DMD Bonus č. 2 pro 6. 4. 2013.

Quirell se snažil dostat do pokoje co nejrychleji
,,Pospěš si, ty kůže líná!" ozval se přidušený hlas z turbanu.
,,Trpíte samomluvou, Quirelle?" zeptal se Snape.
Kde ten se tu sakra vzal?
,,N-n-ne, Se-seve-severusi. V-vy jste něco za-za-zaslechl?" vykoktal.
,,Naznačujete, že mám slyšiny?"
,,N-ne. T-to bych si ne-nedovolil."
,,Dejte si na mne pozor, Quirelle," zamumlal Snape.
Byl pryč. Z toho chlapa šel strach. Z Quirella strach nešel, i přesto, že sdílel kůži s Voldemortem.
Doběhl do pokoje. Sundal si turban. Zadní část jeho hlavy se rozkašlala.
,,Ten turbanu je zatuchlý! Nemůžu se dočkat, až se téhle cizí kůže zbavím," řekl Voldemort.

"...posmívají se! I když ne nahlas, stejně si to myslí, mrchy!"
"Rozumím. Jste tedy spokojen s formulací?"
Ruka s černými drápy místo nehtů posunula přes stůl pergamen.
"Hmmm... ano, až přijde čas, odevzdám duši, za což nyní získám," obtloustlý šlechtic zrudl ve tváři, "největšího ptáka v panství. Ehm. Ano."
"Tak zde podepsat, prosím."
Rudý podpis vypadal umrněně, ale smlouvu zpečetil.
"Podvedli jste mne!" prskal muž.
"Kdepak. Račte se podívat... dolů," pekelný vyslanec se pousmál. "Ať slouží k vaší spokojenosti. Na viděnou v hodině vaší smrti."
A rozplynul se v oblaku sirného dýmu.
V zahradě pod okny zámku zmateně pobíhal pštros.

Laboratoří intergalaktického expresu KWS-591 se nese pisklavý hlásek: „Když dobereš zkumavky, že bys donesla nový?“
„No tak uděláš dva kroky navíc. Mimochodem, nevadí ti, žes nezkontroloval napětí, takže mi ujely vzorky?“ odvětí s jízlivostí v hlase Marie Viktorovi.
„Co je to za smrad?“ krčí nos Zac, ještě se tu moc nevyzná.
Ralf si všimne: „Musí být opravdu na klice od chlaďáku barevný skvrny od toxinů?“
Situaci uklidní jekot z reproduktorů: „Večeřeé!!!“
Ralf ustrne: „Kdo měl dnes označit jménama kultivační baňky?“
„No, fůj,“ Marie se zvedá ze svého stravovacího boxu, „z představy, že jím cizí kůži je mi vážně na zvracení.“

Vítr jim do tváří metal kapky deště, nebylo vidět na krok a Vlaštovka, nejkrásnější loď v Nevímkam se řítila do záhuby. Posádka to už dávno vzdala a začalo se zpívat o Zubící hvězdě. Jen dvě postavičky se křečovitě držely kormidla.
"Vidíš kam nás dostalo to tvoje 'Dneska je pěkně, můžem vyjet hned'?" křičela hnědovláska vyčítavě.
"I kapitán se může někdy utnout, ne?" snažil se blonďák.
"Ty jsi hlavně blbec! Jestli ještě jednou uslyším to tvoje 'Klid Šmudlo, velení nech na mně', tak tě hodím přes palubu! Jasný?!"
Mladík beze slov pustil kormidlo. Je načase přidat se k opileckému zpěvu.
Ženská...

Čekání na sledovanou osobu se táhlo.
"Kde sakra vězí?" pomyslel si netrpělivě Loki. Objektivně si nemohl stěžovat. Sedět ve slunné odpoledne uprostřed parku a naslouchat šumění nedaleké fontánky, to nebylo tak hrozné. Přesto by odtamtud Loki nejraději zmizel.
Možná to byla ta straka, která si už půl hodiny hrála na nedalekém stromě s něčím blýskavým. Možná to byla rodina s dětmi, která si spokojeně štěbetala u fontánky a vypadala tak nechutně šťastně. Loki se zahleděl jinam. Možná se prostě jen necítil ve své kůži.
"A v kůži koho jiného by ses měl cítit?" ozval se v jeho hlavě uštěpačný hlas.

Už se nemohl dočkat, až si ho dá ke snídani. Usnul u stolu a tak pouze vzhlédl. Měl tam být, ale nebyl. „Same, kde je můj koláč?“
„Co je ,koláč´?“
„Same?!“
„Co? Já fakt nevím, co je to koláč. Jestli je to zase nějaký z těch tvých nesmyslů…“
„Cože?“ Dean nechápal.„Co?“
„Pacta sunt servantes,“ ozvalo se za ním. Dean se otočil a zíral Luciferovi přímo do tváře. „Měl jsi dodržet, co jsi slíbil. Ty jsi ho vážně chtěl, co? Víš, řeknu ti to takhle: lidstvo nikdy o koláčích neslyšelo. Lidé zapomínají vážně snadno…“
"Ty-!!!"
Vzbudil se. Byl tam. Ufff...

Už zase si na něj ukazovali. Vyhýbali se mu. A přitom se chtěl jen přidat, být třeba tou nejnepatrnější součástkou v tom velkém celku. Byl by pro to ochoten udělat cokoli. Cokoli! Nechápal to. Hořké slzy mu kanuly z očí.
Jediné, co ho drželo naživu, byla naděje, že se mu jeho přeměna podaří...
*
A ten den skutečně přišel.
Rozběhl se skrz stádo. Ovce mu mávaly na pozdrav. Poprvé ve svém životě se cítil skutečně šťastný. Svobodný.
A pak zafoukal vítr a odnesl jeho rouno pryč. V tu chvíli někdo zakřičel:"Vlk, je mezi námi vlk!" a ovce se zděšeně rozprchly.

Přes náměstí se musel prodírat davem. Vzápětí spatřil příčinu shluku, malého mnicha:
"Kost z vepře svatého Antonína! Uhlí, na němž byl upečen svatý Vavřinec! Pero z křídla archanděla Gabriela! Přijdete-li dnes na kázání (a přispějete-li na náš zbožný řád), zcela jistě některý z těchto svatých ostatků spatříte na vlastní oči!"
Škoda, že jsem Peklo už dopsal, pomyslel si, mělo by dalšího kandidáta. I když nesmím být tak přísný, opravil se, očistec by postačil. Nebeské suvenýry pro lid. Také se jej občas ptávají, zda-li si něco nepřinesl.
Ten Beatricin závoj, který stále nosil ve váčku, byl ale kouskem nebe čistě soukromým.

Když si měli vybrat místo, na kterém budou o Velikonocích držet stráž, Tonda ho zavedl ke starému kříži u Černého Chlumu. Byl temný jako jeho minulost a v záři ohně vytvářel strašidelné stíny. Neviděl je však, protože slastně zavíral oči a pod víčky se mu rozzářily hvězdy.
Když na Nový rok Tondu pohřbívali, všech jedenáct mlýnských tovaryšů se shromáždilo kolem nízké hromady čerstvě naházené hlíny. Všude jinde bylo bílo a ohlušující ticho, jen zasněžené kopečky bez křížů napovídaly, kolikrát už jeden z nich musel zemřít.
Ostatní již odletěli. Jen Krabat nevzlétl zpět do oblak a v očích ho pálily slzy.

Frank O´Franklin, přezdívaný Frankie Dlouhán, vešel do lokálu s hlavou hrdě vztyčenou a pohledem tak přezíravým, že by se za něj nestyděl ani naškrobenej pan poštovní úředníček, co se ve městě baví jen se mnou, protože já umím na obálku napsat adresu.
Klidně dokráčel k baru a svý dlouhý nohy natáhl přes tři stoličky. Stejně se k němu nikdo neposadí. Ne po včerejšku.
Objednal si dvojitou whisky a jen tak ze zvyku zkontroloval bubínek koltu. Nechyběl jedinej náboj.
Ještě si ani neloknul, když mu za hlavou zašustil funebrákův metr.
Mrknul jsem na radniční hodiny.
No jo, už zase bude poledne.