Moje články

Náhle cítím kudlu v zádech
Zatnu zuby – nejde nádech!
Dávám ruku na ruku
přece nemám záduchu!?
Hmatám rukou po zápěstí
tep mi šlape, ještě štěstí...
Ohlížím se proti světlu
všady tma a cítím betlu
Známý mi to jednou říkal
Přemýšlím a hmatám výkal
Zadek suchý, betla taky
AhA – žeby, cosi lezlo z gatí?
Ne, to jenom volná guma
zatáhnu ji už je "doma"
Pročpak tedy nedýchám?!
Rakev!? Svíčky?! Je to tam!
Zkouším hledět světlu vstříc,
dýchat nejde, jak to říct!?!
Srdce buší – stará klasa…
Náhle cítím… přijde spása?
Už mám zase koutky k uchu,
stačil prd a všechno v suchu.

„Pánové! Byly jste někdy na rovníku? Já bych mohl vyprávět!“ rozvalil se labužnicky Zoltán a hluboce si zavdal čaje. Byl to jeden z těch návštěvníků, co cestovali. Jeden z té pestré směsice hostů, kteří sem pravidelně chodívali bavit se, o svých cestách, zkušenostech.
A zatímco já cesty trávil většinou po obchodních jednáních, on si cestování užíval jako pravý gurmán. Všude bych zdejší a nic mu nebylo proti chuti. Stejně, jako ten vyloženě hnusný, odporně hořký čaj. Dovezený odkudsi z hlubin tajmné Indonésie. Někdy mě napadalo, že, pokud je tam všechno tak trpké, jako ten čaj – asi si ji nechám ujít.

Možná to byly zesílené obavy, možná oprávněný strach. Zda to zvládnu, zda, zda…
Když jsem do toho podniku šel, věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého. Z počátku jsem se snažil i připravit, ale jak se blížil termín, bylo mi čím dál tím víc jasné, že to nezvládnu.
Záviděl jsem těm, co vypadali tak v pohodě. Musel jsem na ně působit asi komicky. Vystresovaný. Na druhou stranu, ten klid mi, ano chyběl, ale kdybych byl klidný, asi bych to nezvládl tuplem. Prostě, najít tu správnou rovnováhu mezi tím – zdravým podceňováním a klidem. Vírou. Však ono se ukáže. Ukáže? Snad… Doufám.

„Je to něco, jako vnímat krásu. Hledat změnu, vymýšlet změnu toho, co už je samo o sobě tak vymyšlené, že už to lepší prostě být nemůže.“ Seděli jsme v přítmí garáže a jak už to tak bývá, mluvili o nesmyslech.
„Vždy je možné vylepšit to, co se zdá být nejlepší. Dokonalé, když ti na tom slově tak sejde.“ Můj druh byl jazykozpytec. Slova byla jeho denní chleba. A teď jsme se bavili nad slovem dokonalost. Zda i slovo dokonalost může být ještě dokonalejší. Zda tvar toho slova je ve své podstatě konečný.
Nad našimi hlavami projela posprejovaná tramvaj. Reklama? Asi…

Táta byl kapitán. Jednou v práci jsem na stole našel jeho čepici. Byla mi hrozně velká, když jsem si ji nasadil na hlavu. Uviděl jsem přicházet vojáky. A najednou mě něco napadlo. Vyšel jsem jim v ústrety a s čepicí na hlavě rozkázal: „Zastavit stát – raz dva.“ A k mému údivu se útvar zastavil.
Pak jsem uviděl tátu. Provinile rozpačitě jsem se na něj podíval, ale on se jen usmál a poklepal mi na rameno. Beze slova mi zasalutoval a já jsem hrdě ten pozdrav opětoval.
„Tak co kapitáne?“ zeptal se táta. „Vojáci, rozchod,“ a vojáci mi zasalutovali a odešli.

Hodinky na ručičkách ukazovaly přesně za tři hodiny pět minut. Raději jsem se napil trošku suché vody, abych otřel svěží rty. No na to, že byl leden do celkem pražilo, ale do chladivé sauny se mi opravdu nechtělo. Jenomže, co s dokončeným ránem?
Snad ospale se probudit. Nechat radosti radostmi a raději vyrazit zvesela do smutné práce. Třeba mě podřízení zase povýší. Nebo nebudu dělat vůbec. Stejně je to tam strašně veselé. I když, v poslední době, co přišel nový kolegyně, se kterou se nedá, ale vůbec nemluvit. Zvlášť když na celé kolo šeptem mlčí, že máme všechno krásně neskutečné.

Půlmaraton. Dvacet dva kilometrů běhu. Pro někoho procházka, pro někoho nedostižitelný cíl. Mám na to? Chci to zkusit.
Tréninkový režim je jednoduchý. Běhat. Vyměřená trať deset kilometrů sice není dvacet, ale i ta polovička stačí. Každý den? Trať půlmaratonu má dvacet dva, tedy musím. Nemusím, ale chci. A když to každý den nejde, alespoň obden. Abych nevypadl z formy. Má to i vedlejší účinky. Když dobíhám na tramvaj, jsem o poznání rychlejší a méně se unavím.
Dvacet dva kilometrů. Uběhnu to? Třeba, třeba... AhA, už jsem na startu. Mám strach. Teď odstoupit? No to snad ne! Tři dva jedna. Start!

Metoděj Kašpar se narodil v Chlumci. Již v dětství projevoval mimořádný zájem o fyziku a antropologii. Po studiích na univerzitě, zatímco všichni předpokládali, že se vydá na akademickou dráhu, svoji pozornost zamířil do soukromé sféry a založil vlastní fyzikální laboratoře. Spekulovalo se o vojenském využití jeho vynálezů.
Dík prosperující společnosti, si mohl dovolit hodně cestovat a ze svých cest publikovat. Jeho objevy z Amazonských pralesů, se staly ve světě senzací. Na poslední expedici však celá jeho výprava záhadně zmizela. Rozsáhlá pátrání všemi dostupnými prostředky zůstala bez výsledku. Metoděj Kašpar byl se svými druhy prohlášen za mrtvého ve svých osmatřiceti letech.

Znali jsme se - hodiny, ale když jsme se ten večer loučili, a podíval jsem se do jejích hlubokých modrých očí… Navždy a přece tak daleko. Jen chvíli, ještě chvíli. Ještě chvíli spolu. Čas byl však neúprosný. Odjezd se blížil. Aniž bychom to oba tušili.
Stojím zde v tichu pod rozkvetlou korunou rozložité lípy - vzpomíním na ty poslední okamžiky. A v ruce, v ruce držím ten pečlivě složený papírový ubrousek. Otřela do něj rtěnku z hrnečku, aby nebyl ušpiněný. Jen drobnou, jemnou šmouhu - naštěstí. Vždy, když sem jdu, vezmu ho sebou. Opatrně, jej vyjmu z obálky a němě k ní promlouvám.

Je to takový, obstarožní až mírně nezachovalý pán. Chodívá sem, spíš na kus řeči, než aby něco kloudného potřeboval. Ale ty jeho znalosti. Naposledy mě hecnul a donutil nastudovat dvě kapitoly z dějin umění. Jestli nějaký profesor, či co. Nevím. Hm, ani jej neznám jménem.
Vlastně jsem i rád, že sem chodí. Jak povídá, zkouší mě, co kdy řekl. Spíš chce, abych jej poslouchal. A tak vzpomíná a zkouší. A já si rozšířím nechtěně obzory a ukrátím si dlouhou chvíli. Slyším známé šouravé kroky a vzápětí cítím i jeho klasický zatuchlý pach. No nic, opakování je matka moudrosti. „Dobrý den!“

Slunce žhne jako nikdy. No, jako nikdy… Prostě je horko. Pot se ze mě jen řine. A to mám čepici. Aby mě neofouklo. Znalý věci – přesto pokaždé překvapen. Na co tu vlastně čekám? Až zahřmí?
Jeden kamarád cestovatel prohlásil – přijdu ke kytce, přilepím na ni včelu, vyfotím, pošlu do soutěže a mám vyděláno. Jo, kdyby to bylo tak lehké. S foťákem proklatě nízko tu dřepím už hodnou chvíli a stále nic. Jen horko je mi čím dál větší. Zatnout zuby a vytrvat.
Najednou přilétne. Včela - chvíli okouní a pak si sedá na okraj květu. Cvak a je. Tak jdem dál.

Na tichém nádraží zastavil vlak. Dlužno říct, že tak nějak mimo jízdní řád. Ale mě se hodil. Do kupé nastoupil průvodčí s prošedivělým knírkem. „Ne, já jízdenky neprovávám. Tohle je Mrtvej vlak.“ „Cože? Jak Mrtvej.“ ptám se.
„Prostě Mrtvej. Může vás zavést až do smrti.“ odpoví průvodčí. Dělá si legraci? „Nedělám. záleží jen na vás.“ pronese s úsměvem. „Stačí zvážit pro i proti svého skonu a výsledek mi sdělit“. „A, když nechci zemřít?“ zeptám se opatrně. „Pak vás odvezu, kam chcete.“ řekne průvodčí. Zvažuji.
Konečná – vystupovat. Byl to jen sen. Průvodčí s prošedivělým knírkem se na mě usměje – nebo nebyl?

Tak, takhle jsem si návrat domů nepředstavoval. Žel mnohdy se představy velmi liší od reality. Ale kam jinam se podít, když svět okolo stojí jen pro pláč? Kam jinam, než tam odkud člověk vzešel. Kde učinil první krůčky životem. Kde poprvé okusil zakázaného ovoce?
Táži se pak, zda ten domov, je vskutku mojím domovem. Zda ten kraj je vskutku mojím krajem. Zda dům, jenž považoval jsem za svůj, je stále ten můj, kterýž tu byl a v dětství útočištěm byl mým? Vracím se vskutku domů? Či jen do sna. Sna dětství, nadějí, lásek a proher.
Jsem na začátku. Kam dál?

Jaký je rozdíl mezi ženou, růží, písní a kosti?
Ženy jsou éterické bytosti, které nás muže dovádějí k šílenství. Svojí krásou nás dokážou okouzlit. Jak uctít ženu? Rudou růží, jež znamená vyřčení – miluji Tě. Růže, jako královny květin. Růže, jako posel lásky.
Píseň… Když jsem zamilovaný, chce se mi zpívat. Když zpívám, zpívám své milované. Písní lze i srdce ženy získat. Písní vládli bardové v dávných časech. Kost, no, kost je poněkud zemité označení ženy. Záleží na podání, ale i kost může být lichotka. Jemné označení, že žena stojí za to. Kost, je žena, jak má být. Podobná té růži.

Ještě pár minut. Posledních pár minut před akcí. Nervozita? Čím se u mě projevuje nervozita? Adrenalin. Mám své poslání. Dokonale vyzbrojen. Dokonale vycvičen. Můžu být nervózní? Neměl bych. Přesto trošku jsem.
Kamarádi kolem mě. Dávají mi jistotu. Možná na ně také tak působím. Dáváme si jistotu navzájem. Jsme pro sebe oporou. Za těch pár měsíců, co se známe, se z nás stali bratři.
Kolik ještě kilometrů. Kolik ještě minut? Vlny se tříští o bok naší lodi. Je zima. Ale za chvíli se zahřeju. Už vidím břeh… Nervozita se stupňuje. Zvládneme to? Musíme. Jiná možnost není. Píše se 6. červen 1944.

Ležel jsem na střeše a čekal. Pušku zalícenou a v hledáčku zaměřovače seděl v kanceláři muž. Čekal jsem. Dal bych si kafe. Ten chlap ho teď pije a cosi píše do počítače. Čekám na signál.
Je hezky, svítí slunce a nedaleko ode mě právě dosedl na asfalt střechy pták. Co je to za ptáka? Měl bych se víc vzdělat. Poznávat ptáky podle barvy peří, zobáku. Když už u mě takhle přistanou, abych věděl. Ale co s tím? Sakra. Je horko.
Ozve se telefon. Displej oznamuje „Zabít ho je málo. Chci, aby trpěl.“ Zamířím. Pohybem pták odletí. Muž v kanceláři telefonuje.

Je tu horko. Už téměř až k zalknutí. Cítím, jak mi krůpěje potu na čele tvoří čirůček, který mi stéká okolo oka, pomalu po tváři a končí na krku. Ztěžka se mi dýchá. Jen na chvíli se nadechnout. Pořádně. Zhluboka.
Poušť je zrádná a pro nezkušeného i smrtelná. Zemřít žízní. Nebo se utopit? Co je horší smrt. Žádný extrém není dobrý. Když se loď zmítá ve vlnách v nárazech větru nebo, když se pomalu pohupuje v bezvětří, jako tomu je v našem případě? Kdo se modlit neumí, na moři se naučí. A dokud si to nezažije na vlastní kůži – nepochopí.

Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty…
Znám jednu dívku, která sem píše. Jednou mi nadhodila, zda bych se tohoto projektu také nezúčastnil. Ví, že rád píšu. Nabídku jsem považoval za vtip, ale částečně i výzvu. Tak jsem napsal první stoslůvkovou. Teď, když se měsíc chýlí ke svému závěru, začínám mít pocit jistého deficitu. Psát každý den… Na dané téma. Přemýšlet – tvořit. A když už téma – tak jak obsahově, zpracováním, látkou – nebo třeba stylem. Asi největší problém mi dělala Bajka. I když - poněkud zmaten, vydržel jsem do konce.
Asi mi budete chybět, přátelé.
V úctě, Váš Kašpar-Len Myslitel

„Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23.hod…“ Invaze… Ne všechny invaze jsou negativní. Je to jen úhel pohledu. Pro fašisty byla negativní invaze v Normandii. Pro spojence zase nepřijatelná invaze fašistického Německa.
Facebook je také pro někoho invaze. Do soukromí. Nebo do osobních postojů. Invaze v roce 1968 byla protireformní. Život je vlastně jeden velký boj. O svobodu ve skupině. Kuřáci podnikají invazi do soukromí nekuřákům. Hergot – těch negativních invazí je víc, než těch pozitivních. Musím myslet pozitivně. Pustím si hudbu… Soused tluče – podnikám proti němu invazi – do soukromí. Asi odjedu na pustý ostrov. Ale to zase bude invaze jeho…

To se jednou vlk a pes dohadovali, který z nich je víc nebezpečný. Po chvíli dohadování si řekli, ať je rozsoudí strýček jezevec, prý je tak starý, že musí být nesmrtelný.
Jezevec se na ně podívá a praví: „podle mého soudu je víc nebezpečný pes.“ Vlk na to: „ale já jsem divočejší, já jsem přece větší šelma.“ Jezevec zakroutí hlavou a odpoví. „Dobře, jsi divočejší a větší šelma, ale pes, tím, že je méně divoký, okolí příliš neočekává, že by byl až tak nebezpečný a tedy se má méně na pozoru. Když pak zaútočí – říká se tomu moment překvapení, víš?“

Prosperující aglomeraci. Zbožím přetékající obchody, výlohy jako ze žurnálu, úspěšní obchodníci a šťastné spokojené páry, držící se za ruce. Město, jak má být. Seděl jsem na ulici, na kamenném kvádru, jež byl součástí jakéhosi sousoší.
Hleděl jsem upřeně před sebe a po delší chvíli jsem začal vnímat, jak se čas okolo mě zpomalil.
Kam jdou všichni ti lidé. Proč právě tam, kam jdou? Pán s diplomatkou. Maminka s kočárkem, student s batohem na zádech. To zde opravdu všichni žijí? Jen jeden bezdomovec na druhé straně ulice - sedí, jako by se ho to netýkalo. Jen sedí. Nikam nejde. Mám taky odejít?

Prkno povolilo celkem bez potíží. Malá skulinka, abych zahlédl místnost a v ní prázdné police rozpadajícího se mobiliáře. Ještě jedno prkno a vytvoříme takový otvor, že se v klidu protáhneme. Okolní zahrada se halila tmou. Jen skrz plot sem pronikala světla z ulice. I tak nám poskytovaly dokonalé krytí.
Chvíli to trvalo, než si mé oči uvykly na tmu. Stanul jsem v místnosti, která připomínala malou halu. Na jedné ze zdí jsem matně zpozoroval obrovskou zející černou díru. Pomalu jsem k ní přiblížil, zatímco ostatní kamarádi pomalu pronikali otvorem za mnou. Opatrně jsem se otvoru dotkl. Byla to školní tabule.

To slovo „outsider“ se mi nikdy nelíbilo. Prostě, zní to hanlivě. Outsider, člověk na okraji společnosti. Výsostně pohrdavé téma. Jenže jeho to donutilo vzepřít se. Postavit se davu, který jej považoval za něco méně než ostatní. Vlastně, vlastně to bylo dobře, že jej tak označovali. Měl důvod všem ukázat, že s ním musí počítat. Ne, že by ho měli brát vážně, ale počítat s ním.
Oč překvapeněji se všichni tvářili, když stál s ostatními na startu. Nezajímavý, téměř bez zkušeností, v prvním závodě. Zná ho vlastně někdo? Možná, jen pár lidí… Ten závod vyhrál. Sám před sebou? Pro společnost? Vyhrál!

Byla to doslova jemná hodinářská práce. A s troškou nadsázky by se dalo říct, že i mistr tesař se někdy utne. Jenže, já měl zlaté ručičky a věděl jsem, že řemeslo má zlaté dno. Z počátku mi to moc nešlo, ale říkal jsem si, že žádný učený z nebe nespadl. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Je to obehraná písnička. Konec konců; slibovali mi hory doly, tak jsem do toho konečně praštil.
Taky jsem věděl, že bez práce nejsou koláče. No, dlouhé přemlouvání to nebylo. Sakryš, já to neřekl? Chtěli po mě, doktorovi, abych jim otevřel zabouchnuté dveře.

Fakt nesnáším úřady. Člověk tam jde a vlastně se nakonec nic nedozví. Úřední mašinerie stále dokola a papírování k tomu. Šel jsem sem vlastně pro formulář. Mohl jsem to sice stáhnout z internetu, ale – měl jsem cestu kolem.
Míjel jsem různé lidi. Jedni naštvaní, zřejmě veřejnost a druzí podle všeho místní. S prázdným výrazem ve tváři, tvářící se nesmírně důležitě. No a jak tak kráčím úřadem, strnu. Na jedněch dveřích je napsáno velkými písmeny: P.I.F.K.A. a pod tím: Postupně. Invazibilně. Fudnamentální. Kolektivum. Analfabetů. Kam jsem se to dostal? Zaklepal jsem. „Dále…“ vyzval mě mužský hlas za dveřmi. Stiskl jsem kliku.

Ten zvuk se ozýval za skříní. Nepravidelně. Jako když se láme dřevo, napadlo mě. Ale nebyl to přesný termín. Chvíli mi připadalo, že slyším červotoče. Ten ale podle všeho zní jinak. Ležel jsem a poslouchal. Ležel, potichu a poslouchal. Počítal, jak dlouhé intervaly mezi těmi zvuky budou.
Deset vteřin, třicet pět vteřin… minuta… zdálo se to být jako věčnost. Deset vteřin. Začal ve mně hlodat červíček. Co to dělá? Původce toho podivného zvuku. Bez hluku, jako když se láme dřevo. Patnáct vteřin a ticho. Dlouho. Už to přestlalo? Nemá cenu to zjišťovat. Pohodlně se uvelebím. Zase. Že bych se zvedl?

Bylo časně z rána a les se ještě topil v cárech mlhy. Čekal jsem na záběr něco přes hodinu, i prsty jsem mě ztuhlé od mrazíku. Sice, teplo již bylo, ale i tak… Asi jsem neměl tak brzy chodit. Jenže, patřím mezi ty, kteří si pro snímek raději přijdou dřív, než pak lomit rukama, a nadávat si, že jsem přišel pozdě.
I když, zdálo se, že i les ještě spal. Vůkol hrobové ticho. Zaposlouchal jsem se do lesa. Jen listy ševelily, jak si s nimi vítr pohrával. Zkontroloval jsem ostření. Jestli je na manuál. V pořádku. Praskla větvička. Že by?

Stojím uprostřed louky. Rozhlížím se dokola. Kolem dokola a za horizontem nic, než modrá obloha. Stojím na hebké zelené trávě. To je divné, pomyslím si a rozejdu se jedním směrem. Jedno jakým – horizonty jsou naprosto identické. Jak tak kráčím po měkké trávě, přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostal? Co to, že si nemůžu uvědomit, kde jsem se tu ocitl. Jdu již nějakou dobu a stále nic. Horizonty, jeden jako druhý. Kolem dokola jen zelená hebká tráva, po které kráčím. Vypadá to absurdně, jako virtuální realita. Sakra, co se děje? A kde jsem se tu vzal? Už běžím... Nebo ne?

Přes hluk, ohlušující hluk vybuchujících bomb a explodujících granátů nebylo slyšet ani vlastní myšlenku, natož slova. Zbytky pluku se povalovaly po zákopech a mladí důstojníci po nevěstincích. Jen tito – dnes již téměř žoldáci, kteří vlastně ani zaplaceno nedostali, se tu tísnili a čekali, až to všechno skončí. Aby si zase mohli chvíli vydechnout.
Tu se jednomu z nich rozjasnily oči. Ta myšlenka přišla jako blesk – z čistého nebe. „Ty roky bídy, útlaku, přehlížení. Ze strany nadřízených, proklaté akademie, proti všem. Proti všem, postavím se proti všem! A všem ukážu, co ve mně je. Kdo jsem já – Adolf. Adolf Hittler. Všem!“

Píšu verše. Vlastně nesrozumitelný text. Slova, která mi padají z hlavy prostřednictvím prstů na klávesnici. Jak od osobňující pro básníka. Počítač, místo lyricky ruky, která vede jemnými tahy tužku, jež hrotem píše po papíře slova, která vlastně ani nedávají smysl.
Bude se někdo zalamovat? Nad výkladem toho nesmyslu, který se jen „rýmuje“? Budeme optimisté. Řekněme že ano. Třeba najde smysl, v těch slovech a já budu zklamaný. Protože jsem to myslel jinak. Diskuse nad dílem. Bože, proč já vlastně tyhle rýmy skládám? Asi začnu psát písně. Tedy, taky nesmyslné, ale je zde praktické využití – lidi se třeba rozhýbou do rytmu.

Dlouho jsme se radovali, dlouho ruce mnuli,
Zloděj sejde na své chyby, hamižnost a dluhy,
Policajti mají totiž děsně pevnou vůli,
Skládaj střípky jeho akcí, jako barvy z duhy,
Za chvíli se spustí akce, ejhle, kde ho máme?
Jen nám unik v říční loďce, kampak se vydáme?
Lodí autem autobusem, s komandem i bez něj,
Srotí se tu kolem davy, jako stromů alej,
Zítra je den taky, však vychladla by stopa,
Zkuste ještě tuhle boudu, důkazů se najde kopa.
Po půlnoci, už řvou ptáci, už ho máme, nad nás věru není.
Už je zatčen, poután v rukou, zákon na rameni.

Leží tu ladem. Uprostřed země, jen tak sám. Reliéf velké lidské šlápoty. V prachu cesty. Sám, jako cosi nepatřičného. Kdyby šel kolem všímavý kolemjdoucí, podivil by se. Jak zde leží, sám uprostřed cesty jen místy pokryté ušlapanou trávou. Sám napospas větru, dešti.
Bezeslova vypráví. Směr, kam jeho tvůrce šel. Jen, účel, zůstane zamlčen. Možná o nátuře, stylem této šlápoty, však zbytek už je o důvěře, on, a nebo ty…
Šlápota si leží v klidu, čeká na svůj osud. Zda zašlape ji další člověk, nebo zůstane tu, jako dosud. Či ji smyje náhlý déšť, bůh suď – vlastně je to jedno, nešť?

Zdál se to být nekonečný, nikdy nekončící boj. Spirála, která se točila dokola, a stále jako magnet směřovala z kraje do středu. Ten ubíjející pocit nikdy nekončícího pohybu byl vyčerpávající. Vidina konce? Někde to přece musí skončit. Blesklo mi hlavou. Nebo ne?
Zdánlivá maličkost se zde jeví nicotně. Jeví se to jako propast, ze které není úniku. Tíživá myšlenka nekonečna. Myslím, že to bylo čínské přísloví: „Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň“, ovšem, kde brát sílu? V sobě samém? Porazit vnitřního nepřítele? Překonat sebe sama? Nebát se. Kolikrát? Nesoustředit se na okolní podněty a jít si za svým? Tak do toho… Znova.

Bylo to jednou v létě. Šel jsem na prohlídku zámku a právě v okamžiku, kdy jsme vystoupili na ochoz, začali bít poledne. Průvodkyně zastavila, abychom si tu náladu mohli vychutnat celou.
Nad střechami domů, nad zelenými lukami, i nad korunami stromů se do dálky linuly údery zvonů. Jak pokaždé, když se kovové srdce zvonu udeřilo do stěny zvonu a vzduch se rozechvěl, byla to nádhera. Těch zvonů tam bylo asi pět.
Dokonce jsme zdrželi dvě další výpravy, které se dobývaly každá z jedné strany. Jako, z celého zámku si moc nepamatuji, ale ten zážitek se zvony, jsem zvěčnil i zde.

Už mě to štve. Sakra. Co je moc, je moc. Sice, pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí, ale na druhou stranu, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Ano, trpělivost přináší růže a všechno chce svůj čas. Jenže já mám nervy v kýblu a ne ze železa. Už jsem skoro ztratil hlavu a stále dokola zpívám tu starou obehranou písničku. Já vím, že ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká. No, nakonec, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale naolejuje-li Julie koleje, či nenaolejuje-li Julie koleje. A jdu je zavřít.

Hlubiny vesmíru. Hlubiny moří. Z hlubin našich niter...? Kde všude číhá smrt? Proč přemýšlet nad smrtí? Protože to přikážou? Kolik z nás se smrtí zabývá? Šamani prý museli „zemřít“, aby byli smrti blíž.
Proč se vlastně lidé snaží zkoumat hlubiny a riskovat svůj život? Hlubiny nebe. I tam lze zemřít. Nemáme křídla a stejně létáme. Nemáme žábry a stejně se potápíme do hlubin. Co nás nutí, abychom létali do vesmíru? Hledáme tam snad smrt? Kolik lidí se zabývá smrtí… Deset? Tisíc? Je normální, zabývat se smrtí? Pro vědu? Ano. Jinak bychom to nedělali. Nebo ne. Je to morbidní. Smrt? Život?

S každým novým dnem. S každou další hodinou. Čekám... čekám... Příliš dlouhé čekání. Na impuls. Impuls. Životní perpetuum mobile. Dáte mu jeden šťouch - a ono už jede samo.
Jenže život je Život. Stále se vyvíjí. Mění se. Potřebuje stále vzruchy. Jinak ustrne a zastaví se. Ohlížím se kolem sebe. Nikde nikdo…
Na co čekám? Na smrt? To bude dlouhé čekání. Čím víc, se člověk soustředí, tím víc se čas vleče. A nikde nikdo. Ani zvuk. Mrtvolné ticho… Mrtvolné. Žiju ještě vůbec? Přemýšlím, takže – asi ano.
Impuls. Šťouchnutí. Mám to udělat sám? Kam? Přemýšlím. Přemýšlím, tedy jsem. Kdo to řekl? Kdo…

Tají ledy a zvedají se řeky
Lidé se radují a objímají taky
Nastává období kdy k radosti je příležitost
Zas teplo, a končí období, je člověk zmrzlý na kost
Radují se všichni i příroda se barví
Sníh taje, city taky a lidé jsou hned vedví
Celý ten čas, čas ten celičký
Myslím jen na vás, na vás lidičky
Zas je důvod radovat se
Jde Jaro svátek tepla
Zima se svou vládou sekla
Jen kouknout z okna-přesvědčte se
Leč důvod k radosti najde se vždycky
Stačí mít otevřené oči, hledět kolem sebe
Třeba slyšet starý pecky
Nebo, když rozjasní se nebe

Sherlock Holmes seděl ve svém oblíbeném křesle a pravidelně pokuřoval. S každým novým vyfouknutím vonného kouře do pokoje si povzdechl. To neuniklo jeho věrnému druhovi Dr. Watsonovi a vida, jak se jeho přítel čímsi trápí, rozhodl se po chvíli k otázce: „Co vás trápí příteli?“.
Sherlock Holmes se na něj dlouze a tázavě podíval a po chvíli váhání, kdy opět mocně potáhl ze své dýmky, opět sklopil oči a tiše odpověděl: “pamatujete se Watsone na případ se Zmijí Bahenní? Jak jsem ji zahnal pomocí hole zpět na doktora Roylotta?“. „Ano, pamatuji“, přisvědčil Watson. „Tak vidíte“ kvitoval Holmes a odmlčel se.

Zubatá kostřička, zubí se na mě,
Sezob bych svačinu koupenou v krámě
Pro zuby došel bych na okraj světa
O zubech nedá mi, jsem i poeta
Na zuby koukám se, pobaven sám sebou
Bez zubů koktám, když budu s Tebou
Se zuby štěstí mám, na zubech kaz
Čekám až vrátí se k nám jaro zas
Přes zuby odborník je doktor zubař
Veskrze bezzubých zástupů smolař
O zubu poemu právě teď skládám
K zubům pak skelnici s pitím si dávám
Zdá-li se můj zub být tím jediným bolavým
Beztrestně s dalšími údy už se pak nebavím.
Zuby z huby vypadly mi.