Moje články

Varování: Preslash
Ptá se malý Draco maminky:
„Mami, a kdo je to mudla?“
„To je podřadný člověk, který neumí kouzlit.“
„Mami, a kdo je to pitomec?“
„To je moc hloupý kouzelník.“
„Mami, a kdo je to ministr kouzel?“
„To je pěkný pitomec.“
„Mami, a kdo je to gay?“
„To je muž, který má rád muže.“
„Mami, a kdo je to lektvarový mistr?“
„To je tvůj strýček Severus.“
„Mami, a kdo je to děvka?
„Teda, Draco, kam ty na ta slova chodíš?“
„V přípravce. Tak kdo to teda je?“
„No, Draco, to je tvůj tatínek, když se zavře do pracovny se strýčkem Severusem.“

Začínal duben a ovzduším se krom vůně jara vznášel i pach krve a střelného prachu. Pouliční válka gangů zuřila v plné síle. Střely provrtávaly díry do rašící trávy, právě přilétajícího ptactva, nechráněných hrudníků a hlav civilistů.
Chodníky se kupily rozkládajícími mrtvolami a pohřebák bylo to nejprospívající povolání ve městě – pokud měl ovšem člověk dostatečnou zásobu neprůstřelných vest.
Když už zůstali vzpřímeně stát pouze vůdci, jeden z nich vyšel s bílým kapesníkem z úkrytu řka: „Už je toho přespříliš. Toto byl ten úplně poslední výstřel!“
Druhý mu vyšel vstříc s odjištěnou zbraní.
První se zasmál a ještě jednou vystřelil, křiče: „Apríl!“

Kapitán Jean-Luc Picard: Kapitánův deník. Hvězdné datum 57849,5. Enterprise se řítí nekonečným prostorem warpem šest. Letíme neprobádanou oblastí periferií vesmíru, nikdo z nás neví, co očekávat. Avšak prozatím je vše v pořádku, posádka je v relativně dobré náladě, všude panuje podivné ticho a můstkem se vznáší atmosféra ticha před bouří. A já přemýšlím o časech dávno minulých, ač obvykle nepropadávám melancholii, dnes to na mě vše jen padá...
Loď mezihvězdné federace svištěla vzduchoprázdnem a zanechávala za sebou pustý vesmír. Pojednou však narazila na jakousi neviditelnou bariéru a odrazila se od ní jako pinpongový míček. Udělalo to jen jedno malé "bang".

Rok 2001:
„Teda, Bobku, to jsi nemohl řídit líp?“
„P-p-p-promiň, Bobe, usnul jsem.“
„A zrovna, když jsme letěli nad Bílým domem?“
„No... Já... Zdál se mi americký sen... Byl jsem tam já a spousta ramlic a taky...“
„Bobku!“
„Promiň, Bobe, promiň.“
„...“
„Bobe... co teď ale budem dělat? Jak se odtud dostaneme?“
„Hm... Budeme muset skočit. Ale klobouk je asi ztracený."
„No jo, ale...“
„...Tady určitě taky mají kouzelníky, skákej, Bobku!“
***
George Bush mladší: Zrovna jsem se procházel po zahradě, když mi na hlavě přistál nějaký cylindr. Po chvíli z něj vyskočili dva králíci. Řekl jsem si: „Ale co, klobouk zadarmo!“

Za sedmero horami a sedmero řekami v překrásném zámku obrostlém planými růžemi, v nejvyšší komnatě té nejvyšší věže seděla panna s půvabnou tváří ladně podepřenou sněhobílou ručkou.
Její šaty splývaly do záhybů, které by jistě podněcovaly fantazii ptáků nahlížejících dovnitř, pokud by to – však víte – nebyli jen ptáci.
Pojednou se celou věží počaly rozléhat kroky. Ty se přibližovaly a přibližovaly, až princ v přiléhavých nohavicích otevřel dveře do princezniny komnaty a políbil ji.
Panna rozespale otevřela blankytné oči, lehce vzdychla a pronesla: „No konečně! Když jsi říkal, že přijdeš za sto let, nenapadlo mě, že to myslíš doslovně!“