tak...“
„Já tam mám kamaláda Kubu!“

Holka se sluchátky se zarazí. Nerozmyslela?
Od začátku je jí jasné, že to, co tady stará paní provádí, je naprosté šílenství. Hledat člověka, kterého neznáte a který se nejspíš vůbec neztratil, na místech, kde pravděpodobně ani není… a ponoukat náhodné děti, aby vám s tím pomáhaly. Bylo by tak snadné to všechno odsoudit, označit za absolutní ztrátu zdravého úsudku. Jenže na druhou stranu…
„A kdybych šla s vámi?“ zeptá se nejistě, protože kdo ví, třeba nemá patent na rozum - a třeba každé rozhodnutí nemusí být rozumné.
Dáma s kloboukem se usměje.
„Posila se vždycky hodí. Ale ta sluchátka si sundejte!“

„Voják?“
Julinka přikývne: „Jo a má spoustu síly a vždycky Kubu houpe na houpačce, takže on pak létá hlozně vysoko! Babí, mohly bychom jít na hřiště?“
Babička se chystá odpovědět, když se najednou zpoza rohu objeví holka se sluchátky. Rudé vlasy, rudé rty a ruce zastrčené do kapes mikiny. Přijde blíž a podezřívavě si dvojici prohlédne.
„Unesla jste další dítě?“
„Já šla doblovolně,“ zahlásí okamžitě Julinka a spokojeně se usměje.
„Jo, to určitě. A pořád ještě hledáte toho vašeho řidiče?“
Dáma s kloboukem rázně přikývne.
„Ano, hledáme, takže jestli dovolíte, už musíme jít... Tedy pokud jste si to náhodou nerozmyslela?“

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Zanedlouho už obě sedí v přívozu a pomalu se plaví na druhý břeh.
„Budeme lovit lybičky, babí?“ zajímá se Julinka a zvědavě se naklání přes zábradlí.
„Ne, tady už se dneska loví něco úplně jiného.“
„Já vím,“ přikývne holčička přemoudřele, „chlapi.“
Dáma s kloboukem se zarazí. A tohle ta holka slyšela kde?
„Ne, Juli, tady se loví důkazy,“ odpoví rozhodně a vydá se za kapitánem, aby mu vylíčila celé jejich pátrání.
Muž s úsměvem poslouchá, zamyšleně přikyvuje.
„No dřív tu jezdíval do práce Luboš, ten řídí autobus. Ale loni se s rodinou stěhoval do Bohnic, dával tam kluka do školky.“

Autobusem sjedou na Podhoří a dáma s kloboukem hned zamíří ke stánku.
„Jdeme na zmlzlinu? Babí, že jo, plosím,“ vycítí Julinka okamžitě příležitost.
„Zmrzlinu? V tomhle počasí? Jdeme zpovídat svědky!“

Když o pár minut později odchází, nejsou sice o moc moudřejší, ale holčička vítězoslavně svírá kornoutek.
„Bolůvkovou mám nejladši, tahleta má úplně stejnou balvu jako křídla toho motýlka, co jsem ho včela kleslila,“ vypráví Julinka a babička poslušně přikyvuje. Mezitím v dlaních obrací vrácenou minci. Panna, orel. Doprava, doleva.
„Kam vyrazíme dál, Juli?“
„Lodičkou!“
Žena přikývne, vlastně proč ne? Někde začít musí... a ona měla pro přívozy vždycky trochu slabost.

Vážená paní, vážený pane,
rád bych tímto reagoval na nabídku zaměstnání uveřejněnou na webu Dopravního podniku hlavního města Prahy. Vaše nabídka mě oslovila a věřím, že bych mohl být vhodným kandidátem na tuto pozici.
Jsem vyučen v oboru mechanik opravář motorových vozidel, mám platné řidičské oprávnění skupiny D a také průkaz profesní způsobilosti řidiče. V posledních čtyřech letech jsem pracoval jako řidič autobusu v Dopravním podniku měst Chomutova a Jirkova.
Jsem komunikativní a spolehlivý, práce řidiče je pro mě posláním i každodenní výzvou.
Pokud Vás můj životopis zaujme, rád se dostavím na osobní pohovor.
S přáním pěkného dne
Luboš Novák

Prochází kolem točny a babička Julince vypráví o svém pátrání. Najednou k nim zamíří jeden z nedaleko stojících řidičů.
„Dobrej. Promiňte, že se ptám, ale nejste vy náhodou ta paní z dvě stě pětky?“
Dáma s kloboukem překvapeně přikývne.
„Jitka povídala, že vás ráno vezla, tady je z toho hotová legenda.“
Paní se trochu zamračí. Pozornosti už si užila dost a spíš doufala, že bude brzy zapomenuta, ale třeba by se to dalo využít...
„A nevíte náhodou, kam ten řidič zmizel?“
„My jsme se nikdy moc nebavili, ale naposled říkal něco o procházkách u Vltavy.“
Paní spokojeně přikývne.
„Juli, vyrážíme!“

„Babí!“
Hračky zůstanou zapomenuty a holčička nadšeně utíká za babičkou. O chvilku později už ruku v ruce odcházejí ze školky (celkem spořádaně, brankou - na přelézání plotů dáma s kloboukem nemá kondici).
Pomalu zamíří směrem k Botanické a Julinka mezitím nadšeně vypráví.
„Včela jsem namalovala motýlka! A taky jsem byla u paní doktolky a plý jsem zase vylostla!“
„Vážně? No vidíš to, já už se jenom zmenšuju.“
Holčička se zarazí.
„Takže budeš zase malinká?“
„Úplně ne. Jenom ohnutá.“
Julinka přikývne, i když jí to moc smysl nedává. Proč se nevyrábí ohnuté metry?
„A kam vlastně půjdeme? Domů?“
„Ne, vyrážíme za dobrodružstvím!“

„Mami, co tady prosím tě děláš?“
Dáma v klobouku překvapeně zamrká, pohlédne na dceru.
„Co tu děláš ty? Myslela jsem, že máš dneska volno.“
Policistka podrážděně zamává telefonem.
„Moderní technika dokáže divy, víš?“
Paní jen pokrčí rameny.

O něco později je spor urovnán, rozčilená maminka uklidněna a chlapec odvelen do školy. Jen dáma s kloboukem je s výsledkem silně nespokojená.
„Přišla jsem o posledního spojence!“
Dcera se na chvíli zamyslí.
„A co kdybys na odpoledne pohlídala Julinku? Můžeš ji vyzvednout ze školky a pak pro mě za mě klidně pokračovat v pátrání. Nebo se snad vlastní vnučka do týmu nepočítá?“

Dvě stě pětka byla vždycky moje oblíbená linka. Občas mám pocit, že v sobě skrývá to nejlepší i nejhorší z celého sídliště, jako by se někdo prostě nemohl rozhodnout, kterou stránku ukázat.
Točna ve Starých Bohnicích, malebné náměstíčko, otevřená hospoda a kostelík obklopený stromy. Sídliště, Zhořelecká, Krakov. Neforemný obchoďák, hned vedle farmářské trhy. Pazderky, Dunajecká. Vzácné kousky zeleně, Botanická zahrada, škola i dopravní hřiště. Podhajky, zdánlivě nekonečná ulice. Řepínská, Libeňská, dlouhá zeď léčebny. Čimický rybník, rozpadající se obchoďák s nejistým osudem. A pak najednou konec, další točna, výhled na pole a dráty elektrického vedení.
Chvilku vydechnout, otočit a jedeme znovu.

„Tak co s tím provedeme?“ obrátí se policista na matku. „Chcete podat trestní oznámení?“
„No to asi ne.“
„Ale chcete, abychom to vyřešili.“
„No to asi jo.“
Muž frustrovaně zavrčí, pak se s vypětím všech sil usměje. Začíná chápat, proč při nástupu trvali na psychotestech.
„Víte, tak to jsme trochu v patové situaci, takhle to u nás bohužel nefunguje.“
„Ale přece ji nemůžete nechat unášet děti!“
Unaveně přikývne, na chvíli zaváhá, ale pak zvedne telefon a vytočí známé číslo.
„Kláro? Vím, že teď nemáš službu, ale nemohla bys dorazit? Máme tady tvoji matku, asi se v tom důchodu fakt nudí.“

Policejní stanice je maličký nevýrazný domek, uvnitř jen pár zaměstnanců, ospale čekají na konec pracovní doby.
„Tak povídej,“ vybídne muž chlapce.
„No my jsme měli jet autobusem a vlastně jsme jím i jeli, ale jenom kousek, protože pak se ukázalo, že tam není ten pan řidič. Tedy ono se to ukázalo hned na začátku, ale pak jsme se domlouvali, co s tím uděláme. Jo a taky jsme ještě byli na hřišti a byl tam s námi pan doktor, ale ten pak musel do práce, aby z něj byl hrdina.“
„No nepovídej. A co škola?“
„Když ona tam je hrozná nuda...“

Dáma s kloboukem tiše sleduje rodinnou debatu a čeká, jak dopadne. Nemůže to být tak zlé, maminka je určitě chápavá a nepřipravila by ji o posledního spojence, že ne?
„To jako vážně? Seberete někde na ulici malýho kluka, nakecáte mu bůhvíco a pak ho taháte po sídlišti?“
Hm, dobře, může to být tak zlé.
„Byl to stav nouze!“ brání se, ale je to marné. Než se naděje, rozčílená matka jí vyhrožuje policií.
Tak to bude ještě veselo, pomyslí si dáma s kloboukem pobaveně a svižným krokem vyrazí směr Zhořelecká.
„Tak jdete, nebo jak? Chtěla jste to přece řešit na stanici.“

„Musím… musím jít za pacienty,“ vyhrne doktor rychle, než si to stihne rozmyslet. Hrdinství může mít víc podob a dobrodružství čeká i za zavřenými dveřmi ordinace. Naposled se usměje, zamává malému klukovi a přejde přes ulici.
Dáma s kloboukem nevěřícně zavrtí hlavou, kývne na chlapce a vyrazí ke zverimexu, když najednou-
„Honzíku!“
Chlapec se otočí. Chce zmizet, ale pronikavému pohledu maminky nejde uniknou.
„Jak to, že nejsi ve škole?“
Nervózně přešlápne, opatrně zamumlá: „Pomáhám jedné paní hledat pana řidiče, on se totiž ztratil.“
„Paní?“
„Tady té,“ kývne chlapec na dámu s kloboukem. „Je docela hodná. A umí mistrovsky ničit nepřátele!“

„Vzhůru do víru velkoměsta!“ zavelí dáma s kloboukem, když obejdou obchoďák ze tří stran a (konečně!) najdou funkční vchod.
Doktor se podívá směrem k poliklinice, výčitky jemně nahlodávají svědomí.
„Možná bych přece jen měl jít k pacientům...“
Žena se zarazí, podrážděně zamračí.
„Takhle se stavíte k dobrodružství? Celé dny sedíte v ordinaci a teď, když můžete být hrdinou, byste najednou utíkal?“
Bez dalšího slova se otočí a začne si razit cestu davy nakupujících.
Muž zůstane stát, rozpolcený mezi možnostmi, mozek uhání na plné obrátky.
„Já myslím, že doktoři jsou taky hrdinové,“ usměje se na něj chlapec povzbudivě.
No jo, hrdinové...

Než se oba dospělí vzpamatují, celá výprava míří na hřiště.
Zatímco chlapec testuje skluzavku, dáma s kloboukem zpovídá jednu z maminek, které se mezi nohama motá dítě - a pes!
„Řidič? No já nevím, vypadají všichni stejně. A pejskař? Možná zkusit zverimex na Krakově, třeba tam nakupoval granule...“
„No jistě! Skupino, vyrážíme!“
Procházkou zamíří k obchoďáku.
„Taková milá paní, to už se dneska jen tak nevidí,“ rozplývá se dáma.
Doktor podrážděně namítne: „Ten její čokl občůral celé hřiště!“
„No… tak asi ne tak skvělá.“
„Nepůjdete ji zmlátit, že ne?“
„To jen když se nudím...“
Přikývne.
„Dejte vědět, až to bude hrozit.“

Dáma s klouboukem se v odpověď usměje. Má prostě skvělý tým.
Na chvilku si představí, jak by dnešek vypadal, kdyby všechno šlo jako normálně. Dojela by do obchodu, pak přejela do dalšího, potom se s těžkým nákupem táhla domů jak soumar. Tak s tím už je konec!
„Musíme vymyslet, kde začneme.“
Muž souhlasně přikývne a pak navrhne: „Neříkala jste něco o jezevčíkovi? Můžeme se poptat mezi pejskaři.“
Během chvilky se rozproudí divoká debata. Mají nejdřív zkusit Velkou skálu? Nebo snad Čimičák? A nebyla by taktičtější psí louka?
Po pěti minutách je chlapec otráveně přeruší: „Můžu si jít hrát na hřiště?“

Dáma s kloboukem usoudí, že začít s pátráním můžou kdekoliv, a tak před Dunajeckou významně pokyne ke dveřím. Rozkaz je jasný.
Když vystoupí, zahájí strategickou poradu.
„Jako první provedeme kontrolu zásob. Jak jsme na tom s jídlem?“
Muž vytáhne chleba se šunkou, chlapec krabičku s pečlivě nakrájenou zeleninou a k tomu sušenku. Žena spokojeně přikývne.
„Teplé oblečení? Dost pití? A co dovednosti? Umíte něco?“
„Já už umím číst!“ pochlubí se chlapec.
„Dělám chirurga,“ ozve se muž. „A vy?“
„Umím mlátit lidi holí,“ usměje se žena hrdě.
Chvíli je ticho.
„Copak?“
Doktor pokrčí rameny: „Jen přemýšlím, kolik vašich obětí jsem ošetřoval...“

Než dojedou na Sídliště, je si dáma s kloboukem jistá, že od řidičky se nic nedozví.
Než dojedou ke Krakovu, dá dohromady tříčlenný pátrací tým.

„Nechce jet se mnou?“
Muž překvapeně zamrká.
„Musím do práce.“
Probodne ho pohledem. Málokdy něco opravdu musíme.
„Tohle je… No tak dobře.“

„Vy někam jdete?“ zajímá se chlapec.
„Budou z nás detektivové.“
„A můžu taky?“

Nakonec se otočí na holku vzadu. Nepravidelně sestříhané vlasy jí trčí do všech stran.
„Budete taky detektivka?“ zeptá se kluk nadšeně.
„Detektivka? Tak to fakt ne. Navíc ty bys měl jít do školy. A vy dva sedět za únos dítěte.“

Holka se sluchátky nastoupí a svalí se na svou oblíbenou sedačku, ale všichni ostatní zůstanou zaraženě stát na zastávce.
„Tak jedem, nebo co? Takhle tu budem ještě zejtra,“ ozve se zevnitř.
Jako první se vzpamatuje dáma s kloboukem.
„Proč tu není ten normální řidič?“ štěkne rozčileně. Každý den ji zdravil. A za oknem míval plyšového jezevčíka.
„Co já vim… Tak jedete?“
Muž i chlapec nastoupí. Dáma s kloboukem na chvíli zaváhá, kytky v kostele čekají a ještě přece chtěla nakoupit. Nakonec ale rázně zavrtí hlavou, usadí se na přední sedadlo a nakloní se k řidičce.
„Teď ale vážně. Kde je?!“

Sedí v kuchyni, pomalu listuje reklamními letáky. V Bille mají banány za dvacet pět, v Lidlu jen za dvacet dva, ale zase je to dál a ji poslední dobou hrozně bolí záda. Nerozhodně si povzdechne - Penny je taky z ruky, ale zase tam mají levnější tvaroh a ona…
Znechuceně letáky odhodí, oblékne si kabát a vyrazí ke kostelu.
Na zastávce absolvuje svůj ranní rituál - kývne na muže, usměje se na chlapce, pohorší se nad holkou se sluchátky, která ji jako vždycky ignoruje. Pak se odvrátí, autobus zrovna vyjíždí ze zatáčky.
Jenže něco je jinak. Za volantem sedí úplně cizí žena.

Střípky ze života jednoho staršího muže, který si třikrát týdně povídá s dialyzačním přístrojem, ale jinak je celkem normální. Některé věci ho těší, některé štvou a některých se bojí. A taky má moc rád jedno úplně obyčejné nádraží.

Vlak na konec světa

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.

Nastoupil, dveře se zavřely, vlak se rozjel. Našel téměř prázdné kupé, jen u okna seděla žena asi tak v jeho věku.
„Dobrý den,“ pozdravil nepřítomně.
„Dobrý,“ odpověděla s úsměvem, „kam jedete?“
Kam jedu? Zmateně se podíval na jízdenku. Víkendová, platí ve všech spojích na území ČR.
„Netuším,“ přiznal. Ona se zasmála.
„Taky jsem takhle jezdila, koupila víkendovku a sedla na to první, co přijelo,“ vyprávěla nadšeně. „To člověk občas skončí na tak neuvěřitelných místech...“
Chápavě přikyvoval, ale ve skutečnosti vůbec neposlouchal.
Můžu jet kamkoliv. Kamkoliv, opakoval si.
Na nejposlednější z posledních výběžků světa. Na úplný konec.
Nebo na počátek?