DMD 2023

Trójané zbourali kus hradeb a dovlekli dřevěného koně s nápisem "Dar Danaů k desetiletému výročí obléhání Tróje" na nádvoří. Večer všichni oslavovali vítězství Tróje nad Řeky.
V noci vylezl Odysseus se svými vojáky ven z koně, pobil strážné a dal lucernou znamení, že ostatní můžou přijet. Agamemnón, Meneláos a jejich vojáci pluli zpátky z nedalekého ostrova, kde byli ukrytí. Odysseus jim řekl: "Rychle je všechny pobijte a ukradněte všechno zlato. Už troubějí na poplach."
Meneláos se dostal do zámku, zabil Parida a spěchal s Helenou na loď. A Odysseus s ostatními naložil na lodě všechno, co se v Tróje třpytilo.

Stáli na pahorku, krvavou scenérii před sebou. Kov pokroucený a pomačkaný. Těla rozesetá po poli. Jako by se obr rozmáchl a hřbetem ruky smetl vlakovou soupravu z kolejí. Jako by pak odtrhal vagón po vagónu a z každého netrpělivě vyklepával drobné lidičky, kteří se k zemi řítili buď s křikem a terorem nebo bezduše jako hadrové panenky.
Proč obři? Proč musel Pán zla povolat obry?
„To ne…" uklouzlo jeho společníkovi.
„Nezpochybňuješ snad Pánův plán?"
„Ne! Jistě že ne!"
Severus zvedl obočí, přeměřil si ho. Ten nevydrží. Seslal nad přerostlé batolete hrající si s vláčky zeleného hada. „Dejme se do práce.”

Nakonec se opět objevil, ten vlak očekávaný tolika lidmi. Nevěděli přesně, kdy to bude, jen tušili, ale někteří ho stejně už předem vyhlíželi. Až se dočkali. Dojel na svou kolej, zastavil a hlasitě zahoukal.
A než se všichni shromáždili, ti, kteří už tam dlouho přešlapovali i ti, kteří právě teď vyskočili a rozeběhli se na nádraží, vrata vagónů se otevřela. Z jednoho vagónu se vysypala menší hromádka, z druhého i třetího to byla hotová smršť.
Témata na každý den v měsíci a k tomu ještě několik navíc.
Ohromné množství textíků.
A nepřeberné množství nápadů.
A tak začal další ročník DMD.

One moment of absent-mindedness was all it took. Of his father not seeing.

Wood wailed under the weight, snapping like a neck being broken. There was nothing to be done. The toy wagon fell apart.

Strahd sat on his heels, stunned, haplessly reaching out and touching there one, there another shattered part trying to put everything back together, knowing the attempt was doomed from the get-go.

-

The memory comes back as the pen ripples the surface of the ink. His past is as unable to be put right as the broken plaything.

He learnt his lesson; he does not try.

"...takže Daníkovi jsem musela vyrvat z chapadel tu zátku, potřeboval přebalit, Marek chtěl podat něco ve spíži, jakmile dojedl koláč, na dopisy není odepsáno doteď, účty tu leží osmý den, čaj jsem si nevypila, natož teplý, deník jsem neotevřela už měsíce a...," výčet dokončila výmluvným pohledem a s odfrknutím se sesunula v křesle o kousek níž.
"Ale služebné přece máte," odměřila paní Eltonová kysele.
"To jistě, ale..."
"Šůůů šůůů!" přihučel do salonu starší synek. "Mámo! Sem mašinka, ty si vagónek, tak pojeď se mnou!"
"Zlatíčko, maminka je trochu rozsypaný vagónek. Teta Augusta s tebou určitě ráda pojede," zamanipulovala si Susan.

„Tak co je? Vlez tam konečně a házej to dolů.“
Proč jsem tátovi řekl, že chci jít na sběr s nimi? Nevěděl jsem, že to je takhle děsivé, nebezpečné a že je to tak těžká robota. Mám strach, že přijde hlídač a chytí nás.
„Tati, já se bojím!“
„Na co jsem tě tu bral? Vlez tam a házej to dolů, dělej. A dávej bacha na tu páčku, rozumíš?“
„Jakou? Tuhle?“
„JO! Netahe….“
Kutálím se i s obsahem a dopadáme na otce i strejdu.
S těžkostí vytahuju zasypané nohy.
„Taaatooo!!“
Otec a strýc nikde… jsou pohřbení pod tunovým nákladem rozsypaného vagónu.

„Kam sakra letíme?“ zaprskal udýchaně John, když se prodírali hustým trnitým roštím. „Proč ženeme někam do prdele, když-“
„Copak to není jasné?“ počastoval ho Sherlock nevěřícným pohledem. „Zloděj zpanikařil. Hodil sošku do bedny se zeleninou a chtěl si ji pak zase vyzvednout, jenže… No, však uvidíš. Prostě ji najdi a já mezitím vyslechnu místní,“ chvatně se otočil a zmizel.
„Skvělý,“ zahudral John. Největší opruz zbyde zase na něj. „Prostě skvělý!“
Konečně se vynořil z roští… a strnul.
Já. Toho. Zmetka. Zabiju.
Omráčeně zíral na vykolejený, rozmlácený vagón, kolem kterého se ve dvacetimetrovém okruhu vršily slizké, smradlavé kupy hnijící zeleniny.
Zabiju!

„Tak začni,“ nedočkavě se lísá Liška. „Minule jsi skončila v půlce, čtenáři jsou zvědaví, jak to rozlouskneme.“
„Taky se těšej na mě,“ nenechává se upozadit Vran. „Jsem hrozně voblíbenej.“
„Omlouvám se, ale letos Ostrovy neplánuju. Bude to složité,“ krčím rameny. „Radši Cestovní deníček.“
„Teeeess? Neříkalas, že budeš znovu... eh, poprvé oficiálně vydávat Invazi? Nechceš psát z tohohle světa? Navnadit na upravené vydání, mocné bonusy a nejlepší fanfiction všech dob?“ ozve se Gwen, vykolejí mi vlak myšlenek a rozsype vagóny plánů, jak je jejím zvykem.
„Mě bude psát!“ nedá se Vran.
„Když nedáš pokoj, napíše crossover...“
„To ne!“
Tak tedy dobrá.

Každé ráno na verandě usrkávala čaj a hleděla do krajiny kolem Vydrníku sv. Drába. Poslední dobou na cestě vídala zrzavého kluka. Pokaždé nesl pytel. Zastavil se u kdysi (kdy kdysi?) rozsypaného vagónu (vždyť tu nejezdí vlak, kde se uprostřed polí u všech všudy zjevil vagón?!), vešel a za chvíli – bývala tak v polovině hrnku – vyšel ven, bez pytle, a pokračoval směr McPhersonova farma.

Nikdy netoužila zjistit, co ve vagónu provádí. Jednou z něj viděla stoupat kouř. Rozhodla se, že jí do toho vůbec nic není. NIC. VŮBEC!

Tak vagón plný draka stál dál všem na očích a nikoho to nezajímalo.