Game of Thrones

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.

Nejdražší Mino,

škoda, že nejsi v Králově přístavišti s námi.
Přípravy jsou v plném proudu a už teď je nad slunce jasné, že to bude nejvelkolepější svatba, jakou Západozemí zažilo za hodně dlouhou dobu. Kromě toho to Margaery s králem opravdu sluší.
Nemůžu se dočkat. Jak mě znáš, na svatbách si vždycky popláču. Jsem si jistá, že na této v tom rozhodně nebudu sama.

Zdravím Tě a líbám.

Tvá milující matka.

Olenna přeložila pergamen, na dotýkající se okraje kápla zelený vosk a otiskla do něj pečetidlo s růží.
"Levý!" přivolala strážce, "odnes to krmičům havranů, ať to pošlou do Arboru."

Když nám lord velitel řekl, že půjdem za zeď, měli jsme děsnou radost, protože průzkumy jsou senzační dobrodružství. Jen Sam se netěšil, jelikož je hrozný strašpytel a taky pořád něco jí, což při průzkumu nebude moct.
Chett se Samovi posmíval, že ho Jiní určitě chytí jako prvního. Sam začal popotahovat a Pyp Chettovi řekl, že je pitomec a taky šereda. Chett mu chtěl vlepit facku, ale Gren, který děsně silný, mu dal do nosu.
Ollo Jednoruký chtěl Grena nakopnout, ale lord velitel ho viděl a řekl, že kdo se bude prát, bude štípat kmeny na ohniště. Lord velitel je prima.

Být celý den zticha, na tom nebylo nic složitého. Stejně nikdy nebyl kdovíjaký mluvka. Ani lopata a krumpáč mu nijak nevadily – oproti ohánění se mečem či sekerou to není zas až takový rozdíl. Kromě toho trávil svůj čas na čerstvém vzduchu a nemusel nikam daleko chodit, což jeho noha ocenila víc než cokoliv jiného.
Horší to ovšem bylo s jídelnou. Čočka, hrách, tuříny, suchý chléb… Jen při výjimečných příležitostech kousek vařené ryby. A co bylo nejhorší - k pití vždy jen čistá voda.
To byl pro opuštění Tichého ostrova dost dobrý důvod. A kromě toho zaslechl tu zvěst o Starkově dceři...

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Byl prvorozeným synem svého otce a jeho dědicem. Nepochyboval o tom, že mu bude důstojným nástupcem. Pravda, již při svém čekání na dědictví zažil vládu nejednoho krále, nemálo zim, a dokonce několik válek, ale neztrácel trpělivost.
Na rozdíl své matky a šesti po sobě následujících macech se těšil dobrému zdraví – kořínek totiž zdědil po otci. Tomu však nyní již začaly dosluhovat nohy, oči i uši. Teď už cítil, že jeho čas se přiblížil. Konečně…
*****
Stevron Frey padl v bitvě u Volského brodu ve věku šestašedesáti let, zatímco na trůnu podobném vyřezávaném křesle ve Dvojčatech dál neotřesitelně seděl jeho nesmrtelný otec.

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

Zatímco venku tančily hrozivé zelené plameny, Ser Dontos se svíčkou v ruce stoupal po točitém schodišti. Tohle byla ta chvíle, kdy bylo možné pomoci své mladé Jonquil k útěku. Nemohl se dočkat, až se z šaška stane opět rytířem.
Konečně byl nahoře. Otevřel dveře a zůstal zkoprněle stát. Komnata byla prázdná. Kromě mihotavých světel vkrádajících se dovnitř oknem ani nejmenší hnutí. Jen na podleze ležel špinavý zakrvácený kdysi bílý plášť, ale po lady Sanse nebylo ani památky.
Ta mezitím, s ohněm sevřeným hlavním městem za zády, ujížděla tmou na uhlově černém válečném oři s docela jiným Florianem. Konečně v bezpečí.