DMD 2022

Kromě představení se od Tiché slyší jen jedno slovo. Oběd.
Kantýna je skoro plná, sednou si tedy ke stolu okupovanému dvojicí mužů. Oba vypadají drsně.
"Hele, Tichá, tobě dali dalšího zelenáče?"
"A odkud jsi, mladej?"
"A kdes byl na praxi?"
"Jo, Mělník, tam to znám. Znáš Skuhrovce?"
"Peterka je dobrej mág, jen trochu zastaralej."
"A co že ses dal na kriminalistiku?"
"Řekla už ti Tichá, jak dopadli její tři předchozí parťáci?"
"Ten první skončil v blázinci."
"Druhej radši odešel do výslužby, ne?"
"Kdepak, ten měl přece to magický vyčerpání."
"Máš dobrou pojistku?"
Tichá práskne příborem, až karbanátek nadskočí.
"Skončili jste?!"

Na vydezinfikovanou ranku nad odbočím jí přilepil náplast.
"Myslím, že se mi podařilo odstranit všechny zbytky omítky," zhodnotil spokojeně.
"Děkuju," řekla nevýrazně.
"Takže… Co že to je ten dribble?"
"Drabble," opravila ho. "Píšete sto slov na dané téma."
"Každý den?" zhrozil se.
"Každý den v dubnu."
"Fíha, to zní náročně. "
"Je."
"Kde získáváte inspiraci?"
Prstem ukázala na náplast. "Kde se dá." Pousmála se.
"A zafungovalo to alespoň?"
"Nijak zvlášť."
"Jaké je vlastně dnešní téma?"
"To máte vždycky tolik otázek?"
Odfrknul si. "Copak, přijde vám to moc jako křížový výslech?"
Čelo si velice opatrně opřela o stůl. "Ještě toho trochu," zamumlala.

„Lidská paměť je mnohem složitější. Není jako cédéčko, na které jednou vypálíte soubory a už zůstanou navždy neměnné. Kdykoli vyvoláte vzpomínku, upravujete ji a znovu ukládáte. Nevědomky. Udělala jste to právě teď. Vnímáte sama sebe v mojí vzpomínce, a tak si ji přisvojíte. Změníte úhel pohledu. Možná někde najdete slepé místo, které bylo mimo moje zorné pole, ale okamžitě je zaplníte. Vaše vzpomínky už neexistují. Nemůžu vám pomoci.”
Vytáhl ze mně všechno, co potřeboval vědět, napadne ji, ale nedokáže vydolovat to co chci vědět já. Ironie.
„Mám vzpomínky cizího člověka,” řekne Vrbenský najednou. „Nedokážu se jich zbavit. To je ironie.”

Cimrmanova snaha podrývat prohnilé nohy trůnu přestárlého mocnářství zničehonic pohasla a pouze dusivě, jízlivě doutnala. Ve světle nálezu tzv. Rukopisů z Häuselu (objevených při vykopávkách na liptákovských zahradách z předkanalizačního období) konečně nalézáme možné vysvětlení:
Cimrman ve svém samizdatovém plátku Liptákovská kvočna tiskne buřičské heslo „Císařpán měl by dostati po hlavě v každé obci, v níž se ukáže!“. Heslo nabylo nečekané úspěšnosti a dojatý Cimrman se rozjel do obcí, které mu ohlásily, že jsou pevně odhodlány se heslem řídit.
Tu však přichází životní deziluze:
Na místě se Cimrman místo revolucionářů shledal pokaždé s novou císařskou bustou, hrdě vystavenou na radnici.

Vrbenský si sáhne zezadu na krk. Poupraví šátek, jako kdyby mu byla zima. Vždycky má zabalený krk. Oleně to nikdy nepřišlo zvláštní.
„Měl jste prasklý obratel,” řekne. „Někdo vás vzal po hlavě…”
„Po hlavě ne.”
Šátek. Chrání si krk.
„To kouzlo bylo přesně tady… přestavilo vás zevnitř. Měnilo vaši magii, vaši mysl.”
Vzpomíná si?
Vzpomíná si!
„To nejsou vaše vzpomínky.”
„Stalo se to,” odpoví ona rychle. „Vaše magie je změněná. To kouzlo jsem našla ve své staré knihovně, založené vaší fotkou. Slíbila jsem vám pomoc. Všechno dává smysl.”
„Ano, stalo,” řekne. „Ale vzpomínky jsou moje. Před chvílí jste je zahlédla.”

Vítr mu skotačil ve vlasech, unášel lomoz židlí široko daleko po rozkvetlé louce. Třepotání křídel motýlů prolétajících kolem ucha mu připomnělo šustění otevíraných složek a papírů.

Cítil se neskonale unavený jako tenkrát po hodinách křížového výslechu, když měl hlavu jako ve svěráku. Oči se mu klížily, pekelně bolely. Život odkapával po minutách, konec odpočítáván každým slovem.

Kytky a já. Kdyby mohl, tak by se i zasmál. Stráň hrála barvami – červená, bílá, žlutá, červená, červená…

Nikoho nepráskl. Všechny nakonec pustili. Volno, svoboda; prošlo jim to. Modré nebe – alespoň nějaký kontrast s tou zakrvácenou košilí. Obláček se otiskl na nehybné, skelné oko.

„Slávku, stížnost,“ pravil vedoucí vozovny. „Ing. Vopátková píše, že jsi mimořádně výřečnej hulvát. Florenc, minulý úterý, 17:35.“
„Jo,“ kývl Slávek. „Řek‘ jsem paní inženýrce, že nejsem zaměstnanec kafilérky, ale dopravního podniku, takže jestli chce eutanázii, ať ráčí navštívit jatka.“
„Takže ti tam skočila?“
„Jo. Z nějakýho korporátu rovnou pod tramvaj.“
„Ona tu píše něco o bůčku...“
„Jo. Já jsem jí totiž řek‘, že na její mletý maso fakt nejsem zvědavej. No a jak jsem byl nasranej, tak jsem to maso specifikoval.“
„Jasně. Tak mi na druhou stranu napiš vyjádření... Bez specifikace, buď tak hodnej.“
„Jo, dobře, tu drůbež škrtám.“

"Pět pater stačí. Hlavně po hlavě. Ať je to jistý."

Chtěl bych v životě ještě jednu jistotu a o tu se teď pokusím. Nebudu čekat na svůj mizerný a příšerný konec, který se nevyhnutelně blíží v příštích třech měsících. Ne. Četl jsem závěr posledního vyšetření a aktuální bolest v zádech mi přišla jako dostatečná jistota.

"Podezření". Nehodlal jsem podstoupit veškerý další výkony, jenom abych při čekání na termíny chátral víc a víc až nebudu ani schopnej vylízt na tuhle střechu a něco s tím udělat. Nebudu umírat v bolestech další týdny.

Pět pater stačí. Hlavně po hlavě. Je to jistý.

Začalo to nenápadně. Karel zapomínal uvázat kozy, pletl si dny v týdnu.
Pak přišla podezřívavost. Stále častěji mne vyslýchal o starých křivdách. Vždycky jsme mívali chvíle, kdy naše nenávist přehlušila naše přátelství – ale teď přibývaly.
Pomáhaly kouzelné lektvary, jenže to něco stálo. Naučila jsem se následky řídit, aby je neviděl – dřevěnou skvrnu na levém stehně, na chodidle, na kříži...
Potom jsem v nepozornosti vykasala sukni.
Nejdřív se ptal. Pak obviňoval. Nakonec vyčítal, spílal slovy, která ho vracela v čase. Zrádkyně. Zrůdo.
Nůž vytáhl až na konec. Nevím, proč tentokrát neudeřil, proč utekl do mlhy. Ale živého jsem ho spatřila naposledy.

"Po hlavě hlavohruď?" přerušil Cretecius tiché bublání alchymického kotle.
"Jojo," zamumlal Publius, zahloubaný do grimoiru.
*žbluňk!*
"Počkat, cože?" otočil se.
"Po hlavě hlavohruď?" Cretecius míchal kotel.
"Jasně."
"Fajn."
"Na těle, jo?"
"Kde jinde?"
"V pořadí přísad."
"No."
"Cože?!"
"Co?"
"Pořadí přísad je samozřejmě jiný, než dílů těla!"
"Oh?"
"Cos udělal?!"
"Po hlavě hlavohruď."
"Neeee, proččč?!"
"Řekls' to!"
"Podívej!"
Pod hladinou manifestovala interdimenzionální brána, v níž se cosi zmítalo. Dílnu naplnily odpudivé hlasy.
"Nejdřív chapadlo?"
"Jo."
"Au, nejde ven!"
"Jo ven? Já myslel hierarchicky. Ven makadlo."
"Aaargh! Teď jsme zaseklí!"
Cretecius třískl poklicí na kotel a oba se dali na útěk.