Moje články

Na pustém poli, jak cáry ve větru se vlají
Vlasy té panny, jež lásku vzývají
Láska co byla, a více tu nebude
Milý jí odešel, kdys dávno do boje.
Zůstala sama, stát zde v širém poli,
Zem pustou skrápí, velikých svých očí solí,
Na místě lásky, jež kdysi zde lehávala,
Stojí zde osika, čeká, jak čekávala,
Až milý dojde, a budou zas spolu
Chytne ji za pas a položí dolů
Zas budou spolu, však dnes už jen na věčnosti
Osud je rozdělil, ale nevyhrál nad věrností
Jak drobná osika, klátí se ve větru
Čeká na milého, vrátí se? kdy? věku…

Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny, které světlo pouliční lampy vrhalo na přehlídku obratlovců. No, světlo vrhalo stíny… Jak jinak sdělit, že, že … jak může světlo vrhat stíny? Světlo může jen ozařovat. Prostě vrhat stíny můžou pouze předměty, které světlo zachytí na svém povrchu.
Tedy znova;
Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny, které vrhalo sloupoví a rámy oken do místnosti na obratlovce. Obratlovce. Lovce… Ovce… Vlci…?
Vlastně, jaký je člověk pán tvorstva? Jaký! Houby pán. Jen domýšlivec, který se bojí vlastního stínu a svých myšlenek.
Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny.

Z mohutných peřejí jsme vystřelli jako šíp. Všichni chlapi přikurtovaní k raftu a pádlují jako o závod. Nemůžeme si dovolit jedinou chybu, protože by nás to stálo možná i život. Tahle divoká řeka si vybrala mnohokrát svou daň. Daň nezkušeným vodákům.
Tomáš na mě cosi volá, ale já mu nerozumím. Pádluju jak o život a stále vidím, jak se mi snaží cosi naléhavě sdělit, najednou jakoby – co to?
Náhle mě cosi zastudí na ruce. A zase a zase… Proboha co to? Otevřel jsem oči. Začalo pršet. Jak dlouho jsem spal? Půl hodiny? Sklapl jsem ta prokletá skripta. Statistika je nuda…

Byl to mistrovský výkon. Kytarový virtuoz a jeho nástroj jako jeden celek. Jeho prsty téměř automaticky běhaly po hmatníku a se strojovou přesností, avšak brilantní lehkostí mačkaly jednotlivé struny tak, jak jim to umožňoval jen jeho cvik. A tóny skladby se linuly koncertní síní.
Pak najednou, jakoby se čas na chvíli zastavil - mistr přestal. Bylo to jako mžik. Tóny hudby pomalu utichaly až se zdálo, že je to celá věčnost. Vzduch stále rezonoval pomalu tišenými tóny. Virtuoz zaváhal. Pak spustil znovu. Ovšem - jen akordy. Jednoduché, školácké, jako hrají u táboráků. A hudba zněla stejně, jako předtím. V jednoduchosti je krása!

Staniž se, blesklo mi jen tak hlavou a mimoděk jsem si povzdechl. Pomalu, ale jistě začínám vnímat tu obrovskou úlevu, že mám zase chvíli klidu. Začínám ukrajovat ze své krátké pauzy dalších 1800 volných vteřin. V hlavě se mi vybavuje scéna z Čapkovy RUR, kdy by se dívka-robot nechala bez protestů rozřezat, jen aby… Myšlenky se vrací zpět do haly.
"Ke strojům" zavelí hlas shora. Jako stroj se pomalu krok za krokem blížím ke svému stroji a sedám do své pracovní pozice. Hlavou se mi mihne už jen, že kdyby mě někdo teď rozřezal, ani by mi to příliš nevadilo.