Moje články

„Není to spíš pitomá variace na ještě pitomější mudlovskou zábavu?“ pochybovala Dafné.

„Vsadím se, že Drak z toho bude u vytržení,“ přesvědčovala ji Pansy.

Nad famfrpálovým hřištěm pomateně létala čokoládová vajíčka zabalená v barevném alobalu.

Jakmile byla vyjasněna pravidla honu, vzneslo se k nebi hejno košťat. Famfrpáloví hráči měli samozřejmě výhodu a chytači byli nejúspěšnější.

Harry s Dracem se přetlačovali ve vzduchu ve snaze vystrčit toho druhého z letové dráhy.

Neville a Hermiona se spokojili s tím, že natáhli na hřišti velkou plachtu a chytali všechno, co letcům upadlo. Jedna věc je totiž vajíčko ulovit a druhá věc ho neupustit.

Igor bažina seděl unaveně uprostřed hromady toxického odpadu.

Pitomá nekompetentní úřední hovada ho nakonec donutila, aby rozebral zpevněný břeh potoka. Idioti! Teď měl na zahradě hromadu legálního stavebního materiálu, naprosto bezpečného, jako parazitolog to musel vědět, ne asi. Je jedno z čeho máte titul, třeba z Plzně, jednou titulovanej, navždy chytrák, to věděl Igor Bažina s naprostou jistotou. Důležité je, že se mu podařilo zařídit, aby mu jeho poklady nikdo nevzal.

Je to soukromý pozemek? Je to soukromý pozemek!

Nanesl na hadřík ještě trochu leštěnky a zálibně si prohlížel své dílo. Jeden z pražců už se leskl jak psí kulky.

Plánování jsem svěřil umělé inteligenci. Proč taky ne? Ženský potřebujou tyhlety romantický blbosti, každou chvíli je v módě něco jiného, kdo má čas to sledovat?

Zadání jsem promyslel. Prostě jsem chtěl, aby mi naplánoval romantickou hudbu, květiny podtrhující vážné úmysly, prstýnek a tak. Já na to nejsem, ale prostě jsem jí chtěl udělat radost.

Umělýho inteligenta využívám dnes a denně v práci, zvykl jsem si na jeho servis, je spolehlivější, než kdejaká sekretářka. Co by se mohlo pokazit?

Že je něco špatně mi došlo až ve chvíli, kdy mi doporučil agenturu pro pořádání zásnubních večírků.

Halucinoval samozřejmě. Vybral pohřební agenturu.

Odtáhl se: „Čekám.“

„Na co?“ nechápal Harry.

„Na vysvětlení. Slíbil jsi mi, že mi konečně vysvětlíš, proč vlastně po tobě ropucha tak intenzivně šla. Nebyl jsi jediný, kdo jí ležel v žaludku, ale k tobě byla nejbrutálnější. Tak proč?“

Harry se podrbal na hlavě.

„Popravdě řečeno, nejsem na to hrdý. Nechal jsem se tehdy unést. Bylo by to šlo řešit efektivněji. Ale víš co? Stálo to za to.“

„Pořád jsi mi ale nevysvětlil, co jsi přesně provedl.“

„Vyzradil jsem utajovanou skutečnost,“ řekl sarkasticky Harry a vyhrnul si rukáv.

Severus se nahnul a četl: „Nemám vykládat, že inspektorka ministerstva je fosílie.“

1: „Jak to tam u vás vypadá?“

2: „Tady je x@y!@x... pardon, ten krám mi upadnul, tady je relativní klid.“

1: „Nějaké známky přítomnosti nepřítele?“

2: „Nic neobvyklého, opravdu. - @@x#!@! Kterej kretén mi postavil do cesty tu židli? Pardon.“

1: „A co zájmová osoba?“

2: „Momentálně s dalšími dvěma prohlíží knihy v knihkupectví. Žádné známky nepřátelského přiblížení.“

1: „Zůstaňte na příjmu, ještě se vám ozvu. Kdyby něco, okamžitě se hlašte. Je to jasné?“

2: „Rozkaz, pane!“

1: „Za chvíli vás přijde někdo vystřídat.“

2: „Konečně. A pane? Myslím, že jsem omylem rozbila…“

1: „Potom napíšete zprávu. Teď – neustálá ostražitost!“

Dodělám ty vypínače a jdu. Zase zejtra, paní Nováková. Je to v pořádku?

Jak jako kam jdu?

Koukněte se, paninko, kafe děláte dobrý, všechna čest, ten gulášek byl výbornej, ale to neznamená, že se vám budu zpovídat. Nebo vaší mamince. Ještě toho trochu.

Paní Nováková!

Koukněte, vy jste si mě zaplatila na jednu hodinu, ta teďka končí, a já mám šichtu jinde. Zejtra přijdu na tu pračku.

Necháš mě, babo jedna?!

Ne, rozhodně s váma neflirtuju!

Ne, nebudu se ukazovat vaší máti, jedna fúrie za odpoledne úplně stačí.

Jakej váš ženich? Ustupte, osobo!

Žádnej ženich, proboha, já jsem hodinovej manžel!

Alžbětina seděla v okýnku improvizované pevnosti s jednou nohou zaháknutou za okenní trámek a v zápalu boje házela dolů, co jí padlo pod ruku. dokud neucítila na rameni jemnou opálenou ruku Podkovy.

Skutečný vůdce ví, kdy má ustoupit. Podkova kývla na Alžbětinu a potichu se vytratily. Své vojáky nechaly příhodně za sebou.

Boje ještě chvíli pokračovaly, než dobyvatelé uzmuli vlajku a prohlásili se za jediné majitele práv. Nebyla to tak docela pravda, protože vlajku vymyslela a vyrobila Vlasta, ale kdo by čekal od kluků elementární respekt?

Vůdkyně a její první důstojnice se tou dobou už věnovaly překonávání mnohem zajímavější hranice.

Ten týpek jí snad musel něco hodit do pití, jinak to nebylo možný. Překvapil ji na záchodě a nenechal se odbýt. Nicméně se blížilo ráno, a bylo na čase se pohnout.

Vypotácela se z nonstop baru a vydala se pěšky domů, převléknout se na další směnu. Byla na sebe hrdá. Došla by do práce včas, i kdyby měla lézt po čtyřech. Po pár desítkách metrů kolem ní krokem projela tramvaj a zastavila na světlech.

Opilcova odvaha ji přiměla vytáhnout služební průkaz a nalepit ho na okno řidiče.

Tramvajačka se nakonec nechala ukecat. Horká chvilka v kabině za změnu trasy stála.

„Kráturo!“

„Co může Krátura udělat pro Paní?“

„Řekni mi… Ostuda Rodiny je zpátky z kriminálu?“

„Mistr Nezdárný Syn Mojí Ubohé Paní a Zhouba Rodu je doma.“

„Je sám?“

„Ne, Paní. Přivedl Blátivou Paní.“

„Dobře. Tak poslouchej. Dojdi do skleníků na střeše. Jsou tam ty květiny, které jsme spolu připravovali na Ten Velký Den? Kolik jich teď je?“

„Krátura je rozmnožil jak Paní řekla. Teď jich je dvěstě padesát.“

„Tak běž a ozdob s nimi všechny místnosti. Řekni jim, že jsou ode mě.“

„Ano Paní.“

Když se manželé Blackovi ráno probudili, nechápali, proč je celý dům zavalen květináči s tchýniným jazykem.

„Saleme, proč máš v pokoji hromadu zlata? Saleme!“

„Hmmm, jsem tak trochu investor… Je to problém?“

„Nechceš tím říct, že jsi vyloupil banku, že né?“

„Vzpomínáš si, jak pan Kraft vymyslel tu rovnici na výrobu zlata z ničeho? A jak ji pak zase zapomněl?“

„No jistě, porušovalo to nějaký eh, zákon. Něco s finančnictvím.“

„Správně. Jenomže než mu to zase příhodně vypadlo z hlavy, což se dalo předvídat, dovolil jsem si mu poskytnout pár finančních rad. Z čisté dobročinnosti.“

„Saleme, co jsi udělal?“

„Tak nějak jsem od něj ty vzorce koupil, za investici do výrobního procesu. Prodal mi ten patent.“

„Jak mu je?“

„Před chvílí se probudil, ale nebuďte tam dlouho. Potřebuje odpočívat. Má otřes mozku a pár zlomených kostí. Nic, co by se nedalo spravit. Tím myslím – do stavu před úrazem.“

„Myslíte tím – nějaké trvalé poškození, které vzniklo jindy?“

„No, upřímně, může to být vrozené. Prostě jsme zjistili výrazné anomálie kognitivních funkcí – nejsou způsobené úrazem, ale naopak k němu možná vedly.“

„Hmmm…“

„Harry…“ zachroptěl náhle pacient.
Harry na nic nečekal a sklouznul se po hladké podlaze k posteli.

„Draco! Cos to vyváděl, ty bejku?“

„Hagrid říkal…“

„Hagrid je idiot! Málem tě skalpovali! Nemůžeš jít k hypogrifům, když zrovna tokají!“

„Strp!“

Jestli se v kriminále a na útěku něco naučil, tak to bylo neplýtvat potravinami.

Voda v kotlíku začínala bublat. Opatrně nařízl další vrstvu. Od kořínků byla skoro průhledná a postupně se vybarvovala do bledě zelena až na vrcholku cibule zasychala do zlatavě hnědé. Postupně sloupával jednotlivé vrstvy slupek, opatrně a pečlivě. Když byla úplně očištěná, nakrájel ji na malé kousky a hodil do vody. Přidal nějakou kořenovou zeleninu, kterou jen omyl a rozkouskoval.

„Cibule se musí loupat pomalu. A kořenovou nemusíš loupat vůbec, těsně pod vrchní vrstvou je nejvíc vitamínů.“

„Vitamínů?“

Sirius byl samé překvapení, to mu Harry přiznal.

„Vždycky jsem se zajímal o mexickou mytologii,“ vysvětluje Sexátor. Rozbalí starý pergamen, nebo co to je, a Kate mu zachmuřeně kouká přes rameno.

„Co je tohle?“ ukáže na řadu podivných pokroucených figur. Celý diagram vypadá jako bizarní pyramida. Každou vrstvu tvoří podivní tvorové. Jedno mají společné. Kapky krve, poměrně realisticky nakreslené pod jejich ústy.

„To jsou lamači srdcí,“ vysvětluje Sexátor. „Jejich, ehm, účel nebo smysl je vzít z oltáře srdce oběti a roztrhnout ho. Potom ho vyždímají. Tím se pak živí ty další potvory.“

Kate vypadá otřeseně, ale na Setha to neudělalo valný dojem.
„Budeme se muset prostřílet,“ konstatuje suše.

Patriarcha Weasley odklepl popel z doutníku a nařídil bílé věži, aby se pohnula. Figura se posouvala po šachovnici s dunivým rachotem.

„Šach – mat!“

Patriarcha Malfoy zaskřípěl zuby.

„Tak ještě poslední partii, než půjdeme domů.“

To bylo předtím, než se obě rodiny definitivně rozkmotřily. Malfoy senior nesl opakující se prohry nelibě. Jediná věc, ve které Weasleyho nikdy nepřekonal.

Otec Weasley s lordem Malfoyem šachy nehráli. Nejblíž se k sobě dostali v jednou knihkupectví, kde se poprali jako mudlovští uličníci.

Pan Ronald Weasley a dědic Draco Malfoy se po letech potkali U tří košťat. V tichosti vytáhli šachovnici.

„Tentokrát tě porazím, lasičko!“

V příštím životě budu zubařkou.

Umrtvím nerv, aby mi pacient nekecal do práce. S ochrnutou hubou to nejde.
Potom zapnu brusku.

Zatímco budu brousit zbytky zubu a cementu, povedu společenskou konverzaci se sestřičkou.

„Ty nový nože co teďka dělaj jsou úplně na prd.“

„Že jo? Voni mi k tomu dali vocílku. Já jsem si myslela, že to bude dobrý, když je to Solingen, ale vůbec. Dvakrát vařím a musím to nabrousit. Mě to tak sere!“

„Já mám na chalupě brusku. Asi si ji přivezu do Prahy a ocílku dám na chalupu. Co jinýho?“

„My máme obyčejnej brousek. Tak si vypláchněte.“

Hermiona vztekle zafuněla. Svírala v rukou plánek bytu a mumlala nad ním kouzlo, ale nic se nestalo. Znova. Výpočet, runy, zaklínadlo, nic. Znova.

„Miláčku, nechceš si jít lehnout?“

„Hned, hned,“ zavrčela nepřítomně. „Jen tu něco dodělám.“

Přitiskla si frustrovaně prsty ke spánkům. Kam to všechno mohl schovat?

Když odešla ze skupinové terapie s prásknutím dveřmi, léčitel měl vážný pohovor s jejím mužem. Netušila, o čem mluvili, ale zdálo se jí, že to souviselo s následujícími událostmi.

Její knihy nezmizely ze dne na den. Postupně ubývaly, počínaje těžkými studijními materiály. Až najednou nezbylo vůbec nic. Prázdné police knihovny se jí vysmívaly.

Tlustý tuleň se vyvaloval na holé mokré skále a vyspával kocovinu. Z ničeho nic se objevil poštovní holub, zavrkal a hodil po něm vzkaz.

„Kterej kretén mě budí?“ pomyslel si tuleň.

„Zajímaly by tě tajné informace?“ stálo v dopisu.

„Aj aj, to bude na dýl,“ pomyslel si unaveně tuleň, ale hned začal odepisovat.

Po několikeré výměně vzkazů konečně bylo zřejmé, že Spojené seskupení velrybářů chystá sítě a plánuje zátah na všechny tuleně. Tuleň okamžitě vyhlásil poplach. Všichni se připravili na smrtící úder a opevnili všechna svoje hnízda.

Spojené seskupení velrybářů toho dne dobylo posvátný chrám, kde toho dne nikdo nepřekážel.

Sybila Trelawneyová byla zahalena oblaky kouře z aromatických lamp, vonných tyčinek a vykuřovadel.

Protiva v těch oblacích zabloudil. Motal se od jednoho chuchvalce k druhému a hledal svou věštkyni. Frustrovaně pročesával místnost, ale Sybila nikde. Kam mohla zmizet?

Přece TEĎ neodešla?

Protivova paměť nebyla valná, ale co si vybavoval, neudělal nic, kvůli čemu by jeho milá opustila hrad. Rozčílil ji jeho zpěv? Nemá ráda, když na ni ze stropu padají květiny? Přece ho tu teď nenechá, když se konečně našli a pochopili. To ne!

Nakonec ji našel v nejhustších mracích. Z uší jí vycházela pára z pepřového lektvaru. Díky Merlinovi!

„A esli chce někdo něco vědít, tak by měl najít pavouky,“ prohlásil Hagrid a s hlavou hrdě vztyčenou vykročil, tyče se nad kohortou svých věznitelů jako mrakodrap nad kadibudkami.

„Nemám rád pavouky,“ zabručel sklesle Ron, když hájovna osiřela.

„Myslím, že nám nezbývá, než vypátrat, co tím Hagrid myslel. I když popravdě řečeno, taky z toho nejsem úplně nadšený,“ řekl zamyšleně Harry.

Později se oba vyplížili do Zapovězeného lesa po stopách pavouků. Nebyli ale sami.

„Proč pořád koukají na zem?“ divil se Vincent.

„Mravenec!“ vyjekl Greg, když na něco šlápnul.

„Kéž by! Zlatej mravenec! Je to mladá akromantule!“ zašeptal zděšeně Draco.

Zvonek nade dveřmi prodejny masážních křesel vesele cinkne.

Čahoun s vlasy odstínu žhnoucího táboráku sebou trhne, otočí se ke dveřím, a rozzářeně roztáhne ruce jako pozvání k objetí: „Azirafaeli, páni, neviděl jsem tě věky.“

„Taky tě rád vidím, Crowley,“ řekne stydlivě baculatý cherubín. Jeho blond kštice je tak světlá, že to vypadá, jako kdyby měl svatozář.

„Pojď, posaď se, tohle musíš vyzkoušet,“ volá nadšeně Crowley a táhne Azirafaela k masážnímu křeslu.

Ten si upejpavě sedne na krajíček zařízení a zeptá se: „Poslyš, Crowley, ale není tohle,“ zaváhá, „pokušení?“

„Rozhodně ne!“ vykřikne zděšeně zrzek. „Tohle je patentovaná božská blaženost. Opři se!“

„Už se loučí discoborci…“ duněl sametový hlas.

Igor Bažina se natřásal ve svém šedém saku, které dobře maskovalo skvrny od tlačenky.

Před ním se vlnila půvabná milfka v černých kozačkách na platformě a síťovaných punčochách. Nad punčochami byla kratičká kožená minisukně. Výš se pan Bažina nedíval.

Dáma svírala v ruce láhev se zteplalým pivem značky Tiger a co chvíli se z něj napila.

Panu Bažinovi bylo v tanečním sálu horko a ukrutně se potil.

„Vítězem soutěže o nejlepšího tanečníka se stává pan Igor Bažina,“ zahalekal do mikrofonu dýdžej. „Všichni se podívejte. Má hlavu jako discokouli.“

Sálem se rozezněl uznalý potlesk.

„Missstře, cítím ho. Missstře, blížím se, plížím se, plazím se stínem. To bude massakr, brzy ho sspolknu. Sssvačinka na obzzoru…“

Velký tlustý had se vlnil odborem záhad aniž by byl spatřen. Měl důležité poslání – vyčistit Smrtijedům cestu k proroctví. A cestou vyřídit několik nepohodných osob a splatit pár posledních dluhů Pána zla.

Úkol se zdál být snadný a zároveň i zábavný. Každopádně nutričně výživný. Mohutné šupinaté tělo se pohybovalo překvapivou rychlostí.

Na konci chodby seděl na židli nevýrazný zrzavý muž, takový pantáta. Evidentně byl unavený a odpočítával minuty do konce hlídkové služby.

„Již ssse blížím, Misstře…“

„Zzzrada! ZZZvěromág je promyka!!!“