Moje články

Pohledem přejela prázdnou šatní skříň, stůl i několik poliček. Zely prázdnotou. 

Všechno měla sbaleno ve dvou kufrech, co byly položené na zemi.

A máš tam kde bydlet, Emmo? 

Nechceš si to rozmyslet? 

Copak je ti tu s náma špatně? 

Co když se tam neuchytíš?

V hlavě jí zněly znepokojivé otázky od otce a obou bratrů. 

Všechny si je položila už před několika měsíci sama. 

Ale teď měla jasno, jako snad nikdy. 

Stěhovala se do malého městečka v severním Irsku. 

Groove. 

Tam se nemohlo nic pokazit. Určitě se jí tam bude líbit. Místo pro pekárnu měla, dokonce i dům. 

Vykročila pravou.

"Katherine, pamatuj si, že jako manželka máš právo nevypovídat."

Pronesl k ní klidným hlasem její právník. 

Malou chvilku tuhle možnost zvažovala, ale nakonec zavrtěla hlavou. Ona vypovídat chtěla. 

Tohle už nebylo jenom o vázičkách nebo nějakém pošetilém snu. 

Tohle byla pověstná poslední kapka. 

Před několika lety se nestala členkou fénixova řádu jen tak pro nic za nic. 

Nesnášela lež. 

Vešla do místnosti a rozhlédla se kolem sebe. Věnovala malý úsměv muži v první řadě, hned potom si všimla dalších známých tváří. Samozřejmě že ji přišly podpořit její kamarádky. 

Zhluboka se nadechla a posadila se do křesla, které bylo vyhrazené svědkům. 

Společně dojdou po cestě na kraj jezera. Vytáhne deku a rozprostře ji na trávu. 

Ani prut, kyblík a lahvička s krmením mu samozřejmě nechybí. 

"Teď musíme navázat háček na prut. Koukej...takhle."

Poctivě vysvětluje krok za krokem. 

"Teď si připravíme návnadu."

Otevře lahvičku a nabere jednu kroutící se žížalu. Umístí ji rychle na háček a obrátí hlavu ke svému doprovodu. 

"A teď je čas nahodit." 

Mrkne se spikleneckým úsměvem a švihne prutem, aby se háček dostal co nejdál od břehu. 

A pak už jen sedí, i když ne potichu. Velmi často se vedle něj ozve dětský hlásek. 

"Dědečku, už berou?"

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Pronesla jednou v létě její maminka, když se opalovaly na lehátku. Jí bylo pět a pracovat neměla v úmyslu. Chtěla si najít muže, který se o ni postará a ona se bude věnovat nějaké bohulibé činnosti. Například péči o jednorožce. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Ozvalo se, když připálila druhý kastrůlek s večeří. Nestíhala, protože děti byly nemocné a stoupala jim teplota. V koši na ni čekaly jeho košile, které měla do rána vyžehlit. Ve dřezu pak kupa nádobí na umytí. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Řekla sama sobě a šla psát knihu, zatímco si její nový přítel hrál s dětmi.

Popocházel po místnosti a rozhlížel se kolem sebe, jakoby něco hledal. 

Došel ke stolu, postupně bral do ruky jednu knížku za druhou. Nadzvedl haldu papírů, posunul vázičku. 

"Kde mám brýle? Kam jsem si je jenom dal?"

Přešel do obývacího pokoje a jeho pohled neustále přejížděl z konferenčního stolku na poličky s knihami. 

Čím dál, tím víc se mračil. 

Dokonce se zašel podívat i do kostela, do zpovědnice. Ale kromě hrníčku od čaje v ní nic nenašel. 

Konečně mu jeho ruka vystřelila k vlasům. Nahmátl obroučky a vítězoslavně se usmál. Konečně našel svoje ztracené brýle. 

Sem já to ale hlava děravá.

Když se Andrew zašel podívat za novou majitelkou koňských stájí, povykládala mu Charlotte o svém snu rozšířit chov o nějaká domácí zvířata. Chtěla tu mít slepice, kozy i krávu. 

Zbývalo jí jen postavit pro ně obydlí. 

Nerada něco odkládala, s přípravami začala hned.

Sehnal v Groove řemeslníka, který jí za menší poplatek pomohl se stavbou chlívku pro kozy, jednoduché stáje pro krávu, ale kurník - ten si chtěla postavit Lottka sama. 

Sice jí to trvalo dvakrát tolik času, než Liamovi, ale mohla být na sebe pyšná. 

První snáška vajíček byla sice slabá, ale zanedlouho už patřila mezi dodavatele pro celé město. 

A potom Emma z pračky vytáhla další ponožku. Tmavě modrou, která na sobě měla vyšitý obrázek bílé sovy. 

Takovou, která se nehodila k žádné jiné ponožce, která před ní ležela na zemi. 

Měla je pěkně vyskládané na zemi, aby nic nepřehlédla. 

Bylo tam několik šedých, odlišné velikosti. 

Černá se zelenými puntíky. Zelená s černými puntíky. Bílá s černými a zelenými puntíky. 

Několik růžových, které k sobě nepasovaly. 

Měla už celý koš ponožek, které se k sobě nehodily. Prolezla celý dům, ale nemohla najít žádnou, která by vytvořila dvojici. 

S rezignovaným vzdychnutím přidala tmavě modrou ponožku do koše k těm dalším. 

Když byla poprvé těhotná, slýchávala naprosto zbytečný věty. Od kamarádů i lékařů, od starších paní na náměstí. Některé jí to přišly říct přímo do pekařství.

"Neměla byste nad tím tolik přemýšlet."
"Musíte být v klidu."
"Měla by ses vyspat do zásoby, po porodu nebudeš mít čas."
"Máte velký břicho, nečekáte náhodou dvojčata?"

Bohužel to nepřestalo ani po porodu. 

"Spěte tehdy, když spí dítě."
"Nemůžete ho pořád nosit."
"Nemějte ho tak dlouho u prsu, dělá si z vás dudlík."
"Nech to taky někdy vybrečet, nesmíš za ním pokaždé hned letět."

Ocenila kastrůlek horké slepičí polévky, kterou jí donesla Meredith. Beze slov.

Jakmile se otevřela v Groove cukrárna s kavárnou, brala ji jako konkurenci. 

Kdo doteď pekl narozeninové dorty celému městečku? Ke komu chodili lidi na tartaletky a levandulové sušenky? Aha! 

Odjakživa měla slabou vůli, tak se jednoho dne vydala na kontrolu, kterou maskovala přátelskou návštěvou. 

Sundala si kabát a sedla si ke stolečku. 

Hm, možná mi tu chybí nějaká dekorace...kytka ve vázičce.

"Dobré odpoledne, Aisling." 

Pronášela medovým hláskem a doprovázela to úsměvem, ve kterém by pouze její nejbližší odhalili přetvářku. 

"Dala bych si jeden dýňový muffin a kávu se šlehačkou." 

Dýňová příchuť v prosinci?

"Omlouvám se, ale káva došla."

COŽE? 

Olalá, pro dnešek má padla! Zabouchne knihu výpůjček, zvedne ze židle a posbírá si všechny svoje věci...hlavně termosku s kávou. Sebere ji ze stolku v knihovně a šupne zpátky do kabelky. Zítra ráno ji zase bude potřebovat. 

Zbývá ještě závěrečná kontrola. 

Pohledem přejede po ztichlé místnosti. Všechny regály - v pořádku. Knihy v nich - seřazené. Odškrtává si jednotlivé kolonky ve svém imaginárním notýsku. 

Zastaví se až u pohovky v rohu. Jak mohla přehlédnout, že tam stále někdo sedí? 

"Haló? Knihovna už zavírá." 

Ale čtenář sedí dál, jako by neslyšel.  

"Slyšíte mě?"

Konečně zvedne hlavu. 

Nejspíš ji čeká ještě jedna výpůjčka.

Grace skončilo funkční období a bylo potřeba zvolit nového starostu. 

Kdo ví, kde se vzal nápad napsat se na kandidátku. Snad to byl jeden z těch impulzivních, které jí občas vletěly do hlavy a pak je nemohla vyhnat ven. 

Nakreslila si pár volebních letáčků pastelkami, upekla bábovku a její portrét se objevil i na etiketách jejich vína. 

V pekařství byla stále stejně milá jako dřív, teď u toho ještě navíc přemýšlela, kdo by jí mohl dát hlas. 

--------------

Nakonec to nedopadlo dobře. Jenže s malým synem na krku a starostí o domácnost i pekárnu...bylo to tak vlastně lepší. Pogratulovala vítězi. 

Hans byl na ni vždycky trochu moc nóbl.

Všechny ty okázalé plesy a zahradní slavnosti, kterých se museli účastnit...z reprezentativních důvodů. 

Na návštěvě u jeho matky jednou omylem zaslechla, že je zlatokopka. Oba nejspíš předpokládali, že její úroveň němčiny ještě není tak dobrá, aby jim rozuměla.

Jeho peníze ji ale moc nezajímaly.

Místo drahé narozeninové oslavy by raději uvítala, kdyby někdy zůstal doma a popovídal si s ní.

Po společně strávené noci by ocenila, kdyby jí uvařil kávu. Nepotřebovala svazek bankovek hozený na peřinu.

Jejich dcera by zase ocenila, kdyby jí někdy přečetl pohádku a nezavíral před ní dveře.

Společně vešli do sálu, kde se dnes konal hasičský ples.

Bílé ubrusy na stolech. Zlaté tácy s občerstvením. Skleničky šampaňského.

„Dneska to tu je dost nóbl, co říkáš?“

Neměl tyhle okázalé akce moc rád. Dával přednost procházkám v lese, kde se mohl ušpinit a nezatahovat břicho. Kde na něj nebyly upřené pohledy několika desítek lidí, obzvláště těch starších dam u prvních stolečků.

Ale když pohlédne na ni, jak tam vedle něj stojí v plesových šatech a usmívá se...je mu najednou všechno jedno. Čert vem babky i nóbl okázalost! Dnešní večer byl jen jejich a nic jim ho nemohlo pokazit.

Bylo načase povolat rodinného právníka, aby Gregorymu pomohl z vězení. Aby to za něj...jak se tak říkalo...vyžehlil. 

"Ty jsi vážně netušil, co v tom kufříku bylo?"

Zavrtěl hlavou. Měl se ptát, ale bohužel tak neučinil. Teď už bylo pozdě litovat. 

"Kamaráde, víš že ti hrozí tři roky natvrdo?"

Pokrčil rameny. Možná to tak mělo skutečně být. Třeba si to dokonce zasloužil, za svou naivitu, že svět je v pořádku. 

Trvalo dlouho, než se vrátil zpátky domů. Povolal si ho otec. 

"Už toho mám dost! Odjedeš do Groove. Uvolnilo se tam místo faráře." Pronesl nesmlouvavým tónem. 

Gregory tentokrát neprotestoval. 

Když ho oslovil jeden ze skupiny týpků, co občas zahlédl v hospodě, neviděl za tím nic tak špatného. 

Chtěl jim jenom pomoct. 

"Hele, něco bych od tebe potřeboval." Zašeptal mu jednoho dne v potemnělé uličce Londýna, když vyšli společně na cigaretku. 

Pobídl ho, aby pokračoval. 

"Tendlecten kufřík odneseš na nádraží do úschovny zavazadel a necháš ho v boxu číslo padesátsedm."

Neptal se, co v něm je. Věřil, že to budou léky pro nemocnou babičku nebo třeba jiná prospěšná věc. 

Jak moc se mýlil, pochopil ve chvíli, kdy ho obklopila skupinka policistů. 

"Pane Myers, půjdete s námi. Ten kufřík si vezmeme."

"Mami, my chceme pohádku"! 

Pousmála se a začala chystat plesové šaty. Usedla ke stolku a začala vyprávět.

Byla jednou jedna dívenka, která se jmenovala Zlatovláska. Jednoho dne se zatoulala v lese, narazila na malý domek. 

Oliver i Antoinetta leželi v postýlkách, ani nedutali. 

Na stole stály tři misky kaše. Zlatovláska ochutnala z první:
"Ta je moc horká!“ prohlásila.
Z druhé: „Ta je moc studená!“
Ale když ochutnala ze třetí, usmála se: „Ta je tak akorát!“ — a celou ji snědla.

Konečně i ona byla oblečená a jako poslední si vetkla do vlasů perlovou čelenku. 

"Maminka je princezna." Vydechla obdivně její dcera. 

Váhavě k ní natáhla ruku a položila na stůl. Zvědavě na ni koukla a vyčkávala na svou předpověď budoucnosti. 

"Tvůj syn bude právník a dcera starostka."

"Ale já nemám..." Zaprotestovala. 

"Ticho, všechno bude. Za půl roku odjedeš do malýho města na severu Irska a tam si otevřeš malou pekárnu, která bude hodně, ale fakt hodně oblíbená. Nejlepší nápad budou levandulový sušenky. Po narození syna ti trochu šibne a budeš kandidovat na starostku, to ti naštěstí nevyjde. Přistěhuje se za tebou tvůj bratr, začne se živit jako lékař. Budeš mít psa, spoustu přátel a za pět let si zlomíš nohu." 

Uf.

"Mám takový neblahý pocit, že jsem se ztratil. Jako bych to v poslední době nebyl já. Bloudím tady po zahradě a nepoznávám to tu."

Starší muž se začne zmateně rozhlížet po okolí. 

"No vážně, tyhle stromy vidím poprvé. Ani ta lavička tu nikdy nebyla...tu budovu museli přistavět někdy v minulém týdnu, že?"

Po cestě kráčí zřízenec v bílém plášti a hlasitě volá. 

"Pane Novák? Haló, kdepak jste. Jo, tady."

"Vy jste se nám zase ztratil, co? Za chvilku vám začíná vodoléčba."

"Musím říct paní doktorce, aby vám zvýšila dávku léků."

Posadí muže na kolečkové křeslo a veze ho zpátky.

Bylo to už poněkolikáté, co přes víkend hlídali s Meredith jeho ročního synovce Huga. 

Většinou si bral pár oblíbených hraček, tentokrát měl jedinou. 

Robustní plastové auto s vyklápěcí korbičkou a velkými koly. 

Prý ho dostal k narozeninám od Kevina. Ten ho sehnal někde v zahraničí. Údajně je to legendární hračka pro malé kluky.

Takže celé dopoledne se bavili tím, že převáželi věci z jednoho pokoje do druhého. Míček. Misku. Vázičku. Dvě sošky, na které jen sedá prach. 

Když vejde Meredith, Hugo už jede naproti a chce jí naložit na korbu.

Hele...brzdi trochu, Hugo. Ať nedopadneš jako tvůj tatínek...Gilbert. 

Jako malý měl oblíbenou hračku. Nebylo to autíčko či vláček, ale panáček s padákem. Natáhla se gumička, panáček vylétl a snášel se pomalu na zem.

Hrál si na zahradě, když se jeho mamince poprvé neudělalo dobře.

Opakovaně vystřeloval panáčka do vzduchu, když ji odvezla sanitka do nemocnice.

Pevně svíral malého letce při návštěvě v bílém pokoji. Když se vraceli zpátky domů, tatínek posmrkával a nenápadně si utíral slzy.

Když se dozvěděli tu smutnou zprávu, dlouho si tiskl panáčka v ruce, až mu v dlani zůstal obtisk.

Poklidil hračku do krabice. Jeho dětství skončilo.

Nedávno ji při úklidu v podkroví našel.

Freddy byl záhadolog. Už od dětství ho bavilo zkoumat podivné úkazy. 

Paradoxně se mu doteď nepovedlo zahlédnout žádného mystického tvora. 

Ale dnes byl jeho den D!

Na doporučení svých dvou kamarádů se rozhodl naobědvat u Jeřába. Potkal tam velmi netradiční návštěvu.

Zrovna si nabíral na vidličku kousek masa, když se potichu otevřela malá dvířka u sklepa.

Najednou před ním stojí malý skřítek s červeným nosem. Na sobě má oblečený hnědý kabát a červené kalhoty. V ruce drží malý půllitr s polotmavým ležákem. Mírně zavrávorá, jako by jich snad měl v sobě víc.

Freddy si protře nevěřícně oči. Ale skřítek nezmizí.

"Mohl bych poprosit o čaj?"

"A dáš si meduňkový?"

"Ten se žlutým obalem."

Jeden čajový sáček vezme ze stolu a čte. "Polibek slunce?"

Pousmál se. "Tenhle nic zásadního nezpůsobí, nemusíš se obávat."

Několik kouzelných čajů od něj už vypila a věděla, že můžou mít různé účinky. Některé jí dodávali energii, jiné zase brali. Když vypila čaj včera, zmizela lehká rýma, co ji trápila v posledních dnech. 

Pokrčila rameny a připravila dva hrníčky. 

Zalila horkou vodou, přidala lžičku medu a napila se. Stačil okamžik, aby se začala cítit jinak.

"Já věděla, že ti nemám věřit." Zachvěje se.

Naštěstí byli sami doma. 

V pozdním odpoledni bývá v pekárně sama. V regálech nezbývá moc pečiva, všechno už je prodáno a tak má čas uvařit si čaj a chvilku si odpočinout.

Do ticha se ozve osamělé vrznutí dveří. Natočí hlavu tím směrem a vyčkává. Šouravé kroky se přibližují a pak se najednou zastaví kousek od ní. 

"Už jsem myslela, že dnes nepřijdeš. Hrníček mléka už mám pro tebe nachystaný."

Malý tvoreček na zemi vypadá spokojeně. 

Od bratrova kamaráda Freddyho se dozvěděla, že se jedná o brownieho. Malého skřítka z irské mytologie, který ji rozhodně neublíží.

Mléko nalije do nastavené misky. 

Kroky se zase vzdalují.

Vánoce. 

Její první, které trávila sama s dětmi. První, co mohla v klidu dýchat. První bez všech těch lží nebo vyčítavých pohledů. 

Obě děti, Oliver i Antoinetta, konečně usnuli. 

Myslela si, že dnes snad nezaberou. Ještě před půl hodinou tu běhali a hráli si s hračkami, co dostali pod stromeček. 

Posadila se do vínově červeného ušáku, vytáhla z krabice knížku a přikryla se dekou. Rožnula lampu a nalistovala stránku, kde předchozí večer skončila se čtením. 

Vedle na stolku měla pár kousků cukroví, po jednom sáhla. 

Klid a ticho najednou přerušilo skoro neslyšené zaklepání na dveře. 

Pousmála se a šla otevřít. 

Pár rozespalých dětí se souká ze svých stanů. Protahuje se, protírá oči a zívá. 

Postupně se řadí před dlouhou tyč s táborovou vlajkou. Někteří narychlo vážou tkaničky u bot, někteří rovnají brýle na nose nebo zastrkávají tričko do kalhot. 

Vedoucí obhlídne skupinku. 

"Teď se sečteme, táborníci!"

Vyzve děti a podívá se do denního rozpisu, co je dnes čeká. Dopoledne budou stavět domečky pro skřítky a odpoledne pak batikovat táborová trička. 

"První, druhý, třetí, čtvrtý..."

Najednou se odhrne celta jednoho z dívčích stanů. Nenápadně se z něj vyplíží mladík a zařadí se na konec skupiny. 

"To je dost, Gregory."

"Dvacátý pátý."

Když všichni tři byli ještě děti, často hrávaly na půdě pro kamarády divadlo. 

Tentokrát nacvičili klasiku - Romea a Julii. 

"Emmo, hlavně nezapomeň umřít...ne jako minule, když jsme to zkoušeli."
"Nesmíš ten dřevěný nožík pohodit tak daleko, Andy."
"Já ho nepohodil, on mi tam sám omylem upadl."

Trojité zachichotání za starou dekou, která je natažená přes prádelní šňůru a připomíná divadelní oponu. Před ní sedí pár malých diváků na starých krabicích. 

Opona najednou spadne a Emma začíná potichu číst. 

"Dva rody, oba stejně vznešené,
jež proti sobě léta vedou boj, 
zas vyvolaly v krásné Veroně 
ze staré zášti nový nepokoj."

"...a tenhle drak si vyhlídl krásnou princeznu ze zámku."

Otevřela dveře od domu a zaslechla mezi dveřmi útržek jejich hovoru. Usmála se, sundala boty a vložila je do botníku.

"Jenže ta princezna za drakem jít nechtěla, tak si na pomoc zavolala prince Edwarda. Edóóó." 

Pozvedla překvapeně obočí, když její manžel pozměnil hlas a snažil se napodobit vysoký ženský hlas. 

"Edward přiběhl s mečem za drakem. Chlapsky to probrali, dali si hrníček piv-...limči a pohádky byl konec." 

Zavrtěla nevěřícně hlavou nad jeho fantazií. 

Nakoukla do dětského pokoje. Hugo seděl s otevřenou pusou a upřeně pozoroval loutkové divadlo, které ovládal Antoine. 

"Tak si na tu konferenci jeď..."

Už delší dobu chtěla odejít. Neposlouchala jeho argumenty, které většinou začínaly slovem JÁ. Vrtěla hlavou na tvrzení, že spolu musí zůstat kvůli dětem. Moc dobře věděla, že jí celou dobu lhal a manipuloval s ní. 

Na začátku se samozřejmě snažil...nosil jí kytky, dárky, chystal snídaně do postele a četl pohádky dětem. Záleželo mu na nich.

Jenže poslední dobou toho ubývalo a víc času trávil v práci. 

Vlastně jí ten odjezd na konferenci přišel vhod. Sehnala jim malý domek na anglickém venkově. Tam, kde to nesnášel. Nikdy je tam nenajde. 

"...ale pak se nediv." 

Bylo to takové jeho klasické ráno. Svižný běh do lesa, snídaně, horká káva.

Nasadil si brýle, přistoupil k oknu a pohled upřel na louku před kostelem. Někoho totiž vyhlížel. 

Dnes se měl přijít Kieran podívat na kostelní varhany. Velmi dlouho se na ně nehrálo, ale chtěl zase slyšet jejich zvuk. Ten, ze kterého až mrazí.

Několikrát se zhluboka nadechl. Zase přijde pozdě. 

Zaslechl kroky a pak ucítil dotek její ruky na rameni. Sjela o kousek níž. Vlastně mu to opoždění najednou nevadilo.

Pousmál se a pokýval hlavou. Jako vždycky měla pravdu.

Předtím bylo potřeba poladit ještě něco jiného...daleko zajímavějšího.

Londýnský psí útulek.

„Dobrej den, pane. Přišel jste si vybrat?“

Přikývl.

„Něco vám řeknu. Před těma kotcama nesmíte stát dlouho, víte? Eště se nějakej ten pes rozdivočí.“

Hotovej speed dating, tý jo.

Procházel kolem kotců a vzal by si je nejraději všechny. No dobrá, v tomhle se to lišilo. Naštěstí se jich nemusel ptát na otázky.

„Copak máš za sebou? Chovali se k tobě ošklivě? Nechali tě uprostřed lesa a odjeli? Dávali ti pořádně najíst?“

Na rozdíl od holek mlčeli, jen na něj koukali psíma očima.

Nakonec vybral jednoho, který seděl sám v rohu.

„Tak snad si budete rozumět, pane.“

Andrew došel do hospody na oběd.

Jen co otevřel dveře, všichni přítomní se otočili jeho směrem se znepokojenými výrazy.

Najednou se cítil jakoby sem nepatřil, skoro jako nějaký zelenáč.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu. Váhavě se usmál a promluvil. "Dobré poledne, já jsem nový veterinář. Bratr Emmy z pekárny."

To jim stačilo. Někdo na něj kývnul hlavou, někdo mávl a pár se jich přívětivě pousmálo.

Jeden si k němu dokonce přisedl a zapředl s ním krátký rozhovor, nějaký Gabriel. Celkem sympatický muž.

Další den jeho čekárna praskala ve švech. Měl radost, že ho mezi sebe přijali tak snadno.

Když se probudil, obklopovalo ho nezvyklé ticho.

Vyšel před kostel a spatřil nebe, zbarvené do fialova.

Spěšným krokem se vydal do města. V obchodech nebyl nikdo.

Bloumal prázdnými ulicemi.

Za jedním rohem zahlédl nějaký pohyb. Nějaký šedozelený tvor.

Rychle doběhl k...malému mužíčkovi.

Vytáhl lahvičku se svěcenou vodou a pokropil ho.

„Pane Myersi, to na mě nezabere.“

Promnul si oči a slíbil, že nebude tolik pít.

Mužíček se dotkl dlouhým prstem jeho kolena. Toho, kterého v poslední době pobolívalo.

V té chvíli omdlel.

Procitl ve své posteli a za oknem švitořili ptáci. Vedle něj ležela ona.

Koleno už ho nebolelo.

„Dneska se chovají jako šílení. To mají stejně po tobě, Carle.“

S hlasitým bouchnutím za sebou zavřela dveře a padla na postel.

Oliver a Antoinetta. Jejich děti.

Po narozeninové oslavě onemocněli a dva týdny musela snášet jejich řev, vztekání a nářek. Společně s utíráním nudlí, měřením teploty a kapáním do nosů.

Její manžel se mezitím uklidil do kanceláře, která byla od dětského pokoje v bezpečné vzdálenosti. Zahrabal se do uzávěrek a účtů svých klientů. Jako vždy, když měla dvojčata nějaké zdravotní potíže.

Nějakou dobu tam potichu ležela a sbírala síly.

Zvedla se a smutně vzdychla. Byl čas jim dát medicínu.

Každé ráno chodil běhat. Někdy sám, někdy mu dělala doprovod.

Tohle byl jeden z těch dnů, kdy se přidala.

Zvolila těsné šortky s tílkem.

Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.

Nechal ji vyběhnout jako první a celou cestu do lesa měl ten nejlepší výhled. Na její dokonale tvarovaný zadeček. Až se z toho zapotil.

Když vyběhli kopeček a zastavili se nahoře, opřela se o strom a vyzývavě po něm koukla.

Stačil jediný pohled na nedaleké křoví a už ji tam táhl. Nebo ona jeho?

Toho rána se vraceli na snídani o trochu později než obvykle. Zadýchaní a ve vlasech měli větvičky.

Tmavá, zastrčená ulička.

"Když si vezmeš tohle, tak ti garantuju, že budeš mít noc plnou zázraků, Gregory."

Položil mu na dlaň dvě pilulky a významně na něj mrkl.

Chtěl to vůbec?

Naposledy zažil zázračnou noc s tou milou brunetkou.

Znovu pohlédl na pilulky, pokrčil rameny a vložil si je do úst.

...

Dopoledne se probudil na ulici, mezi odpadky.

V puse měl sucho, naopak kalhoty dosti mokré. Kéž by to byla ranní rosa! V uchu měl čerstvý piercing. Jedna bota mu chyběla. Pravá strana vlasů taky. V ruce měl okurku. Proč?

"Zázraky? Nemyslím si."

S námahou se zvedl a vydal domů.

Toho večera se pro ni všechno změnilo. Dodnes se jí vybavují některé útržky.

Strastiplná cesta, během níž několikrát padla na kolena a zase zpátky vstala.

Jejich dům se zvláštními fontánkami. Symboly na zdech. Temný rituál s krví. Nepředstavitelná bolest celého těla. Neznámé hlasy v její hlavě. Zahalené postavy v kruhu kolem ní.

Až příliš dlouho se svíjela na té špinavé zemi.

Když bylo po všem, cítila se mnohem silnější než předtím, i když pro někoho měla možná „zlou krev“.

Ale ona už patřila jemu.

Pánovi smrti.

Až v dalších dnech poznala, že projít tím zvláštním přijímacím ceremoniálem byl jen začátek.

Přejela prstem po jemné kůži za pravým uchem. Už od rána ji tam něco svědilo a celé tělo nabádalo k tomu, ať se poškrábe.

"Pojď mi ukázat, co tam máš, Emmo."

"Já se picnu. Neštovice."

"Opovaž se škrábat!"

Věděla, že nesmí. Oba bratři měli před čtrnácti dny tuhle nepříjemnou vyrážku. Andrew doteď podstupoval večerní proceduru, kdy mu máti každý pupínek přejela bílou tinkturou.

Věděla, že jich do rána bude mít víc. Joseph je první dny počítal. Když se třetí den dostal k trojcifernému číslu, tak přestal.

Jemné pohlazení prstem vyměnila za přejetí nehtem. Slastně zavřela oči. Teď už nešlo přestat.

Dobrý den, jak se vám plave?

Nic moc.

Pane kolego, nevíte náhodou, kolik nám ještě zbývá?

Bohužel, jsme teprve na začátku.

Už tam budem?

Kdybyste se tak soustředili na naše poslání.

A jsme tu vůbec správně?

Ty jo, ani nevím, jsem tu poprvé.

Musíme zrychlit, jinak to nestihneme.

Támhle před náma, to už je ono? To vajíčko?

Jak se dostat skrz, ty jo?

Jistě budu první já.

Na to zapomeň!

Pánové, když dovolíte...já bych zkusil probourat tu bariéru.

Netlačte se, dovnitř se dostane stejně jenom jeden z nás.

…

Hele, támhle tomu se to asi podařilo.

Pche, tak plaveme pryč.

Andrew se vydal do svého starého pokojíčku u rodičů.

Sice už delší dobu bydlel jinde, ale když se narodil jeho synovec Hugo, napadlo ho prohledat starou bednu s hračkami.

Vylezl na půdu a rozhlédl se kolem sebe.

Vysypal bednu plnou starých autíček, knížek, plyšáků a cínových vojáčků.

Z bedny se najednou vykutálelo ještě něco. Maličkatá bota, kterou už dlouho považoval za ztracenou. Patřila jeho nejoblíbenější hračce, robotovi Emilovi.

Kvůli ní se pohádal se svým kamarádem Jackem. Myslel, že mu ji ukradl. Dodnes se s ní nebavil.

Hračky naházel do tašky a vydal se k vedlejšímu domu. Tam kde bydlel Jack.