Opravnik oblíbených otištěných omylů

"Já jim ukážu," drtila mezi zuby letuška Sophie. "Pořád Vesna... ten pád stejně přežila jen náhodou! To já zachráním celé letadlo! Na mě jsou letištní bezpečáci krátcí!"
Z podpatku vylovila kapsli, obsahem posypala přichystané jídlo.
Většina cestujících i oba piloti leželi zkrouceni v křečích. Kapitán sotva stihnul přepnout na autopilota.
Sofie si mnula ruce. Přišla její chvíle!
"Pomalu," žádala už posté nešťastné dispečery na řídící věži. Jejich pokynům vůbec nerozuměla. Na čele jí začal vystupovat pot.
Vtom se otevřely dveře kabiny a vstoupil charismatický blonďák.
"Uhněte! Jsem Josef Sláma! Létal jsem na Káněti, tohle nebude jiné!"
Let 714 byl zachráněn.

Jednou povídá kočička: "Poslouchej, pejsku, když jsi natahal na podlahu tolik bláta, tak bys ji měl taky umýt."
"Vrrr, proč já? Kdo tu hrál packovanou s ulovenou myší? A vůbec, na domácí práce jsou ženský!“
"Jak myslíš." Kočička popadla pejska, namočila ho do mydlinek a už s ním stírala podlahu.
"Když ty tak..." lapl pejsek kočičku do tlamy a vytřel s ní podlahu dosucha.
Autor tvrdí, že se pak láskyplně vyprali a pověsili. Ale houby, milé děti. Oba si odplivli na čerstvě umytou podlahu a rozvedli se od misky i pelechu. Pes odešel dírou, kočka oknem a bylo po pohádce.

„Johne?“
„Ano?“
„Všiml jsem si, že jste po příchodu nerozsvítil, a ačkoliv je srpen, vy máte zatopeno. Navíc celou cestou z Battersea jste si pískal tu protivnou šantánovou melodii… Máte dnes dobrou náladu?“
„Máte pravdu příteli a… odložte si. Je tu nesnesitelně a není nic horšího než pot dráždící na citlivých místech.“
„Johne, nevidím na krok, kam jste dal lampu?“
„Je za stolem příteli. Stačí se pořádně nahnout.“
„Johne, chováte se nadmíru podivně… požaduji vaše vysvětle… aaa… ní! Johne?!“
„STOP! Kolikrát mám říkat: …bez keců rovnou na věc.
Vyhoďte je oba! Teda … příště si zas na natáčení najmu sečtělou homokládu.“

"Velene! Kde jsou princezny?"
"Pryč!"
"Cože?"
"No, ženiši, víš, co jsi sem poslal..."
"Co s nimi?"
"Helena řekla, že s chlapem, který si říká Slunečník a má přitom jen malý solárko, nebude ani náhodou. Radši utekla s tím potetovaným rockerem Džonym. Elena prohlásila, že pitomýho ouřadu, kterej si říká Měsíčník jen proto, že vloni byl nejlepší v prodeji měsíčních jízdenek, nakope do..., a dala se k divadlu. Lenka se pana Větrníka vyptala na jeho větrnou elektrárnu, a když zjistila, že má jen jednu, vyprskla, zvedla telefon a přijel pro ni kdosi s rudým ferrari. Proč měl kožich, to jsem nepochopil..."

"Přisyp," pravil temně motýl Emanuel. "Přistěhoval se sem loupežník, nějakej Burásek, čučí na Makovou panenu jak mlsnej kocour!"
"Nemám," kroutila se makovice. "Jsem stará, vysypaná, zrnéčko po zrnéčku jsi už vyloudil! Co z toho mám?"
"Stojíš? Stojíš. Zatím jsem tě nesejmul. Mlč a syp! Až dosypeš, pudeš!" zahučel.
Chudák makovice se třásla strachy, pár zrníček pohledala.
Emanuel je hodil Makové panence: "Musí to stačit, víc nedala."
Přikývla. "Burásek je zagroškudla, usne jako všichni předtím."
Netušili, že Burásek má v kapse policejní průkaz, pouta a zatykač.
Ty dva zabásnul, semínka vrátil makovici a na louce po letech zavládl mír a klid.

U Sauronů vládlo napjaté ovzduší.
"Mě nezajímá, že ti ho ufiknul! Minule jsi ho prohrál s Elrondem v kartách! Teď se vymlouváš na Isildura! Nezájem, rozumíš? Ztratil jsi NÁŠ SNUBNÍ PRSTEN!" Paní Sauronová stála v kuchyni, z očí metala blesky.
"Ale miláčku..."
"Neříkej mi miláčku! Dokud nebudeš mít prsten, nejsem žádný tvůj miláček! Nebude nic, rozumíš? Vůbec se ke mně nepřibližuj! Ode dneška spíš na gauči!"
Sauron pohlížel na svou krásnou ženu. Z té hrozné představy dostal do oka tik.
Takže je jasné, proč kvůli prstenu vzbouřil celou Středozem. Tisíce let bez ženy, navíc na gauči, by nevydržel ani Balrog!

Carcoolina Červená si zavázala tenisky. Sledujíc čas běžela vydřeným, "přirozeně lehkým" stylem. Mladý hrabě už brzy vyrazí na zdravotní běh.
Musí mu cestu zkřížit naprosto přesně. Bábovka a víno v rodinné chatě čekají, stejně jako babička s myslivcem, zavření ve skříni. Ještě tam dostat Wolfganga Kreisela a ve vhodné chvíli se mu přilípnout na tělo. Svědectví dvou nezávislých pozorovatelů ji protlačí do nejvyšších kruhů rakouské šlechty.
Pitomec Wolfgang! Proč odmítl její nabídku? Kdyby nekřičel, že aristokraté si nenechávají diktovat ziskuchtivou spodinou, koho si vezmou, nemusel skončit ve studni s kamením v břiše, oni tři před soudem a vesnice bez vody.

Za patero horami a třemi turistickými ubytovnami leží země strašidel. Hodných, zlobivých i dojemných. Nejdojemnější je maličký Barbucha. Kožich kouřový, nožičky nijaké – drobek k politování. Kdo by se ho bál? Zato fantazie má přehršel.
"Vymyslím si někoho, kdo se přede mnou bude třást strachy. Třeba medvídka," zasnil se jednou. „A medvědáře. Véééélikého! Budou se mě bát!"
Vtom na vrata zabušili Kubula a Kuba Kubikula.
"Jsme tady, tak se starej! Budeme s tebou noclehovat, kaši jídat, chodit po světě. Nikdy tě neopustíme!“
„Nikdy?" vyjekl Barbucha. Tak si to nepředstavoval.
Má smůlu. Dokud budou existovat knihy, zůstanou mu ti dva na krku.

Ježibabu v cihlové chaloupce honila mlsná. Muchomůrky a žabí stehýnka jí už lezly krkem, nad žížalami se jí zvedal kufr (létající, deponovaný na skříni).
"Kachničky!" olízla se. "Rozsypu kolem chalupy slimáky! Však ony přiběhnou."
Za chvíli byl les plný. Nejdříve kroutících se plžů, posléze mlsajících opeřenců, zákeřně lovených rozradostněnou ježibabou.
Z chaloupky libě voní, tuk stéká po bradě.
Buch buch buch: "Babo, máme hlad!" Jeníček s Mařenkou.
"Ven, zlotřilá mládeži, sama mám málo! Dva dny jsem drůbež lovila, peří škubala a vy mi ji sežerete? Perník nemám, kachny nedám!"
Smutně děti zamávaly kachničkám a s břichem hladovým domů zahnány byly.