Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Už se vzdal pokusů zastavit pláč. Hamilton ho držel kolem ramen a utěšoval ho. Burr s ním ale žádný soucit neměl.
"Nedostal jsi žádné pokyny? Krmit třikrát denně? Dostatek čerstvé vody? Špatně snáší zimu... A teplo?"
Lafayette ho radši kopl do kotníku: "Ty jsi monstrrum!"
"Já? Proč já? Mohl se zeptat Herca, když neví, jak se má starat o..."
"Aarrone!"
Zmlkl, ale jeho výraz přesně vyjadřoval, co si myslí o nezodpovědných rodičích a rozmazlených dětech.
"Neboj, Jackie, přežije to. Je to jenom úžeh."
"Proč mi to táta udělal? Proč mi ho posílal?" otíral si slzy. "Vždyť ví, že odmítám otroctví!"
Příště snad už zvládnu být v tomhle fandomu vážná... Ale tentokrát jedna téměř skutečná historka o tom, že není žádná výhra, pokud Vás vlastní abolacionista;)
“Jackie, prosím. Jenom se zbytečně trápíš… ”
Laurens se třásl. Vztekem, bolestí. Mlčel. Když se na něj Alexander pokusil sáhnout, ucukával. Nakonec ale odevzdaně svěsil hlavu.
"Dobrá," zašeptal.
Alexander se několikrát hluboce nadechnul, aby se uklidnil. Nechtěl Laurense takhle zohavit. Ale jiná možnost už neexistovala, a nejistýma rukama by napáchal víc škod, než bylo nutné.
Naposledy přejel prsty po tmavých kadeřích.
Zvedl nůžky.
Snažil se nevidět slzy, které se Laurensovi řinuly po tvářích.
"Není to náhodou moje čep..."
Laurens po něm hodil vražedný pohled a Hercules se raději dál neptal.
Někdo by měl něco udělat s tím zatraceným bodláčím kolem tábora.
V povídce je to Laurens Anthonyho Ramose, ale i ten reálný si na vlasech velmi zakládal, aspoň podle toho, jak často si psal domů o pomádu a hřebeny a podobně...
Přežít, dokonce nezraněn, se považuje za výhru.
Být stíhán ve dvou státech, protože ten druhý nevyhrál, už méně.
Být víceprezidentem se považuje za výhru.
Nemít prakticky žádný vliv na dění, protože prezident vám nevěří, už méně.
Odkráčet od soudu svobodně, protože jediný pořádný důkaz obžaloby byl padělek, se považuje za výhru.
Být tak jako tak považován za vlastizrádce už méně.
Mír krásnou, inteligentní a vzdělanou dceru a nádherného vnoučka se považuje za výhru.
Přežít je oba už méně.
Dožít se osmdesáti let se považuje za výhru.
Strávit poslední měsíce paralyzován už méně.
Smrt je obecně brána jako prohra.
Nebo ne.
Edit:
A protože mě zprvu nenapadlo zmínit, o kom to vlastně píšu, doplňuji informace:
Jmenoval se Aaron Burr a byl to třetí americký viceprezident (1801-1805).
Málem prezident, protože zprvu měli s Jeffersonem stejný počet hlasů volitelů, takže rozhodovala Sněmovna reprezentantů. Ta potřebovala docela dost pokusů, ale nakonec Jefferson získal potřebnou většinu a Burr se (podle pravidla, že první je prezident, druhý víceprezident) stal víceprezidentem. Jefferson mu však odmítal věřit a prakticky ho vyloučil z reálné vlády.
Pamatuje se o něm - pokud vůbec něco - hlavně to, že v roce 1804 v souboji zastřelil bývalého ministra financí Alexandra Hamiltona.
Jestli schválně, nebo to byla nehoda či co (obecně nebylo smyslem souboje druhého zabít), se neví.
V roce 1807 byl souzen pro údajnou zradu - měl konspirovat za účelem mimo jiné odtrhnout jižní státy od USA. Soudem byl osvobozen, protože hlavní důkaz obžaloby se ukázal být padělkem a jiný vlastně neměli. Opět se dodnes neví, zda Burr jenom důkladně zametl stopy, nebo byl zcela nevinen a šlo o pokus o justiční vraždu ze strany Jeffersona, který se velmi aktivně zasazoval o to, aby byl Burr odsouzen.
Měl jedinou dceru, které dopřál vzdělání běžné v té době jen pro muže. Koncem roku 1812 cestovala za otcem na lodi, loď ale buď ztroskotala nebo ji přepadli piráti.
Druhá NESOUTĚŽNÍ slátanina, kterou tady spamuju. Ale snad se to někomu bude líbit.
Varování: 15+ (pro jistotu)
Laurensi,
rád bych Tě pozval do Albany, abys byl svědkem Té noci. Moje snoubenka je dobrá dívka a už dávno Tě miluje; řekl jsem jí, že jsi chytrý člověk a můj přítel. (…)
A. Hamilton
...
Stáli naproti sobě.
Konečně.
„Nepřišel jsi."
„Na svatební noc jsem to bohužel nestihl. Omlouvám se.“
Laurens položil Alexanderovi ruku na hruď.
„Ale jsem tu teď,“ posunul ji na břicho.
„A víš,…“ sjel rukou ještě trochu níž a potutelně se usmál, „stát se může cokoli.“
„Johne Laurensi, je milion věcí, které jsem neudělal, ale ty nebudeš jednou z nich,“ vydechl Alexander a spojil jejich rty v polibku.
V úvodním odstavci je velmi volný a krácený překlad kousku Hamiltonova dopisu Laurensovi. V tom dopisu Hamilton v podstatě pozval Johna na trojku s ním a jeho ženou Elizou o jejich svatební noci. Tady si můžete přečíst přesné znění toho dopisu a pár dalších úryvků. Pevně doufám, že mi anglicky zdatnější můj nepřesný překlad odpustí.
Časem hesel, poutavých sloganů a symbolů jsou zejména revoluce. Výjimkou netvoří ani ta americká.
Aaron přišel domů až nad ránem. Stále vzpomínal na jeho dnešní setkání s poněkud výstředním mladíkem. V hlavě se mu ve smyčce přehrával jeho působivý monolog o revoluci, svobodě a rovnoprávnosti. Přemýšlel, jestli by on sám byl schopen napsat něco tak poutavého v pouhých devatenácti letech.
Zvláště jedna věta mu utkvěla v hlavě. „Nepromrhám svůj výstřel.“ Aby jste zaujali publikum, je důležité mít hezké heslo, které se jim zaryje do podvědomí a už je nepustí. A to tento ještě chlapec zvládl dokonale. Ať mu jeho energická a mladistvá povaha byla jakkoliv nesympatická, jedno musel uznat, tenhle Alexander Hamilton měl talent.
Uf, tohle téma mi dalo docela zabrat, ale snad jsem se s ním nějak poprala.
A výprava po dílech Lina-Manuela Mirandy pokračuje!
Warning: Decentní slash?
Ani po hodině se Hamilton nemohl přestat třást.
„Prý Bez hesla nesmí dovnitř ani Washington, pane! Idiot.“
Laurens se rozesmál. Hamilton mu v pomstě přitiskl promrzlé nohy na lýtka. „Máš být na mojí straně!“
„Samozřejmě že jsem, chudáčku Hamiltone. Že si takhle dovoluje dělat svou práci.“ Laurens ho políbil na nos. „Ale jak si mohl zapomenout heslo?“
I v šeru bylo vidět, že se Hamilton rozzářil. „Mám plnou hlavu někoho jiného.“
Další polibek šel na tvář. „A kdo je ten šťastlivec?“
„Slečna Schuylerová.“
Poslední polibek se zastavil jen kousek nad rty. Ale Hamilton si toho ve svém štěstí ani nevšimnul.
Podle Chernowova životopisu Hamilton ze samé zamilovanosti opravdu zapomněl vstupní heslo do pevnosti. Co se týče toho ostatního... o tom už mlčí.
Sejdou se před svítáním. Vojáci.
Výstřel zraní Leeho do boku. Sekundanti – Alexander Hamilton a Evan Edwards – zakročí a souboj končí.
John Laurens zemře o čtyři roky později v potyčce, ačkoli válka už vlastně skončila.
Sejdou se před svítáním. Mladíčci.
Čas ubíhá. Jeden – chce tu trapnou chvíli ukončit – bez míření střílí. Philip Hamilton padá.
George Eacker zemře o dva roky později. Nachladí se při hašení požáru.
Sejdou se před svítáním. Muži.
Co přesně se stalo, nikdo neví. Jedna kulka skončí ve stromě. Druhá zasáhne Alexandra Hamiltona do podbřišku nad pravou kyčlí.
Aaron Burr zemře o dvaatřicet let později po několika mrtvicích.
Téma nemusí být na první pohled patrné. Třikrát souboje, které se objevily v muzikálu Hamilton. Třikrát fakta, ve kterých se souboje v muzikálu lišily od těch skutečných. A třikrát zpráva o smrti střelce.
Nic neříkala. Už několik dní. Ty poslední dva raději mlčel taky. Služebná každý den vynášela popel, ačkoli byl horký srpen. V jejich ložnici už nikdo nespal. On nesměl a ona... nemohla. Jednoho rána strhala závěsy kolem postele a přihodila je k doutnajícím papírům. Když přijela její sestra, doufal, že ho konečně někdo pochopí. Jenže ona přivezla sekeru a... Prostě se rozhodl přespávat v kanceláři. Ten den shořelo povlečení. Postupně oheň strávil skříň, toaletní stolek a potom i masivní postel.
Nakonec dala místnost nově vytapetovat. V odstínech burgundské.
Poradil jí to Aaron Burr. Věděl, jak moc Alexander nenávidí barvu Jeffersonova kabátu...
NESOUTĚŽNÍ! Bez nároku na bod.
Znalcům se předem omlouvám za historické nepřesnosti.
Varování: malinko slash (ale na 15+ to podle mě není ;) ) a taky SPOILER pro ty, kdo muzikál neznají.
Snad se bude líbit.
„Na revoluci!“
John zvedl sklenku a objal ho. Alexander byl jeho nejlepší přítel. Vlastně nejen to. Byl jeho všechno.
...
Laurens si utřel slzy. Ale dopis oznamující Alexovo zasnoubení byl už stejně úplně rozmáčený. Nic už nemělo smysl.
...
Alkohol, horká noc, polibky. Bylo to jako ten nejkrásnější sen. Miluju tě zaznělo té noci dvakrát.
...
Jižní Karolína. Válka o nezávislost. Johnova poslední myšlenka na Alexandera Hamiltona.
Pak už jen výstřel.
Bolest.
A nic.
...
O dvaadvacet let později Alexander zamířil na oblohu. Burrův výstřel ho zasáhl přímo mezi žebra.
Bolest.
A nic.
...
Pak uviděl světlo. A Johna. Objali se.
Všechno zase bylo dokonalé.
Ano, něco podobného jsem zveřejnila před několika hodinami.
I tak ale věřím, že tam je něco nového.
A že to za něco stojí.
A i to téma tam možná najdete.
Mým původním záměrem bylo něco trochu jiného a o dost smutnějšího, ale rozhodla jsem se, že začnu aspoň trochu optimisticky ;) A vzhledem k tomu, co je dneska za den, je naději v podstatě nemožné opomenout.
Snad se bude líbit. :)
Laurensovi se znovu vybavil usmívající se obličej.
Pihovatý mladík se schoulil do klubíčka, aby alespoň trochu zmírnil tu hroznou bolest, a roztřásl se potlačovanými vzlyky.
Nemohl už takhle polovičatě žít. Cítil k němu to, co dosud necítil k žádné ženě. Co zatím necítil k nikomu. Miloval ho. Co ale měl dělat?
Mohl si to nechat pro sebe a udržet si nejlepšího přítele. Mohl mu to říct, a tím pádem ho ztratit, nebo získat životní lásku.
Byla to sázka do loterie.
Může to Alexander cítit stejně?
…
Utřel si slzy a odhodlaně se zvedl.
Risk je zisk, řekl si a usmál se.
