DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

Zahrada ještě není upravená, jizvy po poražených stromech nestačily zarůst. Ale ona přišla z míst, kde nebylo slunce a nebyly barvy, a tak tu sedává ráda.
Říkají jí, ať nemyslí na to, čím prošla, ať se snaží zapomenout. Lékaři, sestřičky, všichni jsou tak milí, tak hodní, a vůbec nic nechápou.
Na Normanských ostrovech jsou lidé, které nikdy neviděla, a přesto jsou jí blízcí, doufají a modlí se a čekají na zprávy, které jim ona může dát.
Nadechne se a začne diktovat:
Vážení členové Guernseyského literárního spolku,
jmenuji se Remy a byla jsem s Vaší přítelkyní Elisabeth v koncentračním táboře Ravensbrück...

Píši Vám v tuto chvíli, jež je ze všech nejdůležitější. Píši Vám, protože to chcete číst. Slyšet Vám to nestačí a ani můj vkus nedovolí mi toto Vám jen říci. Není to přece jen lehká záležitost, jíž se Vám sděliti snažím. Nicméně čeká mne jen smrt v příštích chvílích, a tak trávím tento svůj zbývající čas neohrabaným psaním svým. Toužím Vám toto říci již dlouho, nikdy však odvaha má nebyla dostatečná. Nyní v této chvíli své poslední Vám to už sdělím:
Jdi se vycpat! Nikoho nezajímáš! Konečně se tě zbavím! Chachacha...
A do hajzlu, pomyslel jsem si, když mě zachránili.

Počkala, až budou všichni pryč z domu. Nesmáli by se jí. Ale jejich utěšování ji poslední dobou bolelo ještě víc.
Vážený pane,
píšu Vám, protože ty hodiny od Vaší firmy se asi porouchaly.
Vysmrkala se.
Už týden ukazují, že jsme já, manžel i děti ve smrtelném nebezpečí, a to přece není pravda, že? Ty hrozné věci se dějí jen ve městech...
Počkala, až se jí přestane třepat ruka.
Občas se podívám na ciferník a pláču a nejde to zastavit. Jednou jsem přes něj přehodila utěrku, abych to neviděla, ale manžel ji sundal...
Nakonec Molly dopis zmačkala a hodila do krbu.

Po Spockově smrti předal Kostra kapitánovi dopis, byl od Spocka.
Drahý Jime,
jsem mrtev. Prosím, neželte mého skonu. Mělo to tak být, ať už okolnosti mé smrti byly jakékoli. Rád bych, abyste věděl, že mi vždy bylo ctí sloužit po vašem boku. V mnohém jsme se neshodli, ale i přesto jsem si vždy cenil práva nazývat vás svým přítelem. Čas trávený s vámi byl pro mne poučný stejně, jako mi přinášel nečekaný klid a pokoj.
Nyní mě nechte v pokoji odejít.
Žijte dlouho a blaze, můj příteli.
Váš oddaný první důstojník
Spock
Kirk s neutuchající bolestí zamáčkl slzu.
"Ach, Spocku..."

„Píši Vám,“ ta slovíčka já dobře znám,
z per slavných básníků i kabaretních dam.
Inkoustem, tuhou i krví lidé dopisy své píší,
někdy jsou plné radosti, jindy zoufalost z nich čiší.
Já jsem jen prostředníkem, sám nepíši řádky,
avšak vím, že na smutná psaní, život je moc krátký.
Tak prosím, pište vesele, když srdce radostná má muka,
o lásce dlouhé dopisy, dokud vás nerozbolí ruka.
Na cestách rovných i tam, kde jsou rozcestí,
pište dopisy hladící po duši, vonící po štěstí.
Toť přání mé, byť někdo z Vás se možná ztrácí,
zda jsem jen listonoš, holub či pouhý papír psací.

Milá maminko,
po tom rozvodu s Milevou se Vám až bojím napsat, že jsem si včera vzal Elsu Loewenthalovou, ano, svou rozvedenou sestřenici. Přesto doufám, že se Vám bude líbit víc než Mileva, alespoň o ní nebudete moci říci, že je knihomol jako já.
Elsa zcela respektuje mé požadavky, nechodí mi do studovny bez dovolení a neuklízí mi tam, aby se mi nepřeházely papíry.
Mimochodem, v holandských novinách psali, že se oběma expedicím zdařily snímky zatmění Slunce. Teď se ukáže, že jsem měl s tím ohybem světla pravdu. Ale na mém životě to stejně nic nezmění.
Váš oddaný syn
Berti

Píšu Ti, protože nezastavím čas,
který ubíhá, a já blouzním zas,
píšu Ti, abych utěšila svou duši,
poslala vzduchem vzkaz, aniž to kdo tuší,
co skrývám v tajemství oděném
v závoj nejistoty často probdělé,
píšu Ti, abych upokojila hlad
po slovech něžných snad,
jen tak se dá zkrátit dlouhá noc,
v čekání na sladkých slov moc,
píšu Ti, protože věřím v sen,
který zdá se mi každý den,
kdy bdím v bláznivém doufání,
že ukončím toužebné zoufání,
píšu Ti pro potěchu tvých očí,
které fantasií svou mě mučí,
píšu Ti, abych dočkala se snad,
toho, že máš mě taky rád.

"Píši Vám, paní něžná, krásná,
mé srdce plane láskou k Vám,
jste jako v nebi hvězda jasná
a já chci patřit jenom Vám,"
předčítal kulisák.
Satirik zaimprovizoval odpověď:
"Manžel však naší paní krásné
má metrák a navrch ještě čtvrt,
takže tu bude rychle jasné,
čí bude tenhle dopis smrt."
Do sálu vpadla principálka.
"Chlape zatracená, proč nestojí kulisy? Zač tě manžel platí? A ty, satiriku, taky něco dělej!"
Když zděšeně zmizeli, sebrala dopis. Věděla, že si jej může přečíst a neproviní se proti listovnímu tajemství. Ale neudělala to. Nikdy to neudělá. Jen se bude těšit z toho, že ho má.

Nový mladý perspektivní ředitel nadnárodní společnosti otevřel mail a nevěřícně zíral na jemu neznámá písmena:
Я к вам пишу – чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать…
Podepsána byla jeho asistentka.
Trvalo několik dní, než ředitel našel někoho, kdo mu mail přeložil.
Trvalo několik dalších dní, než se našel někdo, kdo mu vysvětlil, o co jde.
Perspektivní dynamický ředitel už nepotřeboval další dny k přemýšlení. Rychle se rozhodl a asistentka dostala výpověď.
Nešlo vůbec o to, že „co je v domě není pro mě“.
Asistentka nesmí znát něco, co nezná ředitel.

Seděl zabarikádovaný ve své pracovně. Škrábal se brkem po tváři. Dvoudenní strniště chrastilo. Nevnímal to. Byl plně soustředěný na list papíru před sebou.
Severine,
došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Otce opata zajali na jeho sídle, odvedli do Londýna a zavřeli v Toweru. U nás v klášteře zatím sepisují veškerý majetek. Bratry prý nechají naživu, ale...
Škrtl, co napsal. Takhle ne. Mladý Severin by byl schopen zahodit celou svou budoucnost a přijet – k čemu, k popravě?
Naléhavě potřebuji dva nebo tři ochromující jedy, jeden dotykový smrtelný a nějaký prostředek na vytvoření simulakra. Vyrovnám se s tebou později.
Hugh Talbot