DMD 2022

Z myšlenek o dnešním ránu, kdy jsem zaspala a ve spěchu si zapomněla převléci pyžamo, mě vytrhne až křik mé mamky. „Můžeš mi vysvětlit proč mi volala tvoje učitelka, že jsi zameškala první hodinu a řekla si, že za to může sněhulák ?“
Musím uznat že to bylo trochu moc (vlastně to vůbec nedávalo smysl), ale já většinou moc nepřemýšlím než něco udělám. Nakonec mamce řeknu, že mi nezvonil budík a jdu do svého pokoje. Zítra je konečně prvního dubna a já si musím připravit apríly.
Protože to zavání průšvihem, zítra budu muset místo po hlavě (jako vždy) vykročit pravou nohou.

Gellert Grindelwald si urovnal kravatu a nasadil profesionální úsměv: "Prosím, pojďte dál!"
Mladý pár nesměle nahlédl dovnitř.
"V klidu se tu porozhlédněte."
"Tahle dvířka v podlaze vedou do sklepa?"
Gellert přitakal a pomohl muži s poklopem.
"Můžeme se jít podívat dolů?" zeptala se žena, ale to už se ozvalo Lumos!
"To zábradlí je tro-" nedořekl Gellert, toliko přerušen zvuky střemhlavého pádu.

"Jste v pořádku, pane Weasleyi?!"
"Ach ano!" ozvalo se z podzemí. "Ten dům rozhodně kupujeme! Tohle je ideální místo na můj výzkum!"
"Jaký výzkum?" hlesla paní Weasleyová.
"Musím přece zjistit, proč mudlové ve sklepech hromadí ty letité ovocné kompoty!"

Studený vítr přináší kovovou vůni sněhu. Sedí tiše v šeru pokoje a naslouchá. Čeká, až uslyší kroky ztěžklé opiem, hlas zhrublý kořalkou, až se vrátí její muž a přinese s sebou hněv, zlostné údery, bolest.
Na podlaze zahlédne zatoulaný hřebíček, odpoledne opravovala plstěné domácí boty, jako kdyby ještě bylo možné v jejím životě něco spravit.
Zdvihne ho, pohladí po malé hlavičce, dotkne se ostrého hrotu. Pak se na něj udiveně podívá, tak jako člověk hledí na dávného přítele, který udělal cosi nečekaného, cosi nepatřičného.
Za oknem vítr sráží okvětní plátky zimní švestky. Jsou hebké jako hedvábí a mají barvu krve.

Ve dvaceti tisících metrech je krásný výhled, ale není žádný čas se jím kochat. Svištěl jsem nadzvukovou rychlostí nad večerní krajinou. Slunce bylo ještě vidět nad obzorem, ale obloze dominoval Měsíc. Byl dnes nějaký větší a hlavně blíž.
Aniž by mě přístroje varovaly, zakryl mi Měsíc výhled.
Dnes je vážně nízko!
"Základno?" zvolal jsem, ale nikdo nestačil odpovědět.
Rychlostí tisícovky kilometrů za hodinu jsem do toho vletěl.
Příď stíhačky se zabořila do Měsíce. Byl měkký a poddajný. Jako by byl z mlhy.
Ztratil jsem kontrolu nad řízením. Knipl skákal jako živý.
Víc už nevím. Katapult mě vystřelil z letadla pryč...

Slunce bylo vysoko nad okolní krajinou. Petr stál na kraji mostu. Vítr mu vál ve vlasech.

Vykročil vpřed. Už zbýval prostor jen pro jeden další krok.

Uvitř byl už Petr rozhodnutý. Postavil se na kraj. Pod vetšinou chodidel už měl jen vzduch. Jen pod patami cítil oporu.

Nadechl se a s výdechem vykročil vstříc prázdnotě.

Opora zmizela.

Ze začátku cítil jen lehký vánek ve vlasech.

Cítil se opravdu bez tíže. Na ničem v tu chvíli nezáleželo. Jen tady a teď.

Petr byl v tu chvíli plně naživu.

Svět splynul v šmouhy.

Padal hlavou dolů.

Škub.

Lano se napnulo.

Petr byl.

„Skloníš hlavu a rozběhneš se, jak nejrychleji můžeš. Těsně před tím, než projdeš vnější sítí, musíš zadržet dech a zavřít oči. Že jsi ve vodě, si ani nevšimneš, pak ještě skrz vnitřní síť – a jsi tam,“ zopakovala Jana. „A nezapomeň se mě pořád držet za ruku!“ Její mladší sestra Jitka, která dnes slavila páté narozeniny a cestu do Rubové země dostala jako dárek, důležitě přikývla. Vždyť už přece není malá!

Proti vodní zdi se rozeběhla přesně podle pokynů – po hlavě a bezhlavě. Než se na druhé straně zastavila, uběhla setrvačností ještě několik kroků. Pak se rozhlédla okolo a okouzleně vydechla.

Vždycky se rád staral o kouzelné tvory, přitahovali ho, už od dětství. Nehodlal na tom nic měnit ani po vyloučení z Bradavic. Nemohl žít život, kdy bude pracovat a vracet se domů otrávený. Neuspokojovala ho představa nalajnovaného života, s tím se nedokázal smířit. Cenil si své svobody a snil o kariéře magizoologa.
Pronajmout si sídlo někde na samotě? Nereálné. Spousta tvorů potřebuje otevřený prostor, nehledě na rozdílné životní podmínky. Nemůžu sníh milujícího tvora umístit do pouště. No tak, Mloku, mysli. Chce to něco snadného…
Pohled mu padl na kufr.
No jasně.
Dostal nápad a hodlal do něj skočit… po hlavě.

"VRAŽDÁÁÁÁ! V klubu pro prvotřídní hráče kuliček.", ozvalo se z telefonu slečny Jane Marplové, která právě snídala chleba s máslem a čaj. Odpověděla: "Dobře, budu tam za pět minut."

***

"Kdo je oběť?", zeptala se slečna. Policista odpověděl: "Monsieur Ratatouille, 31 let, svobodný."

"Čas vraždy?"

"Zhruba kolem páté."

"Pane policisto. Krok 1: Vyslechnout všechny podezřelé."

Podezřelý č.1: "Znal jsem ho, byl to můj kamarád. Vařili jsme spolu. Hlavně takový divný zakroucený šneky. Vůbec jsem neměl žádný důvod ho zabít. A šel po všem po hlavě, takže, mezi námi, jestli něco zjistil, co neměl, tak se ani nedivím, že ho zařízli."

"Podívejte, ten kluk dráždí ary!"
"To je blbeček, poklovají ho," řekla Pepinka.
"Řekl mu to kamarád, a on do toho šel bez rozmyslu," pípl Pepík.
"Bez rozmyslu, tzv. po hlavě," recitoval Monclík ze slovníku...
"Kdes sehnal slovník?" rozzuřil se Tom.
"Na stole, ten kluk mi řekl, ať ho ukradnu."
"A ty si do toho taky šel po hlavě, ani tě nenapadlo, co se mohlo stát. A vůbec, jak jsi ho unesl?"
"On mi pomohl."
"Monclíku, jste dva pitomci! Slovník se mohl zavřít, ty bys v něm uvízl a skončilo by to špatně. Vraťte ho a polepšete se!"
"No jo, furt!"

„Sláva, začínáme!“ zajásal Duben. S láskou přehlédl stohy připravených rolí pergamenu. „Takže fialky máme, listí teprve raší…“
Leden náhle procitl. „To už je jaro?“ zívl. „Hm, nějak moc teplo. Dáme ještě sníh.“
„Už ne!“ odporoval Březen.
„Březen, za kamna vlezem,“ odsekl Leden a uchvátil žezlo.
„Jó!“ zajásal Únor, obklopený flaškami, jak si vynahrazoval nucenou abstinenci.
„Duben!“
„Ještě tam budem!“ zařvali unisono.
„Nechte toho! Co meruňky!!!“ křičeli Březen a Duben.
„Já to pak odřu!“ zuřil Květen.
„Dej to sem!“
„Že tě vezmu po hlavě!“
„Tumáš!“
Vypukla rvačka, nastal úplný chaos.
„Ti zas řádí,“ prohodil Srpen k Prosinci. „Aspoň tu není nuda.“