DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

She was the most beautiful woman I have ever seen. I saw her in the garden, sitting on a bench. When I walked past, she smiled.
I joined her on the bench and we talked until the sun started to set and she had to leave.
*
I visit him every day and every day is the same, even though he doesn't realize it. It is a marvel, the way each day appears fresh to him, fading from memory when he lies down to sleep.
It is a curse, knowing that I'll always be just a beautiful stranger to my husband.

Práce mám až nad hlavu, diplomku na krku a oni mi zrovna teď musí přidělit erasmačku. Němku, odněkud od Rýna. Nějakou Gertrúdu s hranatou čelistí a rukama jak lopaty od mlýna. Z životopisu mi utkvělo, že prej ráda zpívá. No jasně.
Lezu do Karbonu a přes cigaretovej opar vidím nepravděpodobně hezkou holku samotnou u stolku. Usmívá se, trochu nejistě, zlatý (klišé, vím, ale to se jinak nedá nazvat) vlnitý vlasy se jí kroutí po zádech, a ta figura...
„Du bist die Neue?“ ptám se stupidně a snažím se udržet oběh krve v horní části těla.
„Na ja,“ usměje se, „Lorelei.“

Naše krásná neznámá je důvodem, proč jsme tady a ne jinde, v tomto okamžiku a ne v jiném. Proč jsme to všichni přežili.
Vědci vypočítali, jaké množství energie je nutné k vystřelení naší kocábky daleko do kosmu. Rychlost, kterou budeme putovat, je daná - samozřejmě nejrychleji, jak to jde, protože máme trochu naspěch - stárne se i v hybernaci, sice pomalu, ale přece, a k Alfa Centauri je to štreka.
Potíž byla až s tou neznámou, protože nikdo se o podobný kousek ještě nepokusil. Vyletěli jsme, pomyslné pytle s pískem na palubě…Naštěstí nedošlo na odhazování členů posádky. Našli jsme ji, naši neznámou.

Když Suchárek zaslechl maminku říkat, že brzo umře, začal se bát. Že už nikdy neuvidí svou postel ani ulici pod oknem a bude mu už napořád zima, protože mrtví jsou zahrabaní ve sudené hlíně.
Nechtěl to prozradit Jonatánovi, aby se taky nebál, ale pak to nevydržel. A Jonatán se usmál, jak on to uměl, a řekl, že nebude pod zemí, ale v Nangijale, krásné zemi, kde bude celé dny jezdit na koni.
Ptal se, jestli tam rostou kytky, protože kytky měl vždycky rád, ale ve váze hned zvadly. A Jonatán se zase usmál a řekl, že mu přece nezkazí překvapení.

Děda Horáček chodil rád na ryby. Sotva se oteplilo, sbalil si fidlátka a už ho nebylo. Babička Horáčková vídala muže pod střechou jenom, pokud přinesl domů kapra nebo o pouti. Důchod mu listonoška nosila pod starou smuteční vrbu u rybníka za nádražím, kde stařeček bivakoval.
Starý pán měl totiž sen. Hýčkal si ho za letních večerů, když babička dávno odnesla kastrůlek od večeře.
Věřil totiž, že jednou uloví JI. Tu, o které se vyprávěly legendy. Rybu dlouhou přes tři metry. Dravou a zubatou, která připravila o udice tolik jeho kolegů…
Snil o ní za nocí.
O své neznámé šupinaté krásce.

„Smím prosit, slečno?“ zeptal se.
„Já netančím.“
„Nezkusíte to aspoň? Věnujte mi jeden tanec a vznesu se, aniž bych vůbec rozevřel křídla… Samým štěstím.“
Co to blábolím? říkal si v duchu.
Zřejmě to ale zabralo.
„Tak dobře,“ odvětila.
Když začala hrát hudba, skoro něžně ji objal křídly. Tři páry očí upřel do těch jejích. Zbývajícími mohl sledovat parket a zabránit tak tomu, že by jí šlápl na jednu z nohou.
Pořád se dívala někam za něj. Když se otočil, uviděl tam stát tříhlavou dračici ve fialových šatech. Všechnu pozornost však věnoval své krásné neznámé.
„Jak se vlastně jmenujete?“
Odpověď nedostal.

„Jak daleko je sousední království?“ zeptala se princezna hledíc do hlubin hvězdnaté noci. Svěžím vzduchem se nesla nadšená píseň cvrčků.
„Dva dny cesty.“
„A letu?“ Palci a ukazováky rámovala astry na obloze.
„Asi pár hodin.“
„Ty nevíš?“ Svěsila ruce a otočila hlavu. „Copak nikdy nelétáš?“
Potřásl hlavou ze strany na stranu.
„Ty to neumíš?“
„Umím, párkrát jsem... letěl. Jako mládě. Ale mám jen jednu hlavu a venku by se mi mohlo něco stát.“
Pohladila ho po hlavě. „Špičáku, vážně jsi nikdy neviděl krajinu? Ani nebe zblízka?“
„Asi je krásná, musí být. Ale já ji neznám.“
Kristýna ho objala celými pažemi.

Pro všechny představovala velikou záhadu. Někteří ji dokonce považovali za pouhý fantóm.
Ale většina o její existenci nepochybovala. Jen ji nikdo nikdy nespatřil.
Věřilo se, že je krásná, neodolatelná. Mohla mít zlaté vlasy, nebo také havraní, případně měděné. Někteří snad uvažovali i o jiné barvě, pokud ji lze u takové krásky připustit.
Říkalo se, že je bystrá, břitkého intelektu a poněkud ostrého jazyka. Ale možná také něžná, křehká a zranitelná.
Možná byla cizí, někteří však pod její maskou tušili známou tvář.
Konečně se odhalila. A všichni ji poznali, někteří ke svému zármutku, jiní k velké radosti.
Životní lásku profesora Snapea.

Seděl tiše na posteli. Kytara mu stále ležela v klíně a papíry vedle něj zůstávaly netknuté. Musel pracovat. Věděl to.
Zoufale složil hlavu do dlaní. Když ji poté znovu zvedl, všiml si, že není v pokoji sám.
Byla krásná. Až oči přecházely. Vypadala zcela jinak, než většina žen a celá se blýskala všemožnými barvami. Mlčky si přisedla vedle něj. Prsty ho pohladila po tváři a krku.
Okouzleně zalapal po dechu.
Ještě trochu se k němu přiblížila a vtiskla mu letmý, avšak intenzivní polibek na rty.
Za hodinu už byla písnička hotová.
„Děkuji,“ zašeptal. Věděl, že ho slyší.
Jeho dokonalá múza.

„Malví, že mi opravíš chyby, že jo?“ Kristián se na ni podíval svým nejlepším štěněčím pohledem. Malvína protočila oči, odhodila katalog zbraní na postel a přistoupila ke stolu.
„Co to máš?“ zeptala se, opřela se o Kristiánovo rameno a podívala se na popsaný papír s hromadou škrtanců, kaněk a hanbatých obrázků, které kreslí všichni chlapci školou povinní.
„Tu slohovku, dopis.“ odpověděl Kristián a zamračil se.
„Krásná neznámá, píši ti, ... No poslyš, Kristý, krásná neznámá? To je něco jako Schrödingerova kočka, ne? Dokud ji neznáš, tak je krásná i ošklivá zároveň. A vůbec, proč nepíšeš chlapovi, když se ti líbí kluci?“