Moje články

Proč? Prošel si tím můj děda, můj táta a můj brácha, tak proč ne já? Zatím mi stačí je počítat. Kolik, že jich už bylo? Dva tisíce. Ztrácím přehled. Měl bych se víc soustředit. Zkusím to odhadem. Moment - Tři tisíce je moc, dva málo. Tak, dva a půl? Měl bych být přesnější. No, není to tak jednoduché. Když Tě někdo vede za ručičku, je to jednodušší. Spoléhat se na něčí jistotu. Na něčí zkušenost.
Kdyby tu byl táta, věděl by si rady. Nebo aspoň brácha. Jenže, takhle je to na mě. Jen na mě. Budou to tři tisíce. Soustřeď se!

Za ryku polnice,
V pískotu střel,
Na cestě krajnice,
Kura jsem zřel.
Ležel tu nehybně,
Odevzdán smrti,
Nevnímal ani mě,
Jen hlavou kroutí.
Co se to stalo, mu
Že z nebes se snesl,
Právě, když do domu,
Ponravu nesl.
Potravu, pro svoje,
Nevinná robátka,
Hlesne, však nestoje:
„Copak má kuřátka?!“
Kdo je teď nakrmí,
Nemám dost sil,
Samy to neumí,
A sám, bych pil.
Sucho mám v zobáku,
Pařáty necítím,
Saleko k baráku,
To bude tím…
Že život prchá ven,
Z tuřího těla,
Posledním záchvěvem,
Odumřu zcela.
Tyčím se nad kurem,
Hlavou mi běží,
Drabble je fenomén,
Slova mi sněží.

Nic! Jen čísla, bez písem,
Zaškrtnout si lásku,
Dvě, tři noci, vyspím se,
Co je tohle za otázku?!
Jestli Sever, nebo Jih?!
Proč světové strany?
Muž, či žena v pantoflích?!
Otupí to hrany?
Beze slova, beze studu,
Co Ti papír řekne …
Co má vliv, a na co půjdu,
Mlčím, jak když utne!
Kde je cit, kde romantika?
Na papíře leží?
Na displeji, živě bliká!
A z nevinnosti těží!
Zeptejte se sami sebe,
Kam jste schopni zajít?
Náhrada za modré nebe?
Partnera si najít?
Zvyklosti jsou zkrátka jiné,
Jiný kraj, je jiný mrav,
Historie opomine
Kam kráčí dnes – tak sebejistý dav?!

Na zelené louce,
Pod blankytnou oblohou,
Hledá jasné slunce,
Zraje s jasnou dohodou,
Budou vonět květy Hořce,
Vlát jak vlasy ve větru,
Myšlenky, jež nemaj konce,
Blín se chystá do květu.
Jak Osika, stvol se třese,
Před pohromou čeká!
Slyšet lomoz, v kopcích, v lese,
Strom, co strom v větru heká!
Ne, pohroma se blíží,
Přilétne zas, bučící,
Trávě čas se zvolna klíží,
Neunikne nic - ani květy pučící.
Hanebný, zas přijde konec,
A Sodoma se opakuje,
Umíráček nese zvonec,
Pustina vše opanuje!
Dokážeš cos zvrátit k dobru?
Ty – nelítostný osude!
Životu, jak s vodou vědru,
Ano?! Nu, tak mléko nebude…

Jak rytíř na svém koni,
S maršem na rtech, k boji spěje,
Jak básník – v širém pustém poli,
S svou loutnou, píseň míru pěje.
Nevidí konce, ani jeden z nich,
Jen silný vítr, mráz a slota,
Po kolena brodí se, skrz špinavý sníh,
Jen zrezavělý meč a umazaná nota.
Chybí tu už jen ryk polnice,
Činel, o činel se spolu praští,
Ta touha po moci, jak zvadlá kytice,
Co uhynula nelítostnou záští!
Ne, dnes zabíjet se zkrátka nebudem,
Ani oslava že žijem v bílém, krásném Míru,
A, to město, které velkou slávou dobudem,
To páchne – však cítíš dým a síru?!

Píšu papír, píšu stránka,
ne, to už tu bylo,
píšu tužkou, nejsem banka,
se do paměti vrylo.
Kdysi dávno, myslel jsem si,
budu slavný literát,
ale román vymyslet si,
můžu jenom zbožně přát.
Pera vyschla, hroty došly,
papíru už nezbývá,
naděje mě dávno přešly,
země se mi rozvírá.
Nedávničko síly byly,
s každým řádkem načatým,
obcoval jsem Můzou, pílí,
občas smlouval s rohatým
Za knihu bych upsal duši,
nohu, ruku, srdce dal,
teď mi už jen kámen sluší,
život vtělil, osud vzal.
Na rovu teď kytka bílá,
na kameni z žlutých skal
pohasíná věta tklivá:
Ten, co nic sám nenapsal…

Hledím, co to se mnou je,
jakés divné oudy,
na ramenou, nohy dvě,
sedím tiše u boudy.
Jsou to totiž nohy psí,
jak Alíka hlídám,
někdy i když v noci spí,
Občas tu i snídám.
Náš Alík se hodně bojí,
u boudy je jako pes,
občas sedne, občas stojí,
kouká plaše na náves.
Tak tu často trávím chvilky,
zkrátka mi to nedá,
to pak kolem naší vilky,
nebojácně běhá.
Stačí, aby cosi heklo,
na ramena bere nohy,
bylo to kdys peklo,
na hlídání nemá vlohy.
Podívej, už svítá,
zase je noc za námi,
sluníčko nás vítá,
k snídani jsou banány.

Takhle plýtvat životy,
takhle zkoušet osud,
no, o tebe se jedná, ty…!
radš se pakuj odtud,
Blázne jeden mizerná,
život je ti málo?
co to všechno znamená,
to ti za to stálo?
Že jsi jako kočka, pravíš?
bláhovost a drzá řeč,
ještě jednou a vaz si srazíš,
Damoklův ty zkoušíš meč.
Jednou devět, jednou dvanáct,
stejně jsou to pověry,
ty jsi člověk, žádnej paňác,
máš v znalostech mezery.
Kdybys myslel hlavou, říkáš,
asi bys tu nebyl,
teď mi stejně vše odkýváš
myslíš, že jsem debil?
Zasloužil bys, drába na tě,
pětadvacet na holou,
vyprášit ti prostě gatě,
zbytek doma vyperou.

Na střeše u komínu stojí mladík a pěje do tmy:
Viděl jsem dnes dívku snů
zasněně hladí vzduch
mihla se jen okem mým‚
Ladně se pohybuje po úzké lávce a obtáčí piruety okolo bleskosvodů
hledat budu ji do konce dnů
patřím ji už srdcem svým..
Tu se z okna vykloní zamračená tvář a pronese k tanečníkovi:
Jdi už spát ty blázne,
zítra bude taky den,
No, tak slyšíš?! kde to vázne!?
nebo mám jít na tě ven?
Tanečník jakoby nepřítomně k ospalci:
Viděl jsem můj drahý dívku,
hruď mi proťal lásky šíp
Pravdou je mi, chtěl jsem krásku,
s nedostatky? Ještě líp!
Morous podrážděně ospale:
To co já vím, že je noc,
město spí a ty tu tropíš,
křiku prostě děláš moc,
zdvihne pěst a hrozí tanečníkovi:
ještě chvíli pěst mou zkusíš.
Tanečník se smutně v stoje choulí do klubíčka:
Jděte spát můj milý pane,
už nebudu hlesat víc,
pomalu se přesouvá k dvířkám, kterými sem očividně došel
do tmy ani trylka, ba ne,
ač víc smutno, bude sic.
otevírá dvířka a ještě se na chvíli otočí:
Dobrou noc a spěte sladce,
za chvíli už bude den,
zasmušile, ale krátce,
pustím svoje city ven.
Dveře se zavírají a okno zhasíná.

Až vyraší první klíček,
bude z toho radosti,
rychle zespod očních víček,
bulvy svoje vytřešti,
Bude žito bude klas,
bude žrádlo bude spas.
Bude první úroda,
z polí vůně vane,
obejme nás obroda,
co se ještě stane?
Budujeme domy, školy,
vždy s úsměvem na líci,
neznáme již krávy, kury,
bojím se to doříci.
My jsme národ mechanický,
počítače jsou nám vzorem,
na hřebíku, visí klíčky,
večer líhám pod traktorem!
Na dojení jsou nám fondy,
vymyslel je jeden vůl,
máme s nima kopec srandy,
stačí mít jen mozku půl.
Zahálka se nestrpí,
nemusíš stydět,
na blbost už nestačíš?
nechtěj všechno vědět.

V lesním šeru klečím,
magneticky hledím v dál
ego si tu svoje léčím
raději však abych stál.
Za chvíli už svítá.
musím něco udělat,
za světla se dobře chytá,
tak nesmím tábor polekat.
Ráno umře naděje,
hlídka mění hlídku,
tak vyrážím do boje,
doteď jsem byl v klídku.
Jen pár kroků klopýtám,
u stěžně jsem v mžiku,
okamžiky počítám,
snad budu mít kliku.
Jeden suk je krásná potíž,
na dva hmaty prstem,
už mám vlajku, bude potíž,
uniknout ne s trestem?
V hloubi lesa zmizím lehce,
ticho za mnou šumí,
čtyři slova zní mi v lebce,
kdo umí, ten umí!

Na cestičce k domovu,
kol pole se vine,
spatřím jednou závoru,
šlak mě tak, tak mine.
Zámek na ní? Jako hele!
Průchod je už zakázán?!
Zírám na to, jako tele,
na cestu jsa odkázán!
Zatracená závora,
kdopak ji tu zrobil,
jsem trošku prudká nátura,
šraňku tam dal asi debil.
Zanedlouho lejstro došlo,
cesta není pro veřejnost,
takhle by to ale nešlo,
omezovat moji volnost.
Rozum velí probrat se,
nelelkuj a radši konej,
na soud milý, obrať se.
nebo bude ouvej.
Slavný soud, už dělá konec,
závoru mi z cesty dal,
Že prý to byl jeden blbec,
myslel, že je generál.

Může se reinkarnovat Bůh? To možná podle toho, co si pod pojmem Bůh představit. Někdo jej vidí v kůlu, jiný v šedivém starci, někdo v prostém fluidu, které je třeba ve finále jen uctívat.
Ke zbožštění přitom není třeba příliš. Stačí tučné konto, životní úspěch (třeba podnikatelský) a mesiášské sklony jsou tu jak vyšité. Co na tom, že si to člověk myslí sám. Ale my se tu se vlastně bavíme o Bohu. Tedy, lze dosáhnout, aby se Bůh převtělil? Proč ne, když se najdou věřící? A kde najdu věřící? Nač je hledat. Sami se hlásí. Stačí reklama. Pardon, reklama. Reinarnace.

Píšu papír, píšu stránka,
píšu tužkou, nejsem banka.
píšu pro vás, píšu sám,
snědeného krámu pán.
Tož jsem přišel na buben,
nehledě na měsíc duben,
V květnu všechno rozkvétá?
mýlka, ač jsem poeta.
Do výlohy hodil by se,
aby se tu vyjímal,
model věže co je v Pise,
hned by lidem zvěstoval.
Je to s námi nahnuté,
toť beze vší skromnosti,
ač nohy máme obuté,
a kradem všem i možnosti
uplatnění v trhu práce,
nekupujem věci,
že nám vzrostla populace?
to jsou enem kecy!
Já jsem toho příkladem,
sám jako kůl v plotě,
jenom se svým výkladem,
ve stoslovné slotě.

V potu tváře, lampou svítím,
vprostřed lesní pěšiny
přikleknu až pach svůj cítím
jako staré mršiny.
Musím myslet jako ona,
zvěř co hledá úkrytu,
ha to křoví, jako clona,
pohlédnu a co to tu?
Další stopa po kořisti,
chomáč chlupů bělostných,
promnu jej a prsty zjistí,
že nejsou vůbec z přírodních…?
Ká to léčka úskočná,
zvěř se plyšem zdobí?
možná trošku zbytečná,
i do sbírky se hodí,
Tak jdu dále, po čichu,
v záři mdlého světla,
vzrušen lovem pohříchu,
když tu náhle protla
pozornost mou bílá šmouha,
že by kořist v dohledu?
přepadla mě mdloba dlouhá,
na svou tupost dojedu!

V nekonečném zori moře,
v oceánu z věčnosti,
unáší nás břímě hoře,
plujem zpátky do vlasti.
Legendy o zpěvu Sirén,
lákají mne okusit,
podlehnout jich hlasu milém,
však nechci život opustit.
Odysseus, kdys ten vládce,
když druhům zalil voskem slechy,
připoutat se nechal krátce,
nic naplat mu byly vzdechy,
aby nabyl svobodu,
mohl skočit k Sirénám,
vrhnout se k nim pod vodu,
a dobrovolně skonat sám.
Tápu marně vprostřed moře,
jak, krásný ten zpěv okusit,
možná je to ale dobře,
zas fantazii popustit.
Vymyslet zas příběh jiný,
legendy se tvoří dál,
to, když není člověk líný,
pero rychle rukou vzal.

V legínách se procházím,
a tepláky nacházím.
Nejsou samy, je v nich chlap,
já jsem z toho celý paf.
Vždyť je večer, co tu dělá?
narychlo jsem nahodil
„chytám ryby, hvězda padá
jak když se Ježíš narodil“.
„To se stalo v Betlémě
my jsme přece v Brodu“
hodil úsměv na tlamě
„jdu na ´živou´ vodu“.
Vykročil jsem zvesela,
svižně jako srnka,
takhle, hrát mi kapela
nebo hrací skříňka.
Všade ticho, vystačit si,
s písni na rtech, musím,
občas rukou zatroubit si,
přes dlaň jen tak zkusím.
Hospůdka je otevřená,
musím býti z ticha,
společnost jak opařená,
mě vida ztěžka dýchá…

Mlsně koukám za výkladem,
krámku vprostřed náměstí,
dumám marně nad příkladem,
nic dobrého nevěstí.
Rakvičky a věnečky, jsou
života sladké hořkosti,
v pusince se rozplynou
prej jsem dobrák od kosti.
Sladce usnout, znaven příliš,
když to tělo žádá,
chce to postel, Kde ji vidíš?
dyť tu není žádná.
Pomsta taky chutná sladce
tu mám možná nejraděj,
létat po ní, můžu hladce,
pozor – Hruška, nepadej!
A co první polibek?
Od holky a z lásky?
z toho jsem pad na zadek,
teď mám žel, jen vrásky.
Sladkého je zkrátka mnoho,
co mi život přináší,
vybírat si, nechej toho
vždyť to osud nesnáší.

Trenky vlají, zrak mi plane
srdce buší o překot,
nohy furt mi říkaj pane,
až se ze mě řine pot.
Hlava praví, nesnaž se,
radí abych závod vzdal,
tak si říkám ukaž se,
a nohy moje běží dál.
Po desátém kilometru,
už mi tělo umdlévá,
neporučím vodě větru,
cesta kopce přidává.
Chvíli rovně, chvíli kopec,
nějak tempo ztrácím,
jenže jsem už velkej chlapec,
snadno se nezkácím!
Kilometry ukrajuji,
klusám stále vpřed
ego své si utahuji,
nejsem žádný děd!
Na posledních pár set metrů,
chtělo by to zrychlit běh,
protáhnu i délku kroků,
a v cíli jsem si na zem leh!

Je snadné ráno probuzení,
bez tíže stav trvá,
s hlavou, která stejně není,
ta flaška byla vážně plná?
Proti slunci mhouřím oči,
Zítřek jsem žil včera, dnes
koukám, zda se ještě točí.
zažívám už v rukou třes.
Sto píšťalek na cvičišti,
mě nutí stále ke klusu,
co na tom že vítr sviští,
a že jsem stále v mínusu.
Jak mi v hlavě bubny víří,
v uších hučí dál a dál,
to letadlo vzhůru míří,
do oblak? Snad ještě dál!
Co? Další dávka nejistoty,
pohne mnou snad jen ten ďas,
nech se zavřít do „jistoty“,
a jasné dny tu budou zas.

Na hlavě mi právě vlaje,
v pravém slova smyslu,
„hlas“ totální anarchie,
hřeben na něj vyšlu.
Každé ráno, když se vzbudím,
tak se děsím pohledu,
raděj k sobě chvíli mluvím,
než se vůbec proberu!
Zasmušile hledím v obraz,
který na mě zírá,
oko kalné, rybí výraz,
ponurost se vtírá.
Začátek dne! A to je ráno!
hledej kladné vlastnosti…
Noc je za mnou, dokonáno,
i to je důvod k radosti.
Hřeben beru, rozčesávám,
zkouším…, marnost nad marnost!
zaláteřím, zanadávám,
a mám toho právě dost!
to chce nůžky a ne hřeben,
to chce krátký proces,
byly vlasy, nezbyl jeden.
stojím jako vítěz!

Venčím svoje mozky,
capkají tu bosky,
s cigárem a flaškou rumu,
nechám je tak – bez rozumu.
Doufám, že rýmu nechytnou,
to by svízel byla veliká,
zdraví, stránkou nezbytnou,
hůř se totiž polyká.
A ještě chvíli nechám je tu,
pobíhat si kolem čile,
zatím si dám řeku potu,
jednu, dvě, či čtyři míle.
Než je domů zaženu,
snad je něco napadne,
dám si koupel v bazénu,
dopadne to zásadně.
Pak se dáme v přemýšlení,
a budem pěkně bádat,
to je činnost nad níž není,
myšlenky si skládat.
Vymyslíme všechno snadně,
já a moje mozky,
přemýšlíme vždy jen kladně,
nejsme žádné trosky.

Tak jsem dostal ťafku další,
že prý musím na start zpět,
co je ovšem, co je horší,
už to bude jiný svět.
Bez nápadů, bez radosti,
v podstatě už jenom nuda,
začít takhle, to je k zlosti,
má dráha je samá mulda.
K tomu ještě pokutu mám,
prachy želet zkrátka musím,
tyhle fórky ještě neznám,
zdá se ještě hodně zkusím!
Čtyři litry, žádná taxa,
inu život samá vydání,
náladu mám prostě pod psa,
a možná taky vnímání.
Za chvíli se ozve výstřel,
tak připravit se k startu mám,
ještě projde před mnou řada čísel,
šak nebojte se, já vám dám!

Celým domem zpráva letí,
ztratil se nám salám,
já detektiv, nechám smetí,
k šetření se vrhám!
Deset deka salámu?
hlavu svou tím polámu.
Kdyby šlo o menší porci,
nebo třeba o kus sýra,
na to jsou tu lepší borci,
do spíže se dívat.
S blokem, tužkou, lupou v oku,
vyšetřuji o sto šest,
zatím každý jen mi radí,
jaký za to bude trest!
Nejdřív ptám se táty, dědy,
oba dva maj alibi,
zkouší různé fígle vědy,
chodí líčit na ryby.
Máma cosi v hrnci kuchtí,
odkládám si poznámky,
sáčkem právě v ruce šustí,
začínám psát pozvánky.
Večeře – Dnes: Salámová pěna.

Zapaluji cigaretu,
čekám, až se zableskne,
strejda strach, no pořád je tu
v plné síle bodejď ne!
Koukám na tu tmavou skvrnu,
v jinak světlé ulici,
o chodník si botu drhnu,
čekám, jak pes vodící.
Nechci vstoupit do neznáma,
do té černé temnoty,
Není noci, není rána,
Není hudby bez noty.
Černý jícen přitahuje,
stále moji pozornost,
a minuty ukrajuje,
bez ohledu na vlezlost.
Moje oči stále tonou,
bělmem v jeho temnotě,
Měl bych kročit za ní rovnou,
ne, zde šlapat ve slotě.
Když vykročím, co pak bude?
Bude něco dál?
odvaha co se mnou půjde,
jak ji nazvat mám?

Co je to tu cítit?
Jak když kytky rozložím,
vzduchem nejde svítit,
horkou buchtu odložím.
Vzduch, jak jaro svěže vane,
Kam se ženeš mladý pane,
Za omamnou vůní,
kdepak jí zdroj trůní.
Tak se šourám po domě,
hledám, čichám, dedukuji,
vzduch se točí jen kol mě,
tak s detektorem vyrukuji.
Smrkám, smrkám, čistím nos,
abych lépe zaměřil,
proklatou tu vůni květin,
bych jej do ní zanořil.
Jaksi, taksi, kolem čichám
šišku točím, jak moc dýchám,
nedaří se nedaří,
strach mám, že se uvaří.
Můj nos zdatný detektor,
už zdroj vůně má,
zářím jako reflektor,
kočkoidní polštářek, schne si pod dveřma.

Vy ho ještě nemáte?!
No, co jste to za lidi!?
Honem po něm sáhněte,
ať vám každý závidí!
Že nevíte k čemu slouží?
Na co? Vědět netřeba!
A proč po něm všichni touží?
Protože je potřeba!
Nesmysl? Jsou pomluvy!
Jen ho sami zkuste!
Peníze jsou výmluvy,
říkám vám už posté!

Bez chuti a bez nálady,
žmoulám svoji tužku v puse,
občas sobě nevím rady,
teď i v jednom kuse.
Rozmrzelý hledím kolem,
a pouštím hromy blesky,
Hledám koho bych tak nazval volem,
zapomínám Česky.
Nálada je v bodu mrazu,
až vyhážu je všecky
Nebo skončí na úrazu,
no, asi mluvím Řecky,
Zatím všichni dělají,
že se jich to netýká,
kolem kaše běhají,
jenže kaše vytíká.
Že vynález skončí v koši.
jedno je jim asi,
myslej, že jsou správní hoši?
já si však rvu vlasy.
Nevzdávám to, co to řeším!
musím na to od kosti,
vynaleznu chlapcům našim,
přístroj proti blbosti!

Když na mezi nám zpívá ptáček,
a květy trávu ozdobí,
tu zezadu mi na můj fráček,
klesne lejno holubí.
Zhrozím se ty neřáde,
buď ti nebe těsné
no radši dělat pořádek,
než ti to tam zaschne!
Při tom dumám za co jsem si,
tu nečistotu zasloužil,
že by „ejhle člověk!“ pomyslel si?
a tak nade mnou zakroužil.
Ale hrozit na něj? na co taky,
snad ani zle mu nadávat,
zas odletí si, v bílé mraky,
přec, svá další lejna rozdávat!
Že začíná být čim dál těžší,
míst kde tu havěť nevidět?
a nehoda je hnedle menší,
ne je začít nahánět.

S jistou dávkou rozkoše,
skáču šipku do koše,
Žena není doma,
myši mají pré,
nepropadám v koma,
často vařím Thé
Co mám doma dělat,
určuji si sám,
můžu klidně lítat,
věnovat se hrám.
Jen do práce z práce,
samému je do skoku,
na postel se skácet,
luštit staré sudoku.
Venku zima, doma teplo,
zastavím se na rum,
kamarádi to je peklo,
samotný jsem na dům.
Zamést, umýt, vyluxovat,
umýt svoje nádobí,
Kdo má pořád prádlo tahat.
vařit, žehlit, toť se ví!
Kdy že se to milá vrací?
kdy se vrátí z cesty,
hodina kdy pravá bací.
bohyně má, kdes TY!

Za neznámé hranice?
Nepropadám panice!
Beru kompas, mapy všecky
Domů pak už trefím dycky.
Z cestopisů všechno vím,
slovníkem se vybavím,
A až přejdu Horní Dolní,
narazím na cestu polní.
Nožky bolí? Žádný strach,
otevřu si průvodce,
Než na cestě sedne prach,
ejhle, kdo je na fotce!
To jsme já a moje sestra,
před rodinnou chalupou,
krajina je krásná pestrá,
nosil bych ji na rukou.
No nic, jdeme, půjdem dál,
čas mi trošku běží,
povědomý vítr vál,
mihl se stín dveří.
Kdepak světa, kdepak cest,
už to vím, na vlastní pěst.
Kdo má kuráž, strach přemůže,
Doma býti všude může.

V pralese, jenž nemá konce,
po polena v blátě sic,
ten slušný člověk změnen v psance
rochní se tu čím dál víc.
Bez břehu, a bez výčitek,
plahočí se dál, a dál,
je mu jak by z basy utek,
a teď by se tak rád kál.
A světe div se, vše je jinak,
pán se brodí, bez vinny,
hodil by se rumu panák,
no tak aspoň holiny.
Kde je konec utrpení?
Kde je konec konce lopoty,
na zádech mám květináče,
v síťce jakés dobroty.
Poznali jste možná dobře,
že pána jímá botanika,
kvítka našel, to je dobře,
masožravé! Sedí vzlyká.

Naladím se do figury,
a postavím se zpříma,
nadechnu se, jako dudy,
zařvu: „je to dřina“.
Že mě nikdo neslyší,
jsem tu kolem sám,
v tichu lesa, rány buší,
stromy klátit mám.
Halekám tu jako tur, ač
člověk stále jsem,
zatnu pěsti, vypnu vnímač,
rozvalím se v zem.
Přejdou mraky, srna taky,
lehký vánek zavane,
Vidím, v mracích, ryby, raky,
Že jsem blázen? Ještě ne!
Znovu zařvu do jehličí,
pěkně z plna hrdla,
Náhle u mne velkou tyčí,
Ženská rázně bodla.
Neřekla mi ani slova,
jenom dělá P Š T,
oči koulí, dělá běda!
rač si dávám na rty prst.

Přes švidahlo pět set skoků,
pot se ze mě řine,
však mi bude třicet roků,
sval mi krásně kyne.
Ať je léto nebo podzim,
běhám jako o život,
stačí myslet, už se hrozím,
mluvím, jako idiot.
Černé vlasy, modré oči,
ústa plná zubů.
jen pár vlastních, vždyť to stačí
a implantáty kloubů
Rostlej kořen, dívky šílí,
že jsem pevný vstoje,
rysy tuhnou, ke mně pílí,
každý máme svoje.
Pěsti moje, holky věrné,
co je výhra, vědí,
Ringu vítej, zas to stejné,
nabobtná mi jmění.
Kdysi sport a kdysi vášeň,
Kousek nebe mít,
Možná je to trapná báseň,
slavnou troskou být.

Rýmu, rýmu, rýmu mám,
rýmy rýmy počítám,
pravopisem vládnu lechce.
i když ven se slovům nechce.
Bez patosu, bez příkrasu,
každé slovo omýlám,
v jazyku, jsem pánem času,
přes zuby jej usmýkám.
Mnoho toho, mnoho je,
co chci sdělit davu
všechny svoje postoje,
jen nemám na to hlavu.
Kéž bych vládl lépe slovem,
Esclarte, co jsi zač?
Zadumán tu bloudím domem,
používám počítač
I když se mnou cloumá tréma,
v krku jak když vyprahne
duch jazyka jako téma,
z hlavy rychle vysmahne.
Zbavit se jej věky věkův,
snad to půjde lehce,
na sto slov ať chrlí Vesuv
slova spadnou měkce.

První, druhá, třetí koule,
pán tu stojí samá boule,
Jednomu je ho až líto,
co ten zkusil zatím,
zastav se a odhalím to,
než se na zem vrátím.
Každý kdo jde kolem něho,
pána hned si všimne,
poplácá ho, pohladí ho,
pak si ruce promne.
Někdy bohužel taky vidím,
jak do něj děti buší,
Až se za ně někdy stydím,
ač to vůbec tuší.
Znaven stojí stále zpříma,
skoro bych řek, jako vůl,
to protože v ruce stále třímá,
hezkou velkou pevnou hůl.
Nemůžu mu nijak pomoct,
je to pro mě velká dřina,
jsem jen kousek jeho nosu,
kořenová zelenina.

Červená se line záře,
jak když pálíš kalendáře,
Jak když pálíš, cože? kdysi…
Leninovy slavné spisy.
Modrá, jak když hoří kamen,
plynových tak jasný plamen,
U sporáku jakbysmet
na dálku ho poznáš hned.
Filovou hoří plasty,
byť to nemáš dělat
ale bys nemoh zas ty
tuhle barvu demonstrovat
Žlutou myslím síra hoří,
bílou zase hořčík
v zelenou se durman noří,
a jak hoří vápník?
Každý plamen hóří jinak
je to krásná chemie,
zapomeň však na pokusy,
o bezpečí prvně jde.
Když se plamen rozhoří,
může být i peklem,
plamen slouží, plamen škodí,
dobře, když je kamarádem, v zimně krásným teplem.

Nedívej se na mne, mou ošklivou tvář,
nedívej se na mne, vždyť ji dobře znáš.
Nedívej se na mne milá, nechci se Ti zprotivit,
Nedívej se na mne lásko, nemůžeš se mi divit.
Jindy krásná tvář, je zohyzděna k nepoznání,
Má ošklivá tvář, teď není hodna tvých vyznání.
Nedívej se na mne milá, nejsem hoden pohledu,
Nedívej se na mne milá, teď nevím, co jak provedu.
Snaž se prosím pochopit, snaž se přijmout fakty,
Nemůžeš se na mě dívat, nejsem krásný jak ty.
Nedívej se na mě milá, překonej svou touhu,
Nedívej se na mne milá, mám tam saze šmouhu!

Provozuji pokusy,
Už mám mysl na kusy
Provozuji testy,
Doháním tak resty
Co mi vznikly ve škole,
kdy jsem býval chytrej,
Jen si jezdit na svém kole,
Máš volno? Tak lítej!
Dneska tápu, co dělat mám,
když mi shoří motor,
kdybych tehdy poslech mámu,
moh´ ze mě být doktor!
Třeba doktor historie
V dějinách si bádat,
neprožívat histerie,
a ne se s sebou hádat.
To zavání schyzoidou,
rutině dát zabrat,
nebo taky veterinou,
Hnůj si z hlavy vybrat!
Teď se snažím o cokoli,
Co by mělo smysl,
Mozek tápe, hlava bolí,
intelekt mi zkysl.
Motto zní: Lepší pozdě, než-li později.

Mrtvolu to bolí,
každý se jí bojí,
klouby praští, kůže praská,
tak velká to byla láska?
Svraštím čelo, uvažuju,
co bych mohl dělat dál…
Mozek bolí, vyvažuju,
živý bych už Jarem plál!
Sejde z očí, sejde z mysli?
Klopýtat se za nesmysly!?
Vzmuž se chlapče zima ti je,
zuby klapou, klapy klap.
Další záchvěv srdce bije?
Ne, to jsem jen chlípný chlap.
Zalezu si za kamínka,
zahřejeme oudy,
bude teplo na ramínka,
Ven z té hnusné boudy.
Slunko svítí? vždyť je noc!
tohle už je na mě moc,
Bylo toho po hříchu,
A co…! Země tu máš – přec jsem tu!