Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

Už to byl rok, co Hora pracoval pro Bídáka. Myslel si, že už zažil vše. A stejně ho pokaždé něčím překvapili.
Naposledy to bylo staré hospodské rčení. První sud se naráží až když slyšíš zvony lítat. Vrtalo mu to hlavou už několik dní.
"Tak co? Už tvůj geniální mozek přišel na to o jakých zvonech je řeč?" zasmál se Bídák. "Jestli ne, tak se na chvíli zastav a poslouchej."
Oba se zastavili uprostřed lokálu a čekali. Najednou se ozval zvuk připomínající peklo. Vyděšené krávy utíkaly před známým nepřítelem. Byly tři odpoledne, kravské zvony ohlašovali konec ranní směny. Čas narazit sudy.

"Fakt to říkali!"
Za gaučem se opět konala kočičí sešlost.
"Proč to všechno musej tahat k nám," hudroval Tobiáš.
"Jako by nestačilo,že máme v kuchyni nastěhovanýho Silvera a škrabadlo zabral černej!" prskala Rozárka.
"Sožeto dovalej?" Barbucha dokopal šantomyš až k debatující dvojici.
"Slony," prskla Rozárka.
"Přiletěj," dodal Tobiáš. "Až z Říma!"
"Prima!" ožil Barbucha. "Myši už došly. Sem s nima. Kam je daj?"
"Viděls někdy slony? Hlavně aby to dobrzdili a nezbourali nám domeček," starala se Rozárka.
"Stejně je to pech," uzavřel Tobiáš. "To nemůžem čekat jaro, jako všichni kolem? Bláznivá domácnost. Slony z Říma. Kdo to kdy slyšel?"

Je Bílá sobota. Náhle slyším šum křídel. Zvednu hlavu k obloze a vidím, jak přilétají zvony z Říma. Kdyby neodletěly, vesnici by postihlo neštěstí a papež by jim nepožehnal za věrné služby církvi.
Rychle běžím do světnice zadělat těsto. Mouka. Sůl. Vejce. Voda. Dělám ho řídké. Zvony začínají bít. Naposledy míchnu vařečkou.
Popadnu mísu a utíkám do ovocného sadu za chalupou. Zvedám ji a liju těsto na koruny stromků.
Když skončím, zvony ještě bijí. Bim. Bam. "Stihla jsem to," oddychnu si. Loni jsem byla příliš pomalá, takže nám všechny stromy umřely. Blesky. Škůdci. Letos ale budou zdravé, silné a plodné...

"... tamhle, to je Irenka, unser Bücherwurm."
Pomenší slečna zvedla oči od knížky a s mírným úšklebkem zamávala.
"Taky z Československa, jako Heli. Jsou tu tak deset let."
"Devět," sykla Irča pro sebe.
Jejich parta se přes léto vždycky rozrůstala, Georg dokázal najít kamarády všude a ze zastrčené osady byla rázem zábavní metropole. Iri to moc nesedlo, ale letos měla po maturitě a život byl fajn. Par avion od rodiny, co utekla až do Ameriky, měl brzy dorazit balíček.
"Tak co, lidi, večer párty?" hulákal Georg.
"Si piš," pousmála se tiše.
Balíček přiletěl, párty byla.
Špicovní zvonáče a deska od ABBY.

Celé týdny se Adolfe probíral zaprášenými protokoly z archivů, luštil klikyháky vojenských lékařů, zaznamenával údaje do tabulek. Pro někoho úřednická nuda, pro něj práce vzrušující, doslova detektivní. Konečně má před sebou výsledek své námahy, sto tisíc francouzských branců sešikovaných na papíře do grafu podle velikosti. Podle teoretických výpočtů by křivka grafu měla kopírovat ladný tvar zvonu, ve skutečnosti je zdeformovaná. V levé části ji narušuje úzký vysoký zub těsně pod hraniční výškou. Neobvykle mnoho mládenců má štěstí, o jediný palec, o dva nesplňují limit pro odvedence.
Adolfe ví, že to není štěstí, ale podvod. Matematika je neúprosná.
Spokojeně se usměje.

Milada oznámila, že Totální Kostka nebude se začátkem sezony čekat do prvního dubna, ale odloví co nejvíc návštěvníků, než prchnou na Orlík. Začínáme na Velikonoce. Josef se pokusil vyprosit odklad invaze muflonů u Boha, z kostela ho ovšem vyštvala křesťanská mládež písní „Ježíš žije, z mrtvých vstal“ na melodii Highway to hell od skupiny AC/DC. Po návratu na zámek se uchýlil do stáje, kde ovcím vyprávěl o houfech zdivočelých dětí, které je brzy budou štípat, tahat za uši a píchat prstíčky do očí. Pak zamknul, pověsil na bránu ceduli „Zavřeno pro epidemii cholery“ a šel se zabarikádovat do kotelny.

Dong. Hlava mi vybuchla bolestným tónem. Dong. Mozek se roztříštil na ostré kousíčky. Dong. Pryč bylo poletování vesmírnými dálavami. Dong. Do nicoty se vytratily vědomosti, jež jsem v nich nabyl.
Pootevřel jsem oči. Přez rozpraskané rty se mi vydralo chrčivé zaúpění. Někdo mnou smýkal po podlaze. Dong. Špatně. Táhl mě po schodech. Dong. S další stupněm jsem upadl zpět do bezvědomí.
Probudil jsem se zakutý v řetězech a hlavou mi vířily snad všechny zvony světa. Propadl jsem v šílený smích. Ve spáncích mi tepala nepředstavitelná bolest, ale smál jsem se dál. Bolest byla totiž tak rozdílná od pošklebování chrličů. Očistná.

Tuhle část Velikonoc miluje Jorge z celého církevního roku nejvíc. Neví to ani jeho zpovědník, proč také. Milovat ticho přece není žádný hřích.
Hlas zvonů opatství ho nikdy neplnil radostí, ale od té doby, co oslepl, je nenávidí. Vytrhují ho od knih a volají k lidským slabostem, k jídlu, k spánku, k modlitbě. Tlučou jako srdce, živé a nevyzpytatelné. Zahlušují svět jako lidské emoce, jako pláč, jako křik. Jako smích.
Jorge je o své pravdě přesvědčen, ale absolutní jistotu má jen od poledne Velkého pátku do sobotní půlnoci. Jeho nejmilejší Kristus je Kristus v hrobě.
Mrtvý Kristus se dozajista nesmál.

Byla to jen služební cesta, rok co rok stejná trasa a stejní kolegové.
„Aspoň mi to v kanclu pořádně vygruntujou,“ prohlásil jeden z nich.
Rozhovory také o tomtéž. O ničem.
A pak se na pátečním semináři objevila ona. Lépe řečeno ONA.
Zlatě zářící vlasy, melodický hlas a – kove mého kovu – tak krásný smích!
Nikdo se nemohl divit, že se zamiloval. Rozezněla ho nepoznanými emocemi a nad ránem zmizela. Z hotelového pokoje si odnesla jeho peněženku a nevědomky i jeho srdce.
Vrátil se domů s ostatními. Byl zamlklý, ale příčinu si uvědomili, až když ho našli němě se houpat na trámu.

Gloria in excelsis Deo...
Seděl na posteli s hlavou ve dlaních. V paprscích ranního slunce, pronikajících oknem do místnosti, se vznášela zrnka prachu. Jako zázrakem míjela bělostný zlatě vyšívaný ornát pověšený na dveřích od skříně.
Velebné ticho místnosti porušil nepříjemný zvuk. Muž se otřásl. Rozvážně zdvihl hlavu a natáhl levou ruku na noční stolek. S výrazem zadostiučinění zmáčkl klávesu mobilního telefonu a zrušil tím signál budíku. Podíval se na ornát, potom na polštář a nakonec obrátil oči k nebi skrytému kdesi nad střechou fary.
... pax hominibus bonea voluntaris.
„Pane, až dnes přiletí zvony z Říma, nemohl by tam tenhle zůstat?“