Moje články

Manžel se o sebe sotva postaral. Ráno vstávala o hodinu dřív než on, aby stihla udělat náležitou snídani. Pak se oblékla, učesala, nalíčila, vzbudila ho. Většinou pojedli v tichu. Zasunula židle ke stolu, ustlala, umyla nádobí, uklidila jej, odešla do práce. Cestou z práce nakoupila, přišla domů, uklidila z prostředku chodby manželovy bačkory, udělala večeři, prostřela, umyla nádobí. Během večeře poslouchala manželovo vyprávění o práci. Zasunula židle ke stolu, umyla nádobí, uklidila jej, uklidila manželovy boty z prostředka chodby, umyla se a šla si lehnout. Manžel se k ní přitulil a řekl: „Nechtěla bys, miláčku, děťátko?“ Řekla jednoduše: „Další ne.“

„Tak se vytas, co's mi přines k narozeninám, Pottere...“
„Ehm.“
„Ale to snad ne... Červený karafiát? To jsme se vrátili do dob socialismu?“
„Ehm?“
„Ale? Copak mudlovské školy nemají v osnovách dějepis?“
„Ehm.“
„No, to neumíš říct nic jiného než „ehm“? Jak ohromující.“
Harry se místo jakékoliv odpovědi jen zhluboka nadechl, vrhl se na Draca a prudce jej políbil. Draco zavrávoral pod nečekanou reakcí, pak se nad chvíli poddal a potom se prudce oddálil. Chvíli jen lapal po dechu, nevěřícně na Pottera zíral a pak z něj vypadlo: „Ehm...“
„To neumíš nic jiného než „ehm“?“ řekl Harry a zasmál se.

Už jsem myslela, že se teď nezúčastním...
AU
Ležel na studené podlaze malfoyovic sklepení. Lucius Malfoy – šílený vztekem – stál nad ním s hůlkou v napřažené ruce.
„Kde je můj syn, Pottere?!?“ zakřičel Lucius najednou.
Harry mlčel. Nemínil tomu šílenci říct, kde Draco je, ani kdyby ho to mělo stát život.
„Crucio!“ zařval Malfoy a od úst mu odletovaly drobné kapénky slin.
Bolest, jen bolest... A pak chvíli tma a pak opět jen bolest...
„No tak, Pottere, zpívej!“ zařval Lucius Malfoy a ve vzteku kopl těžkou botou Harryho do brady. Harry se jen bolestně uchechtl a otevřel okoralá ústa: „Can you dance like a hippogriff? Ma ma ma, ma...“

Bylo jí deset, když se na zdi paneláku, ve kterém bydlela, objevil nasprejovaný nápis: „Kdo je tvůj pokrevní bratr?“
Bylo jí třináct, když kolem něj po 1095 procházela a ironicky si sama sobě odpověděla, že je to vložka.
Bylo jí šestnáct, když kolem něj po 2191 procházela a svoji odpověď pozměnila s tím, že je to její nový přítel.
Bylo jí osmnáct, když kolem něj po 2922 procházela a řekla si, že její bývalý přítel to tedy rozhodně nebyl.
Bylo jí devatenáct, když ten nápis odstranili, a jí se ulevilo. Jen představa vší té krve jí nedělala dobře na žaludek.

Když se jako malý učil s rodiči bruslit na nejbližším rybníku, první, co mu vštěpovali, bylo, aby se ani nepřibližoval k oblasti označené cedulí „TENKÝ LED“. Od té doby už uplynulo hodně vody, ať už té zmrzlé, tekuté nebo plynné. Mezitím dosáhl maxima svých bruslících schopností, pak je postupně pozapomněl a po štěpné zlomenině pravé nohy přestal věřit v to, že takovéhle činnosti se prostě nezapomínají.
Od rodičů mu však v hlavě zůstalo varování, ať se nepouští na tenký led, nadobro vryté. A když se tak koukal na Sherlocka, přemýšlel, proč sakra – jako každý hodný hoch - své rodiče tentokrát neposlechl.

„Ale no tak, táto...“
„Ne, já nemůžu... Prostě nemůžu. Jestli si myslíš, že jsem nezkoušel to přemoct, tak zkoušel, ale... nejde to!“
„Vždyť je to úplně dětinský, táto!“
„Ne, prostě ne, takhle to dělat jednoduše nemůžu!“
„Už je to snad měsíc, co jsme naposledy...“
„Já vím! Já vím! Ale co mám dělat. Když já prostě nemůžu, ty oči...“
„Zkus to nějak přemoct, vždyť to není normálo radši už nikdy v životě...“
„Já mám, sakra, taky nějaký potřeby!“
„No, a myslíš si, že já snad ne?“
„...“
„Dobře, tak jo, vzdávám se!“ řekla žena, vstala z postele a otočila lahev s myslivcem.

Přípravy jsem opravdu nepodcenila. Budík každé ráno přesně v šest hodin poctivě zvonil. Nové běžecké boty stály sice hříšné peníze, ale rovněž na mě každé ráno vzorně čekaly, naleštěné do oslnivého lesku, v botníku u dveří. Omezila jsem tuky a zcela vypustila mléčnou čokoládu. Každý den jsem poctivě vypila dva litry tekutin
A to, že jsem pak nakonec doběhla až šedesátá, vůbec nedávám za vinu tomu, že budík obvykle tak kolem půl sedmé nadobro ztichl, boty zůstávaly stále stejně nové a naleštěné i po půl roce, čokoládu jsem nahradila oplatkami a ty dva litry tekutin byly pivo večer v hospodě.

Nemůžu uvěřit, že jsem tenhle ročník DMD nenapsala ještě žádné slashové drabble! Tímto napravuji! Asi by to mělo být mládeži nepřístupno, ale o smysluplnosti omezení by se mohly vést filozofické debaty...
Harry se smutně koukal na dělníky instalující mramorové obložení do vstupní haly a mimoděk přemýšlel o stavu svého konta u Gringotů. Nějakou záhadou se na krásu černého mramoru nemohl soustředit.
„Draco, museli jsme opravdu kupovat tenhle mramor? Nestačil by ten...“ a šeptem dodal, „levnější?“
Draco se na něj jen letmo otočil od instalace rodinného portrétu Malfoyových, pohodil blonďatými vlasy a opáčil: „S nejlepším materiálem se nejlépe pracuje!“
Později toho dne...
Draco vyplivl sperma na zem a pozoroval, jak se na laminátové podlaze rozprsklo do efektní hvězdice. Podíval se nahoru na vzdychajícího Pottera a děl: „S nejlepším materiálem se nejlépe pracuje!“

Harry Potter si vždy připadal trochu jako perpetuum mobile. Když bydlel u strýce, tak to bylo stále jen nějaké: Udělej tohle, udělej támhleto a ne, nemůžeš jít spát, kolikrát ti to mám říkat! Když nastoupil do Bradavic, tak se v podstatě nic nezměnilo...
Harry, buď statečný! Harry, tohle zvládneš, jsme s tebou! Harry, poraz pána zla! A ne, nemůžeš být unavený, ty jsi Harry Potter! Harry, usmívej se do objektivu! A ne, nemůžeš si jít odpočinout, večírek je v plném proudu!
Až když už byl naprosto vyčerpaný, objevil se někdo, od koho to vůbec nečekal, a řekl: Harry, nemusíš nic...

Že mi tohle téma ale dalo...
Rozbité okno...
Střepy přinášejí štěstí!
No, to ano...
a od strýce pěstí!
Milý Harry,
jak jsi to udělal?
Jsi snad synem
kouzel a čar?
Rám je vysklený,
na zemi prach...
Co jsi udělal,
máš, Harry, strach?
Ozvala se rána
a bylo po okně
Ty bys tohlecto
moh' dělat závodně!
Nechápeš, zmaten jsi,
nedotkl okna ses!
Až přijde strýc
budeš bit jako pes!
No, tak to hlupáku,
sprav přece trochu!
Rozbít's to dokázal,
sprav stejně to, hochu!
Nemáš ponětí,
přemýšlíš stále...
ale furt netušíš,
myšlenko, dále!
Zní už klíč v zámku
a tebe mrazí...
Proč jen se víkend
vždycky ňák zkazí..

Jsem v klidu v kasárnách, když někdo zařve „Nástup!“ Škubnu sebou, rychle se začnu oblékat, spodky, kalhoty, košile... Kanady, kde mám kanady??? Obouvám se, vyletím ven jako střela. Zařadím se do zástupu.
„Pozor!“ Narovnám se.
„Pohov!“ Pokrčím koleno.
„Vojáci, před pěti minutami,“ začne velitel s vážným výrazem a tváři, „jsem obdržel zprávu přímo z velícího štábu, že se na Prahu řítí nepřátelská raketa. Naším úkolem je evakuovat Prahu...“ hlas se ztratí v náhlé ráně. Třesk! Cuknu sebou.
Otevřu oči. Ozve se ženský hlas: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice, Florenc...“ Sakra, zase jsem usnul v metru!

Gregor Mendel sledoval své políčko hrachu a spokojeně si mnul ruce. Červený, bílý, červený, červený, červený, červený, bílý, červený, červený... Přesně podle statistického předpokladu. Byl na svoje hrachy patřičně hrdý a nijak se tím netajil. Věřil, že se o něm jednoho dne bude učit na školách jako o průlomovém průkopníku.
Procházel se mezi svými políčky, poslouchal šumění vánku v barevných květech, až došel do hospodářské části klášterní zahrady a tam... přímo před očima zřel králíky a dostal geniální nápad! Už to viděl před očima: hnědý, strakatý, hnědý, hnědý, hnědý, hnědý, strakatý, hnědý, hnědý... A určitě opět přesně podle statistického předpokladu.

Klíčové byli zámožný čistokrevný rod z podhůří. Vlastnili panství o velikosti většího famfrfálového hřiště s pozemky o výměře tří jen kolem panství. O jejich polích, pastvinách a průmyslových statcích ani nemluvě. Ve znaku měli prvosenku jarní nebo-li petrklíč.
I stalo se, že jejich poslední potomek, z tradice pojmenovaný Petr, nastoupil do Bradavic, bez problému dospěl do sedmého ročníku a jednoho pozdního jarního odpoledne probloumal celé bradavické pozemky, jen aby našel aspoň jeden jediný poslední petrklíč, aby jej věnoval své lásce. A tak se i stalo. Ta láska měla trochu víc dole, než nahoře, jestli rozumíte, co tím chci říct.

Spěchala do toho nejvyššího poschodí té nejvyšší věže. Nedbala na to, že se její růžové šaty rousají o trávu a zachytávají o větvičky. Věděla totiž, že JEMU na jejích šatech nezáleží. Kvapem otevřela dvířka a pustila se do schodů. Hlava se jí točila. Brala schody po dvou, nemohla se dočkat! Konečně byla nahoře. Rozrazila malá dřevěná vrátka a vrazila do místnůstky. A tam... nikdo. Zklamaně vzdychla, když si povšimla kytice růžových růží. Vzala je opatrně do ruky, ale zřejmě ne dost opatrně...
„Au, co to je? To je krev? Á...“ a padla v mdlobách na zem a spala a spala...

Koukala se bezradně do zrcadla. Bylo jí teprve osmnáct let, ale život v zahálce a nicnedělání se už na ní začal podepisovat. Povadlé břicho, paže bez pevnosti a pružnosti, stehna jako dvě líné tlusté ryby, zadek jen tak smutně visící.
Sledovala se zepředu, ze strany, z boku, zkusila i zezadu, ale jak se otáčela, tak se otáčela, z žádného úhlu to nevypadalo moc slavně. Vtom vešla do pokoje služka.
„Agnes, jak ty to děláš, že jsi stále tak štíhlá?“ zeptala se.
„Chceš-li míti pevné boky, musíš nosit těžké žoky! Můžete mi pak jít pomoct do chlíva ke kravám,“ odpověděla služka.

Myslím, že to na mě bude mít nedozírný dopad. Myslím, že se z toho už nikdy nevzpamatuju. Moje deprese budou dlouhá a mučivá. Už nikdy pro mě nic nebude mít takový smysl jako dřív. Myslím, že už nikdy nevstanu a nebudu normálně chodit. Protože to prostě nebude mít smysl.
Život je občas takové zklamání. Je těžký a člověk v něm nemá žádnou radost. Pořád jen uspává díry ve své vnitřní prázdnotě. Myslím, že potřebuju tu prázdnotu zaplnit. Myslím, že opravdu nutně potřebuju ty boty.
Ale můj výpis z účtu na to má jiný názor. Co je psáno, to je dáno.

„Černej nebo červenej?“ zeptala se matky brzy z rána, když se chystala do školy. „Ani jeden, ať tě to ani nenapadne!“ odpověděla rodička vůbec ne rozněžněle.
Přemýšlela o tom pak poté celé dopoledne. Zaspala doplňky při češtině. Prodebatovala s kamarádkou rovnice kružnice při matice (a nedebatovaly zrovna o kružnicích). Zasnila se nad červenou i černou během bitvy na Bílé hoře na dějáku. Nevnímala makroekonomii při ZSV. Anglická frázová slovesa strávila porovnáváním pro a proti.
Naobědvala se v naprostém myšlenkovém bezvětří. A až na výtvarce při umělecké malbě vodovkami ji to trklo – „Kašlu na červenou i černou, já chci modrej přeliv!“

„Glo glo glo glo glo...“ všechno se točilo v zelených spirálách směrem dolů. Harry viděl jen velmi mlhavě, zrak mu zčeřovaly jemné duhové vlnky.
„Glo glo glo glo glo...“ Měl pocit, že se každou chvílí pozvrací, nemohl dýchat. Cosi mu tlačilo na plíce. Něco mu zatáhlo za nohu. Byl to ďasovec? Nebo rusalka? Nebo snad dokonce Draco Malfoy?
„Glo glo glo glo glo...“ víčka se mu zavírala, měl chuť spadnout na zem a spát a spát a spát. A pak najednou... Všechno viděl tak jasně...
Před půl hodinou...
„Glo glo glo glo glo. Glóriá! Jak se to pivo, pivečko pijé!“

Byla mlha hustá jako mléko, jako smetana, jako... to, co se před desátou hodinou na veřejnoprávní televizi neobjevuje. Nebylo vidět ani na krok, ani na půl kroku, ani na palec. Čápi naráželi do komínů, letadla narážela do komínů, zkondenzovaná mlha narážela do komínů. A všude bylo plno komínů. A paneláků a chodníků a silnic a aut (vracely jsme se totiž po výpadovce do Prahy). Ale vůbec nic (vůbec) z toho nebylo vidět. A najednou se před námi objevil růžový... Zadek v mlze. A my jsme to do něj napálili plnou rychlostí. Ale přežili jsme. My i zadek fiata před námi.

Pozn.: v dějinách umění nejsem moc zdatná.
Pozn. 2: Nevím, jak je to s motorikou dětí, ale myslím, že děti zvedají ruce dřív, než chodí a až potom, co se začínají usmívat, nicméně se v dětech vyznám o mnoho méně než v dějinách umění, takže mne klidně opravte.
Dada. Dadada. Dítě žvatlalo v kočárku. Dadada. Dada. Neumělo ještě chodit, ale usmívalo se hodně a rádo. Dada. Sluníčko svítilo, nebe bylo modré, ptáčci cvrdlikali a dítě se usmívalo... nu, hodně a rádo. Dadada. Svět se na něj také smál prosvětlenou atmosférou dětství a nevinnosti. V buclatých prstících svíralo uslintaný dudlík. Dadada. Mladá maminka na lavičce houpala kočárkem a přivírala oči před světelnými paprsky, upravila si vlasy a posunula klobouk. Dada. Už se neusmívala tak hodně, ale o to raději.
Kolem šel elegantní pán, pozdravil paní zvednutým kloboukem. Dítě k němu vztáhlo ručku s dudlíkem. Dada. Salvador Dalí se usmál.