DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Básník onemocněl. To, co se zpočátku tvářilo jako chřipka, se prudce zhoršuje. Chvíli plane horečkou a chvíli se zimničně chvěje. Na obličeji se mu usadil rudý motýl. Nemůže dýchat. Básník trpí, zuří v něm bouře, ale on vzdoruje. Drží se při životě spíš silou vůle, nebo mu možná pomáhá sám ďábel. Volba je na vás.
Ale teď pojďte raději ven, ať ho nerušíme. On už se z toho vykřeše a bude tu ještě dlouho. Bude psát, vždyť jeho nejslavnější dílo ještě nebylo vydáno. Bude cestovat, vždyť o Mariánských Lázních ještě neslyšel. A bude milovat, vždyť Ulrika se zatím ani nenarodila.

Na první schůzku jsem Ti přinesl jednu růži, bílou jako je Tvá hebká kůže. Možná to bylo málo, ale nechtěl jsem přijít s prázdnýma rukama. Řekla jsi mi, že se Ti líbí. Mně ses líbila Ty.
K narozeninám jsem Ti přinesl tři růže, žluté jako slunce, které svítilo na naše společné dny. Květy voněly jako Ty, když si ke mne leháš.
Když jsem Ti chtěl udělat radost, přinesl jsem Ti pět růží, rudých jako Tvé smyslné rty, které tak nádherně chutnají.
Dnes Ti také nesu růže, bílé jako květ, který jsem Ti přinesl poprvé. Položím dva květy a rozloučím se.

Ve svém pátrání jsem prošel nespočet sfér, rozhodnut trofej pro svoji milovanou získat za každou cenu. Avšak od nejhlubších děr Devíti Pekel Baatoru po nevyšší vrcholky Celestie, nikde jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl schopen pomoci. Až když jsem se vrátil do Sigilu, usmálo se na mne štěstí. Poslali mě za mužem jménem Truchlící-Za-Stromy, který by mohl vědět více.
„To je růže příteli. Tu ve sférách nehledej, ta se vyskytuje pouze v Materiální sféře.“
Značně rozladěn jsem se se zahradníkem rozloučil.
Materiální sféra. Místo tak blízko a přesto tak daleko. Ta čarodějnice to musela vědět od samého začátku.

Mezi dveřmi ho Ondra přivítal dlouhým polibkem. Jen po paměti zabouchl dveře. Vzápětí ho Ondra táhl do kuchyně.
„Všechno nejlepší.“ Ondra se téměř nalepil na kuchyňskou linku a lehce zčervenal. Podával mu dort, celý zalitý v čokoládě, na vrchu s velikou čokoládovou růží.
Daniel se zarazil. Na chvíli jeho tvář zakryl stín a oči smutek; tři roky narozeniny téměř neslavil. Zamrkal. Konečně se na povrch prodral úsměv.
„A jak si mám teď mezi vámi vybrat?“
Ondra sklopil pohled na dort; když ho zvedl, v očích měl jiskru a v koutku úst provokativní úšklebek. Daniela svou proměnou pokaždé překvapil.
„A musíš?“

Květinářství otevíralo brzy, ale přesto se našel zákazník, který již čekal před výlohou, když květinář dorazil.
"Dobrej," pozdravil květinář a odemkl, "pán si bude přát?"
"Dobrý den. Sháním růži," odpověděl.
"No jo, to mi to budete muset trochu upřesnit."
"Zajisté. Co byste mi doporučil na smuteční hostinu pro dámu středního věku?" zeptal se muž.
"Mno, tak to bych asi volil tmavší odstín a uzavřený květ, pro danou situaci bude nejvhodnější."
"Výborně. V tom případě si vezmu tu oranžovou nadýchanou."
"Ale-" nechápal prodavač. Muž pozvedl obočí.
"Dobrá tedy," pokrčil rameny květinář. Se zabalenou květinou pak Saturnin vyrazil zpátky ke své zaměstnavatelce.

Potřetí umyl piknikový koš. Rozebral a složil svoje oblíbené hodinky. Otřel znovu skleničky. A koš. Zkontroloval připravené jídlo. Salát - čerstvý. Vegetariánská klobása z červené řepy - taky. Drobenkový meruňkový koláč ještě vlahý a víno vychlazené.
Kdyby nebyl tak nervózní, musel by se sám sobě smát.
Pořád nemohl uvěřit, že pozvání přijala. Že nějaký Wessen překročil hranice druhu, přece jen, on je Blutbat a ona Fuchsbau! Na druhou stranu, pokud by se řídil tradicemi on, lovil by právě k obědu nějaké děcko v lese.
Monroe si urovnal motýlka, zhluboka se nadechl, vzal koš a vyšel z domu.
Přece nemůže nechat Rosalie čekat.

Panu Thorpemu byla celá záležitost mírně trapná. Považoval za nevhodné, aby muž v jeho věku a postavení pociťoval takové... city. Na druhou stranu neznal jediné společenské pravidlo, které by explicitně bránilo mužům po šedesátce (šedesát devět není sedmdesát, že ano) dvořit se dámě.
Probral to téma s lady Leannou (ostatně odvádí ze svých daní královské rodině dost na to, aby mohl dostat něco zpět), a ta mínila, že by měl paní Aloisii obdarovat růžemi.
Inu, proč ne.
O rok později se jeho Aloysia umisťovala na čelních místech pěstitelských soutěží. Byla bílá s rudým lemem a spoustou trnů. Voněla po čaji.

Odešel do světa, aby se naučil nějakému řemeslu a pořádně vydělal. Svou milovanou zanechal doma, se slibem, že se za ní vrátí. Naučil se hrát na housle a stal se slavným. Sice ho učení stálo několik let, ale říkal si, jak moc to vynahradí své milé, až se bohatý vrátí. Pak strávil několik dalších let tím, že vydělával. Sice už měl dost, aby, když budou dělat nějakou menší práci, spokojeně vyžili. Jenže on chtěl mít tolik, aby jí mohl zajistit naprosto pohodlný život.
Jaké bylo jeho utrpení, když se vrátil a našel pouze její zanedbaný hrob na kterém rostly růže.

Pomalu postupujeme krajinou. Usazeni v sedlech. Beze strachu.
Překročili jsme pomyslnou hranici, za kterou jsme v bezpečí.
V blízkosti mého domova.
V blízkosti jejího nového domova.
"Jsme skoro na místě," usměji se na ni a nemůžu zabránit myšlenkám plynout.
Myšlenkám na to, jak křehce vypadala, když jsme se vydali na tu zatracenou cestu.
Byla naivní a nevinná. Příliš důvěřivá na to, aby přežila jediný den.
Byly chvíle, kdy jsem se bál, že to vzdá.
Nevzdala.
Byla jako poupě, které čeká na svojí chvíli a ta cesta jí změnila.
Poupě vykvetlo a ukázalo světu, co je zač.
Růže skrývající své trny.

Tam, kde rostly růže, ležel její hrob.
Ale nebyly to ty správné květiny.
Těžký povzdech nad nezměnitelným osudem.
Vánek mu jejím hlasem šeptal do uší sladká slova.
Pár okvětních plátků se mu obtočilo okolo hlavy.
Les zašuměl.
Položil tvář na chladný bílý kámen a stiskl rty v němém výkřiku.
Lilie pohřbená na věky věků.
Prsty obkroužil jméno vyryté do mramoru a zalil jej slzami.
Ticho, ticho... jen její hlas šumí do ztracena.
Byla tak blízko a přece tak daleko.
Znal ji důvěrně, a přesto si nepamatoval její tvář.
Stíny se naklonily.
Musel jít.
Růže se rozloučením zachvěly nad nesprávným hrobem.