Dál za Vesmírem

Kosmonaut měl starší sestru.
Jmenovala se Lilly
jako květina ze zahrady snů.
Pěkný kvítko.
Spíš květinovej člověk.
Srdce, který mělo místo pro všechny.
Plíce, který křičely proti neprávu.
Rozum, co nemyslel na následky.
Lilly byla chytrá,
jen ne v systémovym smyslu.
Zmizela, když se mu snažila postavit.
Tolik ke svobodě.
Viděl jí až za několik let,
on už nebyl malej kluk,
ale ona byla stejnej snílek.
Úplná víla.
„Vyrostl jsi,” usmála se.
„To se stává i těm nejlepším.”
„Malým bratříčkům by se to stávat nemělo.”
„Nemělo by a skutečnost se vždycky liší.”
O tom věděla svoje.
Měla přece velký srdce.

Kosmonaut měl rád hudbu.
Nemusel se soustředit na nic jinýho
a jen poslouchal.
Neslyšel svoje destruktivní myšlenky.
Zapnul gramofon
a přiložil jehlu k desce.
Byla rozbitá.
Ticho.
Snažil se to spravit,
nešlo to.
Zbyl tam sám
se svýma stinnýma myšlenkama.
Ty myšlenky mu sílily v hlavě
a našeptávaly.
Chtěly vyjít na povrch.
A tančit.
Tančily.
„Není brzo?” zeptala se Hvězda.
„Obvykle jste tu později.”
„Slunce zapadá všude v jiný čas,” řekl.
U nich zapadalo až za hodinu.
„Rozbil se mi gramofon.”
„Ach tak,” vzdychla. „kupte si nový.”
„Dnes už ne. Dnes jsem zjistil,
že některé věci nepotřebují hudbu k tanci.”

Kosmonaut měl kamaráda.
Byl to vesmírnej pirát
a byl starej asi jako Vesmír sám.
Aspoň to tvrdil.
Kosmonaut mu ale nevěřil,
nevypadal na 80 miliónů let.
Nevypadal ani jako pirát.
Spíš jako námořník.
„Proč jsi pirát?” zeptal se ho.
„Rum,” odpověděl. „přesně tolik,
kolik ho táta vypije, tolik ho vypláču.
Večer, když dostanu výprask.”
Řekl to tak lehce,
jakoby ho to ani netrápilo.
Asi jako to netrápilo Vesmír.
Byli přece jenom stejně starý.
Pirát, co je vlastně námořník,
kterej večer pláče rum,
aby se opil do spánku.
Ve dne se usmíval.
Kosmonaut ho obdivoval.
Pirát byl vlastně ještě malej kluk.

Když byl kosmonaut ve věku,
kdy nebyl dítě, ale ani dospělej,
mysleli, že je nemocnej.
Protože byl kosmonaut.
V tom věku se to už nehodilo.
Měli pro tu 'nemoc' spoustu názvů.
Jeho sestra to nazvala nejpěknějc.
Syndrom Petra Pana.
„Odmítá vyrůst”, říkala.
„Na tom není nic špatnýho.”
Ale kosmonaut vyrostl.
Jen ne do klasickýho dospěláka.
Podle společnosti to bylo špatně.
A tak se octnul nad propastí,
která obsahovala škatulku dospěláka.
Skočil.
Padal tou propastí dál.
Jako kdyby padal na černou díru.
Nejdřív ho deformovali.
Pak se rozpadl na kousky.
Chtěl bejt šťastnej.
Chytil se provazu.
Vytáhl se nahoru.
Oblíknul skafandr.

„Vyprávějte mi,” řekla Hvězda.
Zářila zvědavostí a Kosmonauta to těšilo.
Připadal si důležitě.
Ve dne se cítil nicotně.
„Když jsem chodil do školy,
nedával jsem pozor a dostával kule.”
„Co to je?”
„Rány napsaný na papíře.”
„Jsou červený, jako krev z rozbitýho kolena.
Po sedmi v řadě mě už nebolely.
Připadal jsem si jen hloupě.
Nevhodnej pro systém.”
„Proč?”
„Nemohl jsem nehybně sedět a poslouchat učitele.
Koukal jsem oknem ven a klepal nohama.
To vyrušovalo.”
„Proč jste to dělal?”
„Chtěl jsem utéct.”
„Povedlo se?”
„Daří se mi to každou noc,” usmál se.
Už ale svítalo. Úsměv zmizel a Kosmonaut taky.

Země z vejšky vypadá maličká,
přitom dává život mnohým,
až se to zdá neuvěřitelný.
Není to krásný?
Kosmonautovi zbejvá jen pár vteřin,
než mu dojde vzduch a z něj zbyde
jen skafandr plující Vesmírem.
Pozoruje Zemi.
Přemejšlí nad tou krásou,
nad vším lidskym rychlym pohybem
a nepozastavení se nad životem.
Pro co? Pro smrt.
Když ještě nebyl kosmonautem,
byl taky takovej, neuvědomoval si,
že Země se hejbá sama.
Nepotřebuje tolik rychlýho pohybu navíc.
Zdálo se mu o Hvězdě,
chodil k ní na čaj.
Teď mu padala víčka.
Plul do ztracena
Až padnou, Hvězda si pro něj přijde.
Cítil se spokojeně.