DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Stlačil zběha na kolena a svázal mu ruce za zády. Mladík se nebránil. Očividně měl větší hrůzu z lesa než z čehokoliv jiného.
Z porostu se ozvalo zařvání.
„Leún!“ zakvílel uprchlík a vystrašeně se přitiskl k Šaelovi.
„Buď tiše!“ Sevřel chlapcovo rameno a ucítil, jak se chvěje. „Není to démon. Je to kasía, Kráska. Kočkovitá šelma.“
„Kočka? Veliká kočka?“ strach vystřídal zájem. „Takové jsme doma lovili!“
„Tak velké asi ne,“ povzdychl Šael. Vytáhl dýku a přeřízl provaz. Zbraň vtiskl zběhovi do ruky. „Máš právo se bránit. I když nemáme žádnou naději.“
Smrt vyrazila z lesa, zuřivá a s vytasenými drápy.

Štěpánka si prohlížela svou téměř dospělou dceru a byla spokojená. Jak krásná panna z ní roste. A dáme ji jenom tomu, kdo na ní bude očima viset. Takto přemýšlela, když Dorotce pletla vrkoče.
„Uvidíš, mládenci se kolem tebe budou točit. A chotě pozorného budeš mít,“ povídala jí. „Ne jako já,“ dodala potichu. Dorotka vzdychla a oči protočila.
„No jen nedělej. Celý život jsem pro něj byla ošklivá, s neznámou krasavicí, co ji v Praze potkal, jsem soupeřila. Ty nic takového nezažiješ,“ vychrlila naštvaně.
Měla pravdu. Místo krásné neznámé si Dorotčin muž našel milenku všem na očích. A navíc hrozně ošklivou.

Proč se mu loňská vzpomínka zachytila v hlavě jako černobílý film?
Dřevo pultu zčernalo stářím, sklenice nad ním se leskly ve stříbřité mlze cigaretového kouře.
Pil bílé víno.
Za barem ona, její ebenová hříva. Vyzývavé houpání boků v bělostné sukni. Bezstarostný smích.
Nepamatuje si, jestli její rty byly červené. Pamatuje si jen jejich chuť. Hřejivou hebkost světlé kůže. Jiskření v tmavých očích. Svítání za zavřenými okenicemi.
Tady, tady to bylo. Co tu k čertu mají co dělat černobílé dlaždice a pyšně chladná mramorová fasáda?
- Kdepak bar, mladý pane. Tahle banka tu stojí už dobrých padesát let. Něco se vám zdálo.

Sluníčko natahovalo paprsky do lesa, aby pošimralo smutného Křemílka na nose, ale on nic.
Z podrostu vykoukla srnka a hodila po něm škodolibý pohled. Nevšímal si jí.
Když se však lesem rozlehl žalostný výkřik, zvedl hlavu.
Na paloučku držela lasice v drápech maličké stvořeníčko, celé zlatozelené.
Křemílek nepřemýšlel. Zvedl ostrý kámen a mrštil ho vší silou.
Lasice vyjekla. Krev jí tekla do nevěřícně vytřeštěných očí. Pustila kořist, zaprskala a byla pryč.
Od mužíčka v noční košili a legrační čepičce nečekáte, že bude mít dobrou mušku.
Křemílek překvapil sám sebe.
Lesní skřítka měla oči plné obdivu.
„Duběnka“, udělala pukrlátko.
„Křemílek,“ vydechl.