DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Ale je tady krásně.
Klid, čistý vzduch, les šumí, dokonce i ten stůl jsem vydrhnul.
Akorát hosti furt nejdou. Přitom sud mám naražený, ten nejhezčí (a jediný) půllitřík vyleštěný, uzenky ještě ani nezačaly zelenat…
[vyhlédne z okna]
Zazpívám sobě sám, sobě sám
Seňorito, jen tak sobě sám
Zazpívám
Jsem tak sám
Serenádu svou milostnou zazpívám
Má milá seňorito
Tak je to mučačito
Serenádu svou milostnou zazpívám
Drazí hosté je to prosté
Jednou vám to bude líto,
že jsem tu byl sám.

Nikde nikdo. Tak se zkrátka poveselíme zase jenom spolu, Ludvíku.
[změří si pohledem figurínu]
Nebo chceš být dneska Růženka?

Bude to báječná hostina.
Velká svatba. Přímo majestátní.
Jedna z mých dcer se bude vdávat. Dcer mám hodně, ať si berou koho chtějí, hlavně když z toho budu mít nějaký užitek. Ten tentokrát budu mít.
Je mi jedno, že budu muset v jednu chvíli hostit celou armádu. Lidé na hostině a potom ještě jednu armádu venku. Hlavně to bude chtít hodně vína. Všichni se musí bavit a především se musí všichni opít.
Potom ještě ti muzikanti. Jeden pokyn a začínají hrát známou píseň.
A kdo jsi ty, řekl hrdý lord, že se musím sklánět tak nízko?
Nyní začíná moje pomsta.

Ze začátku zkoušel celou řadu způsobů vymývání mozku, ale vojáci byli příliš nestabilní. Poslušní, ale nestabilní. Začal tedy experimentovat se symbionty. Subjekty byly sice stabilní, ale spíše než armádu si pěstoval konkurenci. Trvalo to značnou dobu, ale nakonec svoji královnu přesvědčil ke spolupráci, aby svým potomkům předala jen pečlivě vybraný zlomek genetické paměti. I přesto však nejméně polovina subjektů nepřežila spojení se symbiontem, než celý proces doladil. Naštěstí měl přístup k řadě daleko pokročilejších technologií než kterýkoliv ze systémových vládců. Přesunul krystal na ovládacím panelu a stroj se pomalu zastavil.
Laboratorní pokus 213 otevřel oči.
„Kdo je tvůj pán?“
„Anubis.“

"Dělejte!" Zakřičela Hrošice na skupinu za svými zády.
Všichni byli zmáčení, Kobru pokrývalo od hlavy až k patě bahno.
"Nebojte, za chvíli se zahřejeme, zajdeme k Medvědici na čaj." Zakřenila se Hrošice.
Dvanáct špinavých osůbek úplně převálcovalo Medvědici ve dveřích.
Sotva se zuli, Hrošice je nahnala do kuchyně. Z Kobry stále odpadávalo bahno.
Medvědice jim se strojeným úsměvem nabídla čaj, jen aby vypadli, ale Hrošici se zalíbila buchta.
Sama si nabídla a ostatní se přidali jako kobylky.
Medvědice důrazně pohrozila Hrošici paličkou na maso. Byl čas odejít.
Pampeliška sbalil poslední kus koláče.
"Budeme sem chodit častěji." Pochvalovala si Hrošice spokojeně.

Přímo dokonalý hostitel.
Když začalo pršet odmítl kvůli nám zmoknout až na kost.
Když začalo hřmít, popadl mě za ruku a odtáhl směrem do lesa s tím, že nenechá nějaký pitomý blesk, aby uhodil do jeho investice.
Když začal bratr protestovat prohlásil, že se s radostí postará o to, aby zmlkl navždy.
Stojíme uprostřed prázdné kamenné síně.
Je nám zima a máme hlad.
O tom, že umíráme žízní ani nemluvě.
Slyšela jsem od bratra, že jsou džinové prvotřídní hostitelé.
Když Vás živý vezmou do svého obydlí.
Jako mrtvým by Vám to bylo jedno.
Tenhle džin zřejmě na hodině etikety chyběl.

Maso se griluje, horko zintenzívňuje a Pankrác vytahuje soudek s pivem. A Zdirad se hrne k čepování. Pochopitelně mu to nejde, sklenice je plná pěny.
Avšak Pankrác mu to trpělivě předvádí a synek je učenlivý. Po krátké chvíli již jsou všechny půllitry řádně naplněny a táta, strýc Ignác i zletilí bratranci Záviš, Zbyšek a Zikmund mohou vychutnat pěnivý mok.
Mezitím Jenovéfa se švagrovou Angelikou mizí ve sklepě. Jako nepivařky si chtějí též přijít na své, pročež odtamtud přinášejí láhev vína. A Jenovéfa volá na synka:
"Zdirádku, tady je vývrtka, naučím tě s ní zacházet. Teprve pak budeš opravdu dokonalý hostitel!"

,,Nechce někdo dolít víno?"
,,Ne, ne, děkujem, vše je naprosto famózní, jako vždy. Nechápu, jak to děláš, máš tak dokonalé chuťové buňky!"
,,Děkuji, to bude kvalitními surovinami, ty jsou základem všech pokrmů." V očích mu tajemně zablýsklo a letmo se podíval na dveře od sklepa.
,,Mimochodem, neříkal jsi, že má dnes přijít i Damien?"
,,Ach ano, ale na poslední chvíli se omluvil."
,,Já musím podotknout, že zvolené víno je k těm ledvinkám dokonalé!"
,,No jistě, ty staré prase." Pomyslel si.
,,Já bych zase rád podotkl, že ti spadl kousek Damiena do klína." ale místo toho se vlídně usmál a přikývl...

Přivítala mne s typickým úsměvem alá Jerry – myška z klasické kreslené grotesky. V celém jejich bytě to vonělo nejrůznějším jídlem, které sama uvařila. Za chvíli za námi dorazil i Kája – druhý z naší party tří přátel ze základní školy. Ve chvíli, kdy se moje kamarádka Julča dozvěděla, že jsem se stala vegetariánkou, uspořádala přátelskou večeři s výhradně „vegejídlem“. Celozrnné špagety, salát, opečená bagetka, koláč ze špaldové mouky, štrůdl… už si ani nepamatuji, co vše mi připravila. Ale bylo to úžasné. A především mne dojalo, že si vůbec dala tu práci s tematickým zaměřením večeře. Skvělý přítel je vždy dokonalý hostitel.

Berlín 1945
Plamen svíčky se nehýbá navzdory nahloučeným tělům, která ho obklopují. Skoro nedýchají. Nechtějí, aby se mihotal zbytečně.
Až zhasne první svíčka, ta na podlaze, vezmou děti na klín. Až zhasne ta na lavici, stoupnou si. Třetí svíčka je na zdi. Ta znamená, že musí pryč, protože v bunkru dochází kyslík. (Mimochodem, oni netuší, že kryt je není schopen před zásahem ochránit.)
Ale na třetí svíčku ještě nedošlo. Ani na druhou. Zatím mohou sedět, nehýbat se a neodvažovat se odejít ani do falešného soukromí kouta, kam se ještě loni chodili vyprazdňovat.
Celý okolní svět ví, čím si to zasloužili.

"Tak už jen vytřu a jsme připravení na návštěvu," volám z kuchyně a jdu si konečně uvařit ranní kávu.
"Ty nebudeš dělat ty plněné minirohlíky? Já je všem slíbil," ozve se překvapeně z obýváku.
"A to si mi chtěl říct kdy?!" vztekám se a hledám hodiny. Je deset. Těsto bude kynout hodinu a půl. Potom půl hodina než to smotám, další půl hodiny kynutí. A pak tak hodina než se všechny plechy napečou. Do dvou bych měla stíhat. Letím ke špajzce najít nutné suroviny.
"Kurňa! Jakube! Kde je ta pitomá mouka!" ječím jak blázen. Obratem na lince přistává rezervní pytlík.