Star Trek: Voyager

"Je nelogické se tahle chovat bez širšího schválení... Dýchej, potřebuješ dýchat... Bolí tě hlava? To je tvoje vina... Anniko... Anniko.." Následoval zástup neznatelného šumu, výkřiků a úporná bolest.
"Jste v pořádku, Sedmá?" zajímal se komandér.
"Nechci se dotknout praktik vašich předků, komadére Chakotayi, ale zdá se, že šamanské metody na mě nefungují."
"Váš mozek stále touží po společenství, Sedmá?"
"Nedokážu umlčet ten šum," prohlásila Sedmá a s kamenným výrazem opustila místnost.
***
Překvapeně hleděl do její tváře bez očního implantátu. Vstoupila bez ptaní.
"Prý existuje ještě jedna lidská metoda, jak utišit mozkové synapse," řekla a intenzivně ho políbila.
Hlavu zalilo ticho.

Každý den v Deltakvadrantu přinášel něco nového a samozřejmě nic dobrého. Naštěstí z jejich pětasedmdesátileté cesty zbývalo už jen směšných 74 let a 10 měsíců.
"Hlavně nepropadnout panice," ujišťovala se kapitán, protože pokud by sama sobě po ránu připustila jiný pocit než nadšené očekávání šálku kávy, zbláznila by se před měsícem.
I toho rána vyrazila nadšeně do jídelny. Nadšeně než zjistila, že káva není. Nebyla si jista, co ten potrhlý Talaxian uvařil místo toho, ale do hrnku se to odplazilo. Později se tedy nešlo divit její větě, když na můstku usedla do kapitánského křesla.
"V té mlhovině je určitě káva."

Kapitán Janewayová seděla v pracovně na gauči a prohlížela si návštěvníka vedle sebe. Objevil se na můstku při průletu kolem tachyony vyzařující anomálie. Doktor potvrdil, že se jedná o člověka z počátku 21. století. Nevypadal nebezpečně.
"Takže, pane...?"
"Pavlík, Honza Pavlík."
"Pane Pavlík, mohu vám něco nabídnout?"
"Dal bych si kávu."
Přikývla a nalila mu šálek. "Můžete mi zopakovat co se stalo?"
"No, přestupoval jsem na Můstku a najednou jsem byl na můstku. Teď se prosím nedívejte," požádal ji. Odvrátila zrak. Přesto v odrazu konzole zahlédla, jak si do kávy hází šest! kostek cukru. Možná by měla tu nebezpečnost přehodnotit.

Od začátku cesty uplynulo mnoho světelných let. Počáteční nadšení zmizelo stejně rychle jako zásoby brazilské kávy. Dokonce i zvídavost přirozená všem vesmírům průzkumníkům nebyla co dřív. Nikoho tedy nevzrušilo, když se na senzorech objevila cizí vesmírná loď, jen kapitána to vytrhlo z vyspávání poobědové kávičky, do které si přilila příliš mnoho samohonky.
"Co je? Proboha, my jsme pořád ještě v tomhle kvadrantu? Co je to za loď? No, to je jedno, sestřelte je, já si jdu dát do pracovny kávu."
Neznámá loď měla štěstí, než se Tuvok probral, aby vystřelil, byla dávno pryč. Ještě, že velení už dávno převzala letargie.