Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nesoutěžní
Tak dlouho jsem nevěděla, co napsat, až se vylouply drabblíky dva. Takže tento druhý je o trablech naší Káji.
Podařil se mi skvělý úlovek. Netopýr. No věřili byste tomu? Vletěl k nám v noci oknem a netrefil ven. Pak že netopýři mají…, jak to říkala panička? Ekolato… echoloko… no prostě, že prý pískají dopředu a pískání se vrací dozadu, aby věděli, kudy letět. Tenhle měl nejspíš to svoje echoněco pokažený. Tak jsem ho lapla. A myslela si, že si pochutnám. Srdíčko, jatýrka, mňam, mňam. Jenže ouha. To by tu nesměl být Frodo. Sebral mi ho a sežral skoro všechno. Na mě zbyla jen blanitá křídla, pařátky a hlava. Řeknu vám, už vím, proč je netopýr blbej. Mozek jak třešinka.
Víte, že netopýr má srdce třikrát větší než stejně velká myš? Prostě, na létání je potřeba velké srdce.
Pořád mě nepouštěj ven a já se nudím. Takže koukám voknem, co kde lítá. Tudle přišly vony. Nevim, co jich je, tak počítám..
Jedna noha, druhá – to je první.
Jedna noha, druhá – to je druhá.
Jedna noha, druhá – třetí.
Jedna noha, druhá – todle číslo už neumim, takže hlásím: „Přišly k nám tři srnky.“
„Ty trumbero,“ povídá Kája, „srnka není kos, má přeci čtyři nohy. Jsou pouze dvě.“
„Jé,“ volá panička, „oknem kouká srnka.“
„Vidíš, Kájo. Vona to musí vědět líp. Je tam jenom jedna.“
„Houby jedna. Dvě tam jsou. Počítat umí, ale je slepá jako krtek. Přehlídla tu za borovicí.“
A to byste se divili. Vony k nám opravdu chodí. Bydlíme u lesa. Ale jsem docela ráda, že ještě nedorazili divočáci.
To se zas paničce povedlo. Pořád prej – nesmíš ven – a pak zavře blbě dveře na terasu. Otevřely se úplně samy a co já na to? No přece – šup ven! A tam vám leze něco malýho černýho, co mi povídá – nejsi ty Vidoucí oko? Maminka říkala, že na Vidoucí oka si mám dávat pozor. Tak mu povídám – vidím dobře, ale říkaj mi Frodo. A pro tebe, malej chlupatej, pro tebe budu Ostrej zub.
Ale řeknu vám, nechutnal nic moc. Granule jsou lepčí. Tak sem ho přines paničce, aby viděla, že mě má přeci jen ven pouštět, že jsem lovec k pohledání.
A to se opravdu včera stalo. Frodo byl na svou loveckou dovednost náramně pyšný.
Ty kočky jsou vážně inspirativní. Tentokrát to má těžké Frodo.
„To ti teda povim, Kájo. Je to na hovno. Proč mě nechtěj pustit ven, no řekni?“
„Protože když tě pustili minule, týden ses nevrátil domů, proto.“
„To byl vomyl. Sem zabloudil. Teďka by to bylo jiný. Proč ty ven můžeš?“
„Protože mám rozum. Ty seď doma a čekej. Třeba ho taky dostaneš, a pak tě pustí.“
„Ale jak já se mám seznámit s prima mouratou číčou, co jí srst tak betelně vlaje ve větru?“
„O jaké kočce to, prosím tebe, mluvíš?“
„Vo tý krasavici za voknem. Takhle se s ní můžu seznamovat leda tak… Jak voni to říkali? Jo, anonymně.“
Chudáček, viďte. Ale stejně je na kočky ještě mrňavej. Doma bude.
Někdy má ta naše Kája vážně náročný den. Třeba jako dneska. Však se podívejte, co všechno prožila.
Dnešní Frodův program:
Skočit mi na záda.
Vytáhnout z koše mastný papír, roztrhat ho na kousíčky a sežrat.
Skočit mi na záda, olíznout krk.
Převrhnout kbelík, vyrobit blátíčko z vody a kočičího steliva a otlapkovat jím celý dům včetně jídelního stolu.
Skočit mi na záda a požmoulat ucho.
Vyšplhat na linku, dostrkat dózu s cukrem na okraj, shodit ji dolů a se zájmem sledovat, co to udělá.
Skočit mi z té výšky na záda.
„Kájo, to na něj nemůžeš dát pozor?“ zlobí se panička, když zametá cukr a střepy.
Tak na to, moje milá, na to už jsem trochu stará.
Rok se s rokem sešel a má kočičí smečka se proměnila. Kocour Sam, který se loni právě v této době nevrátil ze svých toulek, zmizel z našeho života, i když ne z naší paměti. Na podzim k nám místo něho přišlo koťátko jménem Frodo. Ehm. Koťátko. Roste rychlostí malého slona a už v půl roce přerostl nebohou Káju, která patrně na Sama s láskou vzpomíná. Protože takového poděsa, jako je Frodo, jste v životě neviděli. Proti němu byl Sam symbolem shovívavého vládce. Frodo domácnost ovládá taky, ovšem, občas poněkud tyransky. Však uvidíte.
„Proč tady píšou takový nesmysly, že přiletí zvony, Kájo? Ty přece nelítaj, ty zvoní. Třeba na stromečku, když jsou Vánoce. Lítám já. Ale ne jako zvon, ale jako torpédo, jak říká panička.“
Olízla jsem si tlapku, nechtěla jsem před tím vyžletem, co mě ve svých sedmi měsících už stačilo přerůst, vypadat jako pitomá.
„Tomu ještě nemůžeš rozumět, ty trumbero,“ tvářila jsem se, že vím, o čem mluvím, a zoufale lovila z paměti jakoukoli informaci o létajících zvonech. Nic…
Konečně mě cosi osvítilo. Asi myšlenka.
„Ty přiletí až v létě. Na louku za domem. Jsou krásně modré a zvoní a… voní.“
On Frodo zvonky ještě neviděl. Ty modré a voňavé. Takže už se těší na léto.
Z nějakého neznámého důvodu si více ceníme tragických a vážných témat. Jako by humor byl něco méně hodnotného. Jako by to, že se smějeme, bylo méně významné. Ale smích je osvěžující a pomáhá nám snášet nejen tragédie, ale i běžné nepříjemnosti všedního dne. Proto vybírám ty, které mne nejvíce pobavily.
Alasdair MacCola a jeho Naslouchej hlasu krajiny. Jeden z těch autorů, které objevuji se zpožděním, až po skončení DMD. Nevadí, bavím se. Mimo jiné i proto, že i já pěstuju kdeco, i já strávila dlouhé hodiny v lese s dalekohledem v ruce. Příběhy jsou z těch „usmívacích“. I když u tohoto ho závěrečná poznámka přehodila do kategorie „ směju se nahlas“.
Hon
Dede a její okouzlující dračice Brandy. Zamilovala jsem si ji láskou převelikou. Líbily se mi všechny příběhy, ale vybrala jsem tento: Dědičnost
Většina příběhů od Ioannniny se odehrává v jejím vlastním světě - Bjorkhallenu. Toto je jedna z mála výjimek. Ne, tady nenastal hlasitý smích. Další z „usmívacích“. Ďáblíku, ach ďáblíku.
Canto di Gloria
Jako fanoušek světa Harryho Pottera nemůžu opomenout Luciusku a její sérii příběhů s Luciusem. A protože i Severus patří mezi mé oblíbence, vybírám ten, ve kterém vystupují oba. (Já vím, ve většině jsou oba dva, ale tento je obzvlášť povedený.)
Jde se loupit
Martian a její Tři mušketýři! Líbily se mi všechny drablíky. U některých jsem se smála více, u některých se usmívala, někdy se zamýšlela. Tak který? Třeba ten, který ukazuje, že knihy jsou ještě užitečnější, než jsem myslela.
O užitečnosti knih
Nemůžu zapomenout na autorku skrývajícím pod nickem mila_jj. Její Věda ve sto slovech je vždy velmi poučná, ale často i zábavná. Jako třeba:
Pracovní porada nad snědeným krámem
Regi a její Hagrid mne pobaví vždycky. Těžko se vybírá. Ale co třeba tento. Možná proto, že u toho jsem se smála nahlas.
Deformace informace
Nemůžu pominout Tirika a jeho Živantní směšiště života. Myslím, že největším přínosem souboru byl letos Dřevo. Kolik příběhu se kolem něho točilo... Jeden z nejzábavnějších se mi zdál tento:
Stopy, fakta, tajemství aneb O původu Dřeva
V Tořině Hotelu u devíti koček bývá veselo často. Tedy, já se směju, je otázka, jak moc se smějí domácí. Vybírám třeba tento, ale užijete si všechny:
Neboj, já se o vás postarám!
Zjišťuji, četla jsem málo. Budu to muset ještě dohnat. Takže ten desátý autor, který mne pobavil, zatím chybí. Ale já ho ještě najdu!
Toto téma mi přineslo vzpomínku na mou kočku Brandy. Už se toulá v kočičím nebi, ale byla to opravdová kočka.
Poznámka pro Dede - ano, skutečně se jmenovala Brandy. Narodila se někdy v roce 1996, byla do zrz, ale pravdou je, že v barvě brandy měla především oči.
Brandy byla kočka domácí. V životě nevystrčila nos z bytu. Jen jednou jsem ji vzala ven - vyděšeně se mi vyšplhala za krk.
Pak jsme se přestěhovali na venkov. Víte, co to znamená dům vedle pole? Myši, celé armády myší, které s vervou ničí kořínky piplaných rostlinek.
Brandy se nejprve ztratila v garáži a dva dny se nevynořila ze změti nevybalených krabic. Pak vyběhla ven a na tři dny zabloudila.
Když se vrátila zpátky, ukázalo se, že je to přece jen opravdová kočka. Usídlila se na zahradě, obhlédla ty myší prapory a prohlásila: "Konec anarchie, moje milé. Od teď velím já!"
Není nad to mít na venkově kočky. Myši se naší zahradě vyhýbají obloukem. Kočky se na lov vydávají na pole.
Náš Sam zbaští, co mu pod nos přijde. To vím už dávno. Na to ani Sherlock Holmes být nemusím.
Nahoře na lince něco krásně voníííí. Co to jen může být? Rozhlídnu se, nikdo nekouká, nenápadně se odrazím, vyskočím nahoru a... Salám. Šunkový. V papíru balený.
Papír jsem nechal, salám uloupil a v koutě si pochutnával.
„Same!“ ozval se paniččin křik.
„Copak?“
„Kde je ten salám? Bylo ho tady nejmíň deset deka a teď je fuč. Dobře víš, že to, co je na lince, se nežere.“
Rychle polykám poslední kousek a olizuju si fousky.
„To Kája,“ huhlám.
„Neplácej, sežral jsi ho ty. Jen počkej, vypráším ti kožich.“
„Co mě prozradilo? Že by mastná brada?“
„Ale houby, Kája na linku nevyskočí.“
Vážně nevyskočí. A hlavně, na co by se namáhala, že? Moc práce.
„Já už tam nepudu.“
„Mazej, Karolíno. Musíš se jít vyčurat.“
„Nepudu. Je tam tma.“
„Neblázni, Karolíno. Kočky přece potmě vidí.“
„Nepudu, je tam strašidlo.“
„Jaké strašidlo, prosím tě? Strašidla neexistují.“
„A existují, abys věděla. Támhle je jedno pod borovicí. Strašně dupe funí a... jau, jau... píchá, víš“
„Šmárja, Karolíno, to je přece ježek. Ten ti nic neudělá.“
„Nežere kočky?“
„Nežere.“
„Ani hebké, sametové?“
„Ne, ani ty ne.“
„Ani britské, modrokrémové?“
„Neeee!
Počkej ukážu ti to...“
„...jauu, ta potvora píchá.“
„Já ti říkala, že je nebezpečnej!“
„Kájo, neblázni, já o něj jenom zakopla. Já totiž na rozdíl od tebe potmě nevidím.“
