DMD 2023

Seděli ve stínu taverny. Vlhký, dusný vzduch čpěl solí, vůní exotických květin a zápachem hnijících ryb. Tomův džbánek byl téměř prázdný. Druhý dávno zteplal.
“Tak co ti dělá vrásky?”
Frances ze džbánu vylovila utopenou mouchu. Znechuceně se zašklebila. Tvář měla spálenou do ruda.
“První důstojník.”
“Zamítli…?”
Kývla.
Potřásl hlavou.
“Znáš ho?”
“Z doslechu.”
Nemusela říkat víc. Její výraz troubil rozhořčení do světa.

***

Ostrý hvizd píšťal. Fanfára moře. Oznamoval, že neomezený vládce toho malého dřevěného světa se vrací.

Přelétla posádku pohledem. Důvěrně známé tváře. I ty méně. Jedna neznámá.
“Pane Whitfielde, o druhém zvonění se hlaste v mé kajutě.”
“Rozkaz, pane.”

O talianskych dopravných zvykoch sa traduje spústa zvlåštností. Napríklad, že červená na semafore, ktorá neprospieva cestovnému tepu, zase neni tak moc červená, aby sa nedala ignorovať.
Chodci zásadne prejavujú svoj úmysel prejsť cestu tým, že do vozovky vstúpia. Nikto predsa po šoféroch nemôže chcieť, aby myslel ešte aj za pešīch. Stačí, že treba myslieť za semafory, že.
Keď to človek vidí naživo, vkradne sa na myseľ vtieravá myšlienka. Jak to, že na seba tí horkokrvní típci netrúbia?
Vraj sme moc na severu. Čím ďalej na juh, tým divočejší Talian.
Takže na Sicílii.. už trúbia. Hurá!
...Svet je zase v poriadku.

Už přicházejí. V ulicích štěkot střelby, řev motorů, nelidské výkřiky. Jsou všude, ze všech stran. Nestihneme utéct, není kam, není kdy. Jsou všude, dostihnou nás, dostanou nás. A potom...
Z prádelníku vytahuju pistoli, nejdřív zachráním tu starší, dřív, než ji výstřely vzbudí a zeptá se, mami, co to děláš? Potom miminko, dívá se na mě, v pusince dudlík, ještě nic nechápe a na nic se neptá. Pes naopak chápe moc dobře, v panice pobíhá kolem, škrábe na dveře, ani napodruhé ho pořádně netrefím, a tak ho nechávám být. Musím ještě zachránit sebe. Pistoli do úst a stisknout spoušť. Už jdou.

Jejich vůdce zemřel. Teď byla řada na něm. Všichni si mysleli, že jako lepší sekretářka, ničeho nedosáhne. I s malou mocí se daly dělat zázraky. Světu teprve ukáže, co dokáže s velkou mocí, kterou si zasloužil a takřka svíral v dlani.
Lev ještě zaplatí za ten večer plný vodky, cigaret a skvělého sexu, po kterém pro něj neměl žádná slova kromě: „Buď zdráv, soudruhu.“ Jako kdyby to pro něj nic neznamenalo.
Konal se státní pohřeb s doprovodem fanfár. Bylo snadné ho takhle zdiskreditovat. Už troubějí, pomyslel si pomstychtivě. A Trockij tam nebyl.
Jenomže v srdci Josifa Vissarionoviče Stalina zůstával nadále.

"Ten už má odtroubíno," odtušil Oktar, "vidíš ty dvě rozšklebený díry v zádech? Tam ho trefili a pak z něj vyřezávali šípy."
"Šetrný hajzlové, tihle lupiči. Stejně kouknu, jestli jim něco neuniklo."
"Na tomhle kupčíkovi moc nezbohatli, myslíš, že z něj ještě něco vysupíš?" posadila se Jorcha na starý pařez.
"To se dozvím, jen když se podívám, on už každopádně nic nepotřebuje."
"Do prdele se mu podívat nechceš, jestli si tam něco neschoval?" popíchnul mě Oktar.
Místo dalších keců jsem mrtvole stáhnul boty, starý hnusný škrpály, a pěkně smradlavý, ale pod podrážkou byl vlepenej ryzí zlaťák.
Vyplatí se bejt důkladnej!

„Má zajímavou tvář. Že by Maďarka?“ nadhodil šeptem pomocný režisér.
„Uvidíme,“ odvětil zachmuřeně mistr a začal si plnit dýmku levným tabákem, libůstkou z kočovných časů.
„Slečna…?“
„Sternová,“ vyhrkla a široce se usmála. „Judita.“
„Připravila jste si monolog, slečno Sternová?“
Mocně přikývla.
Režisér ustal v plnění dýmky a mávnutím jí naznačil, aby se do toho hergot už konečně dala.
Zaujala pozici.
Nasadila dramatický výraz.
„Už troubějí!“ vykvikla se sebevědomím budoucí divy.
„Nemá talent. Další.“

Z divadla odcházela v slzách. Nic nemá cenu! Vše je navždy ztracené! Její hvězda nezazáří.
„Slečno!“ V patách měla pomocného režiséra. „Zajímala jste se někdy o film?“

„TÚ! TÚÚÚ! TÚÚÚÚÚ!“
Auta na sebe zuřivě troubila v nepřehledném chumlu. Vlastně byl docela přehledný, když jste se podívali ze správného úhlu. Jakoby každý nárazník zastavil o neviditelný polštář a všechny ty polštáře obklopovaly zvláštní mnohoúhelník.
„Když se lidi leknou, fakt běhají jak slepice bez hlavy.“
„Ty mě snad sleduješ.“
„Tebe ne, ale mám nastavené hlásiče na určitý druh chaosu. Tímhle bys hravě překonal nižší démony.“
„Ale… vždyť…“ zalapal Azirafal po dechu: „To samo!”
„Já vím, lidi. Už víš, kam se zašil Nelchael?“
„Nepátral jsem po něm, určitě se brzy vrátí sám.“
„Na to bych nespoléhal, obzvlášť s tímhle materiálem.“

Princip vzniku zvuku
už je známý roky,
jestli ho chceš vydat,
učiň tyto kroky:
Tlak vzduchu se promění,
když nastane zředění,
popřípadě zhuštění.
Foukej tedy do nátrubku,
naplň vzduchem celou trubku.
V kovu vznikne chvění,
za což může tření,
jak se vzduch po stěně smýká
přestává být trubka tichá.
Všechno tohle svištění
se v jasný tón přemění,
za to může rezonance,
lesklý kov se dá do tance
ať ty nebo ony
zesiluje tóny.

Stojím vedle kolejí,
na vagóně
v stejném tóně
tři trubači troubějí.
Když se blíž k nám rozjedou,
slyš frekvenci vyšší,
Dopplerů jev prokázán
snad to každý slyší!

Vylezla na skálu a zahleděla se k východu.
Paprsky červeného slunce už olizovaly výběžky skály nořící se do moře. Vzduch sytil závan chladu mizející noci.
Zhluboka se nadechla.
V noci přišla na svět nová duše.
Pomodlila se k bohyni plodnosti a poděkovala jí, že nad rodičkou držela ochranu. Věděla, jak pomoci ženě, když přišly nesnáze, ale některé věci stále byly mezi zemí a nebem.
Obraz matky tisknoucí na prsa své novorozeně zahnal husí kůži ze studeného rána.
Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit. Zaslechla troubení rohu z vesnice.
Hrdý otec oznamoval narození syna.
Tady byl svět ještě v pořádku.

Modrý Abbé seděl v dýmu. Laciná lojová svíčka čadila a smrděla, on sám ještě dýmal si, snad aby se lépe soustředil. Jeho bystré modré oči mžouraly na rukopisy. Klít nechtěl, ale mumlal si něco, co nemohla být modlitba.
Nešlo mu to do hlavy. Slavné nálezy starých rukopisů ho trýznily už i ve snech. Ten z desátého století je padělek, za to by i duši upsal, ale pokud ten, pak ten první, ten z Králova Dvora, též není dílem předků. Ale důkaz ne a ne najít.
Pak náhle vykřikl po vzoru antických mudrců: "Heuréka!"
[Zatroubily hlučné lesní rohy]
"Za Vratislava? Nikdy!"