DMD č. 1. pro 1. 4. 2011. Téma: Proč bychom se netěšili!

„Nesu vám ten lektvar,“ zabručel Snape, když vešel do Brumbálovy pracovny. Ředitel se poťouchle ušklíbl.
„A jak že se jmenuje ta úžasná tekutinka?“ zeptal se už asi posedmé.
„Ethanol,“ zopakoval otráveně Snape. Začínal trochu litovat toho dne, kdy považoval za vtipné podstrčit abstinentovi alkohol.
* * *
Před kamenným chrličem stál hlouček studentů. Brumbál si už zase změnil heslo. Nebohé děti v čele s Deanem Thomasem už vyjmenovali snad všechny sladkosti z Medového ráje a pořád nic. Když tu se náhle za rohem ozval veselý zpěv.
„Prooč bychoom se neetěšiili...“ hulákal Brumbál, než se odpotácel pryč.
Dean Thomas se usmál. „Už vím heslo.“

„Tak co myslíš, Ianto?“
“To není moc dobrý nápad, pane. Náplň naší schůzky, kterou navrhujete, by mohla působit značně nevhodným dojmem… na případné kolemjdoucí.“
“Ale!“ pokrčil Jack rameny. „Jen ať se dívají,“ přistoupil blíž a omotal Iantovi ruce kolem pasu. "Jak to vypadá s kávou? Už bude hotová?“
O 3,2 vteřiny později
“Ianto, ty se červenáš! To je úžasné!“
“Pokud souhlasím, že s vámi půjdu, zapomenete, že se něco takového stalo?“
“Domluveno.“ Pousmál se Jack. „Už se nemohu dočkat,“ zamrkal ještě a odešel.
“Také se těším,“ povzdechl si Ianto a rozpačitě pohlédl na stopky, které mu Jack vtiskl do dlaně.

Kapitán Jack Harkness se s útrpným výrazem a sténáním vybelhal na ulici. Ztratil jednu nohavici na kalhotách a téměř i celou nohu pod nimi. Rána ošklivě krvácela a neskutečně bolela. Takhle rozzuřeného Weevila už dlouho nekrotil.
Rána se mu už naštěstí začala zacelovat a Jack viděl jasněji. „Proč bychom se netěšili, když nám Doktor zdraví dal,“ zamumlal si pro sebe.
„Mladý pane, nedáte mi na něj adresu?“ zeptala se důchodkyně, která na něj celou dobu vyděšeně zírala. „To víte, já už jsem stará ženská, mně už to zdraví neslouží. Potřebovala bych šikovného otorinolaryngologa. A kyčel už mě taky nějak pobolívá...“

Poznámka: Nějak se rozjet musím. Aneb inspirace rozhovory s mladšími sourozenci. A ne, netuším, na co se těší :).
- Jasně, že se těším. To víš, že jo. A přestaň do mě rýpat...
- A poskakovat kolem.
- Neječ. Ostatní jsou na tebe tak akorát zvědaví.
- Když zmlkneš, koupím ti zmrzlinu.
- Jo, i šmoulovou. Ale buď konečně hodná.
- Nevím, jestli se vyrábí ze Šmoulíků. Nekoukej tolik na televizi.
- Co to zase děláš? Mlč!
- Přestaň natahovat...
- No tak...
- Když budeš hodná, dám ti... co budeš chtít.
- Slibuju.
- Opravdu. Na psí uši, na kočičí svědomí.
- Jestli tě co? Mluv v celých větách, jo?
- Ale ano.
- Moc.
- Taaakhle moc. A když jsi hodná holčička, tak ještě víc.
- Jasně, že se těším. To víš, že jo.

„Konečně!“ Harry si spokojeně mnul ruce.
„Zbláznil ses? Tobě se to fakt líbí?!?“ Hermiona ho, mírně řečeno, nechápala.
„Proč ne? Potřebujeme trochu té… prolongace.“ Ron se, jako téměř vždy, postavil za Harryho.
„Propagace… Tomuhle říkáš propagace? Mně to spíš přijde jako likvidace a destrukce.“
„Používáním cizích slov vaše přátele neohromíte, Grangerová. Spíš zmatete. Ale jinak s vámi musím, ač nerad, souhlasit. Ještě bych přidal diskriminace, perzekuce a agrese.“ Severus cítil nutnost se zapojit do hovoru.
„Ale houby… Bude to zábava. Vzpomínáte si, jak vloni…“ Sirius se ďábelsky zachechtal.
Akce s krycím názvem DMD začala. Někteří se těšili… Vlastně, proč ne?
AN: Nějak jsem nemohla odolat... Před pár dny jsem v rámci tréninku napsala jedno takové přípravné drabblátko a teď mě okamžitě při spatření tématu napadla jeho určitá obměna. Aneb jak by asi různé postavy reagovaly na prudké zvýšení výskytu povídek, v nichž vystupují :-)