DMD 2022

"Já jsem Jane Marplová, a tohle je policista Nelson. Budeme vás vyslýchat. Bude to křížový výslech."
Podezřelý č.2: "Mně je to úplně fuk."
Slečna Marplová se zeptala: "Tak... znal jste oběť?"
"No. A co?"
Policista se zeptal: "Měl pan Ratatouille nějaké nepřátele?"
"Nevím o nikom."
"A jste si jistý?"
"Ano."
"Opravdu?", zeptala se slečna Marplová.
"MŮŽETE UŽ MĚ NECHAT? TOHLE MĚ ŠTVE!"
"Dobře. Můžete odejít, ale neodjíždějte z města.", odpověděla slečna Marplová.
"Jo a byl jste to vy, kdo pana Ratatouillea našel?"
"Ano."
"Co měl na sobě?"
"Takový podivný červený šátek kolem krku..."
"Moment. Ten šátek tam ale není."

"The Bridge of Khazad-dûm!" pravil Mossi a ukázal na vetchý, červotočinou a hnilobou prolezlý provazový můstek.
"Tohle je spíš z Indyho," řekl Bennar.
"Na Indyho tu něco chybí."
Můstek visel nad hlubokou propastí, krokodýly nezamořenou a šílení uctívači bohyně Kálí také nebyli k dispozici.
"Tím lépe. Půjdeme pomalu, opatrně. Tedy vy půjdete. My přeletíme a nejdřív upevníme jistící lana."
Kloni se v pořádku dostali na druhou stranu. Poslední Berek zamyšleně šlápl na první prkno. Pak se zazubil.
"Běžím!"

Zvuky zříceného můstku doznívaly ozvěnou v propasti. Berek, rozesmátý, seděl mezi bratry.
"Ty máš takový štěstí, že máš Jedie, co tě jistěj!"

"Kde to jsem?" řekl jsem.
"Tam kde tě nikdo nikdy nenajde." odpověděl neznámý.
"Takže u tebe doma," řekl jsem s pousmáním.
"Jak to... No nic, každopádně na tebe mám pár otázek..."
"Ty si mě praštil po hlavě?" vyhrkl jsem náhle.
"Co," zeptal se udiveně.
"Ty si mě bacil po hlavě?" zopakoval jsem trpělivě.
"No, teda vlastně... Víš, já vlastně nevím, asi moji lidé... Ale proč se na to ptáš?!" řekl již otráveně.
"Nic, jenom mě to zajímalo," odpověděl jsem.
"No dobře, tak už bychom snad mohli přejít k výslechu," řekl unaveně neznámý.
"A kdy bude večeře?" zeptal jsem se hned."

Jakmile Ron uviděl Harryho, ztuhl uprostřed kroku, rukou ukazoval jeho směrem a ve velikých vykulených očích se mu zračila směsice odporu a strachu.
"N... n... ne," nedokončil Ron větu.
"Co ne?" zeptal se Harry a zkoumavě se podíval na svého přítele.
"Ne... neh... nehýb..." zkusil znovu Ron, ale hlas se mu opět vytratil.
"Že bych se ráno špatně učesal?" zamyslel se Harry a podíval se na svůj odraz v okenní tabulce.
"P... p... pav," zkusil to znovu Ron. Bezvýsledně.
"Po hlavě ti leze pavouk," poznamenala otráveně Hermiona a mávnutím hůlky se tvora zbavila.
"Díky," usmál se na ni vděčně Ron.

„Tady bývala vesnice,“ mračí se Gonny.
„Prošlo tu vojsko?“ rozhlížím se.
Gonny zavrtí hlavou. „Zbyly by aspoň vypálené domy…“
Planina, svažující se k řece, je pustá.
„Tam!“ ukážu.
Gonny udělá pár kroků a vrátí se s malou umolousanou holkou.
Přidřepnu k ní. „Jsi odtud? Kde máš rodiče? A kde jsou ostatní?“
„Kudy do vesnice?“ přidá se Gonny.
Oči se jí naplní slzami.
Za křovím se cosi pohne.
„Mája!“ vykřikne dítě a přitulí se k malému psíkovi. Raduje se, ale já cítím zlo.
„Šej! Rozhraní!“
Přimhouřím oči. Tenká slupka je na cáry. Do té díry by se vešel celý regiment.
Polknu.

„Dneska to musí skončit. To utrpení, které zažíváme již tak dlouho. Musíme to ukončit.“
„Ale jak? Zkoušely jsme všechno. Nic nepomohlo!“
„Dělali jsme to špatně. Už žádné zdlouhavé plánování. Musíme do toho jít po hlavě.“
„Ale…“
„Já vím, že ty rád plánuješ, ale tady a teď to zjevně nefunguje. Musíš mi věřit!“
„Já vím, ale… ale…“
„Neboj se, ochráním tě. Vždycky!“
„Dobře… Díky, díky!“

Toto je nahrávka z rozhovoru Johanna Bostona a jeho syna, prvních a taky posledních lidí, co se kdy v historii lidstva vzepřeli nadvládě počítačů.
Je to poslední záznam tohoto muže. A pak že počítače nemají zbraně...

Wilhelm mladší se do všeho vrhal po hlavě. Co se naučil běhat, nebyl k zastavení, a ošetřování rozbitých kolen nebralo konce. Když svým rodičům na prahu dospělosti řekl, že se dá k c. a k. armádě, doufali, že jeho nadšení je mocnější než jeho vytrvalost, a poslali ho na pár měsíců k rodině na jihu. V ideálním případě – soudili rodičové – objeví krásy rejdařiny. Každopádně přijde na jiné než vojenské myšlenky.

I vydal se synek na cesty po všech mořích (Středozemního moře). Po návratu oznámil, že si dává říkat Willi a že kariéra v c. a. k. námořnictvu také nezní špatně...

Chaloupka uprostřed lesa.

Táta, máma, a tři děti, jako tři medvíďata z Večerníčku.

Po hlavě se noří do dobrodružství prázdninových dní. Žene je mládí, vzájemná sourozenecká rivalita, touha zavděčit se otci.

Chodí na houby. Za odměnu. Kdo vyhraje losování, jde s ním do lesa.

A ona zase, zase, zase vyhrává. Jako v té pohádce, kde se plní přání jen otočením kouzelného prstenu.

Celé dny. Slunce.

A co v noci?

*střih*

Pach podhoubí.

Přímo po hlavě se noří doprostřed polštáře vlhkého mechu.

Dítě zírá do stropu.

*střih*

Přímo po hlavě...

...doprostřed křižovatky.

*střih*

V noci je tahle pohádka jenom pro dospělé.

Soused upřeně zírá. V zeleném kabátě se zlatými knoflíky vypadá jak knížecí myslivec, jen klobouk s pírkem chybí.
Drábek se mrzutě snaží odklidit z dohledu.
Vtom se muž překvapivě lehce přehoupne přes plot. Nedbale napřáhne ruku:
„Martin Rapos. Bydlím vedle. Vám to tady teď patří? Co tu vyvádíte? Snažíte se to přestavět kouzly? Co vás to u krále Zikmunda napadlo? Uvědomujete si, že ty vaše černé vlny přelézají až ke mně? Nebo jste otevřel něco, co jste neměl?“
Zkoprnělý Aleš se dovtípí, že má před sebou jednoho ze zdejších proslulých liškomágů. Urazit ho by bylo velmi neprozíravé.
Začne zdráhavě vysvětlovat.

Zrodila se v temnotě, živená bolestí a touhou po pomstě. Nevěděla, kde je její místo, ani za jakým účelem byla stvořena. Jediné, co věděla, že vždy, když se rozezní ta nenáviděná melodie, ucítí hrozný hlad, hlad sžírající, hlad nesnesitelný, hlad, kvůli kterému do sebe po hlavě obrací veškeré živé kol sebe.
Byl tu ještě ten člověk. Člověk, kterému na ní záleželo, ať už byly jeho motivy jakékoliv, člověk, který jí vždy při rozeznění hladové hudby poskytl, co potřebovala. Její spasitel.
A tento muž prahl po pomstě. A každý, kdo se jeho vůli příčí, ať se chvěje, protože
Adéla ještě nevečeřela!