DMD č. 14 pro 14.4.2010. Téma: Přítulný domácí mazlíček

MVDr. Hruštička ju uvidel v čakárni a prevrátil očami. Tá rozmaznaná potvora ho raz bude stáť život. Fenka yorkshirského teriéra Fifinka. A jej panička.
"Potrebovali by sme ostrihať pazúriky. Ale opatrne, prosím, minule jej váš kolega zastrihol do živého, myslela som, že vykrváca... A tuto na labke má nejakú hrčku, nemôže na to umrieť?"
Fifinka paničkine obavy nezdieľala. Okrem toho, na vyšetrovanie nemala práve náladu. Po hodine boli pazúriky úspešne ostrihané, hrozivá hrčka identifikovaná ako štípanec od komára a Fifinke bolo dovolené urazene odkráčať z ambulancie. Doktor Hruštička si prelepil ranku na ruke a odovzdane zavolal dnu pána s dogou.

Poznámka: Nevinní se nezhrozí a ti, co pochopí, nemají co nadávat. ;) Ale děti, hušte.
Vždycky jsem chtěl domácího mazlíčka… Pomýšlel jsem na nějakou kočku. Ale ať jsem si vybíral, jak chtěl, nikdy mě žádná neuchvátila natolik, abych si ji přivedl domů. Nakonec jsem ho ale našel… je to mladý kocourek. Známý jich prý choval víc a už mu přišlo, že na ně v bytě nemá místo.
Je roztomilý. Srst má hebkou, lehce nazrzlou, očka se mu zavírají, když ho hladím, a nádherně vrní.
Právě teď spí, vyčerpaný, v nohách mé postele. Vždycky se stulí do klubíčka, hlavu si položí na tlapky a ocásek si stočí kolem sebe.
Pomalu otevře oči…
A pronese: „Dobré ráno.“

Fandom: Tracyho tygr, kniha Williama Saroyana
Poznámka: Dneska to nějak není ono, tygr asi potřebuje víc než jen sto slov...
Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl velké bílé zuby.
Včera se Thomas s tygrem procházeli v parku. Neměli k tomu žádný důvod, kromě toho, že byl pěkný den.
I dnes byl krásný den. Thomas přenesl poslední pytel s kávou, a pak zamířili znova do parku.
Kolem chodili lidé, ale nikdo neměl tygra. A když, obvykle měli zrovna napilno nebo byli moc daleko.
Tygr se rozhlížel a něco hledal.
Thomas si toho nevšímal. Vymýšlel slova nové písničky.
Když ho nic nenapadlo, vstal.
"Jdeme na kávu."
Uajííí, řekl tygr.

V očích má moře. Černou masu vln vzdouvajících se nocí. Jeho pohled dokáže vzít dech stejně jako slaná záplava valící se přes lidské tělo. Převrátit pevnou palubu pod nohama.
Jeho ústa jsou palčivým sluncem. Drsná a žhnoucí jako písek v poledním žáru. Jejich polibky se vpalují do srdce jako světlo do sítnice. Zanechávají za sebou rudé stopy.
V rukou se mu skrývá obloha. Krutá a bouřlivá v období dešťů. Jindy však plná hvězd ukazujících cestu.
Teď však, po té, co se až do rozednění dotýkal očima, ústy i rukama milovaného těla, Malajský tygr spí hlubokým a krotkým spánkem domácí kočky.

Probudila se uprostřed noci a cítila, že vedle ní neleží. Zase se jí chtělo brečet. Za poslední tři dny se pohádali třikrát. Kvůli morčeti. Takového skóre nedosáhlo ani plánování zahraniční dovolené. Děti přece mají mít domácí zvířátka, ne? Všichni to tvrdí.
Jenže on proto začne po nocích vymetat hospody nebo co. A ani nezhasne v předsíni. Jasný příznak partnerské krize, blesklo jí hlavou, když si oblékala župan.
Přede dveřmi do kuchyně se zarazila.
Seděl za stolem, v jedné ruce kousek jablka, druhou drbal chlupatá zádíčka a upíral do korálkových očí zarmnoucený pohled plný sounáležitosti.
„Nám tady nikdo nerozumí, viď, Mufíku.“

„Měla bys Mickymu udělat pěkný hrobeček, miláčku. Třeba někde na kraji lesa.“
„Jo,“ řekla. Bylo to jednodušší. Dospělí by stejně nepochopili, že zvířátka dávno mají vlastní hřbitov.
A tak teď kráčela sama širokou lesní cestou, v ruce krabici od bot nabarvenou na černo fixkou. Mýtina byla trochu strašidelná, ale to bylo v pořádku. Dokud jste nešli k tamté hromadě roští, nebylo se čeho bát.
Upravila hrobeček, trochu si poplakala. Tajně si přála najít nějakou jinou kočičku, ještě než dorazí domů.
Když odcházela, vyplížil se zpod hromady roští žlutooký kulhavý kocour se zvláštními jizvami na boku a přidal se k ní.

Cítíte se sami a toužíte se samotou navždy skoncovat? Chtěli byste někoho, kdo Vás už nikdy neopustí? Kdo Vám bude věrný navěky, dokud vás smrt nerozdělí? Kdo bude Vaším stálým společníkem?
Nebo uvažujete o koupi domácího zvířátka, ale bojíte se, že by péče o něj byla náročná? Že by se Vám krmení prodražilo? Že by se Váš mazlíček roznemohl? Nechce se Vám shánět pro svoje zvířátko hlídání, až pojedete na dovolenou?
Pak tu máme jedinečnou nabídku přímo pro Vás na míru. Kupte si naší čistokrevnou blechu obecnou (i s papíry a rodokmenem) a věřte, že potom už nikdy nebudete sami!

Poznámka: Tenhle fandom se mě dneska nechce pustit...
Došla k němu nádherným plavným krokem, pak se pružně stočila k jeho nohám. V očích se jí odrážely výjevy ze stovek obrazovek na stěně. Slastně jí zabořil ruku do srsti. Bubastis. Jeho dokonalé dílo, jehož stvoření jej učinilo bohem. Z Veidta se stal Ozymandias, povznesený nad dobré i zlé, tvořící dokonale krásné i zrůdné.
Opřel se a nechal na sebe dopadat zprávy ze stovek obrazovek, které skládaly dokonalý obraz jen jemu. Neexistoval nikdo, komu by mohl svěřit své plány. Nikdo, kdo by se povznesl nad přízemní morálku, pochopil nezbytnost božského činu. Nikdo, kdo by mu zůstal po boku.
Jen Bubastis.

„Jé, mami, to je krásná kočička, můžu si ji vzít domů?“
„Ale zlatíčko, co bys s ní dělala?“
„Prosím...“
„No dobře, ale pospěš si, ať nás nikdo nevidí.“
Ačkoliv se kočka úporně bránila, dívenka byla silnější. Popadla zvíře a odvlekla ho.
„Budu se s ní mazlit a říkat jí Princezna. A když bude zlobit, zamknu ji a nebudu jí dávat najíst.“
Jakmile děvčátko odešlo na večeři, kočka se změnila v důstojnou ženu s drdolem a zamířila ke dveřím.
„Princezna?“ zakroutila profesorka McGonagallová hlavou, vytáhla hůlku a stáhla ústa do tenké čárky. „A ještě nedostávat najíst... No to je dneska mládež!“

poznámka: Asi bych měla psát víc i v jiných fandomech, ale když tenhle je tak inspirativní a pro drabble jako stvořený...
----------------------------------------------------------------
Zářná vzora si popostrčila brýle. Už třetí den kromě nezbytných mrkví dostávala i solidní stravu. Dneska přišla sama diktátora a dala jí kus čokoládové tyčinky. Je to jasné: musí se udělat nové propagační fotky a diktátora chce, aby na nich Vzora měla zdravější barvu. Pohrdlivě si odfrkla. Proč ji radši nepustí na chvilku na sluníčko?
Změnu jídelníčku ucítila i šedivá myš, Vzořina stará známá. Po očku na ni hleděla a váhala, jestli má jít blíž. Vězeňkyně vzala kus sýra a nabídla ho myši. Byla ráda, že má chvíli společnost. A zvrhle doufala, že z té čokolády bude mít ošklivé uhry.