Moje články

Po přehršli tvůrčích témat, samých těžkých zastavení, teď nebudem mít co dělat, do čeho teď píchnout není. Asi budem muset myslet, na své vlastní rozlety, z Vašich témat rychle vysvléct, a začít psát pamflety.
Ale co dál ptám se skromně, po poslední klapce? Mám snad psát už jenom o mě, že to půjde hladce? Jako každý autor vidím, potenciál veliký, ale kdo ví, že se stydím, pochopí mé návyky. Psát je zkrátka už mou kletbou, co vám budu dlouze psát, lépe se to táhne ve dvou, nežli zůstat stranou stát. Snad za rok další setkání, SOS je teď mé volání.

Neporučím větru stůj, už nezmůžu se na nic, ten můj život je jenom hnůj, a vyklízím se z pozic. Nikdy jsem se nedozvěděl, co s emoční kolikou, teď mám v střevech velký svízel, a točí si tam klikou. Nepoleví svině jedna, ani když mu poručím, nejsme přec na konci ledna, a se světem se neloučím.
Do emocí, jak je vidět, raději se nepouštějte, stačí jenom spolu bydlet, slzy smíchem rozpouštějte. Je to velká legrace, bez přehnaných gest, vypadá jak nemoce, že hledáš slepých cest. Od bolesti pomůže ti, bolest zase jiná, co ti chybí ke zvířeti, jenom ta řeč přímá.

Sedí, hrají karbaníci, karty pleskaj o sebe, jsou i nejsou to hříšníci, stejně přijdou do nebe. Proč se taky zalamovat, o čistotě myšlenek, doba dávno uplynula, kdy dělali do plenek. Dneska jsou to velcí chlapi, o životě vědí své, usmolené mají tlapy, na stole jim stojí Thé.
Pro život je taky dobré, mít své eso v rukávu, jen riskuješ své oko modré, když to není po právu. U karbanu hrozí výhra, že si přijdeš na pár korun, nebo možná, jako mnozí, prohraješ i cizí dům. Karbaníci naši hrají, jen tak ze své radosti, místo peněz chlapci mají, svoje vlastní starosti.

Říkaj tomu dobré zprávy, když jsou plné čerstvé kávy. Když provoní celý dům, to jde trošku na rozum. Do novin teď zírám tupě, abych to měl celé v kupě. Kde se co se děje dnes, kde co přijde na přetřes. Ale nic nového pod sluncem, špekulovat nad koncem. Jak dopadnou další volby, že je nové „dolby“. Doba si holt žádá svoje, že ten herec už má troje? Popkultura ta nás ničí, decibely kolem fičí.
Když odložím noviny, nestačím se divit, do jak děsné roviny, nechám si vše líbit. Tak jen ať ti to nezůstane, a dál ti rozum říká pane!

Jdu zemí spálenou, plnou bolesti a utrpení, krví potřísněnou, sevřenou samotou, nad níž větší není. Jak těžce kráčím, a všude klid a ticho, jsem voják a je mi to moc líto. Líto těch zamřených lidských životů, tak svou pušku opírám plaňku u plotu. I má helma, končí na zemi, ten pohled oku lahodí, na růže jež rostou mřížemi, a rez jim vůbec nevadí.
Už jen pár kroků a má uniforma bude dole, už jen pár kroků a přede mnou je velké, pusté nezorané pole. Je čas! Čas překovat meče v pluhy, já, stojím, stojím v míru na začátku té duhy!

Chtěl jsem stvořit dokonalost, chtěl jsem dílo dokončit, nedala mi moje malost, nakonec to nezničit. Mohl to být monument, na věky a pro lidstvo, stačil už jen mžik – moment, teď je z toho svinstvo.
Sedm osmin není celá, jako ryba bez hlavy, velké věci člověk dělá, mnohdy sám a bez rady. Ani já si nedal radit, a teď je po tom amen. Dlouho budu kolem chodit? Rozpálených kamen? K čemu vlastně dokonalost? Stvořitel je Bůh. Je to jenom lidská smělost? Nebo prostý dluh?
Nechce se mi začínat, zase znova od začátku. Ale musím zuby zatínat, a na román vymyslet látku.

Kolikrát mě v létě láká, postavit si sněhuláka! Ale, kdeže loňské sněhy jsou, zase růže v zimě nerostou. Květiny jsou jenom z ledu, na okně se tvoří, čaj osladím trochou medu a tváře mi hoří.
Růže v zimě zamrzají, pod ledovým příkrovem, zmrzlé květy zase tají, rychle s nimi z tepla ven. Na letošní sníh je pozdě, i když v dubnu sněží, taje rychle stéká po zdech, vločku drží stěží.
S loňským sněhem pryč odejdi, pryč se vší tou veteší! Nostalgie jenom hnije nic konkrétního neřeší. Počkat na sníh letošní, vyplatí se jasně, pojď za chvíli zaprší, zimě dáme neschle.

Prach, hluk a nakonec tma. Tíživá tma, která mne obklopila, mi nedovolovala už ani dýchat. Tíživá tma, byl ten tlak skutečný? Musím se zorientovat. Nejdřív se cosi sesulo, pak ten prach - a našel jsem si úkryt. Už jsem myslel, že bude klid, když najednou?
Před očima mi proběhl příběh života. Krátký. Ne… nebo to byl jen vjem? Zkusil jsem se vzepřít té tíze. Marnost. Zkouším volat o pomoc. Skrze zuby mi vychází ohlušující pištění. Přece tu já, krysa Lojzek nezůstanu? Tíha se zvedla – byla to stará tapiserie. Ale, blíží se bota! Rychle pryč! Jenže, stihnu to ještě?
Ještě není dokonáno.

V okované truhle leží, pod nánosem prachu, v podzemí kde najdeš stěží, světla – spíše strachu. Ukryt čeká spasitele, co jej zvedne z hlubin, bestiář, jenž obsahuje, soupis bludů vidin. Co si naši předkové, vybájili za zrůdy, nebo že by takové, měly noční můry?
V hávu tmy je všechno jiné, na světle to bledne, třeba dítě, co je ve dne líné, končí za trest v bedně. Když pak vyjde znovu ven, je z něj bestie, co má v mysli náhle jen, jak vám krev pije. Na upíry věří lidé, světe div se stále, století je pravda jiné, však rozum chybí dále.

Rýsování vždycky bylo, mou velikou radostí, vytvářel jsem velké dílo, mnohým bylo vzácností. Teď zažívám hrozné časy, už si nevím rady, ze zoufalství si rvu vlasy, zlý sen už je tady. Postihlo mě neštěstí, bludný kruh se tomu říká, dobrého nic nevěstí, grafiky se totiž týká. Místo čtverců obdélníky, místo kružnic ovály, vyvstávají otazníky, proč mě zmetky ovládly.
Neví někdo, kam se poděl, můj kreslící um? No, copak můžu projektovat na našišato dům? Architekti pravda mají hodně zvláštní vize, třeba jako pyramidy, postavené v Gíze. Ano, stát se architektem, je můj velký cíl a směr. Můžu ale obstát s zmetkem?

„Taky jste si děti všimly, jak nám ten čas utíká? Před chvílí jste pásly šimly, a teď je z Hanky maminka“: řekla jednou posmutněle, babička svým dětem, jindy sama s ďáblem v těle, jarem, zimou létem. „Víte, když jsem byla ještě mladá, nestihla jsem hodně věcí, tak na kolena svoje stará, dohnat bych je měla přeci. A tak zítra vyrážím, na dalekou pouť, ale trvá to než uvážím, zda letět, jet, či plout.“
Jo, babička to byla čilá, cestu měla v plánu, netušila ovšem milá, co se stane k ránu. Že ji vlastní děti zamknou, ve sklepě a frnknou brankou.

A přišli na to v Bradavících, že žáky prý Snape zanedbává, jen si kouzlí v bílých rukavicích, a hůlkou špatným směrem mává. Ale Harry by rád nějakou kletbu, uhranutí uřknutí, Hermiona by zas chtěla baziliští uštknutí. Ron je celý posednutý, touhou po zlém věšťění, Snape je prý strašně krutý, když odmítá řešení.
Útěchou jim budiž možnost, Brumbálovy sestry, pomalu prý ztrácí soudnost a chce sejít z cesty. Prý zaslouží si lepší život, třeba s černou magií, ta prý skýtá řadu výhod, trošku temných nadějí. Harry už se velmi těší, na to její uřknutí, Hermiona zase řeší, poslat Snapea do smetí.

Už při prvním pohledu, do těch očí hnědých, věděl jsem, že utonu, že by stály za hřích. Obě, no jako z čokolády, i když hořké příliš, neměly mne očka rády, chlapče, tak to vidíš. Koukat do nich, to je zrada, na to si dej pozor, vždyť můžeš vidět jenom záda, ale je to jen můj názor.
Očka se sic chvíli smály, potom jak když utne, co na tom, že „trošku lhaly“, no, není to smutné? Prý jen krásné starosti, a prý to bude v pohodě, jen náhodné známosti, na přátelské dohodě. Nemůžu se hýbat z místa, jsem však hloupý optimista.

Tak, vyrůstal jsem s opicemi, a teď mám deset firem, podřízení zaníceni, do plnění norem. Vyskakovat nemůžu si, bylo by to na nic, lidi bývaj zlí, jak mloci, a neznaj mezí hranic. Mé rodilé opice, už mě stěží chápou, neznaj písmo, číslice, celý dny jen chrápou.
Občas bych si popovídal, poznám jejich hodnoty, banánů jim hodím příval, nebo další dobroty. Banány to ale jistí, to je jasná věc, naštěstí jich mám jak listí, ne to není kec. Dovážím je z ciziny, ve velkém a levně, stejně jako květiny, ze vzdálené země. Mám banány svoje zlato, chcete tunu? Ruku na to.

Prohmátnu si oko rudé, kolik že je hodin? ale jo, to ještě pude, a čichám smradu z holin. Je to jako u blbých, pot a dřina bez krve, část se učím od těch druhých, část jsem uměl prve. Chlastali jsme až do rána, mastili jsme karty, „venčili jsme kormorána“, hulili jsme Sparty.
Mělo nás to připravit, na skutečný život, jak se říká zocelit, do těch správných hodnot. Jak to bude v realitě, to už nikdo neví, jestli bude dál jak dítě, to už jasno není. Do boje se vrhnem lehce, velikého života, vstávat se mi sakra nechce, nálada mi utíká.

Matlám, matlám, mazanec, už sbíhají se sliny, padá na zem nakonec, zvednout ho jsem líný. Vezmu druhý krajíc čerstvý, a zkouším to znovu, matlám zase na dvě vrstvy, nožem, co je z kovu.
Druhý krajíc už se poved a nesu jej do úst, mlčky koukám, co jsem proved, když jsem myslel na půst. Mazanici jsem si zkusil, k dívání to není, smíchy jsem se místy dusil, teď nepomůže klení. Pracně jsem to dlouho tvořil, a teď abych to kruci bořil. Naříkat si už je na nic, si řeknu krátce amen, zas bude trošku tepla navíc, a hodím to do kamen.

„Vezmeme hrad ztečí“, pravil rytíř nad číší,“ zásoby se tenčí, a vaše řeč je nezvýší!“ „Už dávno jsem chtěl udělati, co zapotřebí jest, k plánu b se odhodlati, vymyslet si lest.“ „Milý pane rytíři, tvá slova jsou ostrá, pokračuj a nezbude tu, z tebe nic než kostra,“ chechtá se mu kolem ramen, jeho bratr ve zbroji, kdysi na hlavě mu přistál kámen a už prostě nestojí.
Rytíř se hned napřáhl, k odvetnému kroku, zvrávoral, ztratil balanc a učinil skoku. Nešťastník se koulí svahem, ostatní se diví, kam tak rychle zmizel šmahem, vyjeveně civí. Zavolal je o pomoc, prochlastali celou noc.

Než narazí kapka z deště do vyprahlé půdy, urazí k ní dlouhou cestu z mraků když ví kudy. I než se prvně dotkne dívka - chlapce, nebo zase chlapec jí, musí mu říct, že ho nechce, on zas, že o jiné sní. Než se noha dotkne míče, a hokejka puku, co musím mít v sobě chtíče, a víc než jistou ruku.
I první srážka s realitou bývá často zlá, jak se nám sny v hlavách pletou, a ne každý to zná. Jo, první bylo poznání, taky tehdy v Ráji, to když Adam s Evou pocítili, co to je být v háji.

Z prachu prken na jevišti, z dřevěného peří, jen z emocí na smetišti, pro ty kteří věří. Zrodila se múza všech, ta zpropadená Thálie, světe povstaň, všeho nech, již zasvěcená králi je.
Zrodila se múza, a zvony pro ni překot zvoní, povstává i lůza, zní dusot všecek kopyt koní. A věnem jí buď celý svět, zpropadený krásný, povadlý i živý květ, sladký trpký šťastný.
Pro nás všechny zrodila se, múza jak ji známe, vínem hned i opila se, srdce všechna zláme. Dosáhnout jí není snadné, klidně dál si utíká, mé náručí je žel bůh prázdné, a duše po ní naříká.

Jak taková bouře mozků, kolikrát vás roztaví? Že udělá vám z koule kostku a na oblinu postaví. Každý řekne ten svůj názor, málo kdo však poslouchá, je to jako zhoubný nádor, co se v vám hlavě porouchá.
Přijít takhle na schůzi, je jako čelit davu. Náladu vám rozhází a ztratíte hlavu. Nejednou si řeknu prostě, nešť co tady dělám? Odpověděl bych si sprostě, za zlé si to nemám. Bez dalšího otálení, půjdu raděj rychle pryč, jak se hlavy kutálejí, za chvíli bych nakop míč.
Každá další porada, je hlásí, je tu závada. Kdo odstraní schůze naše, ne nepodobné ztuchlé kaše.

Asi každý správný lovec snívá, ale k realitě dál už bývá. Je to jako sázka – prostá loterie, touha vášeň láska, bída mizérie. Kdopak by si nepřál mít kapitální úlovek? Osud svůj do rukou vzít, ale kde je výsledek!?
Vysedět si trofej, podřídit jí všechno, jen se klidně kochej, poslouchej si techno. Ženy jsou jak tráva, ve větru ti mává. Zkusit štěstí můžeš klidně, jsou to ale všechno svině. Nedají a nedají, polapit se lehce, linii si hlídají, žádná z nich mě nechce. Kdyby všechny slzy světa, ale postrádá to logiku, po lásce je asi veta, snad lovit v cizím rybníku?

- Vaše cesta, Kašpare, do pekla a zpátky, byla ostře sledována bulvárními plátky. Jak vy sám ji hodnotíte? Snad v cestopise vylíčíte?
Neplánuji žádný spisek, byl to vlastně jenom vtípek. Káču z pekla uchvátil, a ve štěstí se navrátil.
- Čtenáře by zajímalo, moc jste asi riskoval? Lecos se tu povídalo, co že jste se tak zachoval?
Risk to nebyl, to vám povím, spíš jen cesta z nudy, drobný nápad, sám víc nevím, jsem jen člověk duchem chudý.
- Káču jste však zachránil, třeba z vlastní píle, kdybyste však oznámil, svoje další cíle?
Nemám cíle, nemám slova, To vám říkám zas a znova.

Mrtví můžou, živí musí, tohle téma se mi hnusí. Kdybych mohl vyberu si, třeba o tom jak se má, kormorán co odlétá. Nebo téma hezky české, jak jsou krásné všechny ženské. Co je na tom pěkného, psát o živých mrtvolách? Chce to něco nového, co se učí ve školách. Třeba že jsme hloupí, na peníze skoupí. Že kdo chce všechno dokáže, kdo má talent píli, metu s metou prováže za chvíli je v cíli.
Jak přemýšlím nad zadáním, a počítám slova, v psaní radši nezahálím, nechci to psát znova. Koukám, koukám, píšu hladce, na jaké už to jsem stránce. Poslední.

Decibely duní tmou, osvětlit ji nemohou. Uši křičí o sto šest, trošku více potichu, mlátím dvojče na mou čest, ztrácím zbytky ostychu. Bez bázně a hany řičí, já jsem tady pánem, není holí, není tyčí, jak volume stáhnem?
Už to nejde vydržet a dvojče stále drží, můžu z kůže vyletět a můj konec se blíží. Nevydržím více ruchu, ne neudržím nervy zpět, už chci dopřát klidu uchu, už mu nedám ni pár vět. Tak rychle hmatám po kabelu, moje ruce letí, už ho držím vztekle beru, a dvojče jde do smetí. Je klid, sláva ještě zvonec, kazeťáku už je konec.

Ze zásady rozkazovat nikomu nic nebudu, a že tím ztratím? u všech všudy, už vidím tu ostudu. Tak, prý jsme tým, a že jsme dobří, velký bratr vidí, ale malej brácha za velkýho potichu se stydí. Prostě, chce to kousek spolupráce a ne se jen tak hádat, furt diskutovat o oprátce a slova k slovům skládat.
Přec skládat se má cihla k cihle, až je domek postaven, a ne se pořád tvářit zjihle, jak když máš být popraven. Prostě, do týmu si beru lidi, co jim věřím na sto pět, oni to pak sami vidí, a činy mají místo vět.

Každý má svou cenu, tak nač se potom trápit, stačí zvolit měnu a cestu kousek zkrátit. Pro Chárona, jak to bylo? Stačil pouhý penízek, se ženami je to horší, těm už nejmíň řetízek. Pro Jidáše bylo hračkou, přijmout třicet stříbrných, nepohrd nám chlapec kačkou, byť těch špatně míněných.
Bože - Jak ono to taky bývá? Že účel světí prostředky? Bohatý se chlípně dívá? Stačí přece odpustky. Kam se poděl mravní kredit, kam zmizela morálka? Na slunci je málo elit, což je dneska normálka. Kam že kráčí dnešní lidstvo, kam že kráčí masa? Dnes má každý svoje smilstvo, jsme to divná rasa..

Orel skalní přilétává, na pařáty pozor dává, Kormorán už stojí v dráze, startovat se chystá, tak kde to sakra zase vázne, zůstává však optimista. Pozor, Sokol letí kolem, po kolizi s jedním domem. Perutěmi mává víc, nastavuje větru líc. Už se zdálo, že to zvládne, že přistane hladce snad, letět bývá ale zrádné, poraněný Sokol spad.
Odklidit ho z dráhy rychle, další ptáci letí z dáli, holubi směr Praha - Michle, co to s poštou válí. A, už je tu Kormorán, dočkal se a vzlétá sám. Roztáhne ta křídla svoje jako dveře od vozu, však bezpečnost je důležitá při letovém provozu.

Čas je zkrátka relativní, nejdřív tichý potom i zní. Nejdřív přijde tichý tik, a co to cvaklo – otazník. Pak tu bude chvíle ticha, ale jenom mžiku let, to si strojek dává zdycha, připravte se pozor teď. Další tik je tu a potom, no stejně jako předtím, chvíle ticha a co na tom, přemýšlejte nad tím.
Jenom kravál nadělají, starověké hodiny, jen když vlastní rozum mají, věčný život hrdiny. Zastavit je, to je věda, vím, co říkám - věřte mi, začne mi v tom bránit děda, už na nervy leze mi. No, to naplat, skládám tužku, do kolny, jdu – tam mám pušku.

Udýchaný, v krku sípe, nemluví a jenom pípe, zatne zuby, zkusí slovo, operní mu vyjde sólo! Neví, co má udělat, vydýchat – klid přijde snad. Dýchá, dýchá mžitky tvoří, takhle to dál nejde, krkem píská, tiše zuří, kdy to sakra přejde!?
Až se bude moci zeptat, zažádat o vysvětlení, jako každej malej reptat, proč zas to či ono není. Proč je drahá elektřina, plyn i voda, nájem, jíst je taky smolařina, kdo má na tom zájem? Že trpíme jako psi a spravedlnost není, žít z důchodu zkuste si, a třeba se to změní. Zatím sípe běda mu, lupiče má u domu!

Hledám úkol třikrát běda, lámu se tím od oběda. Teď je skoro půlnoc, hledám o sto šest, jé – no to jsou přec dárky z vánoc, svírám svoji pěst. Kam jen mohl přijít - svině, kde jen může být! Hledám všude, vzpírám břímě, a mám chuť se bít! Co však zmůžu, to nejde přeci, stál mě až moc času, lítám tady jak lev v kleci, vzývám už jen spásu.
Modlení je na dvě věci, to chce chladnou hlavu, že mám prázdno v makovici, nemá žádnou váhu. Dávám tomu ještě chvíli, pak už bude veta, jak mě trefí, samou pílí, bude konec světa.

Každá doba žádná svoje, jednou umu, jednou hnoje. Ať už stojím vprostřed bitky, nebo jedem trávím kytky, vždycky je to násilí. Copak boje někdy něco, u všech všudy spasily?
Začalo to u té sloje, chlap vzal kyj a zařval: „moje!“. Nekoukal se vpravo vlevo, a bránil jenom toho svého, skoleného mamuta. Doba jistě pokročila, dnes už víme mnohé, válka válku vytlačila a žijem v míru, no né?
Kde, že budem za pár roků? Na demenci zajdeme! Přijde jenom pár set cvoků, a mozky klidně smázneme. Stačí myslet lidé dobří, neužívat pěsti. Stačí život žít si po svém, užívat si štěstí.

Kráčím s tichem, kráčím s lesem, mluvím s duchem, ptákem, vřesem. Potichu si zpívám píseň, jen aby na mě nešla tíseň. Do kroku mi šumí stromy, já bez dechu je poslouchám, ruce mé mi drásaj trny, a o pařezy klopýtám...
Vesměs bloudím, v kruhu velkém, v lese bez cest bez hranic, že sním, či bdím o lejně velkém, je to k vzteku a na nic. Mapu nechci, tu jsem ztratil, nebo radši zahodil? Jsou tu krtci, vlk se vrátil, další srnec narodil! A nechte mě tu bloudit sama, bloudit v kruhu poznání, tohle není žádné drama, to je lesu vyznání.

Ze stromu, co rostl léta, zrozen z hlíny, vody, najednou je po něm veta, hody, hody doprovody. Kousek špalku, leží v dílně. Lípa, z české státnosti. Leží, leží, leží líně, dělá muži starosti. Sedí nad ním, ruce v klíně, a vymýšlí blbosti.
Co ty budeš kuse dřeva? Naštípat a zatopit? Na to je tě „chlapče“ škoda, ukaž – ještě naklopit… A už se ostří noří v dřevo, ukrajuje letokruhy, že by tohle bylo střevo? Ne, zkusím to napodruhý. Jednou říznu, jednou dlátnu, teď vrták nebo nebozez. Kousek jícnu, tuhle hmátnu, noták, už jen popolézt.
Konec práce starostí, máme hada bez kostí.

Na břehu malého rybníka, stojí sám starý muž. Ten rybník je maličký, jako louže sama, má rád své lidičky, domovem pro ně přes den sálá. Ten starý pán, však ve víru času, stojí tu sám a sám, v očích má života krásu.
S holí v ruce a na hlavě s kloboukem, sleduje tu nebeskou dálavu. Kachničky vidouce, nad bílým obloukem, letící kálí mu na hlavu. Kampak se poděla má drahá můza? Lejna naň padají, smrdí až hrůza. Už bude noc, a večer se šeří. Na nebi vyšly hvězdičky. Je toho moc. Tíha jak peří. A chlap zmizel v dáli navždycky.

No, tak to bylo Super! Možná hnutí mysli, že jsem se dal ukecat. Zabijačka v srpnu. No, tak jsem si dal tlačenku. Jako, lhal bych, kdybych tvrdil, že nebyla dobrá, ale do ví, co do ní dali. Proč?
Protože, potom, jako by mi do střev zabodli Šíp! A kroutili mi tam s ním. Aha! A co teď? Nikdy se mi to nestalo. Bylo to jako Blesk z čistého nebe. Ne, neber si synečku, kdo co dává. V takových tlačenkách bývá zrada! No, snad poučení pro příště. Abych se zde nebulvarizoval. Popisovat, co ze mě vyšlo. Ne, to se fakt nehodí.

Zanechat za sebou stopu. To je oč tu běží. Běžel vůbec? Či jen tak kráčí. Volnou krajinou. Krajinou. Otevřený prostor. Se stromy. Bez listí. Jen pusto a prázdno. Jen stopy, ty tu zůstaly.
Ve změti otisků není jednoduché se vyznat. Jenda překrývá druhou. Stroze řečeno - vytvářejí chaoz. Zkušený stopař by s tím neměl mít práci. Mít čas. Mít zkušenosti. Pozorovat. Dedukovat.
A - analyzovat. Kolik jich bylo? Tři? Dva? Jeden? To by se nachodil... Ale, třeba vážně byl jen jeden. Člověk. ALe, proč by chodil jen tak. Sem a tam? Byli dva? Byli tři? Kam šli. Kam šel? Šel? Běžel? Běželi?