Moje články

Gaspoda zvedl čumák do vzduchu a zavětřil. Hm... Salám. A rovnou celých deset deka! Pustil se dál uličkou za tou vůní vepřového separátu, tuku a mouky.
Na chvilku stopu ztratil, ale v Ulici rychlého štěstí zase chytil. Očividně mířil pryč ze Stínova.
Ten pach se před ním téměř zhmotnil. Na schodech seděl desátník Nóblhoch a chystal se položit kolečko salámu na rohlík. Naneštěstí se mu otírala o nohu pouliční kočka.
"Haf. Běž se někam mejt ve svejch plivancích!" štěkl na ni a zmizela.
"Haf, dej pejskovi kolečko." Noby zvedl pohled.
"Nebo dvě. Haf, zatraceně kník," zavrtěl ocasem. A měl vyhráno.

Rvačka. Čas zmizet. Mrakoplaš se rozběhl a plnou rychlostí narazil do právě zavřených dveří hostince U Zašitého bubnu. Když se z nich odlepil, zíral přímo do tváře trolla Koksichta.
Troll na něj nedůvěřivě shlédl: "Já nyc nedé...," děl dutě a stejně dutá rána se ozvala, když mu do obličeje narazilo kladivo. Mrakoplašovi se do ruky trollovy zuby vysypaly snad úplně samy. A že jich měl! Snad čtyřicet broušených briliantů!
Nemohl uvěřit svému štěstí. Nejvyšší čas zmizet. Než se však opět dostal ke dveřím, tak na něj paralyzovaný Koksicht spadl. Koukat zůstala pouze cukající se ruka nabízející trollovy zuby jako antiperle.

Ležela ve staré rozvrzané houpací židli.
Najednou se mi v hlavě rozezněl poplašný hlas. Doktor říkal, že jsme manželé. Kdo to řekl? Můj doktor na hlavu? Vždyť já beru jen drogy. Probudila se a oslovila mě: "Vláďo, vzal sis prášek?"
"Ne."
Tím jsem asi všechno zkurvil. Teď se naštve a bude mi nutit svoje léky. Nechci žádný vedlejší účinky, sakra!
"Zhasni to zasraný světlo!" vykřikl jsem. "Nevidím už ani svoje halucinace."
Doktor říkal lži.
"Je čas začít žít, ženo moje."
Pistole se válela v jejím klíně. Intenzivně mě propalovala pohledem. Zhasla. Léky odeznívaly a tma přicházela. Doktor měl možná pravdu.

ALBERTE, JAKÝ TO MÁ SMYSL?
Albert si povzdychl. Krátce se zamyslel, jestli nemá ještě schovaný někde nějaký obchod s alkoholem. Ale ne, minulý týden je všechny odnesl do tříděného odpadu.
"A co, pane?"
VŠECHNO. ŽIVOT. KDE JE ŽIVOT, JSEM I JÁ. TAK JAKÝ TO MÁ SMYSL?
"Pane, vy tomu teprve dáváte ten správný smysl."
ASI SI ODSKOČÍM NA VÝLET, ALBERTE.
...
"Pane, kde jste je všechny vzal?"
NA ULICÍCH ANKH-MORPORKU. V ANKHU. VŠUDE.
"A proč jste je sbíral?"
DOBROČINNOST. PANÍ BOCHÁNKOVÁ ŘÍKALA, ŽE NĚKTERÝM LIDEM DODÁVÁ SMYSL.
"Ale vy přece nejste člověk."
MÁM RÁD KOČKY.
Ach jo. Budou chtít nejmíň vyprat.

"Kluci, doneste mi z prvního šuplíku z ložnice čistý povlečení."
"Jasně, mami!"
...
A tisíce alternativních realit se rozběhly do všech směrů.
...
"Hele, v který skříni to myslela?"
"Asi v tý největší?"
"Tam nejsou šuplíky."
"Hm.. Tady to nebude, to jsou jenom nějaký udělátka."
"..."
Bzzzzzzzzz!
"Co to je?"
"Budík?"
...
"Hele, v kterým šuplíku to říkala?"
"Třetím, ne?"
"Né, to jsou holčičí spoďáry. Bléé."
"Hele, tady je v tom schovaná bouchačka!"
"Vau, uka!"
Prásk!
"Brácha?"
...
"Hele, myslela tu bílou komodu?"
"Asi jooo..."
"Ňáká červená knížka jenom..."
"Citáty předsedy Maa..."
"Pff... Nuuudaaa!"
...
"Hele, v prvním?"
"Jo."
"A který mám vzít - to s mašinkama?"

Nesl prsten. To on snesl prsten! Nemohl být slabý. Mohl být slabý po zbytek života, ale ne teď. A pak? co na tom záleží. Cesta byla kamenitá a pustá. Vzduch byl láva, obecná výheň pustin Mordoru. Cesta byla kamenitá a pustá a on jej lákal, on jej lákal.
Jsem tvůj.
Je můj.
Společně dokážeme všechno.
Společně dokážeme všechno.
Společně dokážeme cokoliv.
Společně dokážeme cokoliv.
Potřebuješ mě.
Potřebuji ho.
Jen si mě nasadit.
Jen si jej nasadit.
Nasaď si mě!
Nasadím si jej!
Šepot. Šumění krve v uších. Tlukot. Tep srdce. Pokušitel. Zavřel oči, zacpal si uši. Vykřikl: "Ne!" Nepomáhalo to.

Občas se nějaký blázen, pokoušel pantomimou naznačit, že je tyran. Ale to on nebyl. (Vědělo to sto ze sta škorpionů v jámě, ve které dotyčný poté skončil. Naučte se mluvit, že.) Ankh Morkpork bylo demokratické město, jeden muž jeden hlas. (Vetinari byl ten muž a měl ten hlas.) Hranice moci lidu jsou neznámé, takže vlastně jeho hranice byly neznámé.
Zatím. Jdou vytvořit pomocí slova. Mají moc.
A stejně tak má moc jejich absence.
"To, co jsi udělal, bylo velmi nezodpovědné," ukázal na napůl ohlodaného lososa ležícího vedle lososového jezírka.
"Ošklivý pes, Hafale! A teď už se se mnou nemusíš zdržovat..."

Miloval knihovnu po ránu. Jen šustot papírových stránek a on. A skřípání vazeb. Na to nesměl zapomenout. Kráčel uličkou mezi šelestícími regály. Klouby decentně klapaly o kamennou podlahu.
Když najednou. Bum! Zplašený grimoár! Vylétl z police a plácal se divoce po podlaze. Knihovník se na něj vrhl. Však on ho zklidní.
"Oook!"
Zpátky na svůj strom!
Grimoár ho praštil pevnými koženými deskami.
"Eek!"
Zprerážím ti předsádku jako přezrálý banán!
Uf! Konečně jej zkrotil.
Najednou se ozval prudké "Pssst! snažím se tu učit."
Nějaké ranní ptáče se na něj mračilo od studijního pultíku. Asi nováček. Knihovník po něm hodil vzteklý grimoár.

Nemůžete se zbavit červených skvrn na oblečení? Trápí vás zaschlá králičí krev? Máte dost explodujících králíků a zatuchlých vnitřností ve vašem pokoji? Pak právě pro vás je naše nabídka zlevněné kyanidové izolace! Jednoduše potřete kabely ve vaší domácnosti naší izolací a váš králík zemře na otravu dříve než stačí explodovat!

Myši!
Otravní hlodavci, že?
Snažíte se jich zbavit zuby nehty a stále nic?!
Může to být tím, že ten proradný vetřelec není myš!
A co?
Slon!
Přijďte na naše setkání a dozvíte se víc!
Program:
Slon vs. myš
50 odstínů šedi
Kly, uši, choboty a další
Jak se jich zbavit

Tu dovolenou si skutečně zasloužil. Byl vůbec kdy na dovolené? Teď, když už byl Mrakoplaš schopný rozpoznat alespoň základní strukturu fondu, byl ten pravý čas. Klačský prales by mohl být dobrá volba.
Dýchala tu na něj vlhká atmosféra a porost tak hustý. Hele, támhle dokonce rostou banány. Banány! Nacpal se a usnul. Dovolená.
Probudil se a nemohl uvěřit svým očím.
Zmateně se koukal na pláň pařezů a partu lidí se sekerami a plastovými čepicemi na hlavě.
"Ook?"
Nezahlédli jste tady někde deštný prales?
Otočili se na něj. "Hele chlapi, večeře!"
"Eek!"
Zmasakruju vás jako vy ten les!
Prokřupal si klouby.

Desátník Nóblhoch stál udiveně před tajemným obchůdkem, u kterého by přísahal, že tu ještě včera nebyl. Cedulka visící na dveřích lehce nakřivo hlásala: NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. To Nobyho vyvádělo z míry zdaleka nejvíc. V Ankh Morporku bylo všechno na vlastní nebezpečí, to dá rozum!
***
Druhý den za sebou Noby táhl skoro fungl nový (jen lehce očazený) klačský ohňofuk s platným záručním listem. Včera mu ho ten dědek vnutil, div že mu ho nenarval do náruče a chtěl celý tolar! Jenže ono je sice lepší zapálit plamenomet, než proklínat temnotu, ale budovu hlídky měl docela rád.
Ty dveře však již nenašel.

Ne, že by Bábi Zlopočasná měla něco proti čtení, nebo nedej xyz (dosaďte si svého oblíbeného boha) knihám samotným (pravda, že těm na tvrdém papíře zrovna nefandila), ale do otevření této knihy se musela nutit.
Popsaná byla pouze první strana a jen z půli:
NAKONEC, SIRE TERRY, MUSÍME KRÁČET SPOLEČNĚ.
Terry vzal Smrťovu ruku a následoval ho dveřmi na černou poušť pod nedozírnou oblohou.
Konec*
*Nebo jen začátek†?
†Koneckonců začátek nemá bez konce smysl.

Bábi se oklepala. Ze stránky na ni dýchla chladná magie slova, magie jazyka, magie času a z alternativního vesmíru jí zamával starší muž s bílým vousem.

Nejdražší mami a tati,
omlouvám se, že jsem se dlouho neozval. Tak vám píšu teď a samozřejmě posílám mnoho pozdravů všem. Máme ale v Ankh-Morporku velmi tuhou zimu. Skoro takovou jako u nás doma. Velmi mi chybíte, mami a tati, i celý domov. Bohužel celou zimu nemůžu chodit vzpomínat na staré zlaté časy do sklepa hlídky, protože je v něm prý stabilní teplota pro skladování zeleniny, a tak byl zavezen mrkví. Desátníku Nóblhóchovi to z nějakého důvodu přišlo vtipné. Posílám obrázky našeho sklepa z ikonografické skříňky. Těším se na zprávy o slavnostním otevření šachty 8.
Váš milující syn
Karotka Rudykopalsson

A byla zima. Mágové Neviditelné univerzity drkotaly zuby, každý zalezlý v posteli, přikrytí pod peřinou až po špičku svého špičatého klobouku. Jen Vzoromil Výsměšek navlečený do medvědí kůže vysekával otvor do zamrzlé hladiny Ankhu - chystal se lovit bahenní tuleně. Výbornou delikatesu, věčně spící pod bahenní čarou Ankhu.
Vlastně ještě jeden mág nečekal na jaro v peřinách. Rozšafín Ctibum zíral na zeď v Budově silnoproudé magie a neslyšně pohyboval rty, jak v duchu propočítával rovnice pro rozbití thaumu. Minule to s thaumickým reaktorem moc nevyšlo... Tentokrát to všechno musí sedět! Každá proměnná! Jediná chyba a vytopí nejen univerzitu, ale celé univerzum!

Sam: "Deane, musíme za Casem"
Dean: "Cože?"
...
Sam: "Proč nejedeme zlatíčkem?"
Dean: "Zlatíčko si půjčil Castiel."
Sam: "Cože? Proč si ten posel boží půjčil zlatíčko?"
Dean: "Potřeboval si dojet... do kostela."
Sam: "Zatraceně, jestli zlatíčku něco udělal, tak se nedožije Apokalypsy!"
Dean: "Hele co kdyby ses radši uklidnil?"
Sam: "Co kdybys držel hubu?"
Sam: "Blbče."
Dean: "Debile."
...
Dean: "..."
Sam: "Spadl na něj meteorit."
Castiel: "Spadl na mě meteorit."
Dean: "Je z ní placička. Z mojí bejby je placička."
...
Sam: "Je mi to fakt líto, ale bude to tak lepší... To už nespravíš."
Dean: "Sešrotovat? Proč?"
Sam: "Teď se radši nedívej."

Alex či Chris, Chris nebo Alex. K čemu je člověku jméno, když jej jím nikdo neosloví, nezavolá. Sám, tak sám, osamělý, čekat na smrt. Sám. Někde v pozadí blikají matné vzpomínky. A přitom, jak moc jsou vlastně staré? Desetiletí, pár let, měsíců či týdnů?
V srdci matky přírody - je tu lépe než v srdci lidské matky či otce?
Není důležité, na co se dívám, nýbrž co vidím. Ale co vidím, když oko se již kalí a sluneční svit je spíš mlžný opar.
Samoto, najednou už nejsi tak dobrý společník, když tu s tebou čekám na to, co mi je jasné.

"Nemyslel jsem si, že skutečně přijdeš."
"No, jak jsem se dozvěděl v nedávné době, jsi vlastně můj strýc přes koleno nebo tak něco, takže... Jsem skoro neměl na vybranou. Jedno slovo matce by mě zabilo."
"Nejsem tvůj nepřítel, Draco. Zatím."
"Naše rodina neměla nejmenší důvod ti věřit, když jsi žil. Natož teď, když po tobě zbyl jenom obraz."
"Nebudeme vykopávat rodinné kostlivce, obvzlášť toho mého... Ale slyšel jsem, že máš poměr s mým kmotřencem, Harrym."
"Slovo poměr to docela vystihuje."
"A právě proto jsi tady. Ublížíš mu a zničím tě. Věř mi, mrtvý toho může udělat více, než se zdá."

"Myslíš, že o nás ví?"
"Jsem si jistý, že o nás neví."
"To doufám. Zabila by mě, kdyby to zjistila."
"Klid... Touto dobou mívá runy pro pokročilé."
"Jo, máš pravdu. Ale co když se to dozví Ron a poví to?"
"Weasley? Toho bych nepopsal jako zrovna všímavého."
"No jo, ale to že každý úterý večer mizím, by zaregistrovat mohl. A pak to říct Hermioně."
"U Merlina, Weasley by si tvé nepřítomnosti nevšiml, ani kdyby na něj křičela."
"Doufám. Hermiona by mě zabila, kdyby zjistila, že mě lektvary doučuješ ty."
"Jo, a to, že spolu pak chrápem, by ji nadchlo, co?"

Čechové jsou národ na nic!
Nešťastný - a v nouzi lká!
Každý druhý z nich je panic -
nešťastný a v nouzi lká!
Věrný Čech jsi - zbabělec,
pročež přijdeš na buben,
to ti přeje mistr duben!
***
Byl pozdní večer - šestnáctý duben -
šestnáctý duben - smogu čas
a vzduchem zněl Ivan Hlas,
o kterém povídat si nebudem.
Odpadní vodou bublaly stoky.
Lhal manžel ženě, milence a naopak
a pak je všechny sežral ropný drak.
Pasáci mnuly kurvám boky.
Jezero splašek v křovích stinných,
přivádějíc své těžké kovy v var,
vypouštělo olověné kroužky par.
Dlouhé proužky oparů vinných
bloudily větracími šachtami,
samy. Ach tak samy.

"Obžalované, pampelišky byly dle zákoníku Říše rostlin o žlutých květech odsouzeny k rituálnímu setnutí květů a okamžitému uložení květů pod zem. Rozsudek byl shledán pravomocným. Obžalované se proti rozsudku nemohou odvolat."
...
Na kulatém palouku u gilotiny bylo plno. Vlčí máky bojovaly s chrpami o místo a na drobné fialky již žádné volné nezbylo. Hrdě se tvářící lopuchy rozrážely cestu průvodu ubohých pampelišek se svěšenými žlutými hlavami mířícímu ke gilotině.
...
Malá holčička se zaradovala, když objevila spoustu louku se spoustou pampelišek, a začala plést věneček. Přitom se jí do botky zapíchla malá gilotina. Nevěděla, jaký poprask tím v rostlinné říši způsobila.

"Chci bejt vysoká, krásná elfí kouzelnice."
"Nemůžeš být elfka, hraje se ve světe trpaslíků. Elfové tam nejsou."
"Já nechci bejt trpaslík. Trpaslíci jsou malí a oškliví."
"Ale v mém světě žijí pouze trpaslíci a lidé. Takže musíš bejt logicky trpaslík nebo člověk."
"Dobře, dobře, tak budu trpaslík."
"Hm... Trpaslík nebo trpaslice?"
"Trpaslík. Bejt trpaslice je ještě potupnější než bejt trpaslík."
"Dobře. Takže budeš hrát crossgender."
"A na tom je něco špatnýho?"
"No, přežije se to. Jaký chceš mít povolání?"
"Samozřejmě kouzelník."
"Hrajeme v nemagickém světě, nemůžeš být kouzelník. Ani alchymista."
"Tak co mám sakra bejt?"
"Trpasličí bojovník. To je typické."

Pro Draca byly prázdniny po sedmém ročníku těžké. Velmi těžké. Všechny ty soudy, zabavování majetku. Otec ve vězení. Otec ven z vězení (rodinný trezor skoro prázdný). A fakt, že si musel prodloužit školu o rok, protože místo OVCí byl v cele. Nic moc.
Pak školní rok - šikana ze strany spolužáků, které dříve šikanoval on sám.
Jediná věc mu dávala naději. A tou byl (kupodivu) mudlovský punk. Ten vzdor! Ten vztek! Ta vášeň!
Teď zrovna vylézal z jezera v promočeném tričku Sex Pistols, kam ho - hrubou silou! - strčil mrzimorský sedmák, a už mu ani nevadily hlášky typu: "Fretka? To spíš nutrie!"

"Pane bože, no snad to není ještě ke všemu užitečné."
"Ne, ne, ne, ne. S tím zásadně nesouhlasím."
"Tak tohle už je vrchol všeho. Tedy ne vrchol, spíš spodek. Víte co."
"S tím už přestává vše. Musíte toho nechat, než se to dozví pan tatíček král."
"Princezno, podle zásad lartpourlartismu, podle nové vyhlášky jediného uznávaného umění a neřemesla zároveň, je tohle nepřípustné."
"Co tu byl ten drzý pasák vepřů, jste jako vyměněná."
"Ach, mé milé dámy, vy tomu vůbec nerozumíte," vzdychla princezna a dál se vrtala v humanoidní figuře prince. Pořád se jí ještě nedařilo nainstalovat modul pro pasení prasat.

"Ne, ne. Já jsem úplně střízlivý."
"Škyt."
No tak, Bilbo Pytlíku, přiznej si to, trochu si přebral. Trošičku. Trošililinku. Ale co je na tom špatného...
"Ach, ty vnitřní vlasy... Eh, hlasy."
Vždyť tě nikdo neviní.
"Jo. Kdo by mě taky vinil, jak často se stane, že tě navštíví přátelé trpaslíci? To člověk prostě musel jednou vylézt i z Roklinky. A pak se zase vrátit zpátky."
Tam a zase zpátky. Hlavně nespadnout do rokle.
"Já mám cesty pevně v nohou...?"
Snad jedna cesta.
"Jasně jich vidím víc."
"Ale neutečou."
"Cesty jsou pořád dál a dál, kupředu, pryč, jdou od mých vrat..."

Proč si člověk vždycky přizná, že si toho na sebe navalil moc, až když je toho skutečně přespříliš? A proč se vždycky najde něco, co najednou do toho požáru workoholismu, uzávěrek a neustávajících povinností, ještě přilije olej (a založí oheň ještě o pár bloků vedle)?
Totální vyhoření. Kolaps. Hoří mi deadliny, hoří mi koudel u zadku, hoří mi podělaný muffiny v mý podělaný troubě. Totální vopruz. Únava. Ani hýbat se mi nechce. Nemůžete to prostě pochopit? Je toho na mě sakra moc! Já už nechci. Jenom klid.
Fuck this shit, klid budu mít v hrobě, tohle drabble ještě musím napsat.

"Už to začalo."
Jasné mléčně bílé, světlo, podivný stav nicoty a nebdění, bolest, vzrušení. Pocit na zvracení, ale jen lehce zvedlý žaludek, jako na horské dráze, dobré horské dráze, zrychlení jako formule a výška třicetipatrové budovy.
...
"Kdo jsem? Doktor? Snad ne práv. Á, Doktor!"
"Hlava, á hlava! Ty moje kulatá hlavo. Stále mám jenom jednu! Dvě uši, klasicky, delší vlasy - hm... Svatá dobroto, ať nejsem zrz!"
"Uf, blonďatej! Blonďatej? No, blonďatej, to vlastně docela de."
"Malý nos. Jako knoflíček. Dvě oči. Velké oči. Malá pusa, malá brada."
"Prsa?"
"Malá prsa?"
"U svaté Gallifrey, já jsem ženská?"
"Ženská s malýma prsama?!"

"Můžeme s vámi udělat rozhovor o vašem životě pro Viditelného proroka, nový univerzitní časopis?"
"Ook."
Běžte pryč. Jste mimo váš strom. Tohle je můj strom.
"Bude to trvat jenom pár minut. První otázka: jak se jmenujete?"
"Ook."
Vypadněte, nebo vám zlomím obě ruce.
"Eh, dostanete velký trs banánů..."
"Ook!"
Banány!
"Jak jste se stal zaměstnancem této univerzity?"
"Ook."
Do období před banány vám nic není.
"Prý jste členem univerzitní rady...?"
"Ook."
Nikdo nenašel pravidlo, podle kterého by mě mohli vyloučit. Ale snažili se.
"Hm... Moře nebo hory?"
"Ook."
Banány!
"A poslední otázka: jak byste se popsal jedním slovem?"
"Ook."
Ook!

Kdo by pro sebe nechtěl kousek nebe?
xxx
Andělé padli. Jako roj meteoritů, jako létavice, jako čínský novoroční ohňostroj, dopadli na Zemi v obláčku kouře a jisker. Vyhnání z ráje 2.0. Uprchlíci na ptačím stromě 2: Odysea pokračuje.
xxx
Castiel se znepokojeně zachvěl. Být člověkem nebylo k zahození, bylo to tak osvobozující (hlavně sex, sex byl osvobozující).
xxx
V nebi bez vlády andělů nastal chaos (ještě větší), nepřicházely nové duše a stávající přecházely mezi svými soukromými nebi, utvářely frakce a bojovaly mezi sebou o každý, každičký kousek nebe, který generovaly. Postupně cupovaly nebe na kousky, dokud nezbyl ani jeden jediný kousek nebe.

Už je to tu zase,
slevy jako prase
na prase.
Jedno prase za hotové
peníze na ruku.
Mrtvé, ale jako nové -
padesát kilo tuku!
Při rychlém jednání
okamžitá sleva,
50% sleva.
Prasátko kvalitně živené,
za svého života
se páslo na trávě zelené -
výjimečná flákota!
Bonus, který dostanete jenom u nás,
doprava zdarma,
balné zdarma.
Naše prasátka nemarodí -
zdravé maso, které nikdy neprojde
a nemoci u něj nepochodí -
do domu i na talíř samo dojde.
Chov prověřovaný staletí,
s dlouhodobou tradicí
profesionální nekromancie.
Naše zombie farma U křížku
se všemi svými členy
vám nabízí panenku, plec i kližku
za přítažlivé ceny.

Krev, všude krev. Volala na něj. Jeho matka. Ať ji následuje. Ať jde za ní.
---
Brumbál padal. Hladce se otáčel ve vzduchu a plnovous za ním opisoval kolečka. Stále padal, do nekonečna.
---
Voldemort se smál. Trololololo... Smál se a smál a smál. A Harry ležel před ním, neschopný čehokoliv...
---
Snape na něj kynul přísně ukazováčkem. A pak... se pomalu rozplynul
---
Harry se zazmítal a probudil. To ty věčné sny. Byly jako daň. Za to, že už bylo konečně po všem, za to, že byl konečně šťastný. Úlevně se přivinul k hřejivému tělu vedle sebe a přičichl si k blonďatým vlasům.

Poválečné období v Bradavicích probíhalo v duchu rozličných kratochvílí za účelem zapomenutí na prořídlé řady studentů.
Studenti, kteří se rozhodli zopakovat si v minulosti značně nedotažený sedmý ročník, byli samozřejmě využíváni ze všech nejvíce.
Jednou z méně uspokojivých akcí byl den "oživlých soch", kdy na sebe právě starší studenti naplácali zlaté barvy přímo na tělo a náhodně "zamrzali" na školních pozemcích skoro nazí.
Celé se to ovšem zvrhlo, když měla kolem hradu cestu kolonie hrabáků a na pozlacené studenty uspořádala divokou invazi. Např. Harry Potter, zachránce světa, byl zachycen a zvěčněn s jedním hrabákem v rozkroku, křičící: "Au, moje nářadíčko!"

Drahý Bretone,
vím, že se vám nebude líbit, co vám napíši, ale tak jako ostatně se vším, se vám musím svěřit i s tímto. Věřím, že jakožto můj nade vše drahý, milovaný a vážený přítel, mne naprosto pochopíte. Konec konců, jistě si oba ceníme základních principů surrealismu zcela stejně a je jisté, že sny jsou branou do naší duše a nám nezbývá, než je akceptovat. Tak tedy každou noc se mi zdá, že s vámi mrdám a s důsledností, s níž maluji své sny, mám právo namalovat i tento, a také ho namaluji.
S upřímným pozdravem
navždy Váš Salvador Dalí

Můj milý hochu,
pamatuješ svého strýce trochu?
Měl kdys takový sen
nezmizet ze země jen...
Přál si nezemřít, usilovně,
makal kvůli tomu v posilovně.
Jedl zdravě a hodně pil,
ráno a večer pečlivě se myl.
Stáří na něm však již bylo znát,
na houby mu bylo něco si přát!
Modlil se, uctíval bohy,
objímal vzrostlé hlohy.
Zoufalý ve své marné snaze,
napadlo jej, že smrt jej spase.
Nebudu chodit kol horké kaše,
obchod se smrtí pán ten spáše,
že nikdy neopustí povrch zemský
a stále uvidí jej lepý ženský.
Nikdo však věčně nežije,
duch je z něj nyní - konec série!

Příčná ulice je víceméně město ve městě a ještě k tomu za městem. Kouzelnické obchůdky chráněné proti vlivu a zásahu mudlů, kavárničky s kávičkami, po kterých vám zfialoví vlasy nebo - když budete mít štěstí - úplně vypadají. Cukrárny se zmrzlinami chutí všech bertíkových fazolek, známý krejčovský salon madam Malkinové, Ollivanderovy hůlky.
A když k nám v roce 3000 přiletěli Arrakisani, kteří právě tou dobou odchytili vysílání premiéry Harryho Pottera I a mylně jej považovali za naše hlavní zpravodajství, velice se divili, když na své poznávací dovolené za jiskřivou zmrzlinou, gotickými stavbami a záchranným autobusem, místo ní v Londýně našli dýmající kanál.

Na hodinách této učitelky se ještě nikdy nic nenaučil. Většinou se zasněně koukal na tabuli a nevnímal. Od té doby, co se do matematiky připletla čeština už to prostě nebylo ono. Písmenka měla prostě zůstat tam, kde měla... Ehm, a rozhodně se neplést do matiky, fyziky a chemie.
Navíc jejich nová matikářka byla fakt... No, všechno jen ne učitelský typ, stačilo si trochu přimyslet tady a trošku odmyslet tam a za těmi jejími brýlemi se hned schovával pěkně žhavý pohled. No, a když to nestačilo, tak si prostě vymyslel nějakou úplně neznámou. Vždycky byla hezčí, než ty neznámé na tabuli.

Byla to ještě "stará škola" tahle stará škola. Slušně zvedala střechu na pozdrav, když kolem ní prošla dáma či pán. Slečnám říkala "Ruku líbám".
Byla každý den vzorně upravena. Pečlivě naleštěná okna, zářivě červené střešní tašky, bytelné dubové dveře promazané, aby panty neskřípaly, upravená fasáda - ždyť kolik práce to stálo ubránit se sprejerům!
Nedbala však pouze na zevnějšek - i podlahy měla vzorně umyté a parkety nalakované! Lavice hezky srovnané, zbavené nalepených žvýkaček, vyrytých srdíček i prasátek, napsaných telefonních čísel i nadávek.
Ve dne dávala vzorně pozor na studijní proces mladých mozků a v noci... Nu, to ví jenom ona sama.

Mašinku Tomáše už by asi nikdo nepoznal. Rezavé piliny kolem motoru. Nalomený ušmudlaný komín. Oprýskaný kdysi modrý modrý lak. Zasekané pásy, zablácená kola a jedničku na boku nahradila nula. Mašinka už se vůbec neusmíval, lesklé velké oči pohaslé a propadlé. Tvář zbrázděnou hlubokými vráskami se zažraným dehtem a špínou.
Z komínu dýmal povislý proužek kouře.
Vagónky už dávno nevozily lentilky ani perníčky, ale ani termixy. Vlastně nevozily vůbec nic. A tak se Tomáš smutně potácel na své vedlejší koleji a jeho domovské nádražíčko na ostrově Sodor v nedohlednu. Tak to totiž bývá, když se lokomotiva zavčas nepřemístí do technického muzea.

Vysklená výloha vysypaná na chodníku. Převrácené židle. Zásoby chlastu buď spotřebované nebo rozbité či vylité. Pouze na baru leželo poklidně malé písmeno tau vytištěné na zpuchřelém pergamenu těsně vedle přepůlené lahve od rumu.
Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Kamery mlčely. Sousedé spali. Ani ti nejzuřivější psi neštěkali.
Zarudlé slunce se opile vyhouplo nad obzor a vrhlo přívětivě hřejivé paprsky na střepy na silnici. Lidé se rozsypávali do práce jako kuličky do důlku a kolem hospody již byla nalepená policejní páska. Ano, policisté již věděli. Ano.
Ano, byli to oni. Opět udeřili. Byla to PIFKA. Přísně inkognito františkánská kohorta alkoholiků.

Nikdo nevěděl jak. Nikdo. Ale jednoho dne se událo, že když slunce vycházelo, brána Neviditelné univerzity byla zavřená. Čarodějové na půdě Univerzity byli celí nesví. Čarodějové za dveřmi Univerzity byli celí nesví. Studenti z toho měli psinu. Arcikancléř šílel. Knihovníkovi to bylo jedno, možná se někde v koutku duše strachoval ohledně zásoby banánů.
Před bránou se nakupil dav mágů. Ani sebevětší kouzlo nefungovalo. Pak se davem začalo šířit jedno jediné slovo: "zámečník". Univerzitní zámečník se ven dohrabal až kolem poledního s těžkou opicí (nerozumějte knihovníka, to je lidoop) a děl, že ty panty potřebují pořádně promazat. A tak i udělal.