DMD 2018

„Chceš si odpočinout?“ zeptal se Ethan. „Můžeme na chvíli zastavit.“
„Ne,“ odvětila, „jsme téměř u hraniční řeky, dojedeme do Hůrky.“
„Jak myslíš.“
Gee si pohladila vystouplé bříško a ucítila kopnutí. Už několik týdnů ji to maličké nenechává spát.
Když kočár zastavil před hostincem, vystoupila jako první. Chtěla se porozhlédnout kolem, ale někdo ji uchopil za paži.
Otočila se. Zírala do hnědých očí muže, jehož tvář byla skryta pod černými ornamenty, hyzdícími jeho obličej. Lekla se.
„Nejezděte na korunovaci,“ zasyčel. „Je to vrah, nezaslouží si být králem tohoto území.“
Chtěla muži odseknout, ale v tu chvíli se objevil Ethan. Neznámý zmizel.

Vran spal a chrápal, roztažený po celé posteli. Liška trucovala.
Umyl se, pravda. Ale pak se k ní přitulil (studený!) pod pokrývku a usnul. Následně jí pokrývku ukradl a pak se rozprostřel po způsobu hvězdice, takže skončila na zemi.
Démoni spát nepotřebují. Ale když spánek je tak příjemný!
Liška napaprčeně zamířila do koupelny a jala se práskat zásuvkami.
„A heleme!“ Vzadu se krčila povědomá tuba.
Byla už sto let prošlá, ale to nevadí.
Hennová pasta. Něco s ní provedu a udělám si vlasy...
Zachrápání.
Podlý lesk v oku....
Když druhý den odcházeli, chválili technici Vranovi knír. S úsměvem.
On nechápal.

Na začátku podzimu začal Viktora sužovat opakující se sen. Ne ledajaký sen – Jakub, čerstvý vysokoškolák Jakub, ten, kterého teď přímo fyzicky postrádal, za ním přišel jako sukubus a proměnil ho v oživlou sochu, která vše cítí, ale nemůže se hýbat a bránit; v otroka rozkoší.
Pokaždé, když procitl, snažil se Jakuba vyhledat v jeho pokoji, horečnatý, zmatený, frustrovaný. Postel byla netknutá a studená (Jak se tohle mohlo stát? Jakubova postel nikdy nebyla studená!), jeho věci odstěhované. Na telefonáty a zprávy už týdny neodpovídal.
Vytratil se úplně nenápadně a ve Viktorovi přetrvával neodbytný pocit, že ho stále má na dosah ruky.

Myší kožíšek nebude problém, myší je tu dost. Naivní princ dřepí na zámku. Cože? Zlatou hvězdu? Na čelo? To muší bejt?
Kde ji vezmu? Přilepím! Do prdele! Upadla! Že ji vytetuješ, kocoure? Těma špinavejma drápama? To zapomeň. V dědině je komunální salón krásy. Jdu tam.
Koukej, kocoure, už ji mám, hvězdu zlatou. Zrcadlo, k ruce! Cože? Rudou? Pěticípou? Tady se někdo zbláznil, ale já to nejsem! Co teď???
„Samozřejmě, Leonide Iljiči, soudružka jsem kovaná… Milujete mou rudou hvězdu na čele? Není divu… Co královskou korunu, tu v Kremlu máte? Že být první tajemníková je lepší než královna? Opravdu? To beru!“

Jak na břehu Brandyvíny
hnízdí ptáci vodní,
na hranici patrolují
krajníci den po dni.
Cinky cink, cinky břink,
cinky cinky cinkylinky,
cililinky, cililink,
na hranici patrolují
krajníci den po dni.
Nejsou zbrklí, ba ni líní,
nic ti nedaj‘ levně,
písničku si zanotují,
jak dub stojí pevně.
Cinky cink, cinky břink,
cinky cinky cinkylinky,
cililinky, cililink,
písničku si zanotují,
jak dub stojí pevně.
Jsou to zkrátka hoši smělí,
písnička jim přijde vhod,
lump a zloděj, co je potká,
nadělá si do kalhot.
Cinky cink, cinky břink,
cinky, cinky cinkylinky,
cililinky, cililink,
lump a zloděj, co je potká,
nadělá si do kalhot.

Kde hniezdi tma, svetlo oči nespáli
Statočný paladin, vydaj sa do diali;
Vzdávam hold tvojmu boju
Smejem sa tvojim snom
Veď som bol ako ty
A ty si ako On.
Z ruín Lordaeronu sa vysloboď
Poď, môj šampión, len poď
Nohavice odej zamrznuté
Dušu predaj lacno, kým kupca máš;
Hľa, ostrie čaká, z rún je skuté
Než samotnú smrť si osedláš
Mrazivý smútok dušu rozštvrtí
Telo je vcelku; vitaj, rytier smrti
Cink meča, cink ľadu
Pripi smrti a chladu
Pripi skaze a pádu
Na princovu zradu
Neprehráš, ak sám zložíš boj odveký
Buď zbrklý, chlapče, veď je to len naveky

Svírala kus pergamenu s královskou pečetí, nemohla tomu uvěřit. Dopis četla několikrát za sebou, přesto ji jeho význam šokoval.
„Co když řeknu ne?“ zeptala se už po několikáté.
„Je to závazek, Gee,“ uznal Ethan, „ale nic, co bychom společně nezvládli. Budu stát při tobě, ať se rozhodneš jakkoliv.“
Gee vydechla úlevou. V hloubi duše věděla, že prosbu princezny Valentýny neodmítne, přesto to nebylo jednoduché rozhodnutí.
„Co řekneme lidem?“ vyhrkla vzápětí. „A Viktorii? Je ještě tak maličká, nepochopí to.“
Ethan ji něžně objal. „Viktorie získá novou sestru a jako takovou ji budeme vychovávat.“
Přikývla a odpovědí na dopis přijala princeznina levobočka.

Holubí národ velebný,
nad mestom vznáša sa.
Kto nás kopancom odmení,
Na jeho gate môžem vy…
Hrkú hrkú hrkú!
Zaspievame vrkú!
Hniezdiť na strechách!
A natriasať naše perie!
Dá sa lietať v budovách!
Človek nás poženie!
Hrkú hrkú hrkú!
Zaspievame vrkú!
Možno zbrklý uletím,
avšak ja si pamätám,
Kam srdcom patrím!
Po sochách bude ta, tam!
Hrkú hrkú hrkú!
Zaspievame vrkú!
Lacno nás oni nakŕmia,
omrvinky starého chleba.
Cudzinec povie, ó mía!
Nuž padlo to na teba.
Hrkú hrkú hrkú!
Zaspievame vrkú!
Holubí národ vznešený,
nejaké cink nás neplaší,
umelý dravec vyvesený,
vojnu nám nevyhlási!
Hrkú hrkú hrkú!
Zaspievame vrkú!

Nerozuměla ani slovo a přišla si jako v bublině plující pod povrchem moře: okolo ní se rozprostíral zbrusu nový a fascinující svět, který se tvářil přátelsky a zároveň byl cizí. Bylo tam bezpečno, alespoň si to ráda myslela. Nebylo zbytí, nebylo cesty zpátky.
Nové zvuky, nové obrazy, nové vůně, nové tváře. Postupně se adaptovala, každý den se cítila o něco lépe, nakonec poznala, že v novém prostředí našla domov. Svobodný domov.
Ale stýskalo se jí. Po zelených mezích, po břízkách chvějících se v jarním vánku, po blízkých duších. Měla svůj starý svět vytetovaný v duši, i když byl nadobro ztracen.

Tajné město uvnitř skryté,
tajemným se leskne třpytem.
Ač je staré, je i mládo,
lid svůj vždycky mělo rádo.
Cink, cink, zvony zvoní,
pokud z města pocházíš.
Máš-li navíc paměť sloní,
historií procházíš.
Pevně zapni pásek kalhot,
Vypravěč ti bude druhem.
Věř tohle bude rachot,
budeš tajným dobrodruhem.
Levně ti však město nedá,
zážitek tvůj životní.
Navždy budeš toužit, běda,
po zbrklé toulce sobotní.
Jako pták ve větvích vrby,
hnízdit budeš pouze zde.
Neposlouchej lidí drby,
prožij život v zdejších zdech.
Tajné město uvnitř skryté,
tajemným se leskne třpytem.
Ač je staré, je i mládo,
lid svůj vždycky mělo rádo.