DMD 2018

Byl jeden starý mnich, a ten počítal kalendáře na příští roky.
Jednou, když rozpočítával dny, odbila půlnoc, svíčky pohasly, za okny se zablesklo a objevil se myslivecký mládenec.
"Přicházím jako vyslanec pekla, ale neměj strach. Chci s tebou smluvit obchod." Mávnutím ruky zarazil mnichovy protesty. "Všichni svatí v nebi mají své svátky a my pekelníci nedostali jediný. Dám ti zlatou cihlu, pokud do kalendáře zapíšeš svátek pekla a hříchu."
Pekelník zmizel a mnich si odplivl.
Po roce pekelník přinesl pytel zlatých cihel.
"Za každý rudě označený den, každou neděli a svátek," vysvětlil. "Lidé tehdy slaví, slouží břichu, a tak hřeší."

Hoši dorazili ke koupáku.
Za improvizovanou cedulí ,,Koupaliště Klno", pamatující již lecjaké časy,
se nacházela nejprve krytá hala, a když se jí prošlo, pak za prosklenými dveřmi
venkovní bazén.
Kluci pochopitelně nebyly žádné padavky, aby se v krásných dubnových
dvaceti stupních cachtali vevnitř.
Zamířili rovnou do venkovního bazénu. Nejprve dali, aby se neřeklo, pár délek
a machrovali jeden před druhým, komu víc narostly bicepsy a břišáky.
Pak si všimli namakaného týpka s tetováním rudého draka na stehně.
Jejich zaujatých pohledů si samozřejmě všiml.
,,Čus, říkají mi Strike!" Nenuceně se přiloudal až k nim.
,,Bydlím v čínský čtvrti!" Dodal po chvíli.

Můj chrabrý Králi koní, snad odpustí mi Eru,
když za tebou přicválám do síně v pološeru.
Podoben tvojí slávě můj kůň se zbrklý vzpíná,
a na královském stole slib vypitého vína.
Má helmice kožená, a kalhoty jsou tkané
jen z věrnosti a lásky, můj nejjasnější pane.
Však důvěra se levně v tvém panství koupit nedá,
v kom zrada hnízdí tiše, tu na hřbet smrt mu sedá.
(Cink! A postroj padá, muž utopil se v hlíně.
Já poklekaje k trůnu, on usměje se líně.
Král Theodén je mrtev, ať žije králík s mečem,
když po rohanské zemi jen zbabělá krev teče.)

BARTOLOMĚJ a DAVID, usazení na zemi, vedle trosek piána.
BARTOLOMĚJ: Je mi líto, že jsem ti dal tu pusu. Promiň. Beze mě by se to nikdy nestalo. A chápu, že nechceš- že nejseš- že nemáš- (vzlyk)
DAVID: Bartoloměji--
BARTOLOMĚJ: Prostě se mi líbíš a já z toho měl strach a najednou jsem se neovládl--
DAVID: (konejšivě, ale rázně) Neutápěj se v tom tolik. Dobře to dopadlo.
BARTOLOMĚJ: V rámci mezí...
DAVID: Popravdě jsem si myslel, že ses tak stáhl, protože ta pusa byla tak hrozná.
BARTOLOMĚJ: (červená se) B-blbost!
DAVID: V tom případě bych, Bartoloměji, chtěl, abys byl můj kluk.

Pelikánovi přistřihli křidýlka, ale zase si teď může vyhazovat z kopýtka, okomentoval v duchu Fernão de Magalhães přejmenování Drakeovy poslední lodi. Krom lingvistických hrátek si teď krátil bezesné noci na palubě Zlaté laně hrátkami erotickými. Zatím jen ve svých představách, ale rozhodně se k tomu schylovalo.
Když se zaobíral slastnými představami vzájemného svlékání, uvědomil si jeden zádrhel. V bezčasí si nechal vytetovat, samozřejmě hygienicky a přístroji 21. století, jména pěti lodí, s nimiž vyplul na cestu kolem světa.
Vždycky můžu být svým vlastním fanouškem, rozhodl se. Velice nadšeným fanouškem, který ví o plavbě první poslední.
A pokračoval v omamném fantazírování.

Nemusela říkat víc. Admirál četl mezi řádky hlášení.
„Dostanete čas na zotavenou. Pak se vrátíte na Betsy. Pokusíte se z pana Gillinghama vykřesat to nejlepší.“
Tichá důvěra tupila slova rozkazu.
„A když už jsme u těch známostí...“
Podal jí arch papíru.
„Nemůžu vám nic slíbit, Doyleová. Ale mohu se za vás přimluvit.“
Příslib odplul na palubě rychlé fregaty a s ním naděje. I obavy.
Odpovědi přilétly na křídlech zimních bouří. S nimi dopis od starého přítele. Když ji člun odvážel k přístavu, věděla, že se na Betsy nevrátí. Osud šalupy už nebyl v jejích rukou. Nezbývalo než jí popřát štěstí.

V pevnosti byste nenarazili na nikoho z hlídky, kdo by na sobě neměl minimálně jedno tetování. Bylo připomínkou prodělaných bojů, určovalo příslušenství k Ecorijským jednotkám a někdy šlo jen o čmáranici vzniklou při jedné z mnoha večerních pijatik.
Při jedné takové vznikal obraz jelena woziho na rameni cotase. Byl to jeho první úlovek a chtěl ho náležitě oslavit.
Bídák pozoroval vznikající dílo. Cotas tvrdil, že našel nejlepšího tatéra v pevnosti. Pokud tomu tak bylo, docela by ho zajímalo, co za neskutečnou čmáranici by vytvořil ten nejhorší z nich.
Byl si jistý, že by to svedl lépe. A to neuměl kreslit.

Ležel na podlaze Chroptící chýše, v kaluži krve, a jeho dech povážlivě slábl.
Udělal všechno, co bylo nezbytné.
Splatil své viny. Výčitkami, bolestí…
Zbývalo jediné.
Naplnit nepsané pravidlo, krutý zákon mnoha příběhů, že temný hrdina musí na jejich konci zemřít.
Mrákotným polovědomím se prolnul přízrak Lilyiných očí.
Seve, poslouchej. Odejít je snadné. Ale taky hloupé a – promiň – i trochu zbabělé.
Já nejsem… nejsem… snažil se zoufale oponovat útržkům jejích slov.
„Jsi. Naprostý pitomec!“
Tohle byl jiný hlas, přesto jaksi vzdáleně povědomý.
„A opovaž se znovu omdlít!“ Vrchní ošetřovatelka si založila ruce v bok. „Víckrát tě hrobníkovi z lopaty tahat nebudu!“
***

První rána, kterou vykryl, ho málem zabila. Když se mu konečně podařilo vyškrábat na nohy, odpočítávání bylo na sedmi vteřinách.
„Sakra, kluku, to bylo o fous,“ řve na něj ten dědek, co v ringu nenasazuje život.
Pěkně idiotskej nápad bojovat jen tak, bez vylepšení.
„Jestli tě chceme zviditelnit, musíme to risknout,“ tvrdil mu před zápasem přesvědčivě, „a krom toho, tvůj gear stejně shořel, když jsem ho dobíjel.“
Před další ranou potetovaného boxera ho o vlásek zachránila siréna. Během pauzy sotva chytil dech.
„Tak na co čekáš?!“ rádoby povzbuzuje dědek.
Zkusil si místo protivníkovy hlavy představit jeho. Fungovalo to docela dobře.

„Všechno čisté, žádná zbytková magie,“ konstatuje Šimon uznale. „Vyřízeno. Můžeme odvolat hlídky a vyřadit ten barák z evidence.“
Evžen se zatváří dotčeně. Čekal lajdácky odvedenou práci?
Dmýšek podepíše protokol a přijde mu stisknout ruku: „Děkuji vám.“
„Rád jsem pomohl.“ Vděk patří Evžence.
„Tak tedy… na shledanou. Kdyby něco…“
„Víte, kde mě najdete.“
Muži ukončí rozpačité loučení a rozejdou se. O příští setkání ani jeden nestojí.
Přízemní dům mezi vysokými činžáky trčí v kalném ránu jak zlomený zub. Je to však jen tesknota opuštěné prázdné skořápky. Minulost je smazaná, přízrak zmizel, nic tu neděsí. Nic nebolí.
Lze začít znovu nebo zapomenout.