Noční Klub

Vánoce mám rád. Miluji tu dobu, kdy se celý Klub nasvítí, Postrach přinese obří stromek a Janička s Tomislavem udělají výbornou štědrovečerní večeři. Všichni pak pějeme koledy. Mazlík s Kamilou se objímají, Klára s Páterem Koláčkem taky a všichni jsou šťastní.
"Tak další!" probral mě ze vzpomínek prodavač.
Zřejmě to neřekl poprvé.
"Co to bude?"
"Kapra," ukázal jsem do kádě. "Jo a štiku," vzpomněl jsem si na druhou rybu. „Dal bych si tu čtvrtou.“
"Snad vzal ne?" ozval se prodavač.
"Jo jo," zamumlal jsem zpět.
Pořád miluju Vánoce. Jediný čas v roce, kdy lidem není divné, že kupujete živou rybu.

"Slyšela jsi, že nikdy nikdo nemluvil s nikým, kdo přímo mluvil s panem Hashimotem?"
"Fakt? Zřejmě bych k němu měla být slušnější," zatvářila se Mazlík kajícně.
"Dokonce se mě ptal, zda si přeji přímou dopisní omluvu od prezidenta naší republiky," kroutil jsem nevěřícně hlavou.
"Chceš snad říct, že se ti vážně omluví český prezident?" otevřela sestra nevěřícně oči.
"Premiér taky. Navíc oba obdržíme doživotní rentu za způsobenou psychickou újmu," zasmál jsem se.
Při slovech doživotní se i Mazlíkovi zaleskly v očích pobavené jiskřičky. "Netušila jsem, že mají prsty vážně všude. Pamatuješ si, jak jsme si bláhově mysleli, jak jsme tajní?

Běžel jsem lodí a nikde nezastavoval. Svůj plán jsem musel uskutečnit, než si mě někdo všimne. Podle výkřiků z horní paluby jsem jim začínal chybět. Přeci jen, s upírem v zádech se útočí lépe, než bez něho. Na konci chodby jsem prudce zahnul a vyběhl na čerstvý vzduch. Kam až jsem dohlédl, rozlévala se nekonečná černota oceánu, v dálce splývající s oblohou. Přiblížil jsem se k zábradlí...
"Chystáš se někam?" ozvala se Denisa za mými zády. Okamžitě jsem jí zamířil do obličeje.
"O co, že to stihnu stisknout dřív, než mě trefíš?" zamávala vysílačkou od růžicové rozbušky v mém zátylku.

Zamítavě jsem zakroutil hlavou. Tři hodiny v letadle, a ještě dvě tam budeme. Začínám litovat, že jsem neletěl s Hanako.
„Tobiáši, prosím,“ hodila po mně Karolína pohled, který by přesvědčil Hitlera k adopci dvou malých černých židů. „Ale vždyť by se to dalo nějak udělat, ne? Já bych to strašně chtěla ochutnat,“ zasnila se Karolína a při té myšlence jí vyjely přední špičáky z pusy.“
„Schovej to, je to neslušné,“ brnkl jsem jí do brady.
„Já už ale k narozeninám nebudu chtít nic jiného,“ prosila pohledem dál.
„Kup si kanárka,“ odbyl jsem ji.
„Jsi zlý,“ našpulila rty.
„A ty otravná.“

Když mi Van Vren usekl ruku poprvé, byl jsem z toho vážně zklamaný. Přeci jen, ta ruka byla moje! Jo moje! Přesně! Když mi ji ale usekl asi po páté, začal jsem si na ni dávat pozor. Jasně, být upírem má své vlastní výhody. Třeba, že vám ta useknutá ruka prostě doroste.
Když jsem o necelý rok později cvičil s Karolínou v základně našeho klanu, vzpomínal jsem na to, jak mě tenkrát na lodi paní Dao jeden z Druhé rasy mučil a připravoval mě na to, jak ho jednou určitě s radostí zabiju.
O měsíc později se má ruka pomstila.

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.

Probudil jsem se zpět ve svém vězení. Nevěřil jsem vlastním očím, uším i nosu. Hmat jsem neměl žádný, protože mi páteř od výbuchu ještě nestačila srůst. Skutečně jsem byl zpět na lodi paní Dao, uvrhnut zpět do své vlastní klece. Fascinovaně jsem hleděl, jak si ranní slunce probojovává cestu skrze mříže na stropě. Stín klesal a klesal a klesal, a klesal a klesal, až se dotkl mé tváře. To klesání bylo skutečně dlouhé, ale protože jsem nemohl ani otočit hlavou, docela jsem si ho užil. Co taky jiného, že? Vlastně jsem ještě přemýšlel, jaký trest si paní Dao vymyslí tentokráte.

„Ten hrdina musí být hrozně hustej,“ položil jsem nohy vedle výdechu topení.
„Bude neskutečně namakanej,“ radil Ten druhý.
„Právě že ne. Když bude namakanej, nebude to ono.“
„Jak že to nebude ono. Musí bejt namakanej. Chceš, aby vytáhl třistatunový stroj z dvacetimetrový propasti.“
Nejhorší je, když mi Ten druhý kecá do psaní knížky tak, jako zrovna teď.. Nemá žádné literární střevo, ale jediné, co mu ke štěstí stačí, je kecat mi do úplně všeho.
„Tak mu dej nějakou rodinu. Aspoň bude mít důvod pomsty.“
„Rodina ne, ta je pěkně trapná,“ bodlo mne u srdce při vzpomínce na mou mrtvou rodinu.

Paní Dao bylo celkem vzato dokonalý hostitel. Sice jsem tu obří tlustou horu špeku vážně nesnášel, ale pan Ho mi dokázal vždy servírovat čerstvé mořské ryby. Musím říct, že ty nejmenší mají nejlepší krev, jakou jsem kdy v životě pil. Jen škoda že se tak strašně špatně chytají a mají ji tak hrozně málo. Jedna sklenička se plní deset minut.
Oslava ale byla i tak ucházející. Zábava rušná a rozmanitá. Hudebníci hráli, až jim málem paličky ulétli z rukou a já trsal, jako postřelená zebra. Nakonec jsme každý obdržel vlastní vodní dýmku. Při čemž jsem konečně ochutnal svůj první hašiš.

Sedím na tom nejkrutějším místě na světě. Zažil už jsem opravdu všelicos: smrt, oživení, mučení stříbrnou mincí, mučení stříbrným křížem, otravu (lék, respektive tygří dráp v žaludku), pak skoro smrt, opět skoro smrt. Prostě jsem si prošel docela dost velkým peklem. To ale, jaké příkoří je mi činěno teď a jak hrozně trpím, se s tím nedá srovnávat. Navíc zrada, která mne do téhle šlamastiky dovedla, přišla z mé rodiny.
Abych to zkrátil. Právě sedím v Luxoru na autogramiádě své poslední knihy.
"Pane Jánský? Stanislava Malá, časopis Pevnost, řekněte nám prosím něco o etymologii slova džin."
"Paní Dao! Vrať se!"